Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » bad girl 9. díl

06.12.2009 (15:15) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1434×

9. kapitola

Tak, teď už jsem upír…a jaký! Nemohla jsem se vynadívat na svůj odraz. Divím se, že to zrcadlo pod bělostí mých zubů ještě neprasklo!  Hodiny ukazovaly 9 hodin. V Denali bude touto chvílí 11 večer. Je čas jim poslat vizi. Vizi, která ukazovala naše setkání. Odkryla jsem štít aby Alice mohla vidět tu část vize, kterou jsem chtěla aby viděla. Pak jsem štít znovu stáhla a sledovala „vnitřním“ zrakem, co se tam děje. WOW! Edward byl ještě víc sexy, než jsem si představovala. Sorry Bello, ten bude můj!

Carlisle, ten zlatovlasý anděl, donesl knihu, kde byl obraz Amonike. Vypadala velmi podobně jako já, ale měla černé vlasy a já jsem byla hezčí. Ha, si fandíš! Prskla po mě Am a já jí spokojeně odpověděla. Aaale….přece by ses nevztekala. Sama dobře víš, že jsem hezčí!

Něco tam ještě řešili, když Edward vyběhl se slovy, že to oznámí Tanyině rodině. Alice se pak vydala na tu louku z vize. Jen co tam došla, stáhla jsem štít. Představila jsem si, že na papír napíšu:

Alice, prosím chraň si před Edwardem myšlenky, aby na tohle nepřišel. Předpokládám, že víte, že jdu k vám. Ovšem že vám nechci ublížit. Chci jen zůstat s vámi a žít klidným životem. Doufám, že mě přijmete do rodiny a ty se staneš moji oblíbenou sestřičkou a budeme trávit celé dny nakupováním :D. Moc se za vámi těším. Přijedu za 2 dny do Denali. Teď ti ukážu zbytek vize.

Byla jsem si jistá, že to viděla, proto jsem nechala štít stažený a ukázala jí zbytek.

Nechtěla jsem, aby naše setkání proběhlo tak, jak vize ukazovala. Rozhodla jsem se, že se zapíšu na školu, do které chodili oni a setkám se s nimi tam. Chodili na střední v Anchorage. Nastoupím tedy do třeťáku a budu chodit s Bells a Edwardem.

Najela jsem si na internetové stránky oné školy a našla si číslo na kancelář. Před tím jsem si nezapomněla přečíst slovníky Angličtiny, Němčiny a Španělštiny. Díky mé dokonalé paměti jsem těmito jazyky uměla dokonale.

„Ano? Střední škola Anchorage.“  Řekla do telefonu jakási stará žena žvatlavou angličtinou.

„Dobrý den, tady Monika Volturi, chtěla bych zapsat dceru Amonike do školy, měla by nastoupit za 3 dny.“ Odpověděla jsem jí změněným hlasem.

„Dobrá, tedy….Amonike Volturi?“ ptala se.

„Ano, věk 18, nastoupila by do 3. ročníku a pokud by to bylo možné, mohla by mít tyto hodiny?“

a řekla jsem jí přesný rozvrh Edwarda. ;)

„ Ano jistě, ať si tedy vyzvedne ráno v kanceláři papíry a rozvrhy. A ať má s sebou občanský průkaz nebo alespoň řidičák.“ Vysvětlovala a já jen dodala. „Děkuji. Nashledanou“ a zavěsila.

Tak, to by jsme měli. Přijedu tam…..dnes je sobota, tak tedy v úterý, celý rozvrh s Edwardem a 2. a 3. hodinu s ním budu dokonce sedět, protože Bella má jinou hodinu- tělocvik.

Aaaaaaaaaaa jak já se těším.

Bylo přesně 9 hodin večer. Okno do obýváku se právě otevíralo. A je to tady.

Skočila jsem do okna a lehce přistála před rodiči a sestrou.

„Moni?“ zanaříkala maminka a rozběhla se ke mně. Trošku se o mě bouchla, ale nevšímala si toho. Pak mě ještě objali ostatní.

„Jak nám to můžeš udělat?“ ptala se máma se slzami v očích.

„Promiň, ale já si to nevybrala.“ Odsekla jsem jí…no, puberťák se ve mně nezapře a nemusí vědět, že jsem to chtěla.

„Jsi tak krásná!“ řekla ségra a prohlížela si mě od hlavy až k patě.

„Diky, nejkrásnější na světě…..závidíš co?“ usmála jsem se na ní.

„ Já – „ začala jsem, ale nevěděla jak. „ No, nechci se s vámi moc loučit, víte co jsem. Hlavně to nikomu neříkejte. Teď mám v plánu odletět do Ameriky, přesněji za Cullenovýma.“ Máma se sestrou vydechly. Ony četli Twilight sagu, táta se naopak tvářil zmateně.

„Jo…existují. Dokonce jsem se už s nimi spojila. Nastupuji na střední školu v Anchorage a budu s Bellou a Edwardem v ročníku.“ Spiklenecky jsem na ně mrkla.

„Tohle je asi všechno co vám chci říct. Tedy, je toho hodně, ale nebudu to rozvádět. Mám vás ráda.“ Objala jsem je a vyskočila z okna. Delší loučení bych už asi neunesla.

Skočila jsem si ještě na lov, než bylo na čase se jít upravit na schůzku s padělatelem.

Vzala jsem si na sebe rudé minišaty, černé kozačky a přes to černý kabát. Vydala jsem se do restaurace, kde měla výměna proběhnout.

Žena za pultem si mě prohlížela a podle myšlenek se snažila najít jakoukoli chybu na mém zjevu. Pche! Já jsem bez chybičky. A když si usmyslela, že mám škaredou barvu vlasů – no jo, ona byla blondýna, tak jsem se naštvala a vůli převrhla nádobu s vodou přímo na ní.

„Mám tu schůzku s panem Havlíčkem.“ Řekla jsem jí, zatímco ona se snažila usušit mokrou halenku.

„Ano, stůl 12, támhle vzadu.“ Ukázala na oddělené boxy, odkud jsem cítila jeho vůni.

Vydala jsem se za ním a s úsměvem poslouchala myšlenky ostatních hostů v restauraci.

Hmm…kočka!- S tou bych si rád užil.- Eh nějaká nána.- To je aspoň kus!

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem slušně pana Havlíčka.

„Dobrý den, jste tu přesně- smím vám něco nabídnout?“ ptal se.

„Ne, ne…mám docela naspěch.“

„Tak tedy,“ vytáhl z černého kufříku obálku, „je tu vše. Rodný list, řidičák, občanka, pas. Vše co jste si přála. Je to v perfektní kvalitě, nerozpoznatelné od originálů.“ Mluvil kultivovaně tlumeným hlasem, aby nás ani z nejbližších stolů neslyšeli.

Sáhla jsem do kabelky a vytáhla zbylé peníze-také v obálce.

„Děkuji, jsem si jistá, že jste odvedl dobrou práci. Zde je zbytek hotovosti.“ Podala jsem mu obálku a on mi podal tu moji. Vytáhla jsem doklady, letmo je prohlédla a strčila do kabelky.

„Teď, když mě omluvíte, už budu muset jít.“ Řekla jsem.

„Dobrá, byla radost s vámi obchodovat, slečno Volturiová. Nashledanou“

„Tak i s vámi, děkuji ještě jednou a sbohem.“

Tak, teď mám vše, co potřebuji. Za chvíli zavírají v bance, ale měla bych to stihnout. Neviditelná jsem proběhla městem upíří rychlostí, stavila se v bytě té staré paní pro věci a za 2 sekundy jsem zastavovala v tmavé uličce vedle banky. Už viditelná jsem vešla do banky a zamířila přímo k pobočce, za kterou seděl nehezký asi 30tiletý muž. Na takové jednání budu potřebovat spíš mužský obdiv než ženskou žárlivost.

„D-dobrý den.“ Zakoktal. „Co Vám naše banka může nabídnout?“

„Chci si založit účet.“ Řekla jsem.

„Dobrá, budu potřebovat občanský průkaz a rodný list.“ Vytáhla jsem z kabelky požadované doklady a dala mu je na stůl.

„Tak tedy, slečno Volturiová, vyplňte tento formulá. A jak zde budete ukládat peníze?“ ptal se.

„Uložím je všechny teď. Dlouhou dobu jsem studovala v USA a mám našetřeno velké množství peněz, které činí 15 mil. dolarů. Chtěla bych je uložit teď hned.“ Usmála jsem se.

Chvíli na mě vykuleně zíral.

„Tak tedy- vyplňte ten formulář a já zavolám ředitele.“ Říkal, sahajíc pro sluchátko.

„Přednostní klient“ zavolal do sluchátka a já mu podávala vyplněný formulář.

Zanedlouho už bylo vše vyřízeno a já s kreditní kartou odcházela z banky. Stopla jsem si taxíka a poručila mu, ať mě odveze na letiště. Procházela jsem terminálem a zastavila se u přepážky.

„Dobrý den, potřebovala bych co nejbližší let do Anchorage.“ Pověděla jsem postarší ženě.

Podívala se do počítače a něco tam zadala .

„Nejbližší letí- přes New York do Anchorage- za necelou hodinu. Přejete si objednat letenku?“ ptala se.

„Ano, první třída na jméno Amonike Volturi.“ Řekla jsem s úsměvem a podávala jí pas.

„Tak tedy, sedadlo č. 12 u okna?“

„Ano, to mi vyhovuje.“

„Letadlo přistává na terminálu č. 1. Přejeme hezký let.“Usmála se a strkala letenku po pultu směrem ke mně.

Odešla jsem do čekárny, našla si pohodlnou židli. Pohodlnou v tom smyslu, že byla daleko od zvědavců. Pro mě by bylo pohodlné i kdybych si stoupla na strop a hrála si na netopýra.

Seděla jsem na židli stále oblečená v těch šatech a kabátu a své dvě Fuxové tašky si držela u boku. Vytáhla jsem notebook a hledala v lesích u Anchorage dům ke koupi. Nakonec jsem našla překrásnou vilu, kterou, jak jsem se dočetla, restaurovala Esmé. Stála pouze 2 mil. dolarů, tak jsem ji koupila. Všechno jde tak lehce, když má člověk peníze. Klíčky si mám vyzvednout v Anchorage u nějaké realitní firmy.

Hypnotizovala jsem tabuli příletů, až se konečně objevil můj let. Letadlo tu bude za 15 min. Začala jsem vstávat, brala si tašky a vydala se k odbavování. Velkou tašku jsem poslala do zavazadlového prostoru a noťas s malou taškou si vzala sebou do letadla. 2 kluci vybírající letenky ze mě nespouštěli oči.

Konečně jsem seděla v letadle v pohodlných sedačkách první třídy. Naštěstí vedle mě nikdo neseděl a tak jsem se nemusela chovat jako člověk. Tedy až na několik vyrušení stevardů, jestli něco nechci. Párkrát mě napadlo, co by asi řekli, kdybych jim odpověděla: Ano dám si něco k pití. Nemáte nulu negativní nebo AB pozitivní?

Měla jsem čas, tak jsem zkoušela své schopnosti. Napadlo mě, že když Edward slyší na vzdálenost několika kilometrů, já bych mohla na víc. A ono ano! Když jsem se soustředila na Edwarda, slyšela jsem jeho myšlenky až ke mně.

Alice mi něco tají. Určitě ví něco víc o té Amonike. Vždycky když si zpívá čínskou hymnu- i pozpátku, tak se něco děje.

Tak tedy Alice dbala na moji žádost a chrání si myšlenky. Zaposlouchala jsem se do Aliciny hlavy.

Páni za chvíli budu umět čínsky- i pozpátku :D

Uplynulo několik hodin a letadlo se začalo sklánět k zemi. Z okýnka jsem viděla obrovské město- New York.