Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - Prolog

02.06.2010 (12:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7179×

Tato kapitola je delší, protože jsem navazovala na knižní scény, ale musela jsem je zkrátit, jinak by celá kapitola byla až příliš dlouhá.

Bella přichází na mýtinu, kam chodívala s Edwardem, a potká tam Laurenta.

„Laurente!“ zavolala jsem s překvapenou radostí.

Byla to nerozumná reakce. Pravděpodobně jsem se měla zastavit u strachu.

„Bello?“ zeptal se a zatvářil se ještě užasleji, než jsem se já cítila.

„Vy si mě pamatujete,“ usmála jsem se. Bylo směšné, že mě tolik potěšilo, že si nějaký upír zapamatoval moje jméno.

Usmál se zeširoka. „Nečekal jsem, že tě tady uvidím.“ Kráčel ke mně se zadumaným výrazem.

„Nemělo by to být naopak? Já tady bydlím. Myslela jsem, že jste odjel na Aljašku.“

Zastavil asi deset kroků ode mě a naklonil hlavu ke straně. Měl tak krásnou tvář, jakou jsem neviděla už… celou věčnost. Pozorně jsem si prohlížela jeho rysy s podivně nenasytným pocitem uvolnění. Tady byl někdo, před kým jsem nemusela nic předstírat – někdo, kdo už věděl všechno, co jsem nemohla nikdy před žádným člověkem vyslovit.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Opravdu jsem odjel na Aljašku. Přesto, nečekal jsem… Když jsem našel dům Cullenových prázdný, myslel jsem, že se přestěhovali.“

„Ach.“ Kousla jsem se do rtu, jak to jméno rozbolavělo hrubé okraje mé rány. Chviličku mi trvalo, než jsem se sebrala. Laurent čekal se zvědavým pohledem.

„Oni se opravdu odstěhovali,“ dostala jsem ze sebe nakonec.

„Hmm,“ zamručel. „Překvapuje mě, že tě tady nechali. Nebyla jsi takový jejich domácí mazlíček?“ V jeho očích nebylo ani stopy po tom, že mě chtěl urazit.

Křivě jsem se usmála. „Něco takového.“

„Hmm,“ řekl znovu zamyšleně.

Ustoupila jsem o krok zpátky a jeho zvědavé, temně rudé oči můj pohyb sledovaly.

„Jezdívají často na návštěvu?“ zeptal se stále nenuceně, ale pomalu se začal přesunovat ke mně.

„Lži,“ zašeptal úzkostně ten krásný sametový hlas v mé paměti.

Trhla jsem sebou při zvuku jeho hlasu, ale nemělo mě to překvapit. Neocitla jsem se snad v tom nejhorším možném nebezpečí? V porovnání s tímhle byla jízda na motorce krotká a neškodná zábava.

Udělala jsem, co mi ten hlas napověděl.

„Tu a tam.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl bezstarostně, uvolněně. „Mně to asi připadá delší než jim. Však víte, jak si rádi povyrazí…“ Začínala jsem blábolit. Měla jsem co dělat, abych se přinutila sklapnout.

„Hmm,“ zamručel znovu. „Podle pachu v domě bych řekl, že je už nějakou dobu prázdný…“

„Musíš lhát lépe, Bello,“ naléhal hlas.

Zkusila jsem to. „Budu muset povědět Carlisleovi, že jste se tu zastavil. Bude mu líto, že vaši návštěvu zmeškali.“ Předstírala jsem, že chviličku přemýšlím. „Ale asi bych se o tom neměla zmiňovat… Edwardovi, předpokládám…“ Stěží jsem to jméno dokázala vyslovit, a když se mi to povedlo, obličej se mi zkroutil, že jsem se málem prozradila , „je to takový pruďas… no, však vy si to jistě pamatujete. Celá ta záležitost s Jamesem je pro něj stále ještě citlivá.“ Obrátila jsem oči v sloup a mávla odmítavě rukou, jako kdyby to celé byla jen dávno zapomenutá historka, ale v hlase mi zněla stopa hysterie.

„Opravdu?“ zeptal se Laurent mile… a skepticky.

Snažila jsem se odpovídat krátce, aby můj hlas neprozradil mou paniku. „Mm-hmm.“

„Tak co je nového v Denali? Carlisle říkal, že bydlíte s Tanyou?“ Hlas mi přeskakoval moc vysoko.

Po té otázce se zastavil. „Mám Tanyu moc rád,“ prohlásil. „A její sestru Annu ještě víc… nikdy předtím jsem nezůstal na jednom místě tak dlouho, a tak jsem si užíval výhody a novost takové situace. Ale ta omezení se těžko dodržují… Udivuje mě, že je dokážou zachovávat tak dlouho.“ Spiklenecky se na mě usmál. „Já občas podvádím.“

Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb.

„Och,“ řekla jsem slabým hlasem. „Jasper s tím má také problémy.“

„Nehýbej se,“ zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný.

„Vážně?“ Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. „Tak proto odjeli?“

„Ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Jasper je doma opatrnější.“

„Ano,“ souhlasil Laurent. „To já jsem taky.“

Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý.

„Našla vás vůbec Victoria?“ zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria – která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela – nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli.

Ale ta otázka ho opravdu zastavila.

„Ano,“ odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. „Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…“ Zašklebil se. „Tohle ji zrovna nepotěší.“

„A co?“ zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování

„Když tě zabiju,“ odpověděl se svůdným zapředením.

Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela.

„Chtěla si to nechat pro sebe,“ pokračoval vesele. „Ona je na tebe tak nějak… rozzlobená, Bello.“

„Na mě?“ vypískla jsem.

Zavrtěl hlavou a uchechtl se. „Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil.“

I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří.

„Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda – spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný – zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany.“

Další rána, další trhlina do hrudi.

Zamračil se. „Stejně si myslím, že se bude zlobit.“

„Tak co kdybychom na ni počkali?“ vypravila jsem ze sebe přidušeně.

Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. „No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala – byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak… prostě se mi sbíhají sliny.“

Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment.

„Pohroz mu,“ přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou.

„On se dozví, že jste to byl vy,“ zašeptala jsem poslušně. „Tohle vám neprojde.“

„A proč ne?“ Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. „Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde – budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň.“

„Pros,“ zaprosila moje halucinace.

„Prosím,“ ztěžka jsem oddechovala.

Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. „Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já.“

„Vážně?“ ušklíbla jsem se.

„Ano,“ ujistil mě. „Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello…“ „Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat.“

Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě.

Dvě věci se staly v jednu chvíli. Ucítila jsem ostrou bolest na krku a vrčení nějakého zvířete blízko nás. Slyšela jsem Laurenta, jak nadává a utíká pryč a jak ho to něco, co vrčelo, pronásleduje. Ležela jsem na zemi a celé moje tělo začalo pomalu ale jistě hořet. Nejdříve dlaně. Přišlo mi, že držím něco, co hoří, v rukou, ale pak se ten žár přesunul i do zbylých částí těla. Chtěla jsem zvednout oční víčka, která se sama zavřela, ale nešlo to. Chtěla jsem křičet, ale bála se. Dopadala na mě tíživá síla temnoty, ale já si jí k sobě nechtěla pustit. Musím žít. Pořád mi zbývalo pár lidí, pro které stálo za to žít. René, Charlie, Jacob. Nebylo jich moc, ale milovala jsem je. A když jsem uslyšela, jak kolem mě čichá nějaké zvíře, ani jsem se nepohnula. Určitě mě chce taky zabít. Ale já nechci! Život není fér. Říkala jsem si pro sebe a smiřovala se se smrtí. O to bylo moje překvapení větší, když mě chytly něčí paže a zvedly mě. Nevydala jsem ani hlásku, čelist jsem měla pevně sevřenou. Po dlouhé houpavé chůzi mě ten někdo položil na tvrdou věc. Byla to postel nebo třeba zem? To jsem nevěděla. Utápěla jsem se ve své bolesti a poslouchala, jak s přibývajícím časem moje srdce bije rychleji. Neměla jsem pojem o čase, ale uslyšela jsem něčí kroky. Byly takové těžké. A za nimi ještě jedny, ale ty už byly o něco jemnější. Ne o moc, ale přece. A pak se ozvaly dva hlasy.

„Uvědom si, že jsi udělal obrovskou chybu!“ zakřičel jeden hlas.

„Velkou chybu? A to jsem jí tam asi měl nechat ne?“ odpověděl nasupeně druhý hlas, který mi přišel tak známý.

„Měl ses jí zbavit! Podívej, co se kvůli tobě a tvýmu chytrýmu nápadu stalo! Další děti se proměnily! A ty jí tady máš klidně uprostřed vesnice, když se proměňuje v pijavici! Chováš se hůř než malý dítě!“ Zase zakřičel ten první hlas a zarazilo mě, co řekl. Proměňuji se v pijavici? Opravdu?

„Já za to nemůžu. Kdyby si mi dovolil zaútočit na toho upíra samotnému, nestalo by se to. Ale to ty ne, viď? Radši vydáš alfa příkaz a necháš se mě koukat na to, jak jí chtěl zabít. Tu první velkou chybu si udělal ty, takže mě tu neosočuj. A postarám se o ní, aby si věděl,“ řekl druhý hlas a já pořád nemohla přijít na to, kdo to je. A přitom takový známý.

„Dobře, to máš možná pravdu, ale stejně. Je to nebezpečné,“ řekl první hlas už trochu klidněji. Najednou jsem uslyšela, jak moje srdce začalo bít obrovskou rychlostí a nějaká síla mi tlačila záda do vzduchu.

„Same? Myslíš, že už bude konec?“ zeptal se druhý hlas.

„Nevím. Ale dojdu za ostatními z kmene, dej si pozor!“ řekl Sam. Sam z La Push a odběhl. Někdo mě chytil za ruku.

„Bells? Slyšíš mě?“ Ale vždyť já už vím! Jacob! Chtěla jsem mu odpovědět, ale oheň, který se šířil mým tělem, se stáhl do srdce a to naposledy bouchlo. Nadechla jsem se a ucítila spoustu vůní. Otevřela jsem oči a nade mnou stál Jacob.

Děkuji vám za přečtení a pokud se ptáte, proč tento název, tak to se dozvíte v dalších kapitolách. =)

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello? Co to vyvádíš? - Prolog: