Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 22. kapitola

18.08.2018 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1123×

22. kapitola

Snažila jsem se ignorovat déšť, který mi komplikoval cestu. Musela jsem si dávat daleko větší pozor na každý svůj krok. Voda činila povrchy jednotlivých konstrukcí velmi kluzké. Proto se i po požárním schodišti lezlo velmi špatně. Ani tak jsem se však nevzdávala. Jediné co mi přišla líto, byl fakt, že jsem Dominicovi musela takhle utéct. Jenže jsem neměla na výběr. Na konci večera – ať už by se vyvrbil jakkoliv – bych stejně musela zmizet podobným způsobem.

Díky tomu, jak mě Edward vezl k nim domů a následně dneska ráno Esmé do práce, jsem si vcelku dobře pamatovala orientační body v okolí, které mě k nim navedou. První jsem samozřejmě míjela Space Needle a potom to bylo jenom víc na sever.

I přesto, že bylo sotva šest večer, venku byla hrozná tma a ulice s projíždějícími auty byly osvětleny lampami. U Space Needle jsem byla donucena sestoupit ze střech na zem a následně se dostat co nejdále pěkně mezi lidmi. Do několika jsem dokonce strčila a oni se po mě hned okřikovali, ale nakonec to nechali být – nic jiného jim nezbylo, když jsem stejně utekla.

Za Space Needle jsem se dostala opět na střechy budov, ale bylo to jenom na krátkou chvíli, než jsem byla nucena opět klesnout na zemi. Budovy byly nízké a daleko od sebe. Pokud bych se pokoušela využít jejich konstrukcí, bylo by to podivné a přivolalo by to daleko víc pozornosti.

Někdy v tom okamžiku, kdy jsem celá promočená běžela po chodníku, srovnalo s mým zběsilým během tempo i projíždějící auto. Zběžně jsem pohlédla jeho směrem, ale přes tónovaná sklad jsem nic neviděla. Auto popojelo kousek dál a nakonec zastavilo. Všimla jsem si, jak se na straně spolujezdce otvírá okýnko.

„Anno? Co děláte v tom dešti? Chcete nastydnout?“ Hlas, který se ozval z nitra auta, patřil zlatookému doktorovi.

„Miluju běhat v dešti,“ namítla jsem trochu uraženě, ale doktor Zlatoočko – nějak jsem měla problém ho nazývat jeho jménem – se tomu zasmál.

„Nasedněte si, odvezu vás domů,“ pobídl mě a já se nenechala moc přemlouvat. Měla jsem za sebou dost náročných kilometrů a to mokré oblečení nebylo zrovna ideální. Všechno se to na mě lepilo a tentokrát jsem cítila i to, jak se mi voda dostala pod koženou bundičku. Tričko jsem měla jako druhou kůži.

Nasedla jsem do auta, až mé vodou nasáklé oblečení zavrzalo o kožené sedačky. Carlisle okamžitě pustil topení. Připomnělo mi to okamžik, kdy takhle zapínal topení Edward. Upíři měli výhodu toho, že ani v tom nejhorším počasí nemůžou chytit rýmu.

„Odkud se v takovém počasí vracíte?“ zajímal se.

„Z práce,“ odvětila jsem prostě a sledovala, jak mají stěrače co dělat, aby odstranily všechny kapky.

„Mohl jsem vás svést už odtamtud, stačilo jenom kontaktovat Edwarda. Určitě by mi dal vědět, pokud by pro vás nepřijel osobně,“ namítl mírně a zněl, jako by ho vlastně bavilo dělat taxikáře.

„Vlastně jsem měla ještě něco na vyřízení a netušila jsem, když budu hotová,“ informovala jsem ho. Ta jeho dobrosrdečnost a laskavost byly fakt něco nepochopitelného. K upírům to vůbec nesedělo a já si na to prostě jenom velmi špatně zvykala.

„Rozumím,“ přitakal a po zbytek cesty už nepromluvil.

Když potom zaparkoval v garáži, stačilo mi se pořádně zaposlouchat, abych poznala, že Edward uvnitř domu přechází sem a tam. U nikoho jiného něco podobného nepřicházelo v úvahu. Určitě se musel neuvěřitelně držet, aby si nepřišel zkontrolovat, jestli jsem v pořádku – což se jistě už dozvěděl z myšlenek doktora Zlatoočka.

„Díky za odvoz,“ zamumlala jsem, když jsem se vyhrabala z auta a mířila ke dveřím, které ji spojovaly s obytným prostorem. Za sebou jsem pak nechávala pěkně mokrou stopu.

Edwarda jsem našla v obývacím pokoji. Esmé měla velké štěstí, že neměla koberce natažené po celé ploše místnosti, jinak by v jednom místě měla vyšlapanou pěknou cestičku. Edward tu takhle musel pochodovat už pěknou chvíli. Když mě potom spatřil, jeho oči se leskly hněvem. Tuhle emoci jsem dokázala skvěle rozluštit u kohokoliv, nezáleželo na rase. V Edwardově hněvu se však mísilo i něco jiného.

„Proč jsi mi nezvedla telefon, když jsem ti volal? Víš, jak jsem se o tebe bál?“ spustil bandurskou a já měla na maličký okamžik chuť se skrčit do klubíčka a nechat ho, aby se vyvztekal. Ale to opravdu jenom na malou chviličku. Hned potom se ve mně probudila má lovecká podstata a klasická Bellina drzost.

„Měla jsem něco na práci,“ pohodila jsem rameny a chtěla kolem něj projít do svého provizorního pokoje, abych se mohla převést. Opět se do mě pouštěla zima, i když se v upířím domě topilo.

„Bál jsem se, že se ti něco stalo,“ prohlásil a jeho hlas zněl najednou velmi sklíčeně.

„Vidíš snad, že jsem v pořádku. Dokážu se o sebe postarat.“ Ze všech sil jsem se snažila, udržet si Edwarda od těla. Nemohla jsem dopustit, abych ho vnímala jenom z malé části tak, jako on vnímá mě. Tohle prostě nešlo. A tak jsem na něj byla zlá.

„Předpokládám, že ten dotyčný byl asi Dominic?“ zkusil si tipnout a já přikývla. Edwardův obličej rázem posmutněl.

„Až se převléknu a vysuším si vlasy, musíme si promluvit,“ prohodila jsem jeho směrem, když už to vypadalo, že jeho vyptávání skončilo. Edward se na mě se zvědavostí podíval a jako by čekal, že mu hned teď řeknu téma rozhovoru. „Až se převléknu,“ upozornila jsem ho ještě jednou a Edward tedy přikývl, takže jsem se mohla rozběhnout do patra. V místě, kde jsem v obýváku stála, byla teď pěkná loužička.

„O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se Edward, když jsem sešla zpět do obýváku, kde mezitím, co jsem se převlékala, někdo vytřel podlahu. Odhadovala jsem to na Edwarda, který uklízel i u mě po útoku toho upíra. Sešla jsem z posledního schodu a vlasy, které jsem si spletla do copu, jsem u jejich konečků stáhla gumičkou.

„Pojď se mnou,“ pobídla jsem ho a vedla ho do garáže. Edward mě zmateně následoval.

Už ráno, když mě Esmé vezla do práce, jsem si stačila všimnout, že hned u dveří vedoucích do garáže, je přimontovaná malá krabička, ve které se nacházejí klíče od všech aut. Bez ptaní jsem z ní tedy vyndala klíče od Volva a na dálku ho odemkla.

„Chystáš se někam jet?“ zeptal se a zněl přitom velmi podezíravě.

„Vydrž chvíli,“ zamumlala jsem a nasedla do auta. Edward mě napodobil, a když za sebou zabouchl dveře, pustila jsem rádio a navolila nějakou rockovou stanici, kterou jsem rovnou pustila pěkně nahlas. Interiér auta se tak naplnil kytarou a bicími.

„Řekneš mi, co má tohle znamenat?“ Edward byl nedočkavý a mě to vyvolalo na tváři úsměv.

„Řeknu,“ usmála jsem se na něj, ale jen co jsem si ten úsměv plně uvědomila, hned jsem ho stáhla do masky lovce. „Mám na tebe takovou otázku a dost na tom závisí, jak dlouho tady budeme to rádio muset poslouchat,“ prohodila jsem a otočila se na sedačce směrem k Edwardovi, abych se na něj mohla pořádně podívat.

„Co bys chtěla vědět?“ zajímal se.

„Dokázal jsi tomu mému nezvanému hostu v sobotu číst myšlenky?“

Byla to opravdu zásadní otázka. Napadlo mě to během rozhovoru s Dominicem. Upír mi tvrdil, že nechápu zákonitosti světa kolem sebe. A nejspíš mi to neříkal poprvé, když si tak ztěžoval na to, že si nic nepamatuju. Z té amnézie jsem byla značně frustrovaná, ale teď jsem nad tím daleko víc začínala přemýšlet.

„Něco málo jsem zaslechl, ale nebylo to nic konkrétního, co by nám pomohlo ho dopadnout,“ odvětil a mě se na tváři objevil spokojený úsměv.

Doufala jsem v kladnou odpověď, jelikož jsem začala vymýšlet plán, jak toho upíra dostat. Součástí mého plánu, z něhož jsem měla hotovo tak sedmnáct procent, byla jedna velmi riziková část. Nebo… no, nebyla jsem si úplně jistá, jak moc riziková je, co se týká ztráty života. Konkrétně totiž šlo, že jsem se při běhu odhodlávala k tomu, že ostatním upírům v tomhle domě povím pravdu.

„Proč se tak usmíváš?“ vyzvídal Edward, ale trochu napětí z jeho postoje vymizelo. Můj úsměv mu musel dodat klid.

„Myslím, že bychom si měli promluvit s tvou rodinou,“ prohodila jsem a než mi stačil odpovědět, vypnula jsem rádio a vysedla z auta.

Edward mě zadržel až před dveřmi do obytné části domu. „Chceš tím říct, že hodláš vyjít s pravdou na světlo?“ Jeho zmatení bylo pochopitelné. Celou dobu jsem trvala na tom, že jim to říct nemůžu a teď jsem z ničeho nic obrátila. Sama jsem si nebyla tou volbou úplně jistá. Pokud se něco pokazí, jediný, kdo si to odskáče, budu já. Lovci vanilkovým neublíží a budu to přece já, kdo poruší zákony lovců, no ne?

„Přesně to tím chci říct,“ přikývla jsem a uvnitř se chvěla strachy. Měla jsem malou dušičku ohledně toho velkého odhalení. Znala jsem lovce a věděla jsem, čeho jsou schopni. A to jsem se ještě nesetkala s těmi, kteří mají v našem světě tu skutečnou moc. Byla jsem sice nadějí pro další mocnou generaci, ale ani to by jim nezabránilo ve velmi přísném trestu, který mě za prozrazení našeho světa vanilkovým, bude čekat.

„Jsi si tím úplně jistá?“ dožadoval se Edward dalšího souhlasu.

Tentokrát jsem jenom přikývla. Netušila jsem, co bych řekla, kdybych otevřela pusu. Možná bych zaváhala. A moje zaváhání by vedlo k tomu, že by mi Edward nedovolil říct pravdu. Rozmluvil by mi to a já bych si to rozmluvit nechala.

„Dobrá tedy,“ souhlasil a následoval mě zpět do domu. Sotva jsme pak stanuli v obývacím pokoji, promluvil, jako by se bavil s kýmkoliv v místnosti: „Carlisle, Esmé, Rose, Emmette, Jaspere a Alice – můžete přijít na okamžik do obývacího pokoje?“

Edward je žádal jejich typicky tichým hlasem, který však všichni členové téhle domácnosti slyšeli. Trochu mě však překvapilo, že se tu hned všichni neobjevili. Po skoro minutě sešla po schodech velmi nenuceně Esmé a zmateně koukala na Edwarda.

„To je v pořádku. Ona o nás pravdu zná,“ odpověděl zřejmě na její znepokojené myšlenky.

Jenom okamžik na to se obývací pokoj naplnil vanilkovou vůní tak intenzivní, že jsem měla pocit, jako by se mi měl v následujících sekundách obrátit žaludek vzhůru nohama. Tuhle vůni jsem byla ochotna snášet, ale všechno mělo své meze. Proto jsem taky zamířila k prosklené stěně, která vedla na malou terasu a rovnou jsem otevřela i francouzské dveře. Do místnosti se tak dostal čerstvý vzduch provoněný deštěm.

„Jak je to možné?“ ozval se doktor a zmateně hleděl ze mě na Edwarda.

„Neřekl jsem jí to, ona to prostě poznala,“ odvětil Edward na něčí myšlenky. Snadno jsem si mohla domyslet, co se ho dotyčný nebo dotyčná – netušila jsem, kdo si to pomyslel – zeptal, ale nehodlala jsem tohle nadále tolerovat. Věděla jsem, že si tihle upíři svými dary rádi zjednodušují život, ale měli by brát ohled i na ty méně talentované.

„Neříkej, že jí ta Vampýrská akademie tak moc napověděla?!“ zajímal se se širokým úsměvem na tváři Emmett, nijak jsem to však nekomentovala. Potřebovala jsem, aby trochu vstřebali informaci, že o nich jako o upírech znám pravdu. Taky jsem se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, a proto jsem se nepřestávala opírat o francouzské dveře.

„Jak dlouho o nás víš?“ obrátil se po chvíli jednostranného rozhovoru, který vedl Edward s myšlenkami ostatních, na mě doktor Zlatoočko.

„Věděla jsem o vás už ve chvíli, kdy jsme se poznali,“ odvětila jsem napřímo.

„Říkal jsem si, že ta tvoje reakce na bílý plášť byla opravdu prapodivná – hlavně kvůli tomu, že jsem na sobě ten plášť vůbec neměl,“ prohodil a nepatrně se svému vtipu usmál. Odměnila jsem ho tedy decentním nadzvednutím koutků úst v takovém sotva čtvrtinovém úsměvu.

„Jak je tedy možné, že o nás víš a ještě žiješ?“ Tentokrát mi otázku položila blondýnka po Emmettově boku. Rosalie patřila k těm nejméně nadšeným z mého pobytu v jejich domě a i teď se tvářila značně nepřátelsky. Ruce měla založené na hrudi a nepřestávala se mračit.

„Protože kdybych vám neřekla, že to vím, nikdy byste to nezjistili. Hrála bych si s vámi a nutila vás chovat se jako lidi i ve vlastním domě.“ Ten kyselý úšklebek na mé tváři, který se tam při té představě objevil, byl jako pěkně špičatý špendlík na Rosaliin nafukovací balónek.

Rose okamžitě vystartovala. „Ty malá potvoro!“ rozkřikovala se, ale Edward si stoupl přede mě, aby mě chránil a Emmett chytil Rose za obě ruce a přitiskl si ji v konejšivém objetí do náruče.

„Necháme ji to vysvětlit, ano?“ mumlal jí do vlasů a Rose nepatrně přikývla.

„Správně, měl bys ji trochu krotit. Ta její výbušná povaha by jednou mohla někoho zranit,“ podpíchala jsem ji ještě jednou a obývákem se ozvalo zavrčení. Já vím, Rose se to nelíbilo a já bych se měla začít chovat slušně, přece jenom oni byli v přesile a tak nějak nezranitelní, ale já si nemohla pomoct.

„Můžeš toho, prosím tě, nechat?“ obrátil se na mě pro jistotu i Edward. Teatrálně jsem tedy protočila panenky, ale říkala jsem si, že bych vážně měla být hodná.

„Nepatří k Volturiům?“ zeptala se šeptem Alice.

„Ne, s těmi vašimi italskými vládci nemám nic společného,“ odmítla jsem její nařčení.

„V tom případě nám vysvětli, jak ses o nás dozvěděla,“ pobídl mě tentokrát opět doktor Zlatoočko. Pohledem jsem přejela po osazenstvu obývacího pokoje, zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, který sem nepřestával proudit z venku, a začala jsem.

„Vím o vás už od dětství. Řekl mi o vás můj otec a jemu ten jeho a tak dále a tak dále… Každopádně, až do nedávné doby jsem si myslela, že existují jenom rudoocí upíři. Pravdu o vašich očích a o vaší filozofii mi prozradil až můj dobrý kamarád,“ odvětila jsem a všichni na mě zírali, jako bych spadla z Marsu – přinejmenším.

„Ale…“

„Carlisle, můžete si ji, prosím, vyslechnout? Má toho na srdci trochu víc a je mi jasné, že to pro vás bude docela šok. Sám to pořád ještě vstřebávám,“ skočil mu do řeči Edward a jeho takzvaný otec přikývl.

Zvažovala jsem, jak bych měla začít. Opravdu nechodím každý den po ulici a na potkání nevyprávím o lovcích. Stále jsem musela myslet na to, co se stane, pokud se můj plán – který jsem měla stále zkonstruovaný jenom na ubohých sedmnáct procent, což vlastně bylo seznámení Cullenových s mým světem – nepodaří.

Pohlédla jsem na Edwarda, který se na mě díval svýma zlatýma očima a jako by se mi snažil dodat odvahu. Viděl, že váhám a tak jsem se raději nadechla čerstvého vzduchu, který mě v dýchacích cestách chladil, odhodlaně jsem zvedla bradu a podívala se zpříma na doktora a jeho rodinu.

„Pokud vím, tak doktor se se mnou podobnými v minulosti setkal, netušil však, že se nějak ten dotyčný lišil od lidí. V tomhle dokážeme neznalé oklamat,“ prohodila jsem a trochu kysele se usmála. „Určitě jste si už všichni všimli, že můj pach vás nijak neláká a zřejmě na mě neplatí ani vaše dary,“ pokračovala jsem a všimla si pohledu Jaspera a Alice. Neznala jsem jejich dary, ale očividně u mě narazili, tím jsem si byla víc než jistá.

Zajímalo mě, jaké to musí být, mít dar a nemoci ho použít. Zvlášť na někoho, kdo svým způsobem ohrožuje jejich existenci a kamufláž coby lidské rodiny.

„Jsem lovec,“ zamumlala jsem, když jsem pohledem opět doputovala k Edwardovi. Povzbudivě se na mě usmál.

„Lovci jsme tady všichni, jestli sis nevšimla,“ odvětila mi kousavě Rosalie.

„Váš druh zabíjí nevinné lidi… a ti ostatní taky. Já lidi chráním a zabíjím ty, co se jim snaží ublížit,“ namítla jsem na vysvětlenou.

„Tím chceš říct, že dokážeš zabít upíra?“ podivil se Emmett. „Ta tvoje pistolka to dokáže?“

„Ano, dokážu zabít upíra,“ přitakala jsem a kromě Edwarda se na mě všichni dívali s lehce otevřenými ústy. Zřejmě pěkně v šoku. Opět jsem nedokázala potlačit ušklíbnutí. Trochu jsem doufala v to, že aspoň doktor Zlatoočko bude tušit pravdu. „Pro upřesnění – nedokážu zabít někoho, kdo už je mrtvý,“ dodala jsem.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se tentokrát i doktor.

„Pokud vím, tak vy všichni v téhle místnosti jste už mrtví… Nikomu z vás nebije srdce, takže já pro vás nejsem hrozba. Jsou tu však jiné hrozby, kterých se zbavuju-.“

„Bella tím chce říct, že jsou i jiní nadpřirození. Vlkodlaci, měniči a upíři živící se lidskou energií. Ty všechny dokáže zabít,“ skočil mi Edward netrpělivě do řeči, až jsem se na něj nepatrně zamračila. Líbilo se mi, jak ze mě byli ostatní upíři v místnosti paf.

„Bella?“ podivila se tentokrát Esmé a Edwardovi zřejmě až teď došlo, že se prokecl trochu víc, než plánoval.

„Jmenuji se Isabella. Anna je pouze moje krycí jméno pro lidskou společnost,“ odvětila jsem tentokrát bez zaváhání. Na mém jménu toho vlastně nebylo až tolik tajného vzhledem k tomu, že už jsem jim odhalila, kdo jsem.

„Předpokládám správně, že ta rána na tvém boku byla způsobena po nějakém nevydařeném lovu?“ zajímal se Carlisle a já přikývla.

„Vlkodlak,“ přiznala jsem a tvářila se tak nenuceně, jako bych zabíjela vlkodlaky každou sobotu. Nebyla to sice pravda, ale to oni vědět nemusí. Hlavní je, aby ze mě měli respekt.

Emmett uznale hvízdl a já měla dojem, že to dělá snad pokaždé, když se kolem mě něco děje. U něj jsem ten respekt zřejmě musela mít. Přece jenom vypadal na někoho, koho silou lehce ohromíte a já nejdřív mířila na jeho bratra pistolí a teď o mě zjistil, že jsem se prala s vlkodlakem. Emmett byl v tomhle ohledu velmi snadnou kořistí. Kdo si mě však prohlížel s větší opatrností a nevraživostí byla jeho družka. Rose jsem neohromila ani náhodou. Emmett ji stále držel v náručí a trochu ji tím jistil a Rose se na mě dívala podmračeným pohledem.

„Proč nám o sobě vůbec říkáš pravdu?“ zeptal se Jasper, jehož nepřátelský a podezíravý postoj se od blondýnčina moc nelišil. Místo zamračeného však byl jeho pohled velmi soustředěný a jakoby pátravý. Pohled jsem mu tedy oplatila. Nesměl získat pocit, že bych se ho bála. Nebylo mi sice příjemné setrvávat v místnosti s tolika vanilkovými, ale rozhodně jsem se jich nebála.

„Potřebuju pomoc,“ odvětila jsem prostě.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 22. kapitola :