Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 15. - Zastavím sypající se písek

16.02.2011 (08:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1820×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bez tebe

Kapitola 15. - Zastavím sypající se písek

Jasper

Jeden z mých mužů mi položil ruku na rameno a vytrhl mě tím z myšlenek.

„Pane? Měli bychom se vrátit, pane.“

„Jistě. Sežeň všechny, co zbyli a seřaď je. Nejprve zajdeme na lov, pak se vydáme domů,“ zavelel jsem a on poslušně odešel splnit rozkaz.

Mohl jsem být na ty muže hrdý. Pod mým výcvikem z nich vyrostla silná armáda. I teď, když už bylo po boji a oni měli právo na bujaré oslavy, se drželi v zástupu, jak jsem rozkázal. Nedali se vyprovokovat hladem a rozeběhli se za kořistí, až když jsme dorazili do ponuré části blízkého města.

Měl jsem se nejspíš také sám vrhnout za nějakou ubohou obětí a vychutnat si zaslouženou odměnu. Mohl jsem být šťastný. Přežili jsme. Padlo jen málo mužů. A k tomu všemu jsem se jednou provždy zbavil své minulosti.

Přesto jsem se ale necítil spokojený. Něco v hlavě mi bránilo v jakékoli radosti. Nejspíš to bylo staré známé vědění, že tenhle šťastný okamžik nebude trvat dlouho.

Vracím se do Volterry. Nemohu jinak, než se vrátit. A to pro mě znamená jediné – jdu znovu na smrt. Místo, které se mi ještě před pár lety zdálo jako božské království svobody, je pro mě teď peklem.

Když myslím na ten hrad, jako bych stál uprostřed krychlové místnosti, jejíž stěny se nezastavitelně smršťují. Zavařil jsem si na neskutečné problémy. Sám teď nedokážu pochopit, jak se mi to povedlo. Nicméně jsem si k nenávisti Caia přidal ještě Ara. Má svázané ruce vlastní hrdostí a jen tak bezdůvodně mě nemůže nechat zabít. Nicméně teď už jsou dva, kteří budou hledat mojí nejmenší chybičku. A pokud žádnou nenajdou, není takový problém si ji vymyslet. V mých přesýpacích hodinách už zbývá jen nepatrná hrstka písku a cítím, jak se sype čím dál rychleji.

Nejhorší na tom byl ten pocit bezmocnosti. Musel jsem se vrátit. Nedá se utéct ani s tím bojovat. Zbývá jen zavřít oči a čekat. Nikdy jsem netušil, že mě bude možná smrt tolik děsit. Nejsem srab, jsem voják! A přesto nedokážu uvažovat nad ničím jiným.

Ne! Jsem přece major! Nenechám se jen tak zlomit. Dokud to půjde, budu se rvát. Musí ještě existovat způsob. Vždycky se nějaký najde. Chce to jen plán.

A já měl na plánování celou cestu do Volterry. Aro stáhl oddíly, které vyslal za námi na údajnou záchranu. Věděl, že tuhle rotu by nezničili. Jako celek byli opravdu silní, za to jsem na ně byl pyšný. Takže byl relativní klid. Až do chvíle, než jsme dorazili do hradu.

Rozkázal jsem několika svým nejlepším, aby šli se mnou podat vládcům zprávy z boje. Nehodlal jsem k těm supům jít sám. A snad jsem udělal dobře, protože Aro na sobě nenechal nic znát. Mluvil příkrým a chladným hlasem, téměř ne na mě, v jeho slovech ale nebylo nic označující mou smrt.

Jane a Alec stáli za trůny vládců, kde bylo jejich místo. Vyhledal jsem očima ty Janiny a snažil se v nich číst. Cítil jsem, jak se pře se svou kamennou tváří. Nechtěla dát nic najevo. Její srdíčko ale potichu plesalo radostí. Poslal jsem jí pohledem svou radost z dalšího setkání. Hned jak to bude možné, musím si s ní promluvit.

„Po tom, čím jsme prošli, musíme začít být více ostražití,“ pronesl Aro nakonec své řeči ke všem přítomným, „Nemůžeme si dovolit, aby k něčemu takovému došlo znovu. Pověřuji dvojčata. Alecu, Jane, chci v nejbližších dnech seznam všech nomádů, o nichž máme zprávy a vyšleme speciální skupiny, aby nalezly další. Vše musí být pod kontrolou. Bude to odteď vaše práce.“

„Jistě, pane,“ odpověděl za oba Alec.

Janiny pocity se v tu chvíli zcela převrátily. Pochopil jsem, že mluvit s ní nebude možné. Aro poznal, že jsme si bližší, než je vhodné a zabránil nám tímto v kontaktu. Chtěla na mě dávat pozor, teď se bojí - to jsem z ní cítil. Bojí se o mě. A přitom je v nebezpečí sama. Je pod silnou kontrolou a přestává se ovládat. Vůbec jsem jí nepomohl, naopak, všechno jsem zpackal.

Jak jen to bylo možné, vyrazil jsem ze sálu směrem k našemu pokoji. Tam jsem si dřepl do křesla a přemýšlel. Musím ve svém plánu pozměnit ještě pár bodů. V pořadí teď má přednost jedna malá dáma.

„Ahoj, brácho. Tak jsem slyšel, jak jste tu krasavici rozmačkali,“ zasmál se hromově Felix.

„No, zrovna moc kráska to nebyla,“odfrkl jsem bezmyšlenkovitě.

„Tak to je jasný. Heidy byla celou dobu tady,“ zasmál se znova a já byl z jeho spokojenosti rád, ale neměl jsem teď na vtipnou konverzaci čas.

„Promiň, Felixi, musím si ještě něco zařídit,“ řekl jsem co nejpřívětivěji a vydal se na cestu chodbami.

Je čas začít plnit plán. Bod číslo jedna: Alec. Musím ho okamžitě najít. Jeho tak hlídat nebudou, naše nesnášenlivost je pověstná. Snad se mi ho pomůže přesvědčit k pomoci.

Konečně jsem ho zaslechl mluvit v jedné z pracovních místností spodní části hradu. Počkal jsem, až vyjde a oslovil ho: „Pane?“

Věděl jsem, že takhle mi dá šanci s ním aspoň mluvit. Kvůli svému vzhledu ho většina upírů považuje za malého kluka, to on ale není.  Jeho ego je vždy nadšené, když mu někdo dá vědět, že ho respektuje jako sobě nadřízeného. A to pro mě v tuhle chvíli byl. Potřeboval jsem jeho pomoc. Bylo by naivní, myslet si, že se bude rvát o můj krk, ale pro sestru snad udělá vše.

„Ano?“ zeptal se s pozůstatky nevraživosti.

„Jde o Jane,“ odpověděl jsem a tím vyhrál aukci o jeho pozornost. Popošli jsme kus do odlehlejší chodby a já na jeho tázavý pohled začal mluvit.

„Vím, že se zrovna nemusíme, Alecu.“

„Perfektní úsudek. Zato s Jane zřejmě až moc,“ konstatoval kousavě.

„Mnohokrát jsme ti oba říkali, že to tak není!“ Trochu mi v tomhle směru už z něj přetékala trpělivost. „Jane je mi hodně drahá a nikdy bych jí neublížil. Nijak!“

„Vím. Co říkáš ty, je mi ukradené, ale sestře věřím. Co tedy chceš?“

„Ani ty bys na ni nedal dopustit, že? Jsme na jedné lodi. Proto jdu s tímhle za tebou.“ Alec pokývl a mlčky poslouchal. „V posledních dnech se toho stalo hodně. Moje postavení se tu změnilo.“

„Všiml jsem si, jak se k tobě Aro chová nevraživě. Nevím, co za tím je, ale jestli to nějak souvisí se sestrou...“

„Ano, souvisí. Že nevíš, to je správně a bude lepší, aby to tak zůstalo. Tvá sestra s tím má společného jen málo. Pochop, že to ti já říct nemohu. Pokud to ona uzná za vhodné, řekne ti to sama. Nicméně, mám teď o ní obavy. Není v žádném přímém ohrožení od vládců nebo tak. Ale sama prožívá krizi a ze všeho nejvíc se bojím, aby si neublížila sama. Potřebuji, abys na ní dohlédl, Alecu, když já teď nemohu.“

„Nerozumím,“ konstatoval.

„Já vím. Ani se nesnaž. Jen mě prosím poslechni a udělej o co tě prosím. Nedovol jí nijak si ublížit. Hlídej ji. Kdyby ti přišlo, že se s ní něco děje, musíš mi to říct. Uděláš to?“

Alec se napřímil, aby mi dosahoval co nejvýše. Jeho pocity řvaly jen jedinou věc: Opovaž se mě nějak zmanipulovat! Ale to bych si k němu nikdy nedovolil. Uctíval jsem jeho místo Janina bratra i jeho schopnosti.

„Nevím, o co konkrétně jde tobě, ale pro sestru udělám cokoli. Buď si jistý, že bych ji hlídal i bez tvé žádosti. Přesto, díky.“ Cítil jsem, že se mi tímto rozhovorem trochu otevřel. Rychle to v sobě ale zase schoval. „V mém postoji k tobě to ale nic nemění, s tím počítej, Jaspere. Přijdu na to, o co tady jde.“ S těmi slovy hrdě odešel.

