Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Battlefield - 2. kapitola

01.03.2013 (08:45) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1122×

Battlefield - 2. kapitola 

Bella:

Marc na mě hleděl s omluvným pohledem, vyčítal si, že mě polekal… Kéž by to byla pravda, on mě nepolekal… Polekal mě pach neznámého upíra, který se raději ani neozýval, zřejmě byl v šoku, že tu je upír… A ještě ke všemu žíznivý upír… Ale pletl se… Já nikomu neublížím…

„T-Tohle je Edward Masen,“ představil mého spolupracovníka Marc. Konečně se mi povedlo odtrhnout pohled od Marca, který měl zvýšený tep, jak byl vystresovaný z mojí reakce, což jsem naprosto chápala… Tohle mu už příště nemůžu udělat…

„Marie Haleová,“ řekla jsem své jméno bez jediné chybičky, zřejmě se mi povedlo za těch několik týdnů se ho naučit brát jako automatiku… Jako mou přirozenost… Pohlédla jsem do zlatých očí mého nového kolegy.

„Těší mě,“ řekl a zvláštně si mě prohlížel. Nebylo pochyb, že odhalil moje upírství, tak jako odhalila já to jeho. Určitě ho odhalila i Rose. Jeho sladká skořicová vůně za malou chvíli naplnila mou kancelář…

„Mě také,“ řekla jsem a s upřeným pohledem do jeho očí jsem mu podala ruku. Přijal ji. Jeho tvář zdobil ten nejkrásnější úsměv, který jsem snad doposud u nikoho neviděla. Kdybych byla člověk, určitě bych jeho kouzlu podlehla, ale ne… Já musím být ta výjimka, která se bude po světě protloukat snad na věky věků.

„Smím vidět veškerou dokumentaci vašeho případu?“ zeptal se mile. Jeden by řekl, že bude namyšlený, arogantní a sebevědomý, ale ono zřejmě nic… Nebo že by ano? Že by to tak dobře skrýval?

Natáhla jsem ruku s deskami, které jsem odkládala na stole na stejné místo. Marc se s tichou omluvou vypařil z kanceláře a šel pracovat na svých případech… Za poslední měsíc jich bylo víc než dost.

Krádeže, znásilnění, únosy i vraždy. Jeden velký kolotoč, který mají problém zvládnout dvě upírky, natož obyčejný smrtelník.

Dušička se jim třepe strachy, aby si nějaký vrah či lupič nevyhlídl jejich rodinu…

Ano… Tohle je denní život v městečku Washington na ústředí FBI.

Ostřížím zrakem jsem sledovala Edwarda Masena, upíra, který nejen dokázal číst dokumenty mého případu, ale i přemýšlet o tom, co tu dělá upír jako já. Hm… Zajímavé… A bůhví, co ještě stíhal, muselo toho být opravdu dost, protože každičkou chvíli ke mně zvednul pohled.

„Něco špatně?“ zeptala jsem se ho tak, aby to slyšel jen on. Nepatrně zakroutil hlavou v nesouhlasu a pohled opět přemístil na písmenka natištěná na papírech.

„To chceš někoho zabít?“ Já si nebyla vědoma, že jsme si začali tykat… On snad ano? Zavrčela jsem na protest, že se mě to dotklo. Jen se škodolibě ušklíbnul.

Takže škodolibý zmetek? proběhlo mi hlavou se značnou dávkou ironie a mrzutosti…

„Kdyby tu nebylo tolik lidí, kteří by mohli kdykoliv přijít či vidět, co by se tu odehrávalo, už by bylo po tobě,“ sykla jsem naštvaně. Jak on na mě, tak já na něj! Pobaveně se zasmál.

„Jsi vtipná, Bello,“ řekl a já vykulila oči v němém úžasu. Já mu neříkala, že jsem Bella! Jeho šokovaný výraz byl k pobavení, ale ne v téhle situaci!

„Jak jsi mi to řekl?“ zavrčela jsem. Duhovky mu ztmavly a přikrčil se na židli, jako kdyby měl každou chvílí něco schytat. Byl fakt k popukání… Rázem, jako by mu došlo, že od upíra, který není ani na jedné z krví, mu nemůže hrozit nebezpečí, se napřímil a hleděl mi opět těma topazovýma očima do těch mých.

„Bello. Jmenuješ se tak.“ Ne, nebyla to otázka, jen strohé konstatování. Počítej do tisíce, poručila jsem si v hlavě a začala jsem počítat. Když uplynulo dost dlouhých minut, podívala jsem se na něj už klidná a vyrovnaná. Až teprve nyní jsem si byla schopná všimnout jeho delších rozcuchaných vlasů medové barvy, dlouhých prstů na rukou a těla, které bylo stavěné přímo na titulní stránku časopisu Perfect boy.

„Ne, nejmenuju,“ oponovala jsem mu. Musela jsem se hodně držet, abych nepoužila ironický podtón hlasu…

Nechápu to… Jak… Jak to poznal? Nikdo, kromě Rosalie Lillian Haleové, neví, jak se jmenuju! Tak jak???

Uvnitř mě se odehrával boj. Na povrchu jsem možná vypadala klidně, ale uvnitř jsem byla nesvá… Kolik si ten upír o mně dokázal zjistit dalších věcí? A kolik minut mu k tomu stačilo?

* * *

Slyšela jsem hlasy těch zrůd, které si říkají spravedlnost. Pche… Spravedlnost? To je jedině smrt! Oni a spravedlnost? Haha…

Zaťukala jsem na železné a ohromné dveře nějakého skladu, kde to páchlo neuvěřitelně odporně. Beztak rozkládající mrtvoly lidí…

„Dále,“ ozvalo se z druhé strany znuděně a já se jen tak letmo dotkla dveří, které se rozlétly, a tím mi uvolnily cestu. Kráčela jsem k našemu šéfovi Petersonovi, který seděl na černém koženém gauči. Hleděla jsem na něj s opovrhujícím pohledem i přes brýle, aby věděl, že mi je doslova a do písmene u prdele. Už můj pohled dokázal poznat, i přes tmavé sluneční brýle, jaké to štěstí… Jediný důvod, proč jsem se k němu přidala, je moje malá holčička a Daniel… Přeci jen mafie má daleko širší spojení, než policie.

„Co chceš, Swanová,“ prsknul tím zhrublým hlasem a hleděl na mě modrošedýma očima. Kdyby jeho pohled uměl vraždit, byla bych už na popel… Anebo jeho oči říkaly to, že by mě chtěl dostat do postele. No, to má smůlu chlapeček… Upíra pouhý člověk nedokáže zabít ani zničit… Upíra zničí jen jediný nepřítel, a to jiný upír.

„Hovno, ty debile,“ prskla jsem. Všichni zalapali po vzduchu. No, hold se s takovou sviní moc mazlit nebudu. Proč taky… I když je to jediné vodítko k tomu, abych našla toho kluka, nesere mě to. „Chci práci,“ prskla jsem na něj dál a z očí si sundala černé sluneční brýle. Propálila jsem ho pohledem a on několikrát otevřel a zavřel pusu, ze které mu táhnul chlast. V téhle spodině se dokážu pohybovat líp, než v mojí prioritní práci u FBI. Všichni tady jsou nalití chlastem a zdrogovaní, že se divím, že jejich snadno zničitelné tělo to ještě vydrží…

„Co si myslíš, že děláš, Swanová! Jak to se mnou mluvíš, ty děvko?!“ řval na mě a já byla v naprostém klidu, což ho vytočilo ještě víc. Byl nepříčetný, že se lidi okolo něj raději vzdálili, aby neschytali pěstí nebo dokonce kulku do hlavy, což pravděpodobně hrozilo mně. Uchechtla jsem se a nasadila jsem svůj zlomyslný úsměv, který ho dokázal vytočit ještě víc. Proč já tak ráda toho parchanta provokuju?

„Normálně, jak si zasloužíš,“ řekla jsem s klidem a provokativně jsem se mu dívala do očí. Dusil v sobě vztek, aby nesáhl po pistoli, která ležela na konferenčním stolku před ním. Věděl, že kdyby mě odpráskl, ztratil by svého nejlepšího mafiána… No, jak jinak, když se odhodlám k věcem, jako ti křupani ne…

„Chci práci,“ procedila jsem skrz zuby a nahnula se k němu. Zalapal po vzduchu, protože se mě bál. Jeho strach zmizel, když mi pohledem sklouzl do výstřihu, který zvýrazňovala kožená bunda kopírující mé ženské křivky. Protočila jsem očima, abych mu dala na vědomí, že mě to jeho slintání nad mým dekoltem vadí.

Odkašlal si a řekl:

„Dobře, Swanová, vezmi si na starost toho nového u FBI… Zjisti o něm, co se dá… Chci vědět, zda je nám nějak nebezpečný.“ Přikývla jsem a narovnala se. Takže práce by byla… Proklepnu si ho, jen co to půjde… I když… Šikovná upírka si poradí hned i s malým laptopem na střeše nějakého z paneláků.

„Čau a nezlobte, kluci,“ řekla jsem na rozloučenou a mrkla jsem na ně. Stoprocentně si někteří říkali, že jsem taková mrcha, že je svádím a nic nedám, ale to byl účel věci, aby se v mojí složce nešťourali. Mám přeci jen ráda svou práci a nestojím o to, abych Rose dostala do problémů jen proto, že jsem se zapletla s takovým odpadem lidské společnosti.

* * *

Projížděla jsem složku Edwarda Masena, který se přistěhoval nedávno. Má dceru. Viktoria Anne Masen? To je holý nesmysl! Upír nemůže mít děti! Takže o co tady jde?! Do prdele! To se asi nedovím jen tak!

„Co jsi zač, maličká?“ zamumlala jsem si pro sebe a zadívala se na tmavou noční oblohu. Byla jasná, svítily hvězdy a mně hlavou proběhlo několik mlživých vzpomínek. S Davidem jsem také takhle sedávala na terase našeho domku, vždy, když Sophie spinkala ve své postýlce. Povzdechla jsem si a upřela pohled na obrazovku laptopu, kde byla fotka toho nejkrásnějšího upíra na zemi. Fuj! Jak to nad ním přemýšlím?! Já se asi pomátla! Já přece miluji Davida, anebo už ne?

Se smutným povzdechem jsem pohlédla na poloprázdné silnice. Jak je to možné? Proč? To snad není možný!

„Ksakru!“ zaklela jsem nahlas a prohrábla jsem si vlasy. Zoufalým pohledem jsem těkala všude možně, kam jen to šlo, jen se nesmím podívat na tu obrazovku laptopu! Jen to ne! Když už to bylo neúnosné, zaklapla jsem laptop a seskočila jsem z paneláku na silnici, tak aby mě nikdo neviděl. Běžela jsem na střídačku, chvíli lidskou rychlostí a pak zase svojí rychlostí a doufala jsem, že se nenajde nikdo, kdo by si mě všimnul. A taky jsem možná doufala, že nepotkám jeho.

Vběhla jsem do lesa a jen tak jsem jím probíhala a přemýšlela jsem nad ním. To už je do nebe volající… Proč on?!

Změnila jsem směr svého běhu ke kanadským hranicím, kde jsem bydlela s Davidem. K mojí smůle už jen bydlela…

Zastavila jsem před domem, který byl pro nás tři hodně velký, ale nijak nám to nevadilo… V prosklených dveřích na terase jsem viděla odraz upírky, která byla hodně hubená, vypadala jako nějaká anorektička, ale není to tak… Ta upírka, když byla člověk, procházela tou nejtěžší zkouškou života, kterou nemohla zvládnout ve zdraví… Nejedla, nepila a nespala… Díky takovým zrůdám, jako jsou upíři a mafiáni, přišla o to nejcennější… o svou dceru a o své bezstarostné lidství…

Upírka z odrazu se od té lidské ženy hodně lišila… žena měla čokoládové oči, ale upírka má oči černé jako noc, alabastrovou a tvrdou kůži, namísto měkké a jemně opálené… I povahou se dost změnila…

Když jsem byla schopna odtrhnout od svého odrazu pohled, zaposlouchala jsem se do zvuků v domě… Nahoře v ložnici, kde by se měl nacházet můj manžel, nebylo ani stopy po něčem živém… Kde je? Kde je ten můj princ s modrozelenýma očima a havraními vlasy? 

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Battlefield - 2. kapitola :