Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella vlkod... Pes?! 5. kapitola

17.11.2013 (12:45) • Mispool • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2540×

5. kapitola

Bella

Vyšli jsme před dům a rozběhli se směrem k louce. Za pár minut už jsme seděli přesně ve středu a já fascinovaně hleděla na Edwarda a jeho třpytící se pokožku. 

Na Edwardovi bylo vidět, že o něčem přemýšlí, a já ho nechtěla rušit, tak jsem jen tiše pozorovala okolí, napínala uši a zároveň po něm po očku pokukovala. Najednou se zhluboka nadechl, upřel na mě svůj spalující pohled, chvilku mě pozorně sledoval a pak zase vydechl. Vyzývavě jsem se na něj podívala a čekala, jestli něco řekne.

„Víš, je mi to blbý, ale strašně dobře se s tebou povídá a stejnak nemám komu jinýmu to říct..." 

No tak to by mě zajímalo, co máš na srdci. Naklonila jsem hlavu na stranu a vyplázla jazyk. Máš mou plnou pozornost! chtěla jsem naznačit, ale Edward se jen pobaveně zasmál. 

„Pamatuješ si ještě, jak jsem ti vyprávěl o té hezké dívce? Hnědé vlasy, hnědé oči a jméno Isabella? Tu, co jsem viděl v mysli vlků..."

Přikývla jsem. Netušila jsem, kam míří.

„Vím, že je to Jacobova snoubenka, ale chtěl bych ji najít a seznámit se s ní." Tak tímhle mi úplně vyrazil dech! On by se se mnou chtěl seznámit. Myslím, že v tuhle chvíli jsem vypadala jak zfetovaná. Můj výraz si asi vyložil špatně, a tak hned začal překotně vysvětlovat.

„Já, ne že bych ji snad chtěl zbalit! To jako ne, jo? Jenom se s ní seznámit! Je opravdu hezká... Ale nejde jenom o to! Prostě ji chci poznat." 

Hmm... hezká. Musela jsem se tvářit jak nakrmená kočka... Už jsem začínala spřádat plány, jak se úplnou náhodou začnu motat okolo školy, když nikdo nebude doma, ale překazila mi to další Edwardova věta. 

„Nejhorší je, že v La Push se rekonstruuje škola, a tak musí na týden přestoupit na naši školu. Takže i kdyby náhodou chodila v La Push do školy, Jacob by mě s ní nesměl vidět..." dokončil smutně. 

Takže i kdybych se náhodou před školu zatoulala jako pes, mohl by mě vidět někdo ze smečky. Ach jo. Tak to mám ještě týden volno, ale potom...

Radši jsem upustila od mých myšlenek a začala se zase soustředit na Edwarda. Po chvilce mi odvyprávěl, co přesně se stalo u hranice. Pak jsme se proběhli po lese, trochu si vyhráli a zase se vrátili domů. Zasedli jsme k televizi, já si položila hlavu do jeho klína a spokojeně usnula.

Když jsem se probudila, bylo pozdě večer a mně kručelo v břiše. Edward nikde, a tak jsem se sebrala a šla se najíst. Misku jsem měla jako vždy plnou, a tak jsem se do toho s vervou pustila. Když jsem dojedla, pustila jsem se do hledání Edwarda. Našla jsem ho ve velké knihovně. Zrovna si četl Pýchu a předsudek. Chvilku jsem ho pozorovala, až ke mně zvednul pohled a usmál se na mě. Lehla jsem si na nízkou lenošku vedle něho a znovu mě přepadl spánek.

Když jsem procitla do dalšího dne, všichni už byli z bytu pryč, a tak jsem se sebrala, najedla a přeměnila se do člověčí podoby. Práskla jsem sebou na pohovku a zapnula si televizi. Zrovna dávali baseballový zápas, tak jsem to zkoukla a pak si šla číst do knihovny. Okolo čtvrté jsem uslyšela auta, a tak jsem se přeměnila a šla všechny přivítat. Všem jsem se otřela o nohy, jen Edwardovi jsem oblízla ksichtík. Měli jste slyšet, co vyváděl Emmett, když jsem to udělala poprvé. A tak to pokračovalo celý týden, až na středu a pátek. Nikdo nebyl doma, a tak jsem vyrazila na nákupy.

