Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez stínu 6. kapitola

Bez stínu 6. kapitolaPsychiatrie

Celou noc na neděli jsem pořádně nespala. Pořád jsem si opakovala, že jelikož jsem se přihlásila sama, můžu při nejhorším sama také odejít. Charlie se rozhodl nechat doktorům volnou působnost. Což znamenalo, že minimální doba, kterou tu můžu strávit je pět dní. Dřív neodejdu. Na jednu stranu dobře. Měla jsem celkem dost času najít, co jsem potřebovala. Na stranu druhou, pořád to byla léčebna. Pár lidí tady mě pořádně děsilo. Moje spolubydlící byla v celku v pohodě. Myslela si prý, že nás George Bush odposlouchává. Nevím, proč by odposlouchával zrovna nás, ale pokud to je její největší problém, budeme v pohodě.

„Neile?“ zašeptala jsme do tmy. Byly asi čtyři hodiny ráno, takže jsem předpokládala, že spolubydlící tvrdě spí.

„Jo? Co?“ Vyhoupl se ze zdi.

„Ještě se mi nepovedlo vymyslet, jak budeme komunikovat, každopádně bylo by dobrý, kdybys mi zjistil, kde co je, a kdo tam chodí a kdy.“

„Za jeden den nezjistím, zda tam ti lidé chodí pravidelně.“

Sakra, měl pravdu.

„Tak zatím, kde co je. Nebo jestli najdeš nějaký rozpis služeb,“ zkoušela jsem to. Potřebovali jsme cokoliv.

Neil se mi chystal odpovědět, ale byli jsme přerušeni.

„Ty pro ně děláš?“ ozvalo se z druhé postele. Sakra, byli jsme prozrazeni! Teda…

„Co, prosím?“

„Jestli děláš pro vládu. Já věděla, že mi sem někoho nastrčí. Paní doktorka pořád tvrdí, že to není pravda, ale teď jsi přišla ty! A to není náhoda!“ drmolila.

Ehm. Co na to jenom říct. Co mám říct? V televizi v dokumentu říkali, že by paranoici mohli být i agresivní.

„Ne, právě naopak! Mě poslali, abych ujistila, zda vláda neoprávněně neodposlouchává a nesleduje lékařská zařízení. Zvláště léčebny. Protože by zde mohli dělat pokusy na lidech a nikdo by to nevěděl. Bůh ví, co za prášky tu lidem dávají.“ Co sem to právě vyplodila za totální…

„Takže vy jste tu v utajení?“ Přetočila se na bok tváří ke mně. Zřejmě jsem ji zaujala.

„Ano správně. Jsem agentkou USSS. Mám zde zjistit, zda všechno klape, jak má. Mám tu tajnou spojku na vysílačce, která mi pomůže zorientovat se v budově. Samozřejmě nikdo ze zaměstnanců to tady neví.“ Čekala jsem, jestli mi sežere i tohle.

„Pane bože, ty agenty verbují čím dál mladší! No, alespoň si vás pořádně vycvičí. Člověk už dneska nemůže věřit nikomu. Nikomu rozumíte! George Bush má spoustu lidí pod palcem.“

„Ehm, ano to nemůžeme věřit všem,“ přitakala jsem.

„Dávejte si majzla, slečno. Nedovolte, aby vás doktoři viděli komunikovat s tou spojkou. Co když se vláda rozhodne, že vás v tom nechá! To by si pak tady mysleli, že jste opravdu blázen. Zůstala byste tu napořád! A to určitě nechcete!“

No, to fakt nechci.

„Děkuji, té rady si cením. Vy mě neprozradíte, že ne?“

„Blázníte? Jen ať už konečně Bushovi zatnou tipec!“ V jejím hlase bylo opravdové nadšení pro věc.
Dobře…

Neil se válel na zemi smíchy. Bylo těžké ho ignorovat. Já naopak nedokázala zcela pochopit, co se právě stalo.

„Takže jsme spojenci?“ Napadlo mě najednou.

„Jasně,“ kývla.

Ha! Neil sice nemůže za jeden den zjistit, jak to tu chodí, ale mám tu někoho, kdo už to ví. Předpokládám, že někdo tak paranoidní tu ví úplně o všem.

„Jenom předám rozkazy svému kontaktu a pak na vás budu mít pár dotazů,“ usmála jsem se zlověstně. My dvě si ještě budeme dozajista rozumět.

Vyslala jsem Neila na obhlídku. Zbytek neděle mi moje nová nejlepší kamarádka Cynthia vysvětlovala, jak to tu chodí. Co, že má o kolečko víc. Účel světí prostředky.

Ten den byl poměrně klid. Pohodička. Držela jsem se dál od zbytku pacientů. Neil, když zrovna nelítal po baráku, tak se mnou hrál Scrabble, který se mi povedlo ukořistit jen pro nás dva. Nebylo to ve výsledku tak špatné. Pomalu jsme začínali plánovat, jak to všechno provedeme.

 
V pondělí mě pak čekalo první sezení s místní psycholožkou. Bylo důležité, abych tu už opravdu nic nezvorala. Snažila jsem se nemyslet na noční můru z nemocnice, která se mi neustále vracela a nepřestalo to ani tady. Ani ty jejich hloupé prášky mi nepomohly pořádně se vyspat.

„Slyšela jsem, že si vcelku rozumíte se svojí spolubydlící.“ Doktorka se na mě přívětivě usmála. Já se zaměřila na její psací blok. No, to zase bude. Zajímalo by mě, co jí pan Johnson všechno napovídal. Když ono napovídal. Po tom všem, co ze mě u něj v ordinaci vypadlo, to ani nebylo třeba. Alespoň, že vypadala příjemněji než on. Na rozdíl od uhlazeného ulízaného Johnsona tu ona seděla v barevném pleteném svetru. Její úsměv mi taky nepřipadal úplně psychotický. Musela jsem však přihlédnout k tomu, že tentokrát jsem v sobě neměla čtyři kávy.

„Ano, myslela jsem, že by bylo jedině správné, kdybychom se s Cynthií spřátelily.“

Přikývla a něco si zapsala.

„Jak si tady zvykáte?“ pokračovala.

„No, nejdřív mě to tu děsilo. Chápete. Nejsem na takové prostředí zvyklá.“ Hah, jo. Radši krvelačného upíra než některé labilní jedince tady.

„Co vás děsilo?“ zajímala se.

„Já nevím. Změna prostředí, noví lidé…“

Pouze přikývla.

„Jak se poslední dobou cítíte?“

„Jako tady? Jak jsem říkala, zvykám si.“ Pořád ty samé otázky.

„Přejdeme k tomu, proč jste tady. Takže jsem ze záznamu pochopila, že vás velmi zasáhl rozchod s vaším přítelem.“ Čekala, co já na to. Tak tohle vytahovat nemusela.

„Byl to můj první přítel. Zdálo se to navěky.“ Doslova. „Tak mě to vzalo, no.“

„Teď se zdá, že tu situaci zlehčujete.“ Tak, co chceš vlastně slyšet?

„Pochopila jsem, že v sedmnácti předpokládat, že to bude navždy, nebylo správně. Už jsem se tím nechtěla dál trápit.“

„Chcete mi říct, že jste překonala depresi?“ Kdo tu mluvil o depresi?!

„Chci jenom říct, že už nejsem tak smutná. Mám kamarády, jezdíme do města, bavíme se.“

„Dobře. Takže, to že jste vstoupila pod jedoucí auto…“

„Tak to pozor! Byla jsem na přechodu. Ohlížela jsem se za odjíždějícím autem a vstoupila do silnice. Nemůžu za to.“ Stála jsem si za svým. Věnovala mi takový neurčitý výraz a něco si poznamenala.

 „Ne, myslím v řádu několika měsíců.“

„Jak už jsem řekla. Došlo mi, že smutněním nic nezměním. Chodím do školy, taky ven s přáteli. Nenazvala bych to nekonečným pocitem štěstí, ale smutná nejsem.“ Ha! Ha-ha…

„Tak proč jste u pana kolegy řekla všechny ty věci?“

„Víte, poslední dobou hodně čtu a mám ve zvyku přirovnávat. Někde jsem četla, že jednou z možností, jak se vyrovnat se stresem, nebo ztrátou chcete-li, je psát či číst příběhy. Nějak to ze sebe dostat. Ten den u pana doktora, to měla být spíše rutina, víte? Jedna paní ve škole o mě měla opravdu strach a doporučila mi návštěvu. Bohužel, jsem špatně pochopila, na co se mě ptá. Pojala jsem to jako jedno z těch cvičení, kdy máte svůj život připodobňovat k nějakému vyprávění. Součást terapie. Tohle všechno bylo prostě podle mě nedorozumění,“ usmála jsme se prostě. Nevím, zda mi to věřila. Upřímně - bylo mi to fuk. Pokud jí tohle bude stačit, aby si myslela, že jsem rozumně uvažující, budu spokojená. Opravdu jsme odsud potřebovala v pátek ráno odejít.

„Teď se zaměříme na váš vztah s rodiči,“ oznámila mi. Bylo fajn, že to nechala být, ale rodiče? Vážně?

„Proč, co je s nimi?“ Zamračila jsem se.

„Nic, ale někdy se zeptat musím,“ usmála se. Měl to být jeden z těch konejšivých úsměvů, bohužel to mělo opačný účinek.

„Aha. No tak máma umřela před dvěma lety, takže jsem se přestěhovala sem, do Forks, k Charliemu.“ Pokrčila jsem rameny. Ve chvíli, kdy si opět začala zapisovat do papírů, mi došlo, že jsem Charliemu asi neměla říct křestním jménem.

„Jak tvoje maminka umřela?“

„Zabila se při autonehodě, když se s Philem vraceli z kina.“

„Phil byl…?“

„Mamky přítel, měli se brát. Já bych se stejně přestěhovala do Forks, aby mohli cestovat a tak, takže…“ Páni Phila jsem neviděla ani nepamatuju. Asi bych mu mohla někdy zavolat. Zeptat se, jak se mu vede. Ani jsem nevěděla, jestli do Forks po pohřbu ještě někdy přijel.

„Aha, dobře. A s Charliem vám to klape?“

„Ano. On - nechává mi potřebný prostor. Snaží se mi to usnadňovat, jak to jen jde. Ale vím, že když mamka umřela, tak mu to taky moc ublížilo.“ Tak a právě se tady svěřuju cizí ženský. Skvělý. Jestli si mě tady kvůli tomu budou chtít nechat!

„Takže s Charliem…“ Pořádně jsem ji nevnímala. Otázky mi splývaly do sebe. Připadalo mi, že ten rozhovor trvá až nějak moc dlouho. Jako kdyby to byly hodiny a hodiny nekonečného mluvení. Nemohla jsem se dočkat konce. Bylo to jako kolotoč, který se točil až moc rychle a nešlo z něj seskočit. Bála jsem se, co všechno jí ještě řeknu. Vysvětlit jí některé věci, aniž bych zmínila to nadpřirozené, co se ve Forks děje… Chtěla jsem, aby to skončilo.

„Bello? Hej! Sakra, ty vypadáš, jak kdyby ti tam vymyli mozek?“ šťouchal do mě Neil.

„Skoro si tak přijdu.“

„Doufám, žes jí neřekla něco, za co by nás tu mohli držet.“ Mračil se na mě.

„Neile, ale tebe tu nikdo nedrží.“

„Bez tebe nikam nejdu,“ prohlásil rozhodně. Už se zase usmíval jako vždy. Jak to sakra dělá?

Za tohle jsem mu byla vděčná. Promnula jsem si rukama obličej. Musím se dát do kupy. Musíme to zvládnout. Zhluboka jsem se nadechla a vyndala skicák, do kterého jsem si čárala půdorys léčebny a skoro nečitelným písmem poznamenávala poznámky. Myslím, že zaměstnanci léčebny předpokládají, že si kreslím. Nevím, co si budou myslet, až se na výtvarné hodině ukáže, že to doopravdy neumím.

Občas se stalo, že jsem Neilovi zcela nerozuměla, takže se pro jistotu ujal kreslení on. Naštěstí půdorysy mu šly lépe než portréty.
 

Bylo už úterní odpoledne. Nechápala jsem, jak se ještě bez kávy držím na nohou, když mě zase ve čtyři ráno vzbudila ta noční můra.

Alespoň, že s naším plánem jsme se někam hýbali. Díky Neilovi už jsem věděla, jak vypadá celé rozložení léčebny. Díky spolubydlící Cynthii zase jak to tu chodí a kdy se mění služby. Nejlepší bude jít všechno prozkoumat v noci. Nečekaně. Nicméně chtěla jsem si to všechno ještě nějako pojistit.

PREVLEK. Poskládala jsem písmena na desku od Scrabble. Nemohla jsem tu totiž jen tak s Neilem mluvit. Dnes bylo v místnosti obzvláště plno.

Neil chvíli přemýšlel a pak začal posunovat vysypaná písmena. Jeho ruka mě příjemně chladila na paži. Občas mi totiž připadalo, že mají v léčebně až přetopeno. Já jsem však většinou chodila v teplých ponožkách a mikině, protože Neilova přítomnost mě ochlazovala. Doufala jsem, že to topení nezesilují kvůli mně.

SESTRA. Naposouval tam písmena a dokonce je propojil s mým slovem, aby to opravdu vypadalo jako Scrabble.
Hm. Jít jako sestra? Možná měl pravdu. Psychologové a psychiatři, kteří sem docházeli, nosili běžné oblečení. Doktor, který předepisoval léky, tu v noci nebyl. V noci tu byli jen sestry, zřízenci a opatrovník. A na zřízence nemám postavu. Potřebovali jsme tedy někde splašit zelené kalhoty s halenou a nejlépe i ty gumové boty. Odfoukla jsem si. Sem na nás dva ohromně zvědavá.

Zírala jsem na písmena, když ke mně přistoupila sestřička.

„Je tu váš otec.“

Můj cože? Co tu dělá?

Sestra si asi všimla mého zmateného výrazu.

„Dneska jsou návštěvní hodiny, slečno. Čeká na vás v místnosti čtyři.“ S tím odešla.

Chvíli jsme si srovnávala myšlenky v hlavě. Skoro si začínám myslet, že mě ty léky trošku oblbují.

SAMA. Poskládala jsem na stole, než jsme odešla. Neil se zatvářil uraženě, ale zůstal sedět na místě. Nepotřebuji, aby mě tam rozptyloval.

 

Posadila jsem se na křeslo naproti Charliemu. Skoro jsem se v té pohovce ztratila. Charlie byl viditelně nervózní. To jsme dva. Poposedl si.

„Tak jak se držíš?“ zeptal se jakoby opatrně.

„Jo, dobrý. Moje spolubydlící je v pohodě. S psycholožkou jsme si pokecaly…“

Charlie byl bělejší a bělejší. Věděla jsem, že Charlie nemocnice nenávidí.

„Je fajn, že jsi přišel,“ dodala jsem.

„Jo.“ Sepnul ruce. Viděla jsem, jak byl napjatý.

„A co v práci?“ snažila jsem se změnit téma.

„Pořád hledáme tu pohřešovanou, ale myslím, že už je dávno pryč.“ Amelie Fieldspatriková. Sevřel se mi žaludek. Zmizela přibližně v té době, kdy jsem byla v nemocnici. Chudák holka. „A do toho tady máme ty vraždy…“ Trápilo ho to. A mě taky. „O to tu teď ale nejde. Jde tu o tebe, Bello. Doufám, že ti bude líp. Třeba ti tu něco poradí.“ Nervózně pohlédl přes sklo na jednu ze sester.

„Jo. Pokud vše půjde dobře, můžu jít v pátek domů.“

„Mám pro tebe přijet?“ zajímal se.

„Ne, v pohodě. Mám na parkovišti u nemocnice auto. Navíc mi řízení prospěje.“

Přikývnul. Náš návštěvní čas se chýlil ke konci.

„Zase se zastavím,“ sliboval.

„To je dobrý. Máš moc práce. Soustřeď se na případ. Zavolám ti, je tu telefon.“ Ne, že bych ho tu nechtěla. Právě naopak. Jenomže takové návštěvy by ztěžovaly práci nám oběma.

„Dobře. jak chceš.“ Nevypadal nadšeně, ale nechal to být. Rozloučili jsme se a odešel.

Teprve teď mi došlo, že bych asi měla zavolat Jakeovi, aby pochopil, že je to součást plánu. Naštěstí už o Neilovi věděl. Po tom, jak jsem mu kvůli návštěvě knihovny neustále odkládala schůzku, se nedalo nic dělat. Musel to vědět.

Došourala jsem se k místnímu telefonu. Chvilku mi zabralo, než jsem si zvládla vybavit jeho telefonní číslo. Bohužel mi to nezvedal. Rozhodla jsem se zanechat mu alespoň zprávu.

„Ahoj Jakeu. Jsem v léčebně v Port Angeles. Nedělej si starosti. Myslím, že tu mám stopu k těm zmizením. Navíc Victorie tu na mě nemůže. V pátek jdu odtud. Nemám tu mobil. Pak zavolám.“ Zavěsila jsem. Právě včas na výdej léků.
Očekávala jsem výdejce Franka, který tu byl už od prvního dne, co jsem sem přijela. Příjemně se mi s ním mluvilo. Nebyl to špatnej chlap. Bohužel myslím, že párkrát zahlédl, jak Neil trénuje pohybování s objekty. Neila to strašně bavilo a chtěl to zkoušet čím dál častěji. Nicméně Frankovi to nedělalo dobře. Chudák.

Ve výdejním okýnku však seděl někdo jiný. Byl větší než Frank, měl blond vlasy a něco si zapisoval do tabulek. Tvářil se u toho strašně důležitě.

„Zdravím,“ usmála jsem se přívětivě. Snažila jsem se tu ke všem chovat slušně a přátelsky. Prostě vypadat normálně. Zaměřila jsem se na jeho jmenovku. Bylo tam pouze jeho příjmení. Wellsby.

„Dobrý den. Jméno?“ zahučel.

„Swanová. Koukám, že se s Frankem střídáte.“ Usmála jsem se na něho povzbudivě.

„No, Frank si náhle vyžádal dovolenou.“ Hledal v seznamu moje jméno, ani se na mě nepodíval. Pochopila jsem, že s ním si jen tak nepokecám.

„Antipsychotika?“ Podal mi nakonec kelímek s léky.

„Jenom je zkoušíme.“ Kopla jsem do sebe léky a zapila. Fuj. Doufala jsem, že Frank si dovolenou nevyžádal jen proto, jak tu s Neilem blbneme. 


Trochu pozdě, ale přeci jen.

Líbila?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bez stínu 6. kapitola:

 1
2. BabčaS.
31.08.2018 [20:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. betuška
31.08.2018 [20:23]

hezky...popravde mi to už nepríde veselé...niežeby si to napísala špatne, akurát ja mám z toho zimomriavky...jak v závere bella do seba hádže tabletky, charlie biely ako stena...tak nejako, dúfam, že sa z toho vyhrabe dievča, resp.že ju vyhrabeš ty Emoticon
takže som napnutá Emoticon to si chcela? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!