Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 12. kapitola

Bella jako lovec - 12. kapitola Jak už víme, Bella je v nemocnici a tam se toho moc podniknout nedá, takže opět vystřídáme pohled a mrkneme se na to Edwardovýma očima.

12. kapitola

Edward

Strávit celý den s Annou bylo neskutečné. Její smích mě hladil po mrtvém srdci a já si připadal dokonale šťastný. Tak, jak nikdy předtím, v celé mé věčnosti. Stále jsem si však uvědomoval, že o ní nic pořádného nevím. Například to, proč ji kluk v telefonu nazval Isabellou. A to mě trochu trápilo i přesto, že ho měla uloženého jako Otravu z NY. Bylo to podivné pojmenování, ale Anna se k němu po telefonu nechovala zrovna mile a podlézavě – znělo to, jako by na něj měla vztek.

Snažil jsem se na to však moc nemyslet a vychutnávat si ticho Anniných myšlenek, její smích, blízkost a fakt, že jsem se jí mohl i dotýkat, když jsem jí dělal oporu při chůzi. Staral jsem se o všechno, co by mohla v nemocnici potřebovat.

„Co že se tak usmíváš?“ zajímal se Emmett, když jsem se pozdě v noci vrátil domů. Dlouho jsme se s Annou bavili o ničem, až mi nakonec podala mou oblíbenou knihu Zločin a trest, abych jí předčítal.

„Usmívám?“ podivil jsem se a obrátil se k zrcadlu, které jsme měli na chodbě. Skutečně jsem měl na tváři úsměv. „Strávil jsem příjemný den,“ odvětil jsem, když jsem se obrátil k Emmettovi.

„Byl jsi v nemocnici, že?“ zeptal se Jasper, který právě scházel ze schodů a měl rovněž spokojený výraz ve tváři. Musel jasně vnímat mé vlastní pocity a ty se dále odrážely i na jeho výrazu. Nikdy jsem sobě ani Jasperovi nezáviděl naše dary. Já byl obklopen myšlenkami jiných a Jaspera zaplavovaly všechny jejich pocity, které svou intenzitou mohly být daleko otravnější, než právě myšlenky.

Přikývl jsem. Nemělo smysl lhát, vzhledem k tomu, že se v tomhle domě nic neutají.

„Dal jsi jí tu knížku, co jsem jí poslal?“ vyzvídal Emmett a já přitakal. A úsměv se mi na tváři rozšířil nad vzpomínkou, jak moc ji knížka rozesmála.

„Mám ti vyřídit, že jsi ji rozesmál,“ předal jsem mu Annin vzkaz a Emmetta to udivilo.

„Nečekal jsem, že ji to tak pobaví. Byl to spíš vtip mezi námi. Jako upír jsi jí donesl knížku o dalších upírech.“ Emmett zněl zmateně a já přemýšlel nad tím, co mohlo Annu tak pobavit. Říkala, že bych to jistě pochopil, ale pointu toho vtipu mi říct nechtěla.

„Není možné, aby věděla o upírech a proto pochopila i Emmettovu narážku?“ zajímal se Jasper.

„To si nemyslím. Kdyby to věděla, chovala by se úplně jinak,“ zavrtěl jsem zamítavě hlavou. Je pravda, že ze začátku se netvářila nijak nadšeně, když jsme se potkali, ale dneska – strávil jsem s ní celý den a nic nenamítala.

„Zítra ji vezmi Draculu a uvidíme,“ uchechtl se Emmett, ale já se na něj zamračil. Jako blbec bych se snažil Anně naznačit, že nejsem úplný člověk a ona by ode mě nakonec utekla – to tak.

„Musím ale uznat, že mu ta Anna prospívá,“ zaslechl jsem Alici, jak dorazila domů. Bylo akorát třicet minut poté, co zavřely všechny obchody, takže se dalo předpokládat, že přesně tam Alice trávila své odpoledne.

„Však já netvrdím, že ne,“ bránil se Emmett. „Jenom zrovna řešíme, jak by asi ta slečna reagovala na fakt, že je Edward upír. Knížka o vampýrech ji totiž rozesmála,“ prohodil Emmett a já měl chuť ho něčím praštit.

„To ti bohužel neřeknu. Nějak nevidím její budoucnost. Dokonce i ta tvoje cesta do nemocnice pro mě byla částečnou záhadou,“ přiznala a úsměv jí přešel. Neměla ráda, když jí její dar neposlouchal. Ze všech členů naší rodiny, kteří měli nějaký dar, byla jenom Alice, která nijak netrpěla. Střípky budoucnosti byly fajn. Viděla, co se stane poté, když se nějaký jedinec, jehož budoucnost chtěla vidět, subjektivně rozhodne. Nic tak vlezlého jako čtení myšlenek nebo ovlivňování emocí – ačkoliv nepopírám, že všechny naše dary byly nějak užitečné.

 

Ještě chvíli jsem s nimi zůstal v obýváku. Poslouchal jsem jejich debatu, která se týkala hlavně mě a Anny. Řešili její reakci na mou nesmrtelnost… možnost její přeměny… její křik a útěk… A dobře se u toho všeho bavili, čímž mě štvali. Věděl jsem, že bych se pro Annino dobro měl držet dál, ale copak jsem to svedl? Anna mě lákala. Chtěl jsem o ní vědět víc. A byl jsem navíc přesvědčen, že díky její tiché mysli je pro mě právě ta pravá.

O půl hodiny později jsem to se svými sourozenci vzdal a vydal se na malý lov. Přestože Annina krev mě nelákala, pohyboval jsem se celý den po nemocnici a ani všechen chlór a desinfekce nedokázaly potlačit tu lahodnou vůni, která drásala můj krk.

Volně jsem se rozběhl krajinou kousek za Seattlem. Nechtěl jsem běžet nikam daleko a místní lesy byly i přes hluk velkoměsta, na zvěř bohaté.

Domů jsem se vracel nad ránem, kdy byli všichni zaměstnáni úplně jinou činností, než řešením mého soukromí. Zavřel jsem se tedy v pokoji a přemýšlel, jestli bych neměl Anně donést něco jiného místo knih. Očividně nebyla zrovna milovníkem psaného slova a u Zločinu a trestu usnula. Možná by ji rozptýlila nějaká hudba.

Dal jsem se tedy do procházení CD-ček, které jsem měl doma. Nebyl to ten nejmodernější způsob poslechu hudby, ale zkuste si na polici vystavit takovou mp-3. Procházel jsem podél dvou dlouhých polic, které jsem měl zaplněny oblíbenými zpěváky a přemýšlel u toho o Anně. Nechával jsem výběr čistě na náhodě a intuici. Doufal jsem, že tentokrát se trefím trochu lépe.

Dneska už musíš do školy,“ zaslechl jsem o hodinu později zpoza dveří Esméin hlas, který mi připomínal, že včerejšek byl jenom výjimka, která se nebude jenom tak opakovat.

„Je mi to jasné,“ souhlasil jsem ponuře a CD-čka, která jsem vybral, jsem schoval do papírové tašky, do které jsem přibalil ještě přehrávač.

Carlislea jsem zastihl už připraveného k odjezdu do nemocnice. „Můžeš to předat Anně?“ požádal jsem ho a Carlisle se vědoucně usmál. Pro něj jsem byl průhledný jako to nejčiřejší sklo. Ale mě to bylo jedno. Konečně jsem měl dojem, že skutečně žiju a nejspíš cítím i něco podobného, jako mí sourozenci. A o to to byl krásnější pocit. Už teď jsem se nemohl dočkat, až se odpoledne vypravím do nemocnice.

 

Ve škole jsem byl na ostatní překvapivě milý, což mnohé udivovalo a nutilo k ostražitosti. Netušili, co ve mně vyvolalo podobný stav mysli a já jim neměl potřebu to vysvětlovat. Byl jsem jednoduše šťastný a nedokázal jsem se na okolní svět mračit.

Všechny hodiny však utíkaly neskutečně pomalu. Nikdy jsem nevnímal jednotlivé sekundy jako tak pomalu plynoucí časové jednotky, jako právě teď. Nebylo tudíž s podivem, že s posledním zazvoněním jsem vystřelil ze svého místa a než by kdokoliv řekl švec, nasedal jsem do Volva a mířil si to k nemocnici.

Annu jsem našel jak jinak než v posteli. Na uších měla sluchátka a přeslechla tak moje zaklepání. Nakoukl jsem tedy dovnitř a naskytl se mi pohled na Annu, jak leží na posteli, má zavřené oči a tiše si brouká nějakou španělskou písničku. Bez toho, abych na sebe upozornil, jsem poslouchal.

Jen co písnička dohrála, Anna se chystala ji přepnout dál a otevřela oči. V ten samý okamžik si všimla i mé maličkosti a strhla si sluchátka z uší.

„Jak dlouho jsi tady?“ zeptala se a zněla naštvaně. Musel jsem se usmát. Takhle reagovala na mou přítomnost vždy. Nejdřív hněv a nakonec něco podobné… smíření? Nebyl jsem si jistý.

„Zrovna jsem přišel… Vidím, že jsem se s hudbou trefil trochu víc než s knížkami,“ prohodil jsem a došel až k její posteli, kde se jí na dece válelo několik přebalů.

„O trochu ano,“ přitakala, „ale nemusel sis dělat škodu. Dnešek a zítřek bych tu v klidu přežila i s knihou,“ poznamenala a já na ni překvapeně hleděl. „Opět na mě zkoušíš to, že jsi nemluvil se svým otcem?“

„Tentokrát jsem s ním vážně nemluvil. Co má tedy znamenat, že bys další dva dny vydržela i s knížkou?“ podivoval jsem se.

„Uzdravuju se dobře a v nemocnici nemají důvod déle si mě tady nechávat. Musím to vydržet jenom do zítřejší vizity,“ odvětila a na tváři se jí objevil spokojený úsměv. Já však měl k radosti daleko. Na jednu stranu jsem byl rád, že se Anna uzdravuje, ale na tu druhou – byl jsem sobec, který takhle snadno přijde o čas, který s ní tráví.

„Copak je možné, aby se ti takové zranění tak rychle uzdravilo?“ divil jsem se a Anna pokrčila rameny, přesto jsem měl dojem, že ji to nijak nepřekvapuje. „Budeš mít někoho, kdo by tě vyzvedl a dovezl domů, jakmile tě pustí?“ zajímal jsem se.

„Nemusíš si dělat starosti,“ prohodila, ale já si je dělal. Ať už si v nemocnici mysleli, co chtěli, nelíbila se mi myšlenka, že by Anna neměla být pod lékařským dohledem. I tak jsem se vlastně divil, že tu vydržela už dvě noci bez nějakých větších protestů. „Nemůžeme se zase projít?“ zeptala se najednou a přetrhla tak mé myšlenky.

Souhlasně jsem přikývl a pomohl Anně stanout, obléknout si župan a nazout papuče. Zlehka jsem ji podpíral, zatímco se mnou kráčela po chodbě. I ten kradmý dotek mi stačil k tomu, abych zjistil, že její tělo je slušně vypracované. Bylo svalnaté, ale nijak přehnaně. Dokázal jsem si představit, jak denně tráví dlouhé hodiny ve fitku s klienty anebo sama posiluje.

„Jak ses vlastně dostala k trenérství?“ zeptal jsem se najednou, když už jsme chvíli mlčeli.

„Neměla jsem úplně jednoduchý život a trénink mi pomáhal se s tím vyrovnat. No a nakonec mi to zůstalo už napořád,“ prohodila, ale zněla přitom zamyšleně. Kolik toho asi musela vynechat? – napadlo mě okamžitě. Stále jsem měl dojem, že mi říká sotva třetinu z toho, co bych chtěl slyšet.

„Řekneš mi, co se ti stalo?“ pokoušel jsem se ji rozmluvit.

„Šikana na střední,“ zamumlala sklesle něco, co už jsem věděl. Jak už jsem se zmínil, Jasper mi pomáhal si Annu trochu proklepnout. Chtěl jsem o ní vědět všechno a tak jsem se dozvěděl i o tom, že byla objetí šikany. Možná právě proto byla na cizí trochu ras. Co mě však mrzelo nejvíc, byl fakt, že jsem nemohl najít žádné Anniny fotky z dřívější doby. Dokonce ani ze současnosti neexistovala žádná, která by nebyla ze stránek fit-centra, ve kterém pracovala.

„Proč by tě měli šikanovat?“ podivil jsem se.

Anna jenom pokrčila rameny. „Puberťáci si vždy najdou nějaký důvod. Ať už je to proto, že jsi šprt nebo vyrůstáš pouze s jedním rodičem, nebo nosíš brýle, které zrovna nepatří k posledním výkřikům módy… Co já vím,“ odvětila a já se snažil představit si Annu s brýlemi, které se nosily před takovými dvaceti lety.

