Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 30. kapitola

09.08.2009 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4693×

Edward Cullen

Do Forks jsem se vrátil dva dny po premiéře, tedy v neděli pozdě večer. Všichni mě zase rádi viděli a já je.

Nikdo se ani slovem nezmínil o premiéře já byl rád, ale zároveň toho litoval. Chtěl jsem vědět, jestli se ji podařila, ale vůbec na to nemysleli.

Zavřel jsem se u sebe v pokoji, do přehrávače jsem vložil CD, které jsem od ní dostal na Vánoce a v tichosti jsem poslouchal a vzpomínal na ni.

...

Tento týden měl být poslední, co jsem měli jít do Forkské střední a tak jsem tam šel taky.

Myslel jsem si, že ji v pondělí uvidím ve škole, ale neobjevila se.

Že by měla nějakou důležitou schůzku s nějakým ředitele divadla či školy? I to bylo možné, ale moc jsem nad tím nepřemýšlel. Nechtěl jsem.

Myšlenky svých spolužáků jsem ignoroval, neměl jsem na ně náladu…

...

Odzvonila na konec hodiny a tedy čas na oběd.

Čekal jsem na své sourozence na parkovišti. Nemusel jsem čekat dlouho.

Jasper měl velice divný výraz, jako by ho něco trápilo.

„Co se děje?“ zeptal jsem se svého bratra.

„Lidi okolo mají nějakou divnou náladu,“ zavrtěl hlavou a já jen kývl.

Společně jsme se vydali do jídelny, kde jsme si koupili oběd a sedli k našemu stolu.

Samozřejmě jsme si všimli hloučku u stolu, kde často sedávala Bella a tak mě napadlo, jestli se třeba nevrátila…

Pak jsem si však řekl, že bych ji cítil a malé nadšení ze mě hned opadlo.

Všichni jsem pozorovali houf našich spolužáků, ale moc jsme se neposlouchali.

Vypadali nervózně, napjatě a v některých byl i strach.

Najednou se dveře do jídelny otevřely…

A vešla Angela. Byla celá utrápená a myšlenky měla zmatené. Pár lidí se na ni vrhlo.

„Je to pravda?“ „Jak je na tom?“ a podobnými otázkami ji zasypávali.

Koukl jsem se nechápavě na sourozence. I oni vypadali překvapeně. Nevšímala si jich a rychlými kroky zamířila k nám.

Když si všimli, kym míří, zůstali překvapeně stát. No co, snad se to můžou dozvědět, ne? Pomyslela si a já se na ni koukl. I my jsme byli překvapeni.

„Ahoj Cullenovi,“ pozdravila nás nejistě. „Můžu si přisednout?“ zeptala se nervózně a my stejně nervózně přikývli. Nikdo s k nám nikdy nepřisedl. Jen párkrát Bella.  Znovu mě bodlo u mrtvého srdce…

„Copak se děje?“ zeptala se Alice mile. „No…víte…týká se to Belly a já si myslela, že by vás to mohlo zajímat,“ začala nervózně a začal se trochu klepat.

Začínal jsem mít chuť ji vyhodit od stolu – nepotřebuji nějaké veselé keci o tom, kde jaké angažmá dostala. Všimla si mého obličeje a rychle pokračovala.

„Víte, nevím jak to mám říct… V pátek večer po premiéře Bella zmizela a nikdo ji nemohl najít…“ Zamračil jsem se. Ztratila se? Blbost, našli by ji. Nebo ji někdo unesl? Při této myšlence jsem o ni dostal strach.

„A našli ji?“ zeptala se Rose.

„Našli,“ přikývla Angela. „Našli ji v půlce cesty do Forks,“ musela se na chvíli odmlčet, protože začala brečet a její myšlenky byly tak zamotané, že jsem se bál, jestli je vůbec rozváže. Ale proč pláče?

„Bella měla autonehodu… narazilo do ní auto a to ji odhodilo a vrazila do stromu… Je ve vážném stavu v nemocnici a nikdo neví, jestli se z toho dostane…

A ještě něco… Celou levou nohu má špatnou a zřejmě už nikdy nebude moct tancovat,“ dopověděla Angela a rozbrečela se. Rychle se zvedla a padla Ericovi, se kterým chodila, do náruče.

Všichni jsem ztuhli. Moje Bella… Co si to proboha jen udělala?

Než stačil cokoliv říct, vyběhl jsem z jídelny a valil k autu. Věděl jsem, že sourozenci běží za mnou.

„Edwarde, stůj!“ křičela Alice a já se otočil.

„Musím za ní,“ začal jsem vzlykat.

„Já vím, ale nevíš, kde leží… řekla bych, že je v nemocnici v Seattleu, jinak bychom to už věděli od Carlislea a v Seattleu jsou dvě nemocnice a jestli se to stalo po premiéře, tak tam bude i její rodina…,“ začala chrlit.

„To je mi jedno… Musím ji vidět,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Dobře, tak jedeme s tebou,“ prohlásil Emmett. „Hele, Bella byla pro mě jako sestra, jo? A stále je moje sestra,“ řekl Emmett, když si všiml, že otevírám pusu.

„Tak dobře, nasedat,“ kývl jsem a sám si sedl za volant…

...

Za chvíli jsme byli v Seattleu a měli jsem štěstí – byla v první nemocnici, do které jsem zamířili hned.

„Ach ano, slečna Isabella Swanová, narozena 13. 9. 1987 ve Forksm, stát Wahington, USA?“ zeptala se zdravotní sestřička.

„Ano, to je ona, jsem její přátelé,“ přikývla Alice.

„Je mi to líto, ale museli by jste být rodinný příslušníci,“ zakroutila hlavou.

„Já jsem její přítel,“ věděl jsem, že jinou možnost nemám. Jinak se nedostanu k Belle. „Ach tak, tak tedy, tady doprava a nakonci chodby se dáte doleva, nemůžete to ztratit,“ poradila nám a pak se na nás mile usmála.

Poděkoval jsem a rychle se vydal na JIPku, kde ležela. Když jsem zatočil doleva, jak radila sestřička, spatřil jsem Charlieho, její matku Reneé a zřejmě nevlastního otce Phila. Reneé měla uplakané oči a i Charlie vypadal, že se zřejmě zhroutí.

„Paní Dwyerová, Charlie,“ oslovil jsem je opatrně a oba se na mě koukli. „Je mi to líto, to jsem nechtěl,“ zašeptal jsem.

„Ty budeš Edward, viď? Bella mi o tobě hodně psala,“ posumála se její máma. „A s tím se netrap, před premiérou je vždy nervózní a strašně se hádá… Ty jsi to nevěděl,“ zavrtěla hlavou a objala mě.

„Můžu za ní?“ zeptal jsem se a ona přikývla a ukázala na dveře. Jen jsem vděčně přikývl a rychle otevřel dveře.

Objevil jsem se v malé obdélníkové místnosti a jedna stěna byla celá prosklená, aby mohli kontrolovat pacienta – a teď moji Bellu.

„Můžu za ní?“ zeptal jsem se setřičky, která na přístrojích sledovala její tep a pravidelný dech. Koukla se na mě a přikývla. Podala mi zelený lékařský plášť a pak otevřela dveře. Poděkoval jsem ji a pak šel za moji Bellou.

Byla ještě bledší, než kdykoliv jindy. Oči měla zavřené a trčelo z ní několik hadiček. Celou levou nohu měla v obvázanou, stejně jako jednu ruku a hrudník. Přisunul jsem si židli k její posteli a opatrně ji vzal za zdravou ruku.

„Ach Bello, je mi to tak líto, tohle jsem vážně nechtěl, moc moc se omlouvám… Miluji tě, Bells,“ zašeptal jsem a políbil ji na dlaň. Její kůže byla teplejší než obvykle a její čelo bylo v jednom ohni.

Jestliže má vysokou horečku, znamená to, že je něco špatně. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a díval se na svého anděla. Vyrušily mě až dveře, které se otevřely. Objevil se v nich nějaký muž, zřejmě doktor. Když si mě všiml, posumál se na mě.

„Jsem její přítel,“ vysvětlil jsem, když se ve svých myšlenkách ptal, kdo jsem. „Jak je na tom?“

„Nebudu vám lhát pane…“

„Edward Cullen,“ představil se a pozorně jsem ho poslouchal.

„Pane Cullene, stejně by to nemělo cenu… Je na tom hodně špatně. Měla vnitřní krvácení do břišní dutiny, zlomila si pár žeber a ty taky udělaly pěknou neplechu s jejími plícemi, silný otřes mozku, zlomená levá ruka a noha… Do toho všeho má vysokou horečku a na léky zrovna dvakrát nereaguje,“ vyjmenoval vše, co se Belle stalo a já si dělal ještě větší výčitky.

„Ale dostane se z toho, že ano?“ musel jsem to vědět. Prostě musel.

„To prozatím nevíme… Dokud neustoupí horečky, neřekneme nic jistě,“ zavrtěl hlavou, zkontroloval všechny hadičky a přístroje a pak odešel a já zase s Bellou zůstal sám.

„Miluji tě Bello,“ zašeptal jsem a líbnul ji na čelo.

Doufám, že jste spokojeni a že se vám kapitola líbila!

Děkuji za komentáře, pochvaly i za kritiku, která se kupodivu vůbec neukazuje!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 30. kapitola: