Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beast - 5. kapitola

10.03.2013 (07:00) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1480×

5. kapitola

Bella

Bylo úterní odpoledne, čili lekce sebeobrany. Tu jsem si ale musela nejdřív domluvit. Po pravdě řečeno, z toho cvičení jsem měla trochu vítr. Stejně jako většina lidí jsem nebyla příznivcem bolesti, a než se naučíte, jak se jí bránit, tak si svým dílem pravděpodobně budete muset projít. Lidi, kteří si pro nářez dobrovolně vlezou mezi provazy do ringu, jsem nechápala.

Ale slíbila jsem Charliemu, že budu pracovat na tom, abych se uměla ochránit, a svůj slib jsem hodlala dodržet. A třeba mi to trochu zvedne sebevědomí.

Taťka mě vyhodil kousek od tělocvičny a já, přiznávám, že s obavami, šla hledat muže, který mě měl cvičit.

Tělocvična byla středně velká, dobře osvětlená a z červenožlutého interiéru přímo dýchala energie. Pravý opak toho, co vidíte ve filmech.

Kousek od vchodu cvičil na běžeckém páse mladý černoch. Zamávala jsem na něj, abych upoutala jeho pozornost. Nějakým knoflíkem pás zastavil a z uší si vyndal sluchátka.

„Ahoj, je tu Thomas Rhemorha, prosím?“ zeptala jsem se.

„Tom je ale už roky čistý,“ zamračil se na mě černoch.

„Prosím?“ odpověď mě dokonale zmátla.

„Jsi přece Swanová, ne?“ ujišťoval se.

Hleděla jsem na něj, jako by mluvil jiným jazykem.

„A co to s tím má co společného?“ snažila jsem se najít souvislost.

„No, tvůj otec je náčelníkem policie. Ale Tommy už je léta čistý, celé dny tráví tady. Ať už se jedná o cokoliv, on to být nemohl,“ vysvětloval horlivě.

Nikdy mě nenapadlo, že být dcerou policajta může být stigma.

„Ale já ho hledám kvůli lekcím sebeobrany. Dává je, ne? A kdyby měl Charlie nějaké pochybnosti o čistotě štítu pana Rhemorhy, tak by mě za ním neposlal ani omylem, na to dám krk,“ ujistila jsem ho.

„Aha, no dobře. Vzadu v levém rohu. Ale tady se chodí naboso,“ upozornil mě ještě a nasměroval k lavičce vedle dveří, kde už stály několikery tenisky.

Nervózně jsem se vydala hlouběji do tělocvičny. Vzduch tu čpěl potem a něčím, co jsem nedokázala pojmenovat. Ať to bylo cokoliv, nebylo to nepříjemné. Spíš vzrušující, elektrizující, možná takhle voní adrenalin.

Připadala jsem si jako v jiném světě.

V levém rohu jsem konečně viděla postavu. Mladík bez trička poskakoval kolem boxovacího pytle a zasypával jej sprškami ran v krátkých intervalech. Mohlo mu být mezi dvaceti a třiceti, na odhadování věku mě moc neužije. Svaly se mu rýsovaly pod světlou kůží posetou kapkami potu. Vypadal jako socha nějakého řeckého boha… na kterém se vyřádil zručný sprejer. Na ruce, kterou byl otočený ke mně, mu tetování začínalo na rameni a ztrácelo se až v rukavici.

„Thomas Rhemorha?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem již tušila.

„Včera jsem byl tady, předevčírem taky. Pendluju mezi prací a tělocvičnou už nějaký ten rok, takže ať už se jedná o cokoliv, prsty v tom nemám.“

Ani se na mě nepodíval. A je to tu zase. On má proti policii opravdu těžkou averzi. Musím se zeptat Charlieho, co v mládí provedl.

„Ale já jsem tu kvůli lekcím sebeobrany.“ Tahle audience už mě unavovala.

Konečně se zastavil a otočil se čelem ke mně.

Tetování pokračovalo i na druhé paži, hrudi, břichu a pravděpodobně by se něco našlo i na zádech. U tatéra musel za život nechat slušný balík.

Byl vyšší než já, ale rozhodně menší než Eric. Kapičky potu na špičkách krátkých hnědých vlasů čekaly na sebemenší pohyb, aby se mohly rozlétnout na svobodu. Ramena mu zůstávala mírně shrbená, jak mívá většina drsňáků ve filmech. Ale nepůsobilo to nějak přehnaně ani arogantně, spíš jako by shrbený u pytle strávil tolik času, že zapomněl, jak se stojí úplně rovně.

Oči měl barvy nebe těsně před bouří, tmavě modré s nádechem šedé. Tmavé a studené.

Rty by se nejspíš zdály většině holek moc velké, ale k němu seděly. Jediné, co mu bránilo v dechberoucnosti, byl nos. Tak o číslo, číslo a půl větší, než by bylo souměrné.

A aura nebezpečnosti, strachu, kdy jste přemáhali touhu se přikrčit.

Sjel mě pohledem od hlavy až ke špičkám bosích nohou.

„Lekce sebeobrany sice dávám, ale podle svých pravidel. Zahrnuje to tvrdý trénink a dřinu. Opravdu do toho chceš jít?“ shlédl ke mně.

„Já nechci být mistr světa v lehké váze. Stačí mi pár chvatů,“ snažila jsem se smlouvat.

„A k čemu vám, slečno Swanová, bude pár chvatů, když nebudete mít sílu ani vytrvalost je provést?“ pozvedl zvědavě obočí.

To levé protínala drobná jizva.

Chvíli jsem uvažovala nad odpovědí, což vzal jako mou rezignaci a otočil se zpět k pytli.

Teorie o tetování na zádech potvrzena.

„Proč to vlastně děláte?“ nevydržela jsem nechat tu otázku nevyřčenou.

„Je to dobrý přivýdělek,“ pokrčil rameny.

„Ne, myslím, proč do sebe necháváte mlátit,“ upřesnila jsem svůj dotaz.

„Je to jako by ti žilami místo krve proudil napalm. Tvé smysly se vybrousí na čirost diamantu a každá buňka tvého těla cítí život stokrát intenzivněji než kdykoliv předtím. Srdce ti tluče do žeber jako splašený kůň do hrazení. Uvědomuješ si přítomnost svalů, o nichž jsi ani nevěděla. Adrenalin a endorfiny tě zaplavují tak, že máš chuť se smát. Celý vesmír, kromě tebe a protivníka, přestává existovat. Při boji máš pocit, že není nic, co bys nezvládla. A takový pocit je určen jen bohům a bojovníkům. Ale rány nemůžeš jen rozdávat, aniž bys nějaké sama neinkasovala. Ovšem jakmile okusíš slastnou chuť boje, je trocha bolesti cenou, kterou už pak neváháš zaplatit,“ ztlumil Tom hlas a jeho slova se kolem mě ovíjela jako kouzlo.

Vzpomněla jsem si na filmy z války ve Vietnamu – na obrovské, vše zničující, svým způsobem děsivě krásné květy ohně. Opravdu je možné, abyste tohle cítili v krvi?

„To zní líp než sex,“ vydechla jsem dřív, než jsem si stačila uvědomit, že jsem to řekla nahlas.

Tommy se rozesmál, což mě vytrhlo ze snění.

„No, to je diskutabilní.“

„Chci do toho jít,“ rozhodla jsem se okamžitě.

„Fajn, ale budeš makat. Samozřejmě tě nezruinuji hned na začátku, ale bude to zápřah,“ upozornil mě.

Jen jsem přikývla.

„Jak často?“ Bylo vidět, že to začíná brát jako výzvu.

„Dvakrát týdně. Úterý a čtvrtek odpoledne, jestli teda nic nemáš,“ chtěla jsem dodržet poctivě svou dohodu s tátou.

„Bereš to z gruntu. Dobře,“ blýsklo se mu v očích.

„A cena?“ málem jsem zapomněla.

„Uvidíme, kolik s tebou bude práce. Nejdřív ti budeme muset vybudovat nějakou fyzičku, teprve pak se můžeme bavit o penězích. Ale tvůj studentský rozpočet neztrhnu, neboj,“ usmál se.

Natáhla jsem před sebe ruku a chvíli počkala, až si Tom sundá rukavici. Obvazy pod ní měl vlhké potem.

„Bella,“ upřesnila jsem jméno při stvrzování dohody podáním ruky.

Aby ho náhodou nenapadlo nějak vtipně komolit příjmení s Charlieho prací.

„Tom nebo Tommy, jak budeš chtít.“

Brala jsem to jako nabídku k tykání.

„Ve čtvrtek v půl páté před tělocvičnou. Vem si tepláky, tričko, podle počasí mikinu a botasky. Půjdeme běhat. Už se těším na vaše výkony, slečno Swanová,“ rozloučil se a nechal mě, ať se z tělocvičny vyprovodím sama.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beast - 5. kapitola: