Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, is that you? 5. díl

Bella, is that you? 5. dílBella se po několika měsících vrací zpátky do Forks na příkaz Ara. Kdyby věděla, co nebo kdo na ni číhá - nevracela by se! Tahle cesta může pro ni být i ta poslední.
Tento díl je poslední v téhle povídce.

Bella - Volterra

„Isabell,” ozvalo se za dveřmi. Lehce jsem pootočila hlavou a zaslechla tiché klepání na dveře. Liam. „To jsem já…” ozvalo se znovu. Lehce jsem se pousmála a vlezla zpátky do pokoje. Byla jsem tu už dlouho. Dny se střídaly s nocí. Měsíce plynuly jako sekundy a já poznala nejen Volterru, ale i její rozsáhlé okolí, které bylo doslova zahlcené upíry.

„To jsi ty? Potřebuješ něco…” pronesla jsem nezajímavým tónem… Opak byl ale pravdou. Líbil se mi. Trávila jsem s ním až příliš mnoho času. Opřel se o futra a rukou si prohrábl svoje blond vlasy. Ne, že by na té hlavě měl nějaký extra porost, ale vlasy měl pěkný.

„Aro by nás rád viděl.” Svěsil ruku dolů podle těla a čekal, co asi řeknu.

„Ne, že by se mi zase někam chtělo,” odsekla jsem mu. Nemohl za to, ale chtěla jsem si odpočinout. Od té doby, co tu jsem… No řekněme, že jsem v jednom kole. Až na pár hodin, co jsem si prohlížela okolí, pořád někde jezdíme. Vím, že jsem přijela sama a žádala Ara o to, abych tu mohla zůstat, jenže to jsem ještě nevěděla, že tu bude tolik práce… Kdyby mi to docvaklo dříve, tak jsem se neupsala ďáblu v podobě původního upíra.

„Iss, vím, že to pro tebe není jednoduché.” Podíval se na zem. Podíval se na mě. Vypadal tak nějak celkově jinak. Připadalo mi to jako tehdy, když jsem se snažila dostat něco z Damona. Taky se blbě vykrucoval. Blbě se tvářil.

„Něco mi uteklo?” Vykulila jsem na něj oči a čekala, že z něj vypadne konečně něco rozumného.

„Myslím, že ne. Půjdeme?” Zlehka praštil pěstí do futra, které se mírně otřáslo. Protočil oči a otočil se k odchodu.

„Fajn.” Nebylo ani poledne a já se cítila tak nějak rezignovaně. Pronásledovala jsem Liama dlouhou tmavou chodbou. Neotáčel se. Nebavil se. Nereagoval na mojí přítomnost. „Liame!” zařvala jsem na něj. Nechápala jsem jeho chování. Nechápala jsem jeho. Od tý doby, co jsem tady… Mi nedocházelo absolutně nic! „Li, zastav se prosím…” nechala jsem větu odeznít a zastavila jsem sama. Řekněme, že netrvalo dlouho a rozešla jsem se znova kupředu. Temnota mne začala pohlcovat uvnitř mého těla. Začala jsem se cítit tak nějak divně. Temnota pohltila můj zdravý rozum, který mi ještě zůstal. Co to se mnou je? Proč se cítím tak divně.

„Tady jsou…” rozjásal se Aro, když nás spatřil spolu. „Mám pro vás práci. Pak bych vás poslal na nějakou dovolenou, kde si odpočinete. Bude jen na vás, jestli pojedete spolu, nebo každý zvlášť.” Střídal pohled ze mne na Liama a obráceně. „No dobře. K věci, co po vás chci,” pronesl a sedl si na svůj trůn uprostřed sálu. Sepjal ruce v pomyslné modlení. „Chci, abyste se vydali do Forks. Měla by tam být nadaná upírka, která dokáže vzít život. Neznám její jméno, vím jen to, že žije někde tam. Pokud moje zdroje fungují tak jak mají, tak dříve pobývala v Amazonii. Více opravdu nevím. A jestli by to šlo, odjíždíte hned. Letenky nechám zařídit. ”

„Jdeme si zabalit a vyrážíme hned,” vysoukala jsem ze sebe a zmizela velkou rychlostí ve svém pokoji bez sebemenšího protestu. Snažila jsem se v sobě uspořádat pochody myšlenek, co se mi tam v té hlavě nashromáždily. Bez úspěchu. Spíš naopak. Měla jsem tam ještě větší chaos než před tím.




***

Forks

Čas utíkal jako voda. Po několika hodinách v letadle jsem se podívala z okénka a konečně uviděla Seattle. Hlavou mi blesklo pár vzpomínek, které jsem si pamatovala. Jacoba v La Pushské rezervaci, jak se přede mnou proměnil ve vlka. Laurenta, jak mě chtěl zabít na louce, když jsem hledala Edwarda. Tehdy jsem si byla stoprocentně jistá, že je to můj konec. Že se konečně dočkám té smrti, která si mě nedočkavě vyhlížela... Ale marně. Vlci z rezervace byli rychlejší a já dostala tak další čas, abych žila bez nich. Tehdy jsem nadpřirozené viděla skutečně naposledy.

„Bello, jsme tady.” Škubla jsem hlavou a podívala se na Liama. Nějak mi nedocházel fakt, že už je asi opravdu na čase, abych se s nimi setkala.

„Jasně,” vyžvatlala jsem ze sebe a vrátila vzpomínky zase zpátky tam, kam patří. A tím jsem myslela hodně hluboko do mé hlavy. Neměla jsem sebemenší touhu vidět to znova, ale když jsme vylezli z letiště, přepadla mě ta nejblbější myšlenka, co mě mohla kdy napadnout.

„Liame,” získala jsem si jeho pozornost. „Sejdeme se v penzionu. Chci se tu malinko rozhlédnout.” Mávla jsem rukou směrem, kam se měl vydat. Kývl na souhlas, ale moc se mu to nezdálo. Na nic jiného už se neptal. Já se vydala směr louka, kde jsem většinu svého času strávila s Edwardem.

 

***

Přede mnou se rozprostřela prostorná louka plná květů. Vysoké trávy a všemožné zvěře. Šla jsem pomalým krokem kupředu, když jsem došla doprostřed. Ten vzduch. Ten klid kolem mě. Netrvalo moc dlouho a do nosu mne udeřila kapka vody, co se řítila z nebe na zem. Zvedla jsem zrak a hned mi došlo, že jsem asi přivolala ten známý déšť, co tu panuje většinu dní z celého roku.

Každá kapka, co padla k zemi, sílilo i její množství. Každá kapka, co padla na mně, mi rozmáčela šaty.

Déšť mě nijak extra nezajímal, ale bylo to osvěžující po takové době. Po tak dlouhé době být někde, kde jsem trávila volný čas s milovanou osobou. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Hluboko v sobě jsem věděla, že jsme na Edwarda nezapomněla. Jen mi ublížil natolik, že jsem to jednoduše neunesla.

Poskakovat a chodit bosýma nohama v mokré trávě… Cítit tu přírodu. Cítit tu volnost a svobodu. Dlouho jsem se tak necítila. Hodně dlouho mi tohle chybělo. Dokonce jsem se přistihla, jak jsem v hloubi duše uvažovala i nad tím, jaké by to bylo dnes, tady s Edwardem. Oba sobě rovní. Nesmrtelnost s nesmrtelností. Ne člověk s upírem. Bože, tohle myšlení mě jednou zabije. Kdybych věděla, jak blízko jsem téhle pravdě. Zmizelá bych hodně rychle a hlavně potichu.

„Co ty tu děláš?” zeptal se hlas kousek ode mne. Nikoho jsem neviděla. Jen slyšela krůčky bosých nohou. Dokonce mi nestačil ani upíří sluch, natož nějaký extra zrak.

„Kdo jsi? Nemám ráda, když nevidím do obličeje někomu s kým mluvím!“ pronesla jsem podrážděně. Opravdu mě tohle vytáčelo k nepříčetnosti. Stát před něčím a nevidět. Připadala jsem si jako ve tmě. Tam také stojím a nevidím. „Pokud se mnou chceš mluvit, tak vylez!”

„Jen tě vidím a je mi špatně.” Větev kousek ode mne křupla a vylezla dlouhonohá blondýna.

„To jsi ty?”

„Čekala jsi snad Leonarda DiCapria, nebo co?”

„Jsi hrozně vtipná.” Neznám ji, ale už teď mi leze na nervy. Jen ji malinko utrhnout hlavu a mám po problému. „Neměla bys být s Edwardem?”

„Co je tobě do toho?”

„Myslím, že celkem dost. Nevím, jestli ti o mně někdy vyprávěl, ale být tebou, tak si ho hlídám. Neručím za sebe… A vlastně ani za něj až mě uvidí.” To jsem se musela uchechtnout, protože ten její výraz by položil i samotnýho Ara.

„Celkem si koleduješ,” pronesla vytočeně a založila si ruce na prsou.

„Hele, nebavíš mě. Nezajímáš mě. Ani nevím, proč s tebou ztrácím čas.” Otočila jsem se na podpadku a mířila ven z louky. Jakmile jsem došlápla začalo pršet jako z konve, když ke mně zezadu přišla, tak mne udeřila. „Budu to brát jako výpadek z tvé choré hlavy. Odejdi, než přijdeš k úrazu. Neberu ohled na tebe, ale na Edwarda. Nevím, co na tobě vidí, ale asi tě má svým způsobem rád. Já ne!”

„Abay,” zakřičela přes celou louku. Z jihozápadní strany louky se vynořil velký vlk. Pod jeho mohutnýma tlapama vše ulehalo. Vše pošlapal a podupal. Dokonce i rozhrabal, když se na mě podíval.

Nebyl to vlk z La Pushské rezervace.

Tenhle byl jiný.

Neznámý. Jen jedno mi bylo jasné, a to, odkud je. Jackson Creek. Necelých 9 mil od La Push.

Hlavou mi proletělo milion myšlenek. Co jsem udělala špatně. Co jsem naopak neudělala vůbec. V hlavě mi křičí hlas: “Vypadni odsud!”, ale druhý: “Nenávidí tě. Podrazí tě a ty budeš ta poražená.” Vím, co jí v tom brání. Dostala jsem druhou šanci. Opět jsem poznala, co to je být milovaná. Jen neznám pocit milovat. Milovat jako nesmrtelná.

Jeden upír zmizel.

Druhý se bez problému a bezzaváhání vrátil.

„Damone, omlouvám se.” Poklekla jsem poraženecky na kolena. Prsty zabořila do mokré trávy a ucítila hodně vlhkou zeminu. Nenávidím se za to, co jsem nestihla. Milovala jsem, ale zároveň hluboce, a možná i neodvolatelně, proklínala.

Ne nadarmo se říká, že od lásky k nenávisti je maličký kousek. Zaposlouchala jsem se do svých posledních sekund svého mizerného života. Hlavou mi proletěly všechny krásné a vtipné momenty s Damonem, ale v neposlední řadě poslední lidské okamžiky po boku Edwarda.

Cítila jsem poryv větru, který vál mým směrem. Abay se přibližoval nebezpečně rychle. Edwardova milá byla kousek za mnou. Byla jsem téměř smířená se svým osudem, ale snažila jsem se vymanit. Špičky prstů se dotýkaly napřed zlehka, ale nabíraly na intenzitě. Otočila jsem se a přehodila ji přes sebe na druhou stranu louky. Abay se nenechal dlouho pobízet. Zařval jako tygr a s tím se na mne i rozeběhl. Nebyla jsem zvyklá na vlky v tomhle novém těle, takže jsem nečekala tu rychlost. Povalil mne na zem a ukazoval své perfektní bílé tesáky.

„Bello, rozluč se!” Nahnula se nade mne blondýna a usmívala se. A mám to sečtené se vším všudy. Už nejsem sokyně. V tenhle moment nejsem nic. „Máš to spočítané. Nevím, proč tě sem Damon přitáhl. Vlastně je mi to úplně jedno. Ty teď umřeš!” pronesla a podívala se do očí Abayovi. Ten bez zaváhání napřáhl svoji velkou tlapu a chystal se udeřit.

Udeřil poprvé.

Udeřil podruhé. Byla jsem ještě jakžtakž celá, ale lepší to určitě mohlo být.

„Lehni,” zašeptal slabý hlásek. Možná už jsem spíš nevnímala, jak jsem byla pomlácená. Vlastně ani nevím proč se nebráním. Možná už mě to tady na tom světě nebaví. Liama jsem našla. Damona jsem zklamala. A toho, koho bych chtěla, o mně nestojí.

Napůl s roztřískanou hlavou jsem se ohlédla a uviděla brunetku drobné postavy. Dlouhé vlasy pod zadek. Oba padli k zemi v hrozných křečích. Svíjeli se a popadali svůj trub, jako by jim ho někdo trhal na kusy. Obrovský vlk se proměnil zpátky do lidské podoby. „Abay, ber to ode mne jako dar na druhou šanci. Nepromarni ji! Jinak se přede mnou neschováš ani u samotného ďábla v pekle.” Přikryl si předek a upaloval, jak mu nohy stačily.

„Jenno, ty už se nikdy nevrátíš. Tvůj prohřešek se nedá odpustit. Zabít svůj druh jen proto, že ti možná překáží v lásce, je slabota. Nezasloužíš si nesmrtelnost. Nezasloužíš si ani lásku, která ti byla dána.” Drobná brunetka se na ni podívala a luskla dvěma prsty. V ten jediný moment. V tu samou sekundu byla mrtvá.

„Bello, jsi v pořádku?” křičel Damon, když dostal svolení od mého zachránce. Vzal mne do náruče a já si byla jistá, že on tu pro mě bude kdykoliv. Byl mi oporou, když jsem to potřebovala. Zachránil mne před smrtí, jež si říkala čas, a nemoc lidstva. Připadala jsem si krásně, protože mně zachránil znovu. On to myslel skutečně vážně.

 

Položil mne na nejbližší kámen, co tam byl. Já se mohla dát konečně pořádně dohromady. „Bells, asi bych ti měl někoho představit." Vzhlédla jsem. Byla krásná. 

„To zvládnu sama Damone," pípla a přešla blíž ke mně. „Bello, já jsem ta, pro kterou tě Aro poslal. Jmenuji se Gizem. A jsem původem z Turecka. Jsem míšenka, na které dělali kdysi pokusy. Bohužel jsem se pro ně stala nepohodlnou a nebezpečnou, tak se mne chtěli zbavit. Utekla jsem jim. Abys to lépe pochopila jsem hybrid tří druhů na téhle zemi. Ale už bylo dost informací. Musíš si odpočinout. Jednou ti vše povím," hlesla do ztracena a ona byla ta tam.

„Díky Gizem." Už nebylo komu děkovat, protože byla pryč.

Epilog

 

Dnes je to přesně třicet let od incidentu s Jennou. Jako upír si to pamatuji, jako by to bylo včera, ale je to mojí součástí. Vlastně už naší. S Damonem jsem zůstala a dala mu šanci, ve kterou doufal hluboko v sobě. Zamilovala jsem se znovu a dnes vím, jaké to je milovat jako nesmrtelná. Je to doslova nepopsatelný pocit. Vše je intenzivnější. Pestřejší. Vášnivější. Detailnější.

„Bells.” Otočila jsem se a čekala, co přijde. Vnukl mi skleničku vína, vzal mi ruku a poklekl. Kdybych mohla, tak zrudnu. „Isabello Swanová, miluji tě už hrozně dlouhou dobu. Miluju tvůj smích. Miluju tvůj hlas. Miluju tvoji přítomnost, o kterou bych nerad přišel. Prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě?” Zahrabal v kapse a vyndal modrou krabičku, jež hned otevřel. Zračil se v ní starý prsten. Vypadal na jeho dědictví. Byl překrásný. Těkala jsem očima k němu a pak k prstýnku. Kdybych si nebyla jistá, že jsem opravdu mrtvá, řekl bych, že se mi klepou ruce.

„Ano.”

Není to krásný konec mého příběhu?


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella, is that you? 5. díl:

 1
03.10.2018 [2:51]

marketasakyJsem opravdu nadšená , jak to dopadlo, jen škoda, že jsem na to narazila, až teď:X:D

23.10.2016 [20:43]

KairaTayIz, děkuju za komentář. Původně to měla být opravdu jen jednorázovka. (Zpátky ve hře) měla jsem ale další nápad na kratší pokračování, které jsem si sepsala v bodech. Takže to tak nějak na 5 kapitol skutečně vycházelo. Mohla jsem tam dopsat cokoliv, co by děj prodloužilo, ale bála jsem se, že by to působilo moc utahaně a zdlouhavě. Jediné s čím jsem fakt hrála bylo to, jak příběh ukončit. Původně to měl být sad end. Emoticon

2. Iz
20.10.2016 [13:55]

dakujem za dokoncenie! Priznam sa, cakala som nieco dlhsie.. Ale nevadi, rozhodnutie autora treba akceppvat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.10.2016 [15:43]

KairaTayDěkuji cvrčkovi za vydání i opravu. Dámy, jestli tu ještě někdo je, kdo čeká na vývoj příběhu... Tu ho máte. Příběh jsem měla dlouho rozepsaný, ale času bylo opravdu málo. Tenhle příběh si zasloužil dokončit, tak se i stalo. Snad si najde nějaké ty komentáře nebo i malého smailíka. Mnohokrát děkuju.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!