Vzala jsem si nějaké peníze z Edwradova šuplíku. Měl jich tam dost a já doufala, že na to nepřijde. Rychle jsem si zalezla na WC a trochu se upravila. Pak jsem si koupila pár super triček, nějaké spodní prádlo, kalhoty, mikiny a obyčejné conversky. Ponožky a tepá bunda nesměly chybět. Pak ještě nějaký ten hřeben, kartáček a pastu, plus ústní vodu. Nikdy jsem se nelíčila a nějaká malovátka jsem rozhodně neřešila. Všechny věci jsem si pořádně zabalila do tašek a zahrabala nedaleko v lese.

 Neděle. 

Byla neděle a já se nemohla dočkat dalšího dne... Konečně pondělí, uvidím Edwarda a může začít můj balící plán! Celý týden jsem zjišťovala, v jaký den jim kdy končí škola. Všichni končili ve stejnou dobu a domů jezdili spolu. V pondělí, úterý a čtvrtek měli do dvou, ve středu a v pátek pak do tří. 

Večer jsem brzo zalehla s tím, že ráno přijde dřív. V pondělí ráno jsem se normálně najedla a počkala jsem, než všichni odešli. Měla jsem čas do půl jedné, potom musím vyrazit na cestu, abych to stihla. Vyběhla jsem do lesa pro oblečení a zabalila vybrané kousky do tašky, abych ji mohla nést v zubech cestou tam. Vzala jsem si spodní prádlo, tričko, kalhoty, conversky, a protože nebyla moc velká zima, tak k tomu jen lehkou mikču. Všechno jsem si pak dala ke dveřím a šla jsem si umýt hlavu. Nechala jsem si vlasy volně uschnout, takže mi ve vlnách padaly nad zadek.

Trochu jsem se učesala, vyčistila si zuby a než jsem se nadála, bylo půl jedné. Cestou jsem si skočila schovat zbytek věcí zpátky na své místo do lesa, zase se přeměnila do své zvířecí podoby, vzala tašku a vyrazila ke škole. Najít cestu bylo jednuduché. Držela jsem se v lese kousek od silnice a pak jsem uviděla velkou ceduli hlásající  "Forkská střední škola". Zastavila jsem se na hranici lesa a parkoviště a viděla, že šestá hodina má končit za chvilku, a tak mám přibližně čtyři minuty, než se má rodina vymotá ze shluku chodeb. Rychle jsem zaběhla trochu hlouběji do lesa, přeměnila se, oblékla si na sebe nové hadříky a vyčesala si listy z vlasů. Znovu jsem všechno překontrolovala a vyrazila jsem na parkoviště, kde ještě nikdo nebyl. 

Cullenovi parkovali až úplně vzadu u jedné lavičky, a tak jsem si šla sednout na ni. Doufala jsem, že mě nikdo podle pachu nepozná. V tomhle jediném jsem si nebyla jistá. Vlci z Cullenových necítili přímo můj pach, ale podobný, jak říkal Edward, a vždycky, když jsem se proměnila u Cullenových, nikdo z nich nepojal podezření. Jestli si toho nevšimli... Všechno je možné. Mé úvahy přerušilo zvonění ohlašující konec hodiny. Po pár sekundách se ze školy vyhrnulo spoustu studentů a mezi nimi i oni. Bavili se mezi sebou, jen Edward šel potichu za nimi a vypadal zamyšleně. Když vzhlédl a podíval se na mě, úplně zamrzl. Nejistě jsem se na něj usmála a on pootevřel pusu. Docela slušně mě to pobavilo, a tak jsem se na něj zazubila. Úsměv mu nejistě oplatil a rychle doběhl svojí rodinu. Něco jim začal šeptat, ale díky sluchu jsem slyšela úplně vše.

„To je ta holka z Jacobových myšlenek. Ta Bella." Všichni se na něj zmateně podívali, ale pak, jako by jim to docvaklo, a oni se „nenápadně" podívali směrem ke mně. 

„Honem, běž za ní!" popoháněla ho Alice. 

„Když já nevím. Co když se mnou nebude chtít mluvit? Navíc jí nemůžu číst myšlenky." začal se z toho vykrucovat.  

„Nekecej a běž!" To už zněla Alice naštvaně. Edward na ni hodil poslední psí pohled, ale ona ho prošpikovala svým vražedným, a tak se sebral a šel. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že nevím, o čem se s ním mám bavit... A do pr... Rychle jsem se snažila vymyslet nějaké téma, ale na nic jsem nemohla přijít. Najednou mě z mých zmatených myšlenek vyrušil Edwardův hlas.

„Ehm... Chceš nějak pomoct, nebo tady na někoho čekáš?" zeptal se nejistě a hodil po mně nesmělým úsměvem. Sakra! Co mu na to mám jenom říct?! Místo mozku jsem měla jen velkou červeně blikající ceduli: I went to holidays! Bye!

„No... Víš... Čekám tu na... Ehm... No... Na bráchu! Jo, na bratra, on nemá auto, tak ho musím vyzvedávat. Rozbilo se mu. To auto. Se mu rozbilo..." Bože, to je trapas... Chci se propadnout pět sáhů pod zem a už nikdy nevylézt... Taková kravina. Proč mě napadlo zrovna tohle?!

„Brácha chodí do druháku, ale mají strašněj rozvrh, no a já jezdím z práce rovnou sem, protože když bych dojela domů, stejnak bych hned musela zase vyrážet, protože bydlíme kus za městem a naši by to nestíhali. Takže tu na něj musím hodinu čekat, protože by bylo zbytečný jezdit domů, ale to už jsem říkala..." Na chvilku jsem se odmlčela, abych se pořádně nadechla a mohla se uklidnit. Kdybych věděla, co dělám, když jsem nervózní, dopředu bych si trénovala všechny odpovědi a neplácala tu kraviny. 

Edward se na mě trochu rozpačitě zazubil a já si připadala ještě trapněji.

„Promiň, když jsem nervózní, tak plácam pátý přes devátý, a nikdo mě nedokáže zastavit," usmála jsem se omluvně.

„To je v pohodě. Ale - s prominutím - zdáš se mi docela mladá na práci." Sakra! Ale zase vejšku by mi tuplem nesežral... No, Bello, teď se ukaž!

„Jo no... Naši pracujou v zahraničí... Doma je vidíme jednou za pár měsíců. Pravidelně nám na účet posílají peníze, ale já nechci bejt celej život dotovaná od rodičů... A tak jsem si jednoho dne sehnala práci a snažím se nás uživit sama. Na ty peníze bych šáhla jenom při nejhorším, ale taky to vrátila do posledního centu. Zatím to nebylo potřeba, ale je dobrý mít založní plán," honem jsem si vymýšlela a rozvíjela svůj příběh.

„Ahá... Jo, promiň, já jsem Edward." Napřáhl ke mně paži.

„Bella," usmála jsem se na něj a potřásla mu jí. Chtěl se mě ještě na něco zeptat, ale zavolali na něj jeho sourozenci.

„Bello, nechtěla by ses seznámit s mými sourozenci? Mohli bychom ti nějak pomoct." 

„Víš, já nechci otravovat a opravdu si nějak poradím..." snažila jsem se nějak vymluvit, ale ještě jsem nedokončila větu a Edward už mě táhl ke svým sourozencům.

„Bello, tohle je Alice, Rose, Jasper a Emmett. Lidi, tohle je Bella." Na mé jméno dal trošku větší důraz, ale nikdo kromě mě, anebo partičky upírů, by to nepostřehl. 

„Ahoj."

„Nazdar."

„Čau."

„Ahoj." Když jsme se pozdravili, nastalo trapné ticho. Všichni po sobě pokukovali a jediný Emmett se na všechny zubil.

„Víte, Bella má bratra, ale chodí do práce a vždycky tu na něj musí hodinu čekat, tak jsem si myslel, že bychom ho mohli odvážet domů my. Jestli by vám to ovšem nevadilo..." Ještě nikdo nevydal ani hlásku a já už jsem protestovala.

„Ne, ne, ne! V žádném případě! Nechci otravovat a navíc, vystačíme si sami." Ani jsem nechtěla přemýšlet nad tím, jaké by byly následky mé lži. Kdyby se dozvěděli, že ve skutečnosti bratra nemám a že nejsem ta, za kterou mě mají, byl by to velký průser. Najednou se do naší hlasité konverzace vložila Alice.

„Bello, nám by to opravdu nevadilo. Mohli bychom ti tak ušetřit čas, lépe se poznat a přitom poznávání zajít na nákupy. Někdy byste mohli jít k nám na oběd. Anebo u nás rovnou přespat. Doufám, že z vás dvou nikdo není alergický na psy, protože jednoho doma máme. Čirou náhodou se taky jmenuje Bella. Je strašně rozmazlená, ale všichni ji milujeme. Jo a taky bychom někdy mohli zajít do kina a..." A dál už jsem ji neposlouchala. Vypla jsem a zapojila mozek. Jak se z tohohle vymotat?! Už vím!

„... nebo taky na večeři, společné venčení a tak," dopověděla Alice zrovna ve chvíli, kdy se mi v hlavě rozsvítilo. 

„Víš, Alice, já bych klidně šla, ale je problém v tom, že můj bratr trpí antropofobií. To je strach z lidí. Tady na té škole je s ním jedna jeho kamarádka, která mu pomáhá se s tím vyrovnat. Zná se s ní už od malička, a tak ji u sebe snáší. Ta fobie se u něj projevila na jeho první střední škole. Nikdy se nezjistilo, proč se vlastně bojí cizích lidí. Byl u psychiatrů i u psychologů, ale nikdo nic neví. Vždycky je vyzvednu, Angelu a bráchu hodím domů a jedu si zařídit ostatní věci, jako jsou nákupy a tak... No, nechtěla jsem vás zatěžovat svými problémy a asi by bylo lepší, kdybyste už jeli. Ještě jednou díky za nabídku, ale ne. Poradíme si." Chtěla jsem se rychle rozloučit, protože tohle bylo jen o titěrný chlup! Ještěže má doma Carlisle knihu všech fobií světa...

„Dobře, nebudeme tě zdržovat, kdyby něco, tady je moje číslo. Zavolej kdykoliv. Ve dne nebo v noci, je to jedno. To s tvým bratrem je mi opravdu líto a my radši opravdu pojedeme. Naše nabídka stále platí."

Nestačila jsem říct ani Á a už mi strkal lísteček s telefonním číslem do ruky. Ani jsem nepostřehla, odkud ho vytáhl. Už už jsem si představovala náš rozhovor po telefonu, když mi došlo, že já telefon nemám.

„Počkej! Já nemám telefon... Ten poslední jsem rozmlátila o zeď po tom, co mi matka řekla, že nedojedou na bráchovy narozeniny... Od tý doby jsem se na žádnej mobil ani nepodívala..." rychle jsem domýšlela svoji story.

„To nevadí, však já už se s tebou nějak spojím," zavolal na mě Edward ze sedadla řidiče. Pak nastartoval, zatroubil na pozdrav a zařadil se do kolony aut své rodiny. Když zajeli za roh, nepozorovaně jsem zalezla do stínu stromů a běžela k tašce schované pod vykotlaným dubem. Rychle jsem ze sebe schodila oblečení, schovala ho do tašky, přeměnila se, čapla tašku a pelášila domů.

V lese jsem pak zpátky zahrabala tašku i s věcmi a doběhla jsem domů. Akorát včas! Už jsem slyšela auta na příjezdové cestě, a tak jsem sebou hodila na gauč, zapnula televizi a koukala na končící bassebolový zápas. Když někdo otevřel vchodové dveře, vypálila jsem rychleji než blesk a už stála před zubícím se Edwardem a lísala se mu k nohám. On mě nepřítomně podrbal za ušima a pak řekl tu osudovou větu.

„Bello, já..."

Autor: Mispool (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella vlkod... Pes?! 5. kapitola: