Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 14. kapitola

10.10.2011 (19:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4094×

Edwardovi?! No super…

„Bells, promiň. Já bych si to s ním prohodila, ale on nechce,“ obhajovala se Alice.

„V pohodě, jeho problém.“ Roztáhla jsem ústa do širokého úsměvu.

„Tak to jsem ráda,“ odpověděla mi překvapeně. „Nemáš třeba hlad? Už je šest.“

„Trošku, půjdu si něco udělat.“ Pomalu jsem se rozešla ke dveřím.

„O tom pochybuju,“ uchechtla se Alice.

Nechápavě jsem se na ni podívala a vydala se zpátky do obývacího pokoje, který byl propojený s kuchyní. Z ní už na mě mávala Esme s pánvičkou v ruce a ptala se, jestli si dám vajíčka. Když jsem jí ale řekla, že si to dokážu udělat sama, hodila po mně ublížený pohled a s tím, že jsem návštěva, mě posadila na gauč a nakázala ostatním, aby mě nějak zabavili.

„Tak já už půjdu,“ ozval se Edward znechuceně.

„Jo, běž, chybět mi nebudeš,“ odpověděla jsem mu stejným tónem a odvrátila se od něj. Jenom zasyčel a pak už jsem jen slyšela jeho kroky, které směřovaly po schodech nahoru.

„Nechceš si zahrát šachy, Bello?“ zeptal se mě Jasper, čímž mě velmi překvapil.

„Ani ne, nikdy jsem to nehrála,“ řekla jsem po pravdě a trochu se začervenala.

„Aha, tak to nevadí,“ usmál se.

Chvíli jsme byli zticha, cítila jsem se nervózně. Nutně jsem si potřebovala promluvit s Emmettem. Čekala jsem, jestli někdo promluví a třeba pak nějak nenápadně zmizíme, ale ono nic. Teď, nebo nikdy, Bello…

„Emmette, myslíš, že bys mohl jít se mnou na chvíli ven? Potřebuju si promluvit,“ zašeptala jsem. Všichni se na mě otočili a Emmett se k mému velkému překvapení usmál a přikývl.

Vstala jsem a Emm mě hned následoval. Vyšli jsme z domu a zastavili se kousek před začátkem lesa.

„Emmette,“ zakňučela jsem zoufale. Bylo mi hrozně. Všechno na mě dolehlo.

„Bells, to je dobrý, klid,“ řekl jemně a objal mě.

„Není.“ Odtáhla jsem se a sedla si na trávu. „Je mi líto, jak jsem se chovala. Bylo to ode mě hnusné, nevím, co jsem si myslela. Já mám Rileyho ráda, ale tebe taky a nevím, co dělat. Nechci tě zklamat, ale vidím, že ti jenom ubližuju. Rosalie je na mě kvůli tomu naštvaná a ty jsi smutný. Když o tom tak přemýšlím, tak si říkám, že jsem naprosto příšerná. Jak může být někdo tak sobecký?“ sypala jsem ze sebe a sledovala jeho nevěřícný a pobavený výraz.

„Bello, ty nejsi hnusná. Jsi moje kamarádka a taky tě mám rád. Rosalie je naštvaná permanentně, tak neboj,“ řekl a sedl si vedle mě.

„Fajn a víš, že ty i celá tvoje rodina jste magoři?!“ Změnila jsem téma, protože jsem věděla, že bych se dokázala rozplakat.

„Co prosím?“ Podíval se na mě Emmett. „Jsme upíři, ne magoři,“ upřesnil.

„No, ti taky.“ Pokrčila jsem rameny. „Jediný normální je Riley, i když, no...“ zapochybovala jsem. Přece jenom, je normální mě líbat? Asi moc ne.

„Aha a řekla bys mi, z čeho tak usuzuješ?“

„No, ty miluješ Rose a nejsi schopný jí to říct. Ona si sice hraje na ledovou královnu, ale taky má srdce, které někomu patří. Alice je celá vedle z Jaspera a on z ní snad ještě víc. A samozřejmě, že s tím nic neděláte. A Edward? To je kapitola sama pro sebe,“ ukončila jsem.

„Tak díky,“ řekl naoko naštvaně Emmett.

„Ale no tak, nemám pravdu?“ Zvedla jsem jedno obočí.

„Ne, nemáš,“ oponoval mi, ale už vesele. „A navíc už bychom měli jít.“

„No jo, já vím, ale nechce se mi tam.“ Zašklebila jsem se.

„Edward?“ zasmál se.

„Jo,“ zavrčela jsem.

„Nechápu, proč ze sebe máte takové tiky. A pak kdo je tu magor, že?“ Vyplázl jazyk. „Pojď, prosím tě. Stejně se tomu nevyhneš,“ poučoval mě.

„Ach jo,“ zakňučela jsem, ale vydala jsem se za ním.

Když jsme vešli do domu, Edward už zase otravoval dole, takže si neodpustil pár poznámek, které jsem úspěšně ignorovala. Šla jsem do kuchyně, kde už jsem měla hotovou večeři. Byly to nádherně vypadající vajíčka se slaninou, a tak jsem se do nich s chutí pustila. Asi uprostřed mě ale přerušil Edward, který „nutně“ potřeboval něco v kuchyni. Snažila jsem se dělat, že ho nevidím, ale on mi to moc neulehčoval.

„Nějak to do tebe padá. Měla by ses trošičku krotit, už takhle to s tebou jde z kopce,“ zasyčel jedovatou poznámku, která mě, i když jsem si to nechtěla připustit, vyvedla z míry.

„Aspoň se sebou můžu něco dělat, nezůstanu takhle navždycky,“ oplatila jsem mu, ale věděla jsem, že to bylo slabé.

„Jo, ale blbá zůstaneš, to se neboj,“ zasmál se a odešel.

Znechuceně jsem odložila vidličku, vzala talíř a přešla ke dřezu.

„Bello, přece bys to nechtěla umývat,“ pokárala mě Esme.

„Ale jo,“ obhajovala jsem se, ale ona mě přerušila.

„Ty se běž pomalu připravovat na spánek, už je docela pozdě.“ Vzala mi talířek z ruky.

„Dobře,“ řekla jsem a objala ji.

Když jsem vylezla ze sprchy a převlékla se do pyžama, lehla jsem si do postele, protože jsem byla příšerně unavená. Bohužel mě zase někdo přerušil.

„Bello, já tě jen přišla varovat, že ráno vstáváš brzo,“ oznámila mi Alice, která bez zaklepání vešla do pokoje.

„A to jako proč?“ zeptala jsem se otráveně.

„Protože tě musím připravit. Dobrou.“ Zavřela za sebou dveře.

I když se mi to nelíbilo, věděla jsem, že s Alice nemá cenu se přít, takže jsem se snažila co nejrychleji usnout. Vzhledem k tomu, že jsem byla na doraz, tak se mi povedlo během pár minut. Jenže to by mě nesmělo něco za několik hodin přerušit.

Z vedlejšího Edwardova pokoje se najednou začaly ozývat tóny písničky. Byla to Dead memories od Slipknot. Tuhle skupinu jsem měla náhodou ráda, ale ne v jednu v noci. Slezla jsem z postele a přemýšlela, co dělat. Bylo mi jasné, že chce, abych vypěnila a šla žalovat, ale takovou radost jsem mu nemohla udělat.

Vyšla jsem na chodbu, pořádně si rozhodila vlasy a naplno se položila do refrénu.

„But I’ll never survive with
Dead Memories in my heart.
Dead Memories in my heart.
Dead Memories in my heart.“

Házela jsem hlavou ze strany na stranu a řvala na celý dům. Ze všech pokojů se pomalu začaly vynořovat postavy. Někdo na chodbě rozsvítil a hudba ztichla. Přestala jsem zpívat a začala se usmívat jako měsíček na hnoji.

„Divný vkus,“ řekl Edward, když vylezl z pokoje.

„Co už.“ Opřela jsem se o zeď a hodila po něm unuděný pohled.

Ostatní si asi mysleli, že je vhodná chvíle nás opustit a s nechápavými pohledy se opět zavírali ve svých pokojích.

„Jsi spokojený? Už nespím, ty idiote! Jo a pro příště, když mě budeš chtít naštvat, tak mi pusť mou sestru nebo nějakou tu její kámošku,“ doporučila jsem mu a založila si ruce.

„Dík za tip,“ řekl, ale pořád se ležérně opíral ve futrech dveří.

„Ještě něco?“ Zvedla jsem obočí.

Snažila jsem se působit naštvaně a nepřístupně, ale pochybuji, že se mi to dařilo. Měl na sobě totiž jen tepláky, takže jsem se urputně soustředila na jeho obličej, což taky nebylo moc šťastné.

„Asi ne,“ řekl a pozoroval mě.

Zakoulela jsem očima a šla zpátky do pokoje.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 14. kapitola: