Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Berries II.

raebymarybrown


Berries II.Co když existuje Osud? Co když existuje víc světů než jen ten náš, bezpečný a obyčejný? Co když existuje jakýsi řád, jasně daná pravidla, co se musí udělat pro to, aby se stalo něco jiného?
Pokračování první kapitoly Berries, kde jste se seznámili s novými postavami, Kaylou a Blair, a nadechli se pozlaceného vzduchu New Yorku. Vzduch na místě dnešního příběhu je ale docela jiný, posuďte sami...

Pozn.: Berries je dílo dvou autorek Ali a Sanny B. White. Předchozí díl byl psán z pohledu Keiry Love Parkové (nebo-li Kayla či K-Love), tento díl vypráví druhá z kamarádek Blair Cornwoodová. Tahle kapitola je dílkem Ali, takže veškerou kritiku či chválu směřujte k ní. :)


 

 

II. kapitola

Blair Cornwood

 

Ucítila jsem nepříjemné mravenčení v končetinách a pak…

Několikrát jsem pevně zavřela oči a opět je otevřela v naději, že jen špatně vidím. Že je to nějaká momentální halucinace. Ale ať jsem mrkala sebevíc, pořád přede mnou byla šedá ošklivá zeď nějakého podchodu. Takhle přece vůbec nevypadalo kosmetické studio. Té krásné, světlé místnosti u Claire – žluté tapety, fotografie, pohodlná křesílka, chlupaté koberečky – té se to ani zdaleka nepodobalo.

Znovu jsem si v hlavě přehrála události poslední minuty – čekala jsem na Kaylu, přijela v limuzíně (opět pozdě), ten postarší vrátný nám otevřel dveře a my prošly dveřmi – ke Claire.

Zmateně jsem se podívala za sebe. Za mnou však byla jen další betonová zeď, žádná rušná ulice metropolitního města. Cítila jsem se… dost špatně.

Útěchou mi bylo akorát to, že v tomhle snu (teda spíš v téhle noční můře) je se mnou i Kayla. S pootevřenou pusou hypnotizovala zeď před sebou.

Kaylo? V pohodě?“ Jemně jsem s ní zatřásla. Pomalu zavrtěla hlavou. Zhluboka jsem se nadechla - přeci se každou chvílí probudím a všechno bude v pořádku… ne? Samozřejmě, že ano! Dej tomu pár minut a zjistíš, že jsi usnula během pleťové masky…

Do háje! Už zase!“ Teprve teď jsem si všimla vyšší dívky kousek on nás. Zuřivě kopala do zdi, bušila pěstmi. „Proč?! Proč vždycky já? Mě už to nebaví!“

Povytáhla jsem obočí a chvíli ji zaujatě pozorovala – nikdy jsem netušila, co všechno si moje fantazie dokáže vymyslet.

Blair, vidíš to taky?“ Kayla se schovávala za mnou. „Tu holku, co je támhle? Kope do zdi a příšerně u toho křičí.“

Přikývla jsem s lehkým úsměvem.

Nesměj se!“ pokárala mě šeptem. „Vůbec to není vtipný. Ta holka je chudák – kdybych musela nosit to co ona, taky bych bušila do zdi.“

Co zíráte?“ křikla najednou neznámá a nevraživě se na nás podívala. „Nechcete prostě pokračovat v chůzi?“

V chůzi?“ zeptala se Kayla, stále schovaná za mnou. Přemýšlela jsem, jestli se bojí toho, aby od té dívky nechytla špatný vkus (kovově stříbrná balonová sukně a kožená bunda? Ale prosím vás…), nebo nějakou případnou breberku, která se klidně mohla skrývat v jejím zmateném účesu, který jsem s vypětím sil identifikovala jako rozcuchaný uzel tmavých vlasů čas od času spletených do několika maličkých copánků, sem tam doplněný nějakým korálkem. „Kam v chůzi?“

No tam, kam jste měly namířeno, přeci…“

My jsme nikam nešly. Prostě jsme se tady… objevily.“ Sklopila jsem pohled k zemi. Prostě jsme se tady objevily… Znělo to jak ze Star Wars nebo nějakého jiného trapného sci-fi filmu. Alexis pozvedla obočí. „Bylo to divný…“

Divný?“ Vypadalo, že jí ta informace přišla velmi zajímavá. Pomalu šla k nám. „Jako jak divný?“ Přivřela oči a podezíravě si nás prohlížela.

No… ehm… jako divný.“ Propalovala mě pohledem. Bylo to krajně nepříjemné, chtěla jsem se propadnout do země. „V jednu chvíli jsme byly… doma a pak tady.“ Tázavě jsem se na ni podívala, nutně jsem potřebovala vědět, za jak velkého blázna mě pokládá.

Takže jste byly někde… a pak jste prošly dveřma, podchodem, turniketem metra nebo rámem na letišti? A najednou jste byly tady,“ řekla úplně samozřejmě. Jak to ví? Šokovaně jsem přikývla.

Výraz ve tváři se jí okamžitě změnil. Stáhla obočí naštvaně k sobě, přimhouřila oči a píchla do mě prstem. „Takže to kvůli vám jsem tady?!“ zavrčela na Kaylu za mnou. „Kvůli tomu, že vy dvě jste narušily ten slavnej přenosovej řád, kterej mi ničí život?! No to je fakt bezva! Vy-“ Znovu mi zapíchla prst do hrudní kosti, až jsem si myslela, že tam budu mít nadosmrti dolíček.

Přenosovej řád?“ pípla Kayla, která se stále krčila za mnou.

Vy jste nový?“

Nechápavě jsem se na ni podívala.

Ještě nikdy se vám tohle nestalo?“

Ne.“ Znělo to jako otázka.

Bezva!“ teatrálně rozhodila ruce. „Takže jsem se sem ke všemu dostala kvůli dvěma amatérům!“ Otočila pohled ke stropu podchodu.

Takže – ty tvrdíš, že jsi se sem taky přenesla?“ zeptala jsem se nejistě.

A co jinýho? Vidělas mě snad vystupovat z nějakýho zájezdovýho autobusu?“ odfrkla si ta dívka, aniž by se nechala vyrušit z hledání něčeho po kapsách.

Tobě se to už někdy stalo?“ ptala jsem se dál.

Zvedla hlavu a obdařila mě jedním opravdu výjimečně pohrdavým pohledem.

Promiň, já jen – šly jsme normálně na kosmetiku a najednou jsme tady a ty o tom očividně něco víš, takže-“

Hele,“ založila ruce na hrudi. „Já tu trčím kvůli vám, takže aby bylo jasno, hejbněte těma svejma luxusně oblečenejma zadkama a dostaňte nás zase domů.“

Kayla se nadechovala, aby jí něco od plic odpověděla, ale dloubla jsem ji loktem na znamení, že má být zticha. Ta dívka se mezitím otočila a vypadala, že chce odejít.

Počkej!“ Absolutně nic jsem nechápala. Ta dívka se na mě znuděně ohlédla. „A co jako máme udělat?!“

Protočila oči v sloup. „To, kvůli čemu jste tady.“

A jak - jak na to přijdem?“

Pokrčila rameny. „To fakt není můj problém. Ale teď bych vám radila, abys popadla tu svoji blonďatou kámošku a vyrazila hledat rodinku, ať máte kde spát. Zdarec.“ Otočila se na patě a odkráčela.

Máš něco proti blondýnkám?!“ zaječela na ni Kayla.

Byla už na schodech, když se ohlédla přes rameno a s úšklebkem odpověděla: „Ne, vůbec nic. Jen že jsou trochu... pitomý. Zvlášť když maj boty od Jimmyho Chooa.“

Kayla vypadala, že každou chvíli vyletí a roztrhá každýho, kdo by se nacházel v okruhu půl kilometru, ale nakonec se jen zhluboka nadechla a mezi zuby procedila: „Já si ji najdu. A bude zatraceně litovat.“

Po několika minutách přemýšlení o tom, co nám ta holka řekla, jsem se uchýlila k něčemu, co bych do sebe – racionálně uvažující osoby – v životě neřekla.

Co to děláš?“ zeptala se udiveně Kayla a sledovala, jak prsty zlehka přejíždím po zdi v místech, kde jsme se objevily. Upřímně – nebylo to nic příjemného. Na betonu se srážela všudypřítomná vlhkost do velkých kapek a celá zeď byla nepříjemně slizká.

Hledám nějaké místo, kde by se to dalo zmáčknout, víš? Prostrčit ruka, nebo něco podobnýho.“

Aha.“ Kayla si zasunula ruce do kapes bundy. „Chceš pomoct?“ Otočila jsem se na ni. Bylo jasné, že tohle byla řečnická otázka. Kayla byl ten poslední člověk v severní Americe, kterého byste viděli sahat na takovouhle zeď.

„Ne, to je dobrý. Stejně tu asi nic není.“ Na jednu stranu mě to mrzelo – byla to logická (teda natolik logická, jak v této situaci může být) cesta zpátky. Na druhou jsem si oddechla, kdybych prostrčila ruku zdí, něco by bylo špatně. A já bych sama sebe prostě musela považovat za paranoidní osobu. Ale alespoň bych byla paranoidní osoba s peelingovou maskou na obličeji v salonu u Claire…

„Co teď?“ zeptala se mě Kayla. Z toho, jak se na mě dívala, jsem měla pocit, že se ode mě čeká, že přijdu s rychlým a účinným řešením. Měla jsem jí říct, že nevím? Že jsem se nikam ještě nikdy neteleportovala? Že s touhle situací mám stejně zkušeností jako ona?

Půjdeme se podívat, kde to jsme?“

Vyběhla jsem po schodech ven, Kayliny podpatky klapaly za mnou. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala, v podchodu bylo značné šero a i přes to, že nesvítilo slunce, pálily mě z toho náhlého množství světla oči. Když jsem ale konečně zaostřila, přála jsem si, abych to nikdy neudělala.

Wow,“ vydechla vedle mě obdivně Kayla.

Štípni mě.“

Co?“

Říkám štípni mě - pořádně.“

Nehty se zaryly do kůže, až se mi objevily slzy v očích. Ale jinak nic. Žádné probuzení nepřicházelo, jak taky mohlo. Nespala jsem. A před očima jsem měla pořád ten samý obraz.

Stály jsme uprostřed chodníku, který měl každých pár metrů díru, nebo se na něm leskla louže. Před námi stál malý domek s plastovým obložením šedé barvy. Malá zahrádka před ním byla krásně upravená, vypadala hezky i přesto, že tam nic nekvetlo.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude byly malé domečky, žádné mrakodrapy, s velkými zahradami kolem. Přes ulici stála benzínová pumpa – nad zašlými stojany visel nápis „Plaťte uvnitř“. Kam se poděly staré dobré „Zasuňte kreditní kartu do stojanu, zadejte PIN, potvrďte částku, vyjměte kartu“?

Vypadalo to tady jak v nějakém skanzenu americké kultury.

Zpoza rohu vyjel náklaďák s přívěsem plným kmenů stromů. Snažil se vytočit zatáčku, ale vzhledem ke své délce a řidičově umění to málem odnesl protější dům – velká okna přes celé stěny, uvnitř několik stolů. Nejspíš nějaká malá restaurace.

Za domem začínal hustý tmavý les, velké polštáře mechu, které byly vidět už z dálky, by dokonale vycucly vodu i z menšího jezera. Živě jsem si dokázala představit, že kdybych na ně šlápla, začvachtalo by to a já už v životě svoje tenisky od Stelly McCartney neviděla suché.

Tohle přeci nebyl New York. Nemohl to být on. Nedávalo to smysl. Ve městě, vlastně ani ve státě New York snad nebylo dohromady tolik stromů, kolik jsem teď viděla kolem sebe. Takový prales mohl být jedině v New Jersey. Ale rozum mi říkal, že pokud bychom teď čistě teoreticky prošly podchodem mezi New York City a City of New Jersey (stálo by za zmínku, že žádný takový podchod neexistuje, tím jsem si jistá – ale tak bavíme se čistě teoreticky, ne?), jak je možné, že jsem ušla míli pod Hudson River a ani si toho nevšimla? A kam ta řeka, která odděluje Manhattan od Jersey, vůbec zmizela?

Kaylo, prosím tě, co si pamatuješ?“ naléhavě jsem se na ni otočila.

No, otevřela jsi ty dveře ke Claire a pak jsme se objevily v tom podchodu.“ Zasmála se. „Skoro bych řekla, že jsme prošly zdí.“

Samozřejmě – prošly jsme zdí, perfektní námět k zasmání se.

Co budem dělat?“ zeptala se Kayla.

Půjdeme se podívat kolem, třeba najdem alespoň-“

Starbucks,“ skočila mi Kayla do řeči.

Ty máš teď chuť na to svoje smoothie?!“

Strabucks mají zdarma wi-fi… A tvůj iPod by nám pak řek, kde jsme,“ otočila se na mě, jako kdybych byla ten nejvíc nechápající člověk na světě.

No jasně!“ Kdybych byla ve filmu, nad hlavou by se mi rozsvítila obří úsporná zářivka. „My jsme obě tak pitomý,“ řekla jsem se smíchem. „Wi-fi přeci vůbec nepotřebujem, stačí mít tohle.“ Vytáhla jsem z kabelky BlackBerry – mobilní kancelář. Přes všechny schůzky a upomínky (cože? Ta esej syndromu karpálního tunelu má být do zítřka?!) jsem se proklikala k navigaci GPS. Kayla se mi podívala přes rameno.

To je chytrý.“ Usmála se. „Prosím, ať nejsme v nějaký díře bez kosmetického studia,“ zašeptala si pro sebe.

Na displeji se točila zeměkoule, pod ní blikalo Vyhledávám… .

Netrvá to nějak moc dlouho?“ zeptala se po chvíli Kayla.

Trvá…,“ připustila jsem. Pak se zeměkoule přestala točit a objevilo se Signál nenalezen. Bylo to divný. Moje černá BlackBerry ještě nikdy nezklamala. Přemýšlela jsem, jestli bych na to mohla uplatnit reklamaci. „Zkus to ty,“ vybídla jsem Kaylu.

Rychlými pohyby na dotykovém displeji našla navigaci a spustila. iPhone byl o poznání rychlejší (což Kaylu velmi potěšilo), ale přinesl stejný výsledek. Signál nenalezen. To znamenalo jediné – ať jsme dostaly, kam jsme se dostaly, je to místo, kam satelitní družice nevidí. Ne že bych se snad divila – silná vrstva šedých mraků líně plula po obloze, připadala jsem si jak pod hliníkovou pokličkou.

Kayla polkla. „Co budeme dělat?“

Co budeme dělat? Jsme někde, nikdo neví kde, na místě, které se absolutně nepodobá tomu, kde bychom měly být. Navíc neexistuje logické vysvětlení, jak jsme se sem dostaly. Bezvadný. „Půjdeme se projít?“


Než jsme ušly deset metrů k dalšímu domu, uběhlo pěkných pár minut. Připadalo mi, že ty díry, kaluže a různě tlusté vrstvy bahna na ten chodník někdo nastražil právě na nás. Samozřejmě, mohly jsme se vyhnout přeskakování vodních ploch (což by - vzhledem k obuvi, co měla Kayla na nohou - bylo velmi chytré), ale to by znamenalo jít po silnici a tím riskovat, že nás každou chvíli přejede náklaďák s tunami dřeva nebo něčím podobně přírodním.

Ale musím uznat, že jsme ani jedna za celou tu cestu nespadla do louže (jenom moje boty měly na podrážkách nepříjemně blátivou vrstvu od toho, jak se k plotu nenápadně přiblížil velký huňatý pes a začal na nás tak zuřivě štěkat, až Kayla uskočila a postrčila mě do mokré a zablácené trávy – nemám jí to za zlé… moc).

Blair!“ vykřikla Kayla, hlas jí přeskočil. „Vidíš to?“ Ukazovala na něco, co bylo za hranicí mojí viditelnosti. Ano, viděla jsem pár světlých fleků, možná s nádechem do červena a vzadu, v dálce, tmavě zelenou stěnu, což dost dobře mohl být ten mokrý les, ale nemyslím si, že to bylo to, co mi Kayla chtěla ukázat.

Samozřejmě, že ne,“ řekla jsem otráveně. „Vidíš snad, že bych měla brýle?“

Tak si je rychle vem!“ Ani neodtrhla pohled od toho místa, na tváři se jí objevil spokojený úsměv.

