Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 27. kapitola

Bella jako lovec - 27. kapitola A po speciálním Dominicově pohledu tu máme zase jeden z těch klasických, tentokrát Edwardův. No a Edward se nám dozví o událostech pátečního odpoledne.

27. kapitola

Edward

Vztah mezi mnou a Bellou byl poměrně komplikovaný. V posledních dnech víc a víc. Měl jsem o ni neustálý strach, ale musel jsem snést i to, že je každé odpoledne s Dominicem – svým snoubencem. To oslovení jsem nesnášel. Ale Belle to zřejmě přestávalo vadit. Pokud by to totiž tak nebylo, proč by s ním trávila tolik času?

Předpokládal jsem, že páteční odpoledne s ním bude trávit stejně jako ty předcházející. Nepotvrdila to, ale dalo se s tím počítat. Bella se celkově nechtěla v ničem svěřovat. Ráda si dělala, co uznala za vhodné a nehleděla na to, jak nám to komplikuje pátrání.

Informace, že lovci sledují i nás byla podivná. Stejně jako to, že se všichni upíři vytratili z města. No, nebyla to tak úplně pravda, na dva jsme s Jasperem a Emmettem narazili. Byli to vanilkoví, jak by je Bella nazvala. Navíc to byli nomádi, kteří se do města dostali sotva předevčírem. Nemělo smysl se jimi nějak zabývat a tak jsme je nechali jít – bez nějakého ohrožování na životě a výhružek. Všechno by to vzbudilo moc velké podezření.

„Bella asi nezmínila, kam půjdou dneska pátrat, co?“ zeptal se Jasper a jeho hlas zněl opatrně.

Právě jsem všechny mé sourozence vezl ze školy domů. Potřebovali jsme zachovat zdání běžného dne a tak jsem se řídil přesně naším časovým rozvrhem z doby před Bellou.

„Nezapomínáš, že se mi Bella zrovna nesvěřuje?“ odvětil jsem mu otázkou a Jasper chápavě přikývl.

„Stejně je jenom nevděčná,“ odfrkla si Rose a já se na ni podíval skrz zpětné zrcátko.

„Rose,“ krotil ji Emmett po jejím boku.

„No, co? Mám pravdu, je nevděčná. Někdo se ji snaží zabít a ona si nazdařbůh lítá po ulicích a přitom ví, že proti němu nemá žádnou možnost. A když už jí někdo nabídne pomoc, tak nad tím jenom mávne rukou,“ brblala dál Rose.

„Vždyť jsi byla pro, abychom se do toho nemíchali,“ namítl jsem. Rose nesnášela jakékoliv komplikace, které ohrožovaly náš běžný klidný život. Někdy možná trochu nudný, ale přesto spokojený život. Věděl jsem, že nesnáší i svou podstavu, ale to bylo vedlejší – na upírství nic změnit nemohla. Zato na klidu doma určitě. Proto se jí nelíbilo, když jsem Bellu nastěhoval do našeho domu a následně, když všem v rodině přiznala kdo je, nechtěla pomáhat.

„Teď mi tady hodláš připomínat, co všechno jsem řekla nebo ne?“ osopila se na mě.

„Musíme prostě respektovat to, že je to lovkyně a je zvyklá na trochu jiný život. Obvykle se jí v něm vyskytuje jiný druh příšer, než jsme my a tak je z toho jenom dost nesvá,“ bránil jsem ji. Nic víc jsem nemohl udělat. Bella se pro mě stala vším, i když mě neustále odstrkovala. Jediné, co mi zbylo, byly pak noci, které jsem strávil u pootevřených dveří do jejího pokoje. Po těch nočních výletech s Dominicem se vracela unavená a tak spala tvrdě, jako by ji někdo do vody hodil. Za poslední tři noci se ani jednou neopakovala ta scéna s pistolí.

„Najednou jsou z nás příšery… Kdyby tě tak slyšel Carlisle,“ odfrkla si.

„Víš moc dobře, co jsem tím chtěl říct,“ odvětil jsem.

Carlisle pořád tvrdil, že jsme lidé a pokud se tak bude chovat, budou nás za ně považovat. Dokud nás naplno nepohltí touha po krvi, pořád budeme lidmi a ne upíry. Ale Rose to tak neviděla. Ona se považovala za příšeru už jenom proto, že nemohla vést klasický lidský život s dětmi a vnoučaty. Já sám jsem se mnohdy ptal na to, jaký je smysl mého bytí, ale nikdy jsem se nedopátral odpovědi. Teď jsem však přemýšlel, jestli mým úkolem prostě není chránit někoho, koho miluji. Snažil jsem se udržet Bellu v bezpečí, přestože mi to neuvěřitelně komplikovala.

„Úplně nejlepší by bylo, kdyby sis ji tehdy v Carlisleově kanceláři vůbec nevšiml,“ namítla.

„Neměla bys takhle mluvit. Všichni jsme doufali, že si Edward najde svou druhou polovičku-.“

„Druhou polovičku, která ho nechce,“ zarazila Rose Alici, která se mě snažila bránit.

„Teď toho mám tak akorát dost, Rose. Můžeš laskavě po zbytek cesty domů mlčet?“ požádal jsem ji, jelikož jsem se nehodlal dohadovat ještě s ní. Stačily mi její myšlenky a připadal jsem si fakt bídně, nemusela si přisazovat ještě nahlas a zatahovat tak do té hádky i ostatní.

Všichni další v autě mě totiž tak akorát litovali, protože viděli, jak se ke mně Bella má nebo spíš vlastně nemá. Všem okolo bylo jasné, že mě odmítá.

 

Doma jsem se zavřel u sebe v pokoji. Čas pozvolna plynul a já jenom čekal na večer, až bude vhodná chvíle vyrazit do ulic a poohlédnout se po nějakých nepřirozených. Pro Bellu jsme nebyli příšerami nebo monstry, byli jsme prostě nepřirození. Něco, co by nemělo existovat.

Úvahy nad tou přirozeností a nepřirozeností mě dovedly zpět k mé oblíbené knížce. Zločin a trest řešil sice trochu jinou základní otázku, ale dost se v ní blížil k té, která mi bloudila myšlenkami. Naše nepřirozenost byla dána tím, že jsme brali životy jiným. A to přece řešil i Rodion Romanovič Raskolnikov v knize.

 

„Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?“ zalomila rukama Soňa.

„Ach Soňo!“ vybuchl podrážděně a chtěl se nějak ohradit, ale udělal jen přezíravou odmlku. „Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě tehdy ponoukl ďábel a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! Ztropil si ze mně posměch a já teď přišel k tobě! Máš hosta! Přišel bych za tebou, nebýt jen veš? Poslyš: když jsem tenkrát k staré šel, šel jsem to, abys věděla, jen zkusit…“

„A zabil jste! Zabil!“

„Ale jak jsem zabil? Copak takhle se zabíjí? Copak někdo jde zabíjet tak jako tehdy já? Jednou ti povím, jak to bylo… Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! Zároveň jsem při tom navždy utloukl sám sebe!… Ale tu babku zavraždil ďábel, a ne já… Ale dost, dost už, Soňo, dost! Nech mě!“ vykřikl náhle v hysterickém zoufalství. „Nech mě!“ (*

 

Z četby jsem byl však násilně vyrušen myšlenkami, které se hodily hlavou Carlisleovi. Když jsem pohlédl na hodiny, zjistil jsem, že je překvapivě pozdě. Obvykle se domů dostal už kolem půl sedmé večer – do půl hodiny po ukončení jeho směny. Teď se blížila osmá a Carlisle byl roztěkaný a pokoušel se přemýšlet nad latinskými názvy nemocí. Říkám schválně, že se o to pokoušel, proto se mu to moc nedařilo a sem tam mi přes jeho myšlenky prosákl obraz operačního sálu, spousty krve a obrovské starosti.

„Stalo se dneska v nemocnici něco?“ začala se ho zajímat Esmé a já přes její myšlenky spatřil i Carlisleovu strhanou tvář.

„O půl páté nám dovezli velmi těžký případ. Až do teď jsme byli na operačním sále,“ odvětil.

Zachránili jste toho dotyčného?“ zajímala se zúčastněně.

„Jestli bude žít, teď záleží na ní. My jsme udělali všechno, co bylo v našich silách,“ odpověděl Carlisle a dál přemýšlel, jestli na sále provedli opravdu všechno, co šlo.

Měl jsi tam zůstat. Stačilo jenom napsat,“ ponoukala ho Esmé.

„To nešlo,“ namítl Carlisle a v jeho myšlenkách jsem zahlédl něco, co mě postavilo na nohy. Během sekundy jsem stál v obývacím pokoji a hleděl na svého otce.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a doufal jsem, že jsem si jeho myšlenky pouze mylně vyložil. Belle se přece nemohlo nic stát.

„Bylo tam hodně lovců a myslím, že nějakou dobu se z nemocnice nepohnou,“ začal vysvětlovat Carlisle a Esmé ho chápavě pohladila po paži. Jeho skleslost se přenášela i na ni.

„Řekni mi, co se stalo,“ požádal jsem ho s posledními zbytky klidu.

„Dovezli k nám zraněnou Bellu. Z toho, co jsem zaslechl při odchodu z nemocnice, se opět utkala s tím upírem, ale tentokrát se tam včas objevil ten její snoubenec a společně ho nějak přemohli… Nikdo to tam nechtěl moc probírat, ale některé věci přece jenom musely být řečeny,“ informoval mě.

„A co je s Bellou?“

„Měla rozsáhlá zranění, která byla očividně způsobená bojem. Ztratila hodně krve a její stav byl velmi kritický, když ji dovezli do nemocnice. Na sále se nám podařilo krvácení zastavit, napravit frakturu pravé nohy a obecně ji stabilizovat… Teď je v umělém spánku. Zítra ráno by ji měli začít postupně budit a bude záležet na ní, jak se se vším popere,“ odvětil a pokoušel se zachovat profesionální nadhled, ale moc se mu to nedařilo.

„Musím za ní,“ zamumlal jsem a chtěl jsem vyrazit, když mě Carlisle zarazil.

„Nemyslím si, že je to v tuhle chvíli nejlepší nápad,“ namítl a mě v hlavě znělo jediné – Proč?!.

A Carlisle jako by to vytušil. Žili jsme pod jednou střechou příliš dlouho na to, aby mě neznal. A očividně k tomu nepotřeboval ani žádný dar.

„Je tam hodně lovců. S Bellou do nemocnice dorazil Dominic s Teodorem. Potom jsem zaslechl jednoho z těch mladíků, jak volá Bellině otci a následně se tam dopravili i další tři lovci… Pokud chceš udělat Belle laskavost a neprozradit, že známe tajemství lovců, neměl bys tam zrovna teď chodit,“ vysvětloval a já se zhroutil na pohovku.

Carlisle měl pravdu.  Schoval jsem tvář do dlaní a prsty mi samovolně zajely do vlasů a vší tou potlačovanou bezmocí se zatnuly. Kdybych mohl, zřejmě bych si je všechny vytrhal. Doslova mě mučilo, že za Bellou nemůžu. Nejraději bych teď seděl v nemocničním pokoji, sledoval spící Bellu a sám se staral o monitoring jejich životních funkcí – určitě bych byl přesnější, než nějaké nemocniční přístroje.

Pohovka vedle mě se lehce prohnula a to mě donutilo zvednout hlavu. Kouknul jsem na Esmé, která si ke mně přisedla a lehce mě objala.

„Nedokážu si ani představit, jak pro tebe ta situace musí být těžká, ale Carlisle tě bude o všech změnách informovat,“ utěšovala mě. „Pro všechny bude jednodušší, když se lovci uklidní a myslím si, že náš pach by je jenom víc mobilizoval.“ Mluvila tichým a klidným hlasem. V myšlenkách stále viděla Bellu, jak postává u otevřených francouzských dveří na naši terasu. Jakkoliv to tehdy Bella neřekla nahlas, Esmé došlo, že Bella náš pach vnímá dost intenzivně a že jí není zrovna příjemný.

„Carlisle?“ oslovil jsem svého otce a pohlédl na něj. „Slib, že mi řekneš úplně všechno,“ požádal jsem ho a on přikývl.

 

Další den, když Carlisle odjel do nemocnice, jsem byl jako na jehlách. Říká se, že žádná zpráva je mnohdy daleko lepší než nějaká zpráva. Že když se nic neděje, není potřeba nikoho informovat… Ale i tak jsem z toho byl skoro na mrtvici.

Jasper se mi tedy ze zcela logických důvodů vyhýbal. Nebyla se mnou řeč a moje city na jeho dar působily, jako nehty přejíždějící po tabuli. Nedivil jsem se, že ho Alice vytáhla na menší lov, aby si trochu odpočinul. Jazz však nebyl jediný, kdo na koho měl Bellin stav nějaký vliv.

Všichni v domě nad tím museli přemýšlet, přestože se snažili to nedělat – samozřejmě kvůli mně.

Dokonce i Rose se nachytala u toho, jak nad Bellou přemýšlí a nebyly to ani tak nenávistné myšlenky. Sice občas pomyslela na něco, co mě doslova vytočilo a já tak rozbil konferenční stolek u sebe v pokoji, ale potom… Bella se pro ní stala bojovnicí a teď ji spíš rozčilovalo, jak se kvůli Belle trápím já. Lovci nás neohrožovali a Bellin největší a nejnebezpečnější nepřítel byl mrtvý. Naše rodina byla v bezpečí a tak se i Rose mohla uklidnit. Proto taky začala přemýšlet i nad něčím jiným a to byl vztah, který jsme s Bellou neměli.

 

Půl sedmou večer jsem vyhlížel s nedočkavostí. Nikdy dřív jsem se Carlisleova příchodu z práce nemohl dočkat víc. Už půl hodiny jsem se procházel po obývacím pokoji sem a tam a Esmé mě přitom sledovala přes hranu časopisu, který se snažila číst. Byla to však jenom hodně špatná kamufláž, jak mi její myšlenky napovídaly.

Známý zvuk Mercedesu, který jsme oba zaznamenali už v okamžiku, kdy Carlisle odbočil na naši ulici, donutil i Esmé přestat předstírat. Odložila časopis a stoupla si vedle mě. Oba jsme přes prosklenou stěnu hypnotizovali příjezdovou cestu, kde se během následující minuty a půl objevilo černé auto.

Carlisle vystoupil, ze sedadla spolujezdce popadl svou koženou aktovku a potom pokračoval do domu, jako by necítil tu nervozitu, která zde panovala. Dával si přitom vcelku pozor na své myšlenky a to ve mně vyvolalo ještě větší obavy. Mohlo se Belle stát něco, co by mi neřekl po telefonu?

Na mysl mi přišla jediná špatná zpráva, která by se po telefonu neměla říkat…

„Carlisle,“ oslovil jsem ho, ale v mém hlase byla cítit lehká výhružka a zároveň i frustrace.

„Bella je stabilizovaná.“ To byla Carlisleova první slova poté, co vešel do domu a políbil Esmé na přivítanou. Podle mě to v tu chvíli docela zdržoval, ale nemohl jsem mu zazlívat, že chce svou ženu políbit a obejmout. „Ráno jsme jí začali podávat léky na probuzení z umělého spánku, ale až do mého odchodu nezačala reagovat… Dává si s probuzením na čas, ale to lékaři ovlivnit nedokážou, jak moc dobře víš. Její mozek se prostě potřebuje popasovat se vším, co se jí stalo…“

„Chci jí vidět.“

„Víš, že ti to nemůžu dovolit. Pořád se u ní někdo střídá. Včera pozdě v noci přiletěl dokonce její otec. Ani na malý okamžik není sama – to by tě mělo uklidnit,“ snažil se mě uchlácholit, ale nedařilo se mu to. V jeho myšlenkách jsem viděl intubovanou Bellu s několika hadičkami, které byly napojeny na monitorovací přístroje. Podle všeho se jednalo o obrázek ještě ze včerejška, když ji přivezli po operaci na pokoj. Nikde jsem neviděl nějakého dalšího lovce. Carlisle se jim vyhýbal, jak jen to bylo možné a proto nechtěl, abych za Bellou chodil.

Bylo to strašné. Všechna ta bezmoc mě neskutečně ubíjela. Hlavně proto, že se Bella měla probudit v okamžiku, kdy jí podali tu probouzející látku. To, že pořád spí a její tělo na medikamenty nereaguje přesně podle očekávání, bylo špatné.

Přímo od Belly jsem věděl, že se lovci uzdravují daleko rychleji, než obyčejní lidé a pokud teď ležela v bezvědomí v nemocnici, bylo to zřejmě velmi špatné. Přece jenom – přečkala i útok vlkodlaka a to už bylo opravdu něco.  

„Počkej, až se probere. Všichni potom trochu poleví v jejím nepřetržitém sledování a ty budeš moc přijít, aniž bys vyvolával nějaký poplach. Měj na paměti, že plníš pouze Bellino přání, aby se nikdo nedozvěděl, že porušila pravidla lovců. Chráníš ji, přestože netušíš před čím.“

Carlisle věděl jak na mě. Bella se snažila udržet tajemství lovců před okolním světem podobně, jako já se snažil udržet tajemství upírů. Fakt, že jsem o lovcích věděl, však byl pro Bellu jistou komplikací a Carlisle měl pravdu. Opět. Už v okamžiku, kdy Bella říkala mé rodině o lovcích, jsem z ní měl pocit, že jí to není kdoví jak příjemné. Vypadala u toho ustaraně a zamyšleně. Jako by uvažovala nad tím, co se asi stane, pokud to praskne.

Tím, že nám svěřila své tajemství, se úplně odhalila a žádala po nás pomoc. Pomoc, kterou jsme jí stejně neposkytli. A tak nám a vlastně hlavně mě, nezbývalo nic jiného, než se postarat o to, aby se nikdo nedozvěděl, že Bella o lovcích mluvila i s někým jiným, než s lovci.

 

Když jsem tedy nemohl za Bellou do nemocnice, zavřel jsem se do ložnice, kterou u nás Bella ten týden obývala. Byla tu jenom krátce a nestrávila v pokoji tolik času, aby se tu její pach udržel moc dlouho, ale její vůně mě uklidňovala. Měl jsem pocit, jako by tu se mnou byla a neustále nad mým chováním jenom protáčela oči nebo kroutila hlavou s takovým tím posměšným úsměvem. Měla by mě za zamilovaného hlupáka, kterým jsem skutečně byl.

Představa zdravé Belly bylo však to jediné, co jsem měl, pokud tedy nepočítám ty neměnící se zprávy o jejím stavu, které mi Carlisle nosil.

Snažil jsem se svou pozornost zaměřit na něco trochu jiného, chtěl jsem znovu dočíst Zločin a trest, ale mé myšlenky mi to prostě neumožňovaly.

V neděli večer, několik hodin po Carlisleovu příchodu domů, jsem se prostě neudržel. Poté, co jsem se přesvědčil, že mě nemůže vidět žádný ze sousedů, jsem vyskočil z okna Belliny ložnice, odhodlaný se na ni podívat i kdyby jenom přes okno. Potřeboval jsem se na vlastní oči přesvědčit, že je v pořádku i když se stále neprobouzí z toho kómatu.

Jenom kousek za domem se mi však do cesty postavila Alice s Jasperem.

„Carlisle nám řekl, abychom tě hlídali, kdyby tě napadlo něco nepředloženého,“ vysvětlila mi, aniž bych se jí na to jenom zeptal. Je fakt, že mě ta otázka napadla, takže Alice vlastně odpovídala na něco, na co jsem se jí musel zeptat, podle nějaké vize.

„Musím ji vidět… Přesvědčit se, že je v pořádku,“ namítl jsem.

„Myslíš si, že ti Carlisle lže, když říká, že je stabilizovaná?“ podivil se Jasper a založil si ruce na hrudi. S lehce rozkročenýma nohama a rukama takto založenýma, kde vyhrnuté rukávy košile ukazovaly i nesčetné upíří kousance, vypadal dost výhružně.

„Nelhal by mi. Alespoň ne ze špatných důvodů,“ přitakal jsem. „Ale dokážete si oba jenom na okamžik představit, jak se musím cítit?“ dožadoval jsem se nějakého souznění.

„Dokážeme. A uvědom si, že já to cítím velmi jasně, ale i tak ti nemůžu dovolit jít do nemocnice. Bella se zotavuje pomalu a jistě jako každý jiný pacient. Dopřej ji trochu klidu a prostoru pro rekonvalescenci. Má ty nejlepší doktory v Seattlu – Carlisle se o to postaral, přestože v tom případu figuruje pouze jako konzultant,“ ujišťoval mě Jasper a dál mi odhodlaně stál v cestě.

„Edwarde,“ povzdechla si Alice a rychle mě objala. Nedělala to moc často, ale asi tušila, že právě teď něco podobného potřebuji. Alice sice byla o hlavu a půl menší než já, ale sevření měla jako dvoumetrový chlap.

„Mám strach, že se neprobudí,“ zašeptal jsem svou největší obavu, která mě tížila už od včerejšího večera, kdy mi Carlisle oznámil, že nereagovala na léky, které ji podali.

„Neboj se. Bella je bojovník. Ona to určitě zvládne,“ mumlala mi do hrudi Alice, stále si mě tisknouc v objetí.

O něco později jsem se s nimi vrátil domů a rozhodl se počkat na další zprávy o jejím probuzení, které mi mohl poskytnout jen a pouze Carlisle. Bylo to ubíjející. Hlavně v okamžiku, kdy se i v pondělí vrátil s naprosto stejnou zprávou – Bella je stále v kómatu a lovci se u ní střídají tak, že není ani na okamžik sama. Nejvíc času u ní však trávil hlavně Dominic a následně i její otec. Nikomu jsem nedokázal ani vypovědět, jak moc těm dvěma závidím. Neskutečně jsem toužil být s Bellou. A hlavně být u ní v okamžiku, kdy se probudí.


(* Úryvek z knihy Zločin a trest


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 27. kapitola :

 1
3. Petronela admin
10.08.2018 [21:00]

PetronelaUnicorn: divím se, že ti nešlo nechat zprávu na shrnutí, ale budiž. Na povídce, která tě zajímá postupně pracuju - jelikož má mít ale odhadem jenom pár cca 6 kapitol, tak ji chci nejdřív dopsat do konce a mít ji dobře promyšlenou. Mezitím - po dokončení této - začne vycházet povídka Předurčená.

2. Unicorn
10.08.2018 [20:55]

Hi Petronela, chtela som sa opýtat kdy přidás novou povídku z paprsků měsíčních??? Chtěla sem ti napsat přes shrnutí ale to nijak nefunguje tak ti píšu k této úžasné povídce Emoticon

1. Alice
10.08.2018 [16:04]

Super kapitola jako každá předtím. :) Moc se těším, jak to bude pokračovat, snad se Bella brzo probere. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!