„Na tom, když někdo přijde o rodiče, není nic špatného. Stejně jako to, být šprt nebo nosit brýle. Musela jsi mít opravdu zákeřné spolužáky, pokud se posmívali kvůli takovým maličkostem,“ odvětil jsem a snažil se důkladně zanalyzovat, která část věty jí rozbuší srdce rychleji. Doufal jsem, že pokud je v ní aspoň něco pravda, Anna se nějak prozradí.

Měl jsem však smůlu.

„Ty jsi určitě nikdy žádnou šikanu nezažil, nepletu se?“ prohodila a zvedla ke mně hlavu, aby se mi podívala do obličeje. Zastavil jsem se uprostřed chodby a obrátil ji k sobě, abych se jí mohl dívat do obličeje.

„Máš pravdu. Ve škole jsem sice za šprta, ale nikdo si mě kvůli tomu nedobírá. Jsem adoptovaný a i to je všem jedno. Brýle sice nenosím, ale možná bych měl – třeba bych pak nebyl objektem zájmu toho kvanta dívek,“ uchechtl jsem se a představil si každý svůj první den ve škole. A kdyby jenom první… Holky to většinou vzdaly po měsíci, ale to bylo jenom takové to očividné vzdání se. V myšlenkách nade mnou přemýšlely nadále.

„Ach ty chudáčku,“ povzdechla si teatrálně a já se zasmál.

„Nevěřila bys, jak tím trpím. Možná proto jsi mě taky zaujala – ta tvoje odmítavost se mi líbila,“ poznamenal jsem a odvětil tak částečně na otázku, kterou mi položila už včera. Tehdy jsem však neměl příležitost jí odpovědět.

„V tom případě ti teď už musím lézt pěkně na nervy,“ zasmála se a já zavrtěl hlavou. Byl jsem rád, že mě nevyhazovala a dovolila mi setrvat v její společnosti. Stále jsem se lehce dotýkal jejího pasu a podpíral jí tak – aniž by si to Anna vůbec uvědomovala – a přemáhal tu touhu uvnitř mě, která mě pobízela k tomu, abych ji pohladil po těch dlouhých vlasech.

„Ty mi nikdy nemůžeš lézt na nervy,“ zamumlal jsem sotva slyšitelně a Anna se na mě zmateně podívala. Najednou mi nebylo do smíchu. Jenom představa, jak ji pustí z nemocnice, a ona se mi opět začne vyhýbat, mě ničila. Nepřál jsem si nic jiného, než ji naložit do auta a odvést k sobě domů. Tam bych ji měl pořád na očích a mohl s ní trávit všechen svůj čas.

„Hmm, měla bych se vrátit do pokoje. Tvému otci by se nezamlouvalo, kdyby mě tu viděl takhle dlouho pochodovat,“ namítla a ustoupila ode mě o dva kroky. Ruka, kterou jsem ji přidržoval, tedy zůstala prázdná a já ji svěsil podél těla. Byl to tak zvláštní pocit. Dva dny a pár náhodných setkání a tahle holka si mě obtočila kolem prstu, aniž by se o to vůbec snažila. A možná si to vůbec neuvědomovala.

Doprovodil jsem ji tedy na pokoj a Anna mi podala rozečtený Zločin a trest.

„Sice jsem u toho včera usnula, ale dobře se tě poslouchá,“ poznamenala na vysvětlenou, a tak jsem zaujal své místo na židličce a otevřel knihu na stránce, kde jsem včera přestal. 

 

Nemocnici jsem opouštěl s velmi smíšenými pocity. Carlisle už byl doma, když jsem dorazil, a tak jsem se ho jenom zeptal na Annino propuštění. Otec mi rovnou potvrdil všechno to, co mi už v nemocnici řekla i Anna. Zítra ji měli propustit a já tak měl přijít o její společnost. Což jsem nehodlal dopustit a tak bylo potřebné začít plánovat.

Připadalo mi to šílené, ale tušil jsem, že nemám jinou možnost, než se zachovat jako skutečný blázen. Anna si neskutečně hlídala soukromí a nikoho k sobě nechtěla pustit, takže jsem se rozhodl trochu překročit hranice a zjistit aspoň kde bydlí.

Ráno mě Esmé omluvila ze školy a já se vydal k nemocnici. Seděl jsem v zaparkovaném Volvu na protější straně silnice, aby si mě Anna hned nevšimla, jak bude vycházet z nemocnice, a důkladně zkoumal každou osobu, která vycházela z budovy.

Někdy kolem deváté jsem se dočkal. Anna opouštěla nemocnici v doprovodu dívky, která byla sotva o pár centimetrů vyšší než ona.

„Moc dobře víš, proč jsem se neozvala Teddovi ani Dominicovi,“ prohodila Anna k té dívce a já nastražil uši. První klučičí jméno jsem už v její přítomnosti zaznamenal, to druhé pro mě bylo novinkou. S největší pravděpodobností se ale jednalo o ty dva kluky, co jí volali do nemocnice.

„No tak, Bello, copak to nemůžeš hodit za hlavu?“ dožadovala se ta dívka a použila úplně jiné jméno. To oslovení však znělo jako zkratka ke jménu Isabella, jak už ji jednou tituloval kluk z telefonu.

„Nemůžu. Víš, že s Dominicem zrovna nevycházím a přesto jste s ním jedna ruka,“ povzdechla si Anna… nebo snad Bella? „Každopádně je to fuk. Teď mě prosím dovez domů a pak můžeš vyrazit do práce,“ dodala a dívka po jejím boku ji vedla k staršímu modelu auta, které mělo svá lepší léta už dávno za sebou.

„Dobře, udělám ti řidiče, ale zkus se na celou tu záležitost podívat i z našeho úhlu pohledu. Přijel kvůli tobě až z New Yorku. To opravdu chceš ignorovat fakt, že je ve městě a ještě byste spolu měli spolupracovat? Nedivila bych se, kdybyste se měli sestěhovat.“ Ta holka mi zněla protivně. Netušil jsem, o čem se to s mou kráskou baví, ale nelíbilo se mi to.

V tu chvíli jsem se zarazil. Mé myšlenky… Bylo to poprvé, kdy jsem Annu tituloval jako svou. Na podobně majetnické myšlenky jsem nebyl zvyklý a trochu mě to překvapilo.

Zahlédl jsem, že Anna rovněž nevypadala potěšeně, ale nakonec nasedla do auta a společně vyrazili k Anně domů. S dostatečným odstupem jsem se zařadil za nimi a napínal své smysly, aby se mi náhodou někde neztratily.

S velkým překvapením jsem zjistil, že míří na jih do průmyslové oblasti. Od odbočky na Harbon Island se provoz umírnil a já jsem si musel dávat pozor, aby si dívky nevšimly, že je někdo sleduje. Byl jsem však stále znepokojenější, kam to míří. Tohle nebylo zrovna místo, kde bych hledal Annin byt. Všude kolem se rozprostíraly sklady a různé fabriky. Nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo bytový dům nebo aspoň skupinu nějakých domků.

Annina kamarádka nakonec zastavila před jednou ze skladových budov. Anna se s ní rozloučila a rovnou vysedla z auta. Bez jediného zaváhání vylovila v kapse od kabátu klíče a došla až k těm plechovým vratům od budovy. Odemkla a posunula vrata bokem, proklouzla dovnitř a vrata za ní během okamžiku zapadly zpět na své místo. Přesně na ten okamžik čekala její kamarádka a vyrazila pryč.

Nechal jsem auto zaparkované o pár budov dál, aby nebudilo zbytečný rozruch, protože se po širokých ulicích pohybovalo velké množství lidí – převážně dělníků, kteří v okolí pracovali, a vydal jsem se k budově, za jejímiž vraty zmizela Anna.

Procházel jsem kolem budovy, která vypadala na první pohled neobydleně. Skoro jako skladiště hned vedle. Byla to taková ta skeletová stavba, která byla následně vyzděna z cihel s důkladně provedenými spárami. Okna byly původní, některé přelepené novinami, v hodní části budovy dokonce vysklené. Vážně jsem nemohl uvěřit tomu, že by tu Anna bydlela.

Zaposlouchal jsem se však do zvuků v budově. Ozývala se odtud tekoucí voda a znělo to, jako by se Anna sprchovala. Trvalo to všeho-všudy pět minut, než vodu zastavila. Potom šustilo nějaké oblečení a hned na to i lůžkoviny. Nakonec jsem zaslechl, jak si Anna zapnula televizi a naběhl tam nějaký sit-com, který mi nic neříkal.

Anna si spokojeně povzdechla. „Konečně doma.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 12. kapitola :

 1
1. natt.echelon
04.06.2018 [12:28]

Hmm... Zajímavá kapitolka, Bells bude mít co vysvětlovat Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!