S povzdechem jsem začala hledat v kabelce. Diář na příští rok (věřili byste tomu, že už teď – v prosinci – ho mám skoro plný?), žvýkačky, tužka, foťák, lístky ze večerního kina, další žvýkačky, účtenky z nákupů…

Blair, pohni…,“ řekla netrpělivě Kayla.

Nebylo by rychlejší, kdybys mi to přečetla? - Tady jsou!“ Nahmatala jsem černé pouzdro s puntíky a nasadila si brýle na nos.

Tamhle!“ Nedočkavě mě nasměrovala k objektu svého zájmu.

Zaostřila jsem na velkou tabuli před komplexem budov, který stál na malém kopci.


FORKS HIGH SCHOOL

HOME OF THE

SPARTANS


To přece není možné! Forks High School? Proč by v New Jersey byla Forks High School?! Vždyť Forks je nové nejpopulárnější město ve státě Washington – alespoň mezi teenagery. Přemýšlela jsem, kolik městeček se tímhle jménem může ve Státech existovat – jedno? Dvě? Stejně tak tři tisíce (dobře, trochu přeháním). Ale kolik z nich má na uvítací tabuli napsáno Home of Spartans? Určitě každé druhé, Blair… Buď v klidu, vůbec to neznamená, že byste se nějaký záhadným způsobem dostaly na druhou stranu USA, do největšího známého zapadákova.

Není to úžasný?“ Kayla vedle mě nadšeně zatleskala. Nevěřícně jsem se na ni podívala.

To myslíš vážně?!“

Samozřejmě! Dokážeš si představit, že bychom se takhle mohly přenést na víkend do Paříže,“ zasnila se, „nebo na Hawaii, nebo do Los Angeles a stovku za letenky bychom měly na nákupy navíc. Na večeři by nás pozval nějaký sexy týpek z Hollywoodu. Dala bych si kaviár nebo něco podobně malého, abych se nepřejedla. Po cestě domů bych sbalila nějakého krásného zpěváka a pak-“

Tak jo, Kaylo, to stačí! Víc slyšet nepotřebuju.“

Myslíš, že by to šlo zařídit?“ Andělsky se na mě usmála.

Nevím.“ Prohlížela jsem si střední školu do každého detailu. Byla to přesná kopie té z filmu – Twilight. Samozřejmě, že vypadá stejně, Blair! Někde to přeci natočit museli…

Přemýšlela jsem, jestli mě klamou smysly nebo… nebo se děje něco horšího. Rychle jsem si shrnula všechny možnosti: 1. spánek – vyloučeno. Metoda „štípnutí“ neúspěšná. Nepopiratelně jsem se tu fyzicky nacházela (už jenom pro to, že to bláto na botách bylo skutečně nechutný). 2. … Neměla jsem žádné zadruhé… Nenapadalo mě jakékoli další vysvětlení toho, co se stalo. Tedy až na to, že na nás působilo nějaké magnetické pole, přeskupilo to naši DNA a staly se z nás rychlé proudy fotonů, které cestují po Státech (já vím – ve fyzice poněkud plavu a seminář z paranormálních jevů jsem si nikdy nevzala… nejspíš největší chyba mého života).

Pojď si to prohlídnout!“ vytrhla mě Kayla z proudu myšlenek, vzala mě za loket a táhla mě za sebou přes silnici. Abych pravdu řekla, nikdy jsem ji neviděla takhle utíkat ke škole – ale co si budeme namlouvat, tohle nebyla jenom nějaká škola. Byla to ta škola a s Kaylinou bezvadnou schopnostní maximálně se nadchnout pro cokoliv v rekordně krátkém čase vůbec nebylo pochyb o tom, že si bude chtít prohlédnout (a osahat) proslulé kulisy. A že mi každou chvíli bude ukazovat kdejaký kámen se slovy: „A tady Edward a Bella…“.

Strávily jsme snad hodiny procházení prázdné školy (kdo by to byl řekl – v sobotu). Netušila jsem, jak tohle místo dokázala udělat Kaylu šťastnou. Dokonale si užívala každou sekundu. Nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že pro tenhle pocit by stačilo zajet si do Disneylandu…

Kaylo, pojď, musíme se odsud dostat. Začíná se stmívat…“ Byl to jen jeden z mnoha marných pokusů dostat Kaylu od budov školy. Několikrát obešla parkoviště dokola a popisovala mi, kde ve filmu stojí jaké auto a komu patří. A nezapomněla mi důrazně připomenout, že stojím na místě Edwardova Volva XC60. Přemýšlela jsem, jestli její tón neznamená, ať se okamžitě posunu, že jsem právě znesvětila posvátné parkovací místo.

Byly to až první kapky, které se pomalu snášely z nebe, které mi pomohly Kaylu přesvědčit, abychom našly nějaký přístřešek.

Najdem to Starbucks?“ nadhodila a opatrně si přetáhla kapuci přes hlavu.

Kaylo, myslíš, že Forks je typ města, kde je Starbucks nebo cokoliv podobnýho?“

Začal foukat studený vítr a déšť zesílil. Jak tu někdo vůbec může bydlet? Sice jsme s Kaylou přidaly do kroku a snažily se jít pod stromy, já pak v kabelce dokonce našla deštník, ale i přesto jsme do nablýskaného bistra vešly mokré až na kost. Z vlasů mi stékaly potůčky vody na koženou bundu. Kayla na tom nebyla o nic líp.

Bezva! Koukni na moje vlasy…“ Rychlými pohyby si v odrazu ve skle upravila mokré prameny.

Bistro bylo téměř plné. Byl čas večeře a v tomhle městečku se evidentně paničkám nechtělo moc vyvařovat – téměř na každém stole byly talíře plné jídla. Začal se mi ozývat žaludek a já si uvědomila, že poslední jídlo, které jsem měla, byla snídaně.

Blair?“ Kayla se nedůvěřivě dívala na hodiny na stěně. „To už jsme tu tak dlouho?“ Ručičky ukazovaly tři čtvrtě na šest. Řekla bych, že to je časový posun, kdybychom nebyly v časovém pásmu, ve kterém je o tři hodiny míň.

Ahoj!“ Něčí prsty mi nečekaně přejely po rameni. Otočila jsem se. Stál tam kluk. Lépe řečeno – moc hezký kluk. Vyšší sportovní postava, delší vlasy mokré od deště, čokoládové oči. Roztomilý úsměv, který patřil mně. Na sobě měl šedou mikinu se znakem NY Yankees. Možná to tady nebude tak špatné. Omámeně jsem se na něj dívala, dokud mi Kayla důrazně nešlápla na nohu.

A- Ahoj.“ Nervózně jsem se na něj usmála.

Co tady tak samy, dámy? Můžu vás na něco pozvat?“ Pokynul nám k volnému stolu nejdál od baru. Kayla šla první, zatímco on se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: „Víš, že ti to moc sluší, když zmokneš?“ Tak jo… Uniká mi něco?

Jo... Díky.“

Posadila jsem se vedle Kayly, on naproti nám. „Kdes dneska byla? Stalo se něco důležitého?“ Ani ne. Jenom jsem se přenesla někam úplně do háje, nemůžu se odsud vyhrabat a BlackBerry tu nemá signál… Prostě normální den.

Můžu vám něco nabídnout?“ Servírka k nám přispěchala se třemi jídelními lístky.

Ty tady máš známý?“ Kayla ke mně nadšeně zašeptala, zatímco ten kluk konverzoval se servírkou o dnešních dezertech. Jen jsem zavrtěla hlavou. V životě jsem ho neviděla, naopak to asi neplatilo… Vrtalo mi to hlavou.

Tak proč jsi dneska nepřišla?“ zeptal se mě a přisunul mi menu. Možná proto, že jsem nic nevěděla? Možná taky proto, že jsem tu nebyla?

Já- Já nevím. Asi jsem zapomněla,“ znělo to jako otázka. Nebyla jsem si ničím jistá. Jak je možné, že mě zná? Vždyť přece… Jsem tu poprvé a úplně náhodou… ne? Tak proč se ke mně chová, jak kdybych měla dneska domluvenou nějakou schůzku? Nějakou důležitou schůzku?

Rychle mi to osvětlil a já si možná přála, abych stála někde venku pod stromem a mokla, než abych byla tady s ním v téhle trapné situaci.

Blair?“ začal podezřívavě a úsměv mu rázem zmizel z tváře. „Ty jsi zapomněla na naše rande?“

 


< Berries I. Berries III. >

profil Ali

profil Sanny B. White



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Berries II.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!