Byl jsem s jeho odpovědí spokojen. Ve víc jsem nemohl ani doufat. Mě to prozatím nic nepřineslo, ale snad jsem aspoň ochránil malou Jane. Nesnesl bych, kdyby se jí něco stalo.

„No konečně, tady si. Já tě hledám po celý Itálii, kámo!“ volal na mě Demetri a s úsměvem se ke mně řítil. Neměl jsem na něj vůbec náladu. Na nikoho, poslední dobou.

„Co je?“

„Ulítly ti včely? Ani velkej mistr vyhrál-jsem-válku-s-novorozenejma nemá ve Volteře prázdniny,“ dloubl do mě. „Pozabíjela nám jich celou hrstku a s těma novejma opatřeníma, co Aro zavedl, nemáme dost lidí. Tak ti přišla nová várka.“

No jistě, další novorození. To mě mohlo napadnout. Šikovný tah, Aro. Zaměstnáš si mě, abych nemohl nic podnikat. Nezbývá, než konat jak pán nakazuje. Vydal jsem se tedy s Demetrim do haly.

Nic úžasnějšího už mě potkat nemohlo. Sotva jsem jednu chásku naučil slušnému chování, jsou tu další, zvířata. Ten randál byl k nesnesení už z chodby.

„Klid!“ zavelel jsem a všechno v místnosti se naráz zastavilo.

„Klobouk dolů, tohle ti fakt jde, Jaspe. Asi chápu, proč po tobě ty ženský tak jedou,“ zasmál se ještě Demetri a odešel si po svém.

Sotva jsem tu smečku neandrtálců naučil aspoň stát na rozkaz v pozoru, vypadl jsem. Nevím, kolik mi zbývá času. Možná ještě měsíce, ale taky je tu možnost, že mi dnes večer někdo ustele hořící postel. Ne bezmocnost, ale nevědomost, ta je příšerná. Kéž bych mohl alespoň tušit, co se děje v mé budoucnosti. Teď vím jediné, čím rychleji postoupím ve svém plánu, tím lépe.

Bod číslo dvě: Marcus. Jediná bytost tohohle hradu, která mi kdy chtěla a také mohla poradit. Ale já si myslel, jak všechno zvládám, a na jeho pomoc zanevřel. Jak jsem mohl být takový hlupák? Nezbývá mi než doufat, že mě ještě přijme a věnuje svůj cenný čas.

Nejprve jsem se ujistil, že je sám v komnatách vládců a pak opatrně zaklepal.

„Vstup, chlapče,“ ozval se ten bezvýrazný a přesto milý hlas. Vážím si tohoto starce snad víc, než jakéhokoli upíra světa. Jeho moudrost a život, který vede, mě fascinuje. Je pro mě ohromnou ctí, že se stále i po všech svých karambolech můžu těšit jeho blízkosti. Snad proto jsem se tak neskutečně klepal nervozitou.

„Omlouvám se, pane, že vás obtěžuji. Doufal jsem, že byste mne mohl vyslechnout.“

„Mladý muži, ty nikdy neobtěžuješ. Právě naopak. Sledovat tvůj život zde bylo vždy zábavné ale poslední dobou je to obzvlášť zajímavé. Tak povídej, jak se věci vyvíjí z tvého pohledu?“

Jako by mi někdo v hlavě spojil obvody, až to zajiskřilo. Tak proto o mě jeví stále zájem. I tenhle upír je částečně povrchní panovník. Šlo mu jen pro zábavu. Ztráta hodnot, které jsem k němu cítil, se mnou trochu zatočila. Ale vzpamatoval jsem se. Co na tom? Hlavně, že mi hodlá pomoct.

„Za ta léta, co tu jsem - tedy až do nedávného incidentu – jsem si všiml, že Caiova nenávist ke mně částečně opadla, je to tak?“

Marcus se posadil, nabídl mi křeslo a rychlým pohybem rozložil šachové figurky na stůl. „Ano, zdálo se mi to tak. Zjevně jsi zvykl. Žádné velké ohrožení si mu nezpůsobil a on má jako vládce mnohem důležitější záležitosti k řešení, než jednoho vojáka. Ale nebudu ti nic nalhávat. Díky posledním dnům jsi na tom asi takhle,“ řekl a přestavěl figurky do takových pozic, které až nebezpečně vystihovali mou situaci.

