Všechno se změní. Vše, co je dokonalé nikdy netrvá dlouho a v tomto případě je to větší pravda, než obvykle.
07.03.2010 (18:45) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1294×
Kapitola 16
Byla jsem ráda že jsem jim pomohla. Jen, co mě už nebylo potřeba jsem vyběhla do lesa na louku. Přemýšlela jsem, jak to udělat. Mám jim napsat dopis, nebo se rozloučit osobně. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Na mýtinu vstupoval Edward.
„Odcházím,“ zamumlala jsem.
„Proč? Ne! To nesmíš, já tě potřebuju,“ prosil hlasem, kterému se tak těžko odolávalo.
„Tohle nejsem já Edwarde, chápeš to?“ křičela jsem slova, za které jsem se styděla. „Já nikdy nepřestala lovit lidi! Kdykoliv, když jsem si šla zaběhat jsem si skočila do jiného státu na lov. Já nejsem hodná, nikdy jsem nebyla a taky nikdy nebudu!“
Má slova zafungovala perfektně. Zůstal stát a zíral na v němé hrůze. Trochu se zatřepal, ale na tváři znovu vykouzlil mírný úsměv.
„Alespoň mě polib na rozloučenou,“ zaprosil. Naklonila jsem se a naposledy se k němu přitiskla. Stalo se však něco, co bych já hloupá určitě viděla, kdybych si sama neblokovala dary.
„Já to věděl!“zavrčel hlas vycházející mezi stromy. Tam, na kraji louky, stál rozzuřený Jacob. „Až se to dozví Bella Edwarde, zničí tě a já jí pomohu!“ V tu chvíli se mě zmocnil vztek, který překonal všechno, co jsem kdy pocítila. Bylo to horší, než tehdy, kdy za mě naposledy Amonike jednala. To jsem byla ještě člověk, Teď jsem cítila, jak se celá třesu. Nebe setmělo a vedle mě začaly do mýtiny uhozovat zářivé blesky.
„Uteč Edwarde!“ zakřičela jsem z posledního zbytku rozumu. Cítila jsem, jak se Amonike dostává na povrch. Jak moje vlající vlasy střídají barvu. Z mé hnědé na Amoničinu černou. Cítila jsem, jak já jsem postupně zatlačována do zadu, zatímco Amonike se probojovávala vpřed. Nemohla jsem jí ale bránit. Nechtěla jsem. Chtěla jsem ublížit Jacobovi Blackovi.
„Jacobe! Nedělej to!“ slyšela jsem Edwarda zakřičet. Tu už ale proti mně běžel obrovský rudý vlk. Vycenila jsem zuby na blížící se monstrum. Cítila jsem tu otřesnou sílu, která mi pulsovala v údech. Pro tuto chvíli jsem si byla jistá, že kdyby se mi chtělo, zničím celý vesmír. Vystřelila jsem ruce směrem do předu, čímž se zvedla obrovská tlaková vlna. Byla jasně viditelná. Působila jako stěna vody, a vrhala modré a bílé záblesky. Vlk spadl na zem, jako kdyby usnul a celý les na vzdálenost několika kilometrů popadal jako sirky.
Jak moje zuřivost vyprchávala, vracela jsem se do popředí své mysli. Mé vlasy už nebyly černé, byly zase krásně hnědé. Vykulenýma očima jsem sledovala celou spoušť. Mýtina byla popálená od těch všech blesků, které naštěstí zmizely stejně jako ta temná obloha. Nejhorší pohled byla ale na zdevastovaný les přede mnou – na chlapce, který už nebyl vlk. Netlouklo mu srdce. Můj dech se zastavil. Já ho zabila! Zmocňovala se mě panika. Oči se mi zalily slzami, které kapaly na mé ruce. Bylo to slzy krve. Opatrně jsem se otočila. Za mnou stál Edward. Bohudíky mu nic nebylo. Hleděl pološílenýma očima na mě, jako na přízrak. V mysli jsem si znovu přehrála scénu, která byla před chvílí skutečností. Bylo to něco příšerného. Skoro jsem se rozklepala. Vidět znovu, jak ve chvíli, kdy tlaková vlna zasáhla Jacoba, jeho srdce přestalo být. Neměla jsem ho ráda, to nepopírám, ale nikdy bych nechtěla, aby se mu stalo něco… tak hrozného. Znovu jsem pohlédla na Edwarda.
„Omlouvám se, já – já nechtěla. To ona, Amonike…“ vzlykala jsem. On však stále nereagoval. Nezvládla jsem tam jen tak dál stát. Rozběhla jsem s pryč s tichým: „Zbohem.“ Věděla jsem, že to uslyší. Stejně jako ostatní. Běželi všichni lesem, aby zjistili, co se stalo. Nikdy se už nesmím vrátit. Nikdy, už nikdy na nikoho nepoužiju tu sílu.
Pohled vypravěče
Monika byla naprosto otřesená z toho, co se stalo. Amonike naproti tomu překypovala samolibou radostí. Bylo ale jedno, v čem se tyto dvě naprosto rozdílné povahy shodly. Pojedou do Voltery, ale každá za jiným cílem.
***
Když Cullenovi doběhly na mýtinu, nikdo netušil, co se mohlo stát. Obrovské stoleté stromy tam ležely, jako spadený domeček od karet. Netušili co se mohlo stát. Ness se rozběhla za Jacobem, který ležel na zemi bez známek života. Edward tam stále stál s pološílenýma očima. Když se ho Bella zeptala co se stalo, zašeptal hlasem tak slabým, že to bylo jen zafoukání větru:
„Amonike.“ Nikdo z nich nechápal to pojmenování. Vždyť on jí říkal jenom Moniko. Edward ale viděl, že když se to všechno stalo, nestála tu hnědovlasá dívka, do které se zamiloval. Stála tu Amonike, první upírka.
Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Bad girl 16. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!