Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bad girl 5. díl

15.11.2009 (11:00) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1444×

5.kapitola

Běžela jsem hustou mlhou a i přes to viděla každý detail. Neměla jsem v plánu se „navečeřet“ ve městě, kde jsem bydlela. Mohlo by vzniknout podezření. Raději jsem utíkala do jedné vesnice, kde se často konaly zábavy a mohla jsem se nerušeně napít.

Stála jsem ve světle jediné pouliční lampy na maličkém náměstí oné vesnice a pozorovala asi 16tiletého chlapce, jak jde ulicí. Použila jsem svůj dar a zvedla vítr, který přivanul jeho vůni přímo ke mně. Byl tak voňavý. Začal se mi v ústech tvořit jed a to jsem ještě ani nebyla upír.

Byl ode mě asi 20 metrů, když zvedl hlavu a konečně se na mě podíval. Po tváři mu přeběhl šok a pak údiv. Zasmála jsem se zvonivým smíchem.

„Eh- ahoj… já jsem Da-avid.“ Usmál se, když mu přeskočil hlas. Kočka… dolehly ke mně jeho myšlenky. Cha chá, jdi se vycpat Edwarde! Ta by stála za hřích… Musela jsem se usmát.

„Amonike“ představila jsem se jménem, které jsem už přijala za vlastní. Monika se s každou hodinou ztrácela, ale nezmizela úplně.

Rozešla jsem se směrem k němu a zastavila se na metr od něj. Byl vysoký, vyšší než já. Srdce mu zaškobrtlo a začervenal se. Viděla jsem jeho krční tepnu, jak se zběsile pohybuje.

„Mám pro tebe špatnou zprávu.“ Řekla jsem a našpulila pusu.

„Prosím?“ zeptal se. Chudáček, nevěděl, co ho čeká.

„Narazil jsi na nejmocnější bytost na téhle planetě“ odpověděla jsem a zatvářila jsem se na oko smutně. Nechápavě se rozhlédl.

„Na mě.“ Dodala jsem. Zřejmě nepochopil.

„Pche, na tebe? Nejnebezpečnější? A to jsi jako převlečenej Bin Ládin bo co?“ zachechtal se.

„Ne.“ Odsekla jsem uraženě. „Jsem upír!“ Teď se začal smát ještě víc. Ve mně to vřelo. Amonike vrčela. To si necháš líbit? Zasyčela.

Na setinu vteřiny jsem se na něj soustředila až ho moje schopnost pohybovat předměty vymrštila 5 metrů do vzduchu, kde začal křičet. Ach ne, prozradí mě! S povzdechem jsem ho pustila a on s hlasitým BUM spadl na zem. Zvedl se a pološílenýma očima si mě prohlížel.

Pokud mi před tím nevěřil, teď si byl jistý. Chytla jsem ho za čelist a zvedla do vzduchu. Ani nestihl zareagovat a já už prokousávala jeho krční tepnu a pila tu blahodárnou tekutinu.

Po jídle jsem běžela pryč. Potřebuji si zařídit ještě několik věcí. Moje bílé šaty sice byly stále bílé, ale přesto jsem se jich potřebovala zbavit, abych mohla mezi lidi. Běžela jsem jen asi 10 minut, než spatřila světla velkoměsta. Prahy. Stála jsem před výlohou jednoho obchůdku a rozhodla se vyzkoušet další schopnost, kterou bych měla mít. Soustředila jsem se na svůj odraz a najednou…jsem tam už nestála. Byla jsem neviditelná. Prošla jsem stěnou (zní to zajímavě) do jednoho obchodu s nádherným oblečením. Na co jsem sáhla, to zmizelo spolu se mnou. Vybírala jsem si všechno co se mi líbilo. V mé velikosti, samozřejmě.

Potom jsem „šla“ ještě do dalšího obchodu, kdy byly věci pro cestování.  Vzala jsem jeden krásný fuxiový kufr na kolečkách a kulatou příruční taštičku stejné barvy. Vyšla jsem na ulici a vyskočila do jednoho otevřeného okna. V poseli spala asi 70tiletá babička. Víš co máš udělat.,zašeptala Amonike zlomyslně. OK. Zabila jsem tu starou paní ještě než se stihla vzbudit a na chvíli si její byt přivlastnila. Kufr jsem položila na postel a naskládala do něj oblečení. Sama jsem se oblékla. Vzala jsem si černé šaty nad kolena a černé boty na vysokém podpatku. Přes to jen šedou tuniku s volným výstřihem. Učesala jsem se a vyskočila z okna obstarat další věci, které budu potřebovat.

Zneviditelnila jsem se. Šla jsem ulicí, až jsem narazila na fotoateliér. Odškrtla jsem jednu položku ze svého seznamu. Vešla jsem dovnitř. Samozřejmě tam nikdo nebyl, teď v noci. Potřebovala jsem se vyfotit na pas, řidičák a občanku. Vlezla jsem do kabinky, nastavila na foťáku samospoušť a usmála se do něj. Ještě jsem se stavila do banky. Prošla jsem do seifu, kdy bylo neuvěřitelné množství peněz. Vzala jsem asi 20 milionů, z toho 5 mil. v českých korunách a zbytek v amerických dolarech. Opět jsem se vrátila do bytu a peníze naskládala do kufru. Vzala jsem si 500 000 do tašky, kterou jsem tam našla a vydala se pro další položku v mém seznamu.

Věděla jsem, kde se tu nachází padělatel. Můj bratranec byl policajt a vyšetřoval jeho případ. Naštěstí mu nic nedokázali. Naštěstí i pro mě, potřebovala jsem ho.

Stála jsem před bytovkou, která byla opuštěná, až na jednoho člověka, jak jsem slyšela. Zazvonila jsem a čekala, až mi přijde otevřít. Za chvíli se za dveřmi objevil malý obtloustlý muž.

„Kdo jste?“ zeptal se nevrle. Sundala jsem si kapuci. Na chvíli zůstal stát a třeštil oči nad mou dokonalostí.

„To není podstatné, jste pan Havlíček?“ zeptala jsem se zvonivým hlasem.

„A-ano.“ Zakoktal muž a prohlížel si mě od hlavy až k patě. „Co vám můžu nabídnout?“ ptal se podezřívavě.

„Papíry.“ Řekla jsem prostě a on mi naznačil, abych šla za ním.