Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 3. kapitola

Bella jako lovec - 3. kapitolaBella nám odhaluje existenci vegetariánů a je z toho značně šokovaná.

3. kapitola

„Co všechno víš o upírech živících se lidskou krví?“ zeptala jsem se Tedda, když se uvelebil u mě na posteli ještě ten den večer. Přišel rovnou z práce, aby zkontroloval, zda dodržuju režim předepsaný jeho mámou, a tak jsem mohla ještě zaznamenat svěží vůni mýdla a trochu vlhké vlasy.

„Asi to, co všichni. Jsou nesmrtelní, dokonale krásní, nepůsobí na ně stříbro ani zlato. Zničit je může jenom oheň, ale na nás jsou moc rychlí. Navíc mají sem tam dary, které na nás ve většině případů nepůsobí,“ vyjmenovával mi jednotlivé vlastnosti tohohle typu upírů a já jenom přikyvovala. Byly to opravdu encyklopedické znalosti.

„Proč tě to vůbec zajímá?“ zeptal se po chvíli. „Těmhle upírům se vyhýbáme.“

„Jenom jsem tak přemýšlela nad tím, co se mohlo předevčírem pokazit. Vím, že tam někdo jejich druhu byl,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

 „Myslíš, že s tím mohl být nějak spojený?“

„Pochybuju. Jenom už přemýšlím nad blbostmi. To je z toho nicnedělání. Už aby byl zítřek večer a já mohla vyrazit na obchůzku,“ povzdechla jsem si trochu teatrálně.

„Jenom aby ses pořád takhle nepřepínala. Co noha, už je to lepší?“

„Ještě trochu bolí, ale nic, co bych nezvládla. Navíc – já se rozhodně nepřepínám. Moje tělo je na zátěž zvyklé a lenošení mu nesvědčí. Už skoro dva dny nic nedělám a cítím, jak mi svaly ochabují,“ namítla jsem.

„Vydrž to ještě jeden den a potom si dáme do těla,“ sliboval a povalil se do polštářů.

„Jenom aby s tím souhlasila tvá snoubenka. Už tak jistě není nadšená z toho, kolik času spolu trávíme,“ prohodila jsem a zadívala se zpět na televizi, kde se zrovna Grace válela na zemi a odposlouchávala své sousedy přes podlahové vytápění.

„Mia je v pohodě. Párkrát jsem s ní dokonce trénoval, chtěla se naučit nějaké chvaty, ale víc, než k sebeobraně jí to nebude. Není tak talentovaná jako ty.“

„Jenom tohle neříkej před ní. My holky jsme velmi urážlivá rasa,“ upozornila jsem ho.

„Děláš, jako by nebyla ani ta nejmenší šance, že by se tu mohl kdykoliv objevit Dominic a jako ten největší primitiv tě odtáhl zpět do Velkého Jabka,“ zakroutil hlavou a já si povzdechla. Dominic by toho schopný byl. Pochybovala jsem, že se za ty dva roky nějak změnil. Zároveň jsem tak nějak vnitřně odpočítávala každý den svobody, protože jsem počítala, že se tu opravdu co nevidět objeví. A pokud ne dobrovolně, tak ho k tomu dotlačí jeho vlastní rodina. Přece by si nenechali ujít snachu, jako jsem já, no ne?

 „Dost řečí na tohle téma,“ zastavila jsem tuhle diskusi.

 

Odchod Tedda jsem už nezaznamenala. Dlouho jsme si ještě povídali, a nakonec se jenom tak uvelebili u Willa a Grace. Jedli jsme přitom popcorn a já u toho usnula.

Ráno jsem se probudila do prázdné postele, takže jsem se mohla pěkně labužnicky protáhnout. Byla jsem podivně ztuhlá, takže jsem se rozhodla pro menší rozcvičku – samozřejmě pěkně v bezpečí domova. Už to totiž bylo nějakou tu chvíli, kdy jsem cvičila a pokud se Tedd rozhodl, že mi to dneska natře, nemohla jsem se nechat zahanbit.

Vyklouzla jsem z postele, stáhl vlasy do provizorního drdolu a zamířila do koupelny, abych ze sebe udělala aspoň částečně člověka. Odraz v zrcadle mě dokázal vyděsit snad každé ráno.

Po hrnku horké kávy, kterou jsem milovala tak neskutečně sladkou, že ji nebyl schopný nikdo jiný vypít, jsem se konečně cítila natolik ready, abych se dala do rozcvičky. Bandáží jsem si stáhla ruce, abych si zpevnila zápěstí a přemístila se do mé soukromé tělocvičny k boxovacímu pytli. Kromě něj jsem tu měla i velkou matraci skoro přes celou plochou a pár činek a protahovacích strojů. Kvůli povolání lovce jsem se musela udržovat neustále v kondici a madračka nejednou zažila můj a Teddův zápas. A nejenom nás dvou – potřebovala jsem odolnějšího protivníka, a proto Tedd párkrát pozval nejlepšího lovce ze Seattlu.

Nasir Mazhar. Jeho jméno neznělo ani trochu americky a přitom jeho rodina žila v Seattlu už celé generace. To jméno však odkazovalo na rodinnou historii – aspoň tohle mi naznačil Tedd, než mě postavil před muže velkého jako hora. Nasir měřil snad dva metry, v davu jste ho nikdy nepřehlédli, a už od pohledu působil autoritativně. Stejně jako většina lovců měl svaly přímo úměrné tomu, že potřeboval být mrštný jako kočka. Žádný kulturista to nebyl, a i vyhazovači před kluby měli občas svaly větší. Každopádně rodina Mazharů pocházela původně odněkud z východu. Nasir měl stále lehce olivovou pleť, kterou sem tam narušovala narůžovělá jizva.

A co se týká tréninků – páni! Nasir byl na stejné úrovni jako já s tátou. Prostě mocný lovec se vším všudy. Jen několik málo jedinců bylo ještě silnějších. Navíc Charlie tak trochu počítal s tím, že můj potomek bude ještě silnější, zvlášť pokud jeho otcem bude Dominic.

Jenom vzpomínka na jeho obličej a jeho postoj k tomu, že se jako žena věnuju boji, mě donutila udeřit do boxovacího pytle prudčeji, až jsem byla za bandáže ráda. Za tohle by mi moje ruce rozhodně nepoděkovaly.

Cítila jsem, jak mi po zádech stéká stružka potu. Oči mě začínaly štípat tak, že jsem skoro nic neviděla. Chtělo to pauzu. Natáhla jsem se po ručníku a trochu se osušila. Hned na to jsem doplnila tekutiny a mohla pokračovat v protahování.

 

„Doufám, že jsi připravená, Swaová,“ hecoval mě Tedd, když dorazil kolem deváté ke mně.

„Netušíš, jak moc,“ zazubila jsem se na něj a natáhla na sebe mikinu. Na sobě jsem už měla černé legíny a běžecké boty. Dneska šlo všechno bezpečnostní oblečení stranou – žádné vysoké boty ani zbraně se nekonaly.

„Dneska ti to natřu. Úplně to cítím v kostech,“ poškleboval se mi, zatímco se protahoval. Já téhle činnosti byla ušetřena díky velmi vydatnému tréninku během dopoledne, stačilo tedy dva hluboké předklony a byla jsem připravená.

„Jenom aby ses nemýlil. V běhu se mi vyrovnáš, ale překážky jsou moje parketa,“ mrkla jsem na něj a vyprovodila ho před budovu. Zabouchla jsem plechové dveře a mohli jsme vyrazit. Ulice tohohle obrovského skladiště byly prázdné jako každý jiný večer a osvětlovalo je jenom pár lamp. „Takže – klasická trasa, jo? Pěkně k Jehle a zpátky,“ instruovala jsem Tedda a na tváři mi pohrával spokojený úsměv. Dneska jsem to měla v kapse. Muselo by se stát nevím co, aby mě porazil.

Rozběhla jsem se ulicí na sever a Tedd se mnou držel tempo. Během okamžiku jsem však zahlédla dokonale vyskládané palety s nákladem, které mi umožňovaly získat tu správnou výšku a nadhled. Nezaváhala jsem ani okamžik a už jsem byla na střeše nejbližšího skladiště.

A Tedd mě následoval.

 

Zvolená trasa neměla ani třináct kilometrů. Nechtěla jsem Tedda zničit po celodenní práci. Takový blázen jsem nebyla, ale už někde u Cherry street jsem zaznamenala, že se za mnou opozdívá. No jo, běh po střechách nebyl Teddův oblíbený. Vlastně jsem ho k němu přivedla až já. V New Yorku jsem se odmítala jinak pohybovat. To město mělo daleko zběsilejší rytmus než Seattle a dole na ulici bylo vždy neskutečné horko – i během zimy. Tohle město bylo o poznání klidnější, ale o to kreativnější jsem musela být při zdolávání jednotlivých střech. Domy tu od sebe byly vzdálené a výškově ne tak souměrné jako v New Yorku.

To, že nebyl dobrý nápad běžet na sever tak, jak jsme byli zvyklí, mi došlo těsně před Jehlou. Většina budov zde byla nízká, a tak jsem musela zpět do skutečného světa a dostat se na chodník. Měla jsem před Teddem slušnou rezervu, takže jsem si dovolila na malý okamžik zastavit a nadechnout se. Vůně nočního města se tolik lišila od toho ve dne, kdy ulice naplňoval smog a pach tolika lidí, kteří se neustále za něčím honí.

Spolu s chladným vzduchem a vůní blížícího se jezera mi však do nosu vnikla i vůně vanilky. Byla intenzivní, a tak blízko. Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo strachem. Rychle jsem se otočila kolem své osy a hledala, odkud ta vůně přichází.

Stále jsem byla nedaleko nemocnice, kam mě ten upíří doktor odvezl. Mohl ten pach patřit jemu? Byl na lovu? Pozná mě?

Hlavou mi běžel milion otázek a srdce mi splašeně tlouklo. Měla bych se rozběhnout pryč. Pokusit se utéct před tou vůní.

Tedd!

To jméno se mi v mysli vynořilo jako velký neonový nápis nad vchodem do nějakého kabaretu. Neslyšela jsem ho. Stále byl ještě daleko a určitě zdolával další výškový rozdíl. Byl daleko, ale – byl v bezpečí? Neměla jsem u sebe žádnou zbraň a jasně jsem si uvědomovala, že pokud se ten upír dostane až ke mně, nebudu mít žádnou šanci. S tímhle druhem nesmrtelných se nedalo bojovat.

Ještě jednou jsem se otočila kolem dokola. Ulice byla skoro prázdná. Sem tam projelo auto nebo taxík. Pozdní hodina a prostředek týdne moc neholdovaly zábavě. Alespoň ne v téhle části města. Kluby byly o pár ulic bokem, tam to žilo. Tady se pohybovalo po chodnících sotva pět lidí, a i ty jsem viděla z velké dálky.

Zaslechla jsem tiché kroky, tak tiché, že by je lidské ucho za normálních okolností nemělo šanci zaregistrovat. Ozývaly se za mými zády. Spěšně jsem se otočila. Chtěla jsem vidět, co za upíra se vydalo na lov.

„Je všechno v pořádku, slečno?“ zeptal se z ničeho nic ten příchozí muž. „Vypadáte rozrušeně.“

Stála jsem přímo pod jednou z pouličních lamp, a tak se mi na jeho postavu špatně zaostřovalo, ale i tak jsem poznala, že je vysoký. Navíc ten hlas… Už jsem ho někde slyšela. Tehdy však nezněl tak úplně jasně, jelikož ke mně doléhal skrz zavřené dveře ordinace. Byl to ten upír, který mířil za doktorem.

„J-je mi fajn,“ zamumlala jsem a snažila se zklidnit ten splašený tlukot mého srdce. Určitě ho to muselo vábit.

„Neznáme se? Připadá mi, jako bych vás už někde viděl,“ pokoušel se zapříst rozhovor, zatímco já hledala nějakou únikovou cestu. Nedělala jsem si žádné iluze o tom, že bych mu snad utéct dokázala, ale kdyby se mi podařilo dostat mezi víc lidí, třeba by nezaútočil.

„Už to mám. Bylo to včera v ordinaci mého otce,“ prohlásil a zněl nadmíru spokojeně, že si vzpomněl. Nedokázala jsem potlačit úšklebek nad tím, jak dokonale se snaží hrát tu roli na člověka. Jako by snad tenhle upír byl schopen někdy něco zapomenout. Kdyby mě nepoznal, tak by byl asi jediný.

„Hmm,“ souhlasila jsem neurčitě a dál pročesávala pohledem ulice. Neměla jsem čas a… Pak jsem to uslyšela. Dusot nohou. Ten dobře známý rytmus, který měl Tedd. Konečně se mu povedlo mě dohonit. Obvykle bych už byla na cestě zpět a míjela ho se škodolibým úsměvem. Takhle jsem se jenom podívala směrem, odkud běžel. Už chvíli se musel pohybovat po ulici, a nikoliv po střechách.

Můj rychlý pohled směrem k Teddovi přilákal pozornost i toho upíra.

„Máte nějaké potíže, slečno Smithová? Můžu vám nějak pomoct?“ Očividně ani on ani doktor Cullen neměla zatím nejmenší podezření, kdo bych mohla být, proto jsem se nemohla jenom tak odhalit a říct mu, že vím, kdo je. Že blížící se Tedd nepředstavuje žádné riziko na rozdíl od něj.

 Pokusila jsem se tedy o úsměv. „Ne, všechno je v pořádku. V naprostém pořádku,“ prohodila jsem a už viděla Tedda přibíhat.

„To jsem opravdu tak pomalý, že máš čas se tady ještě vybavovat, Bí?“ zeptal se se smíchem Tedd, který si nevšiml mého napjatého postoje a křečovitého úsměvu. Snad ani nezaregistroval tu vůni, která se vznášela všude kolem.

„Říkala jsem si, že na tebe počkám, než budu pokračovat dál,“ zamumlala jsem a střelila pohledem k upírovi. Čekala jsem, co udělá a on se pouze zamračil. Čelo se mu stáhlo a já zahlédla dvě hluboké vrásky. Oči měl však stále jasné a jakoby hnědé. Uvažovala jsem, že podobné měl vlastně i doktor Cullen.

Já si říkala, že mi na něm přišlo něco divného. Určitě musí nosit kontaktní čočky. Lidi by se jich lekali, kdyby měli svou přirozenou barvu očí. To dá přece rozum. Ale přišlo mi jako blbost se takhle trýznit. Copak tak zoufale prahnou po lidské společnosti, že se takhle omezují? Ještě jsem vlastně neslyšela o upírovi, který by nosil kontaktní čočky, aby zamaskoval to, čím je. Většina těch potvor na to byla hrdá – jako by bylo na co.

„Bí, musíme jít,“ prohodil Tedd a já přikývla. Pohlédla jsem na něj a spatřila, že se mračí i on. Už se určitě musel nadechnout a zjistit, co je tady špatně.

„Oh, samozřejmě, nerad bych vás nějak zdržoval, slečno Smithová. Mám něco vyřídit otci? Dělal si o vás starosti po té včerejší události,“ prohodil a jeho obličej se projasnil. Zato já se začala mračit jak sto čertů.

„Říkala jsem, že to nic nebylo. Navíc se divím, že vám o mě říkal. Doktor Cullen zřejmě moc nectí soukromí pacientů,“ odsekla jsem a periferně zahlédla Teddův pohled plný otázek. I z těch tří čtyř vět musel vydedukovat, že se s tím upírem nevidím poprvé. Navíc už ví, že jsem včera netrávila všechen čas v posteli, jak mi nakázala jeho máma. Doufala jsem, že ho ukecám, aby jí nic neříkal. Určitě by ho nenapadlo se jí svěřovat s tím, že jsme se večer potkali s upírem.

„To byste mu křivdila. Pouze jste ho zaujala,“ namítl a jeho hlas zněl tak nějak… Hmm, tak melodický hlas jsem snad ještě neslyšela. Navíc k němu dokonale seděl. Kdyby to byl obyčejný člověk, nezaváhala bych ani na okamžik a podstrčila bych mu svůj telefon. Takhle jsem se jenom mohla vztekat nad tou nespravedlivostí. Jak někdo, kdo se živí na životech jiných, může být tak dokonalý?

 

K Jehle jsme nedorazili. Tedd rovnou zamířil zpět ke mně – jenom to vzal trochu větším obloukem, takže místo třinácti kilometrů jsme za ten večer zvládli možná dvacet a domů jsem se dostala přibližně o půlnoci. Celou tu dobu však Tedd mlčel. Neřekl ohledně toho upíra nic a jenom urputně dodržoval mírný klus po ulicích.

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi včera byla a proč se o tebe staral ten upír?“ zeptal se Tedd podrážděně, když jsem za námi zavřela dveře mého domu.

„Byla jsem u Stevea a potom v parku. Udělalo se mi trochu nevolno a jeho údajný otec trval na tom, že s ním musím do nemocnice. Chápeš to – upír a doktor!“

„Nechápu. Je jedno, jestli jsou to vegetariáni nebo ne. Jde o to, že jsou to upíři a tím je všechno dané,“ obořil se na mě Tedd.

„Já vím. Snažila jsem se z jeho dosahu dostat co nejdřív ale… Cos to vlastně říkal? Jací vegetariáni?“ podivila jsem se, když jsem si uvědomila, jak ty upíry nazval. Ten pojem jsem neznala. Co to může ve spojitosti s krvelačnými stvůrami znamenat?

„Charlie ti toho ještě hodně neřekl. Možná to bylo hlavně kvůli tomu, že se jich po světě moc nepohybuje. Jsou trochu raritou svého druhu. Údajně mají svědomí,“ povzdechl si Tedd a zabořil si ruku do vlasů. Potom se zhroutil v kuchyni na židli. „Jde o to, že se údajně vzdali lidské krve a přežívají na té zvířecí.“

„Co?!“ vyjekla jsem a vykulila oči tak, že mi div nevypadly z důlků.

„O tom upířím doktorovi jsem už slyšel od dědy a ten to měl od svého otce. Kvůli jejich nesmrtelnosti se s tím doktorem setkal. Samozřejmě mu neprozradil, kdo jsme, ale dokázal od něj získat některé informace. Hrál si na nadšence do nadpřirozena, a jelikož věděl opravdu hodně, nebylo tomu doktorovi tolik proti srsti, pradědovi vysvětlil svou filozofii.“

„Jak je to… Jak si vlastně… Jak poznáš vegetariána od těch ostatních?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem se snažila strávit všechny ty nové informace. Trochu mě z toho všeho začínala bolet hlava. To dnešní vypětí na mě mělo špatný vliv, ačkoliv se to ještě nikdy nestalo.

„Podle očí. Jejich barva je jiná. Nevšimla sis? Ten upír je měl hnědé.“

„To jsem si všimla, jenom jsem to přičítala kontaktním čočkám. Jasně, že mi to přišlo jako blbost, ale jiné vysvětlení jsem neměla,“ zarazila jsem ho okamžitě, když se chystal něco namítnout. Věděla jsem, že je moje původní úvaha naprosto mimo, ale že až takhle?

Promnula jsem si spánky a posadila se naproti Teddovi.

„Předpokládám, že ten, kterého jsme dneska potkali, patří k doktorovi, že?“ zeptal se po chvíli Tedd a já jenom přikývla. Stále jsem tak nějak zpracovávala fakt, že jsou mezi tímhle druhem upírů i jiní. Nešlo mi na rozum, že by se takhle dobrovolně omezovali.

„Potkala jsem ho v nemocnici, když se za ním stavil,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Bylo by fajn o nich zjistit něco víc. Jestli jsou tu jenom tihle dva nebo jich je víc. Co mají případně za schopnosti a tak podobně… Však to znáš. Mít pěkně pod kontrolou co se děje v rajónu,“ prohodil a já s ním souhlasila. Bohužel to znamenalo, že se budu muset vydat na menší sledovací misi. Zrovna u tohohle druhu upírů to bylo trochu komplikované, a tak jsem si to musela nechat projít hlavou a dobře si to naplánovat. Nemohla jsem si k nim nakráčet s tím, aby se mi pěkně představili a všechno o sobě vyklopily, protože já přece vím, že jsou upíří tak jaképak copak.

„Promyslím to. Stav se zítra po práci a doladíme detaily,“ navrhla jsem mu.

„Měl bych se o tom zmínit i doma, aby to pro naše nebyl takový šok, když se vydají na lov a narazí na vanilkové,“ zamumlal zamyšleně a já už se chystala, že mu to zatrhnu. Tohle vypadalo na zajímavou akci a on by mi to takhle překazil. Ve chvíli, kdy by to doma řekl, během okamžiku by to věděla celá Seattelská komunita lovců a já bych měla po zásluhách.

„Počkej s tím do zítra. Pokud nic nevymyslím, tak jim o tom řekneme a něco naplánujeme,“ požádala jsem ho.

„Fajn. Dám ti čas do zítra, ale potom tu informaci předám dál. Jsi skvělá lovkyně, ale tohle by měli vědět i ostatní, aby se jim vyhýbali. Nebylo by vhodné, aby se o nás kdokoliv dozvěděl. Stejně jako jsou oni mýty pro lidi, my jsme legendy pro ně,“ připomínal mi a já jenom pokyvovala hlavou. Moc jsem se však na jeho slova nesoustředila. V hlavě jsem už začínala budovat plán, a to si vyžadovalo mé plné nasazení. Čehož si Tedd všiml asi po dalších pěti minutách, kdy jsem nereagovala na jeho další proslovy. Takže mě jen líbnul na rozloučení do vlasů a vyrazil domů. Já pak zamířila rovnou do sprchy, abych ze sebe smyla ten slaný pot, a i během toho jsem zvažovala, jak využít fakt, že se s doktorem znám.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 3. kapitola:

 1
2. betuška
14.04.2018 [20:37]

veru,veru, zaujímavo to vypadá... Emoticon Emoticon

1. natt.echelon
11.04.2018 [19:24]

Uhuhuuu, lepší a lepší. Jsem zvědavá jak se s příběhem popereš, zatím to zní velice slibně! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!