Pro mne určil bílého koně. Z jedné strany na mě útočil střelec – Caius - a k mému políčku se nebezpečně přibližovala postava černého krále – Aro. Ani jeden z nich na mě ještě nemohl. Koni stála v cestě černá královna. Byla to snad Sulpicie? Stále jí na mně záleží? Několik bílých pěšců mi stálo za zády, ale byly příliš daleko, než aby mi pomohli. Byl tu i bílý střelec - Jane. Ale její cestu ke mně hlídal černý kůň - Alec. neútočil, jen bránil.

Má figurka neměla moc možností na tah. Vlastně žádná z bílých. Zato černé se pomalu přibližovali k útoku. Všiml jsem si zajímavosti.

„Kde jsou bílý král a královna?“

„To není hra, chlapče. Je to tvůj život. Žádný král není třeba ani jeho družka. Ty se soustřeď na sebe. Máš šanci nějak přečkat alespoň dalších pět tahů?“

Vypnul jsem okolní prostředí. Očima jsem se upnul na políčka šachovnice a počítal. Pět tahů. Král se ke mně za ně ještě nedostane. Věřím, že věž se nepohne v můj neprospěch. Černá královna půjde možná z donucení po jiných, ale po mě ne. Ovšem ani to jsem si nepřál. Kůň plní, co slíbil. Vidím jen jediné přímé ohrožení během pěti tahů, střelec.

„Myslíte, pane, že Caius zneužije mé situace?“

„Jsem si jist,“ odpověděl a zvedl se, „Jsi opravdu skvělý taktik, Jaspere. Bohužel, takhle budoucnost vypadá. Dokážeš přijít i na to, jak jí zabránit?“

Znovu jsem stočil pohled ke koni a střelci. Byl o tolik vyšší a měl přímou cestu. Vypadal děsivě. No tak, Jaspere, je to jen šachová figurka. Zklidnil jsem se a uvažoval. Neuteču nikam daleko, dostali by mě jiní. Pokud půjdu do útoku, dostane mě dřív. Pak jsem zpozoroval černé políčko hned po střelcově boku. Jako by se v mé mysli ten čtvereček rozzářil. To je ta cesta! A stačí k ní jediný tah.

„Jak se podle vás mohu dostat do Caiovi přízně? V tuhle dobu?“

„Nepřestávám věřit, že ty z toho nakonec vyjdeš v pořádku a s pokladem v rukou,“ konstatoval nadšeně, „stále mě uvádíš do úžasu, výborně. Dostat se do bratrovy přítomnosti. Znáš ho už poměrně dlouho a víš o něm dost možná víc než já. Kde je slabina tvého nepřítele?“

„V jeho egu,“ odpověděl jsem s jistotou.

„Dobře mířenou ránou do slabiny bys ho mohl zničit,“ radil mi Marcus, ale v jeho hlase znělo jasné: Tudy ne!

„Ale to by mi k ničemu nepomohlo. Co tedy s ní?“

„Vyléčit ji. Pomož mu se jí zbavit.“

„Jak? Tomu nerozumím.“

„Přece stejně, jako Jane,“ odpověděl, a ve mně hrkl děs a údiv najednou.

On o nás věděl? Věděl celou dobu, že jí pomáhám skrývat pocity. A to mám teď něco podobného udělat pro Caia? Jane jsem tím způsobil jen ještě větší potíže.

A co si jako Marcus myslí, že se stane? To mám přijít za Caiem a říct mu: „Ahoj brácho. Hele, nechceš pomoct se svým malým problémem? Víš, že bych třeba zařídil, abys pořád nefňukal u Titanicu.“ No, na to by rozhodně řekl: „Jasně, Jaspírku. Ty jsi tak báječnej kámoš.“

Na druhou stranu to zas znělo vcelku logicky. Pomůžu mu lépe skrývat jeho emoce, aby si tak ohlídal neporušené ego autority. Marcus přece zná svého bratra. Snad by na tuhle nabídku opravdu přistoupil.

Marcus si všiml mé nejistoty. „Shrnu to ve třech slovech, chlapče. Nemáš co ztratit.“

S tím se nedalo než souhlasit. Poklonil jsem se Marcově moudrosti a hodlal se odebrat k odchodu. Musím si ještě promyslet, jak to zařídím. Ale on mě zastavil

„Bylo by zbytečné cokoliv odkládat. Můj bratr přijde během pár minut. V tuhle hodinu hrajeme karty. Přidáš se k nám?“

Z karetních her umím sice jen poker, ale takové pozvání se neodmítá. Beztak nepůjde o výhru, spíš o výdrž. Posadil jsem se zpět do křesla a Marcus vyndal balíček karet.

„Zdržel ses, bratře,“ konstatoval, když do místnosti vstoupil Caius.

„Měl jsem práci.“

„Jistě,“ odvětil Marcus a bez dalších otázek mu nabídl křeslo.

Poznal jsem, jakou práci Caius měl, byla z něj cítit žena. Poznal jsem vanilku a skořici a přiřadil jí k drobné Anabbel. Chuděrka malá, stále tak vyděšená z tohohle světa. Po takové práci jí nemůže být o moc lépe.

Zjevně si o mě Caius pomyslel něco podobně milého, když mě zpozoroval. Jeho emoce byly jasné. Marcus na mě varovně pohlédl. Jistě pane, já vím. Odpověděl jsem mu v hlavě.

Caius se bezeslova usadil a stále pln pohrdání sejmul balík karet. Co je to za hru? Bridge? Ten jsem hrál naposledy jako malý chlapec s babičkou. Možná je to dobře. Vyhrát nad oběma vládci by asi nebylo nejlepší.

Hra trvala na bridge poměrně dost dlouho a po celou dobu se neozvalo ani slovo. Já neměl v rukou ani jednu hodící se dvojici. Tedy myslím. Marcus se cítil jistý, takže zřejmě už čekal na poslední. Zato na Caiovi bylo vidět, jak pomalu propadá prohře.

Vzpomněl jsem si na jeden ze starších rozhovorů s Marcem. „Bratr je trochu jako malé dítě,“ říkal, „například prohru zkrátka není schopen přenést přes srdce. Jednou nad ním takový mladý hoch vyhrál ve skořápkách a zemřel.“ Marcus se tomu tenkrát smál. Já se teď začínal spíš děsit.

Musím něco udělat, nebo mi urve hlavu dřív než Aro. Jenže lepší karty mu pošlu jen stěží. Marcus si prohlédl novou kartu a zalehlo ho nadšení. Vyhrál. Sledoval jsem pomalu, jak pokládá karty na stůl a cítil vztek vzdouvající se v Caiovi. Nepochyboval jsem, že by ho v sobě udržel. Přece by se přede mnou tak neponížil. Přece jen ale můj strach zvítězil a já instinktivně zasáhl.

Caius se poklidně opřel do křesla a pokýval na bratrovu výhru hlavou. „Ještě jednu hru?“ zeptal se.

Marcus se nepatrně pousmál. Zklidnil jsem ho. „Já už ne. Musím se také věnovat práci a ne celý den jen hrát.“ Zvedl se a odešel do vedlejší místnosti, aniž by dal některému z nás šanci ho zastavit.

Caius se mi podíval zpříma do očí. Opět se do něj vrátila nenávist a chtěl něco říct. Musel jsem být rychlejší.

„Vím, čeho se bojíte, pane. Ale buďte si jist, že máte mou plnou loajalitu. Jsem tu pro vás.“ Na důkaz svých slov jsem sklonil hlavu. Cítil jsem, jak vládcův vztek vystřídalo překvapení a následné zaujetí. Dejte mi šanci, žádal jsem v duchu.

V tu chvíli se znovu otevřely dveře do komnat a vešel poslední vládce. Prudce jsem se narovnal.

„Co tu děláš?“ štěkl, „nemáš dost své práce?“

„Omlouvám se, pane.“ Začal jsem se znovu mírně klanět a rychle couval z pokoje. Tentokrát mě ale zastavil Caius.

„Je tu na mou žádost, bratře. Proti tomu snad nic nemáš.“ Ta věta mě zarazila. Zůstal jsem stát a čekal na Arovu reakci.

„Jistě. Můžeš si s ním dělat, co chceš,“ odvětil prostě a prošel do své komnaty. Byl jsem z té změny postojů mírně zmaten. A to se ještě do toho všeho měla zamotat Heidy.

Vletěla do pokoje ještě, než Aro stihl dovřít dveře.

„Mám pro vás důležitou zprávu, pane. O nich!“

Aro se zarazil, pak pokývl hlavou a mlčky ji pozval do své komnaty.

„Promluvíme si za hodinu. Tady,“ konstatoval Caius a ukázal mi na dveře.

Věděl jsem jasně, že mám odejít. Přesto jsem zahrál zmatení, abych získal pár vteřin. Popadla mě nevysvětlitelné touha zjistit, jakou zprávu Heidy Arovi přinesla.

„Zaregistrovali jsme pohyb Cullenů,“ zaslechl jsem slabě její hlas.

„Báječně, Heidy, drahoušku.“

A cesty se začínají proplétat...

kapitola 14.

kapitola 16.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 15. - Zastavím sypající se písek: