Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět - 9. kapitola

10.08.2011 (09:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2042×

Pohled Jasper Cullen

Já jsem takový pitomec. To snad není možné. Já jsem si ji tam klidně políbil jako by nic a ona ani neprotestovala. Za to bych zasloužil, bože, ani nevím, co bych si za to zasloužil. A raději o tom raději ani přemýšlet nebudu. Naproti tomu, tomu netvorovi ve mně se ten polibek líbil rozhodně víc než by měl. Nevěděl jsem, co mám dělat, nemohl jsem jít domů a dívat se od jejích obviňujících očí plných zrady. Jak jsem takový vůl, totálně neschopný pitomec - a to jsem ještě slušný. V téhle době to bylo normální, ale on nebyl vychovaný v duchu dnešního světa, nevěděl co dělat, jak se omluvit, nevěděl nic. Připadal si úplně bezmocný.

Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu směrem domů a odchytím Alice, aby mi vysvětlila, co se tu vůbec děje. A co se to vůbec děje se mnou. Jaká ironie. Na city ostatních jsem odborník, ale v těch vlastních se nevyznám. Povzdechl jsem si a vyrazil pomalu zpět z hlubokého lesa.

Doběhl jsem domů a zjistil, že se vlastně nic nevymykalo normálu, jen tu bylo trochu mrtvěji. Došlo mi, že tu nějak chybí Alice. To se ale brzy spravilo, protože na příjezdovce jsem spatřilo Alicino Porshe. Přidal jsem a stihl se před ni postavit, ještě než vešla do dveří. Nezdála se zrovna v příliš sdílné náladě, ale já jsem se rozhodl být neústupný.

„Fajn, co se to tu děje, Alice, mohla bys mi to nějak vysvětlit, protože to jistě víš,“ vyjel jsem na ni. Ona se usmála a odpověděla:

„Co by se tu mělo dít? Nic, nic se neděje, to jenom vy dva nevidíte, že jste do sebe zamilovaní,“ řekla mi. Zamračil jsem se. Mluvila jako opilá.

„Alice, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se předchozí „vysvětlení“ ignoroval.

„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Jenom trošičku naštvaná!“ vyjela na mě. Vykulil jsem oči, ale raději se klidil z cesty. Z ní zřejmě nic nedostanu, tak jsem raději zase zmizel do lesa. Chvilku jsem je jenom pozoroval, ale potom k mým uším dolehla prazvláštní konverzace. Taková shoda jmen by snad nebyla ani možná. Během půl sekundy jsem už stál v pokoji a díval se, jak Emmett objímá Lucy a ta mu brečí do košile. Vzedmula se ve mně náhlá vlna zuřivosti a žárlivosti, která smetla všechno ostatní. Sakra, Edward měl pravdu, lítám v tom až po uši, zaklel jsem v duchu.

Vyjeveně jsme je pozorovali, jak se smějí a brečí zároveň a dumali, co to asi je. Jenom Edward se jako obvykle tvářil, že je mu všechno jasné. Téměř jsem začal v duchu křičet. Bezva, tak našemu všeználkovi je opět všechno jasné a jenom já jsem tu za debila. Nejspíš nikomu nedochází, že já jsem tady ten, který by to měl vědět, protože to já ji miluju. Zalekl jsem se vlastních myšlenek. Ta věc mi vyklouzla tak snadno, tak přirozeně, až jsem se vyděsil. Edward se na nejdřív zaskočeně a potom vědoucně podíval, že jsem měl chuť něčím mu ten dokonalý ksicht rozbít. Ale to by mi Alice nebyla vděčná.

Proto jsem se znovu zahleděl na to drama, co se odehrávalo na posteli a čekal na vysvětlení tak napnutě, že jsem div neklepal špičkou boty o podlahu. Po tom, co se od sebe konečně odlepili, se na ni Emmett usmál a mně se zdálo, jako by o něčem diskutovali. Ona zavrtěla hlavou a Emm se znovu usmál. Pak se otočil k nám a my netrpělivě čekali na vysvětlení.

„Vážená rodino, tohle je Alexandra McCarty, moje sestřička,“ vypadlo z Emmetta po chvíli. Nejspíš si užíval, že ví víc než my. Všichni jsme sborově zalapali po dechu. Tak takhle to tedy je. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, ani nevím, kdy se tam objevil. Jak jsem si ovšem stihl všimnout, Rosalie se to vůbec nelíbilo.

„Cože, takhle kurva že je tvoje sestra?“ vyprskla na směrem k ní. Ještě než jsem ji já nebo Emmett začali hájit, pustila se do toho ona sama a to s energií.

„Cos to řekla?“ zeptala se tiše, ale s takovou záští a tichým varováním, až jsem se přikrčil. Rosalie to ale asi nevyděsilo a trochu popravila svůj původní výrok.

„Řekla jsem, že jsi špinavá laciná coura, která nemá ani na to, aby si našla slušné zaměstnání, jestli jsi myslela tohle,“ zavrčela na ni. Málem jsem na ni skočil a poznal jsem, že ani Emmett k tomu nemá daleko. Láska neláska, jeho setru asi nikdo urážet nesmí. Jak jsem se tady tak zamýšlel, jak ji nejlépe bránit, tak jsem ani nepostřehl, že začala sama.

Naslouchal jsem jejímu vyprávění se zatajeným dechem. Horší příběh jsem ještě nikdy neslyšel. Jak to popisovala, připadalo mi, že tam stojím a dívám se, jak tohle prožívá. Během jejího monologu ukázala několik gest, která celý dojem ještě dotvářela. Poznal jsem, že spoustu podrobností vynechala, ale i tak to bylo více než působivé. Sice chtěla asi křičet, ke konci už ale jenom šeptala.

Všichni jsme se sbírali k tomu, že ji začneme litovat, ale její ostrý pohled a Emmettův varovný nás zastavil. Vzápětí se ale Emmettův pohled změnil a ten odstartoval slovní přestřelku mezi sourozenci. Nakonec Lucy se zadostiučiněním dosáhla svého a přinutila Emma slíbit, že si to nebude vyčítat. Téměř jsem se musel usmát, když jsem viděl, jak byla tvrdohlavá. Celý bratr.

Emmett se po slavnostním slibu zvedl a ona zavřela oči. Vypadal, že nemá daleko k pláči. Emm mi věnoval zvláštní pohled a já usoudil, že chce, abych si tam sedl. Nelenil jsem a okamžitě zaujal jeho místo. Lucy vypadala, že právě zakončila nějaký vnitřní monolog a nejspíš nedopadl zrovna dobře. Potom se mi zcela nečekaně vrhla kolem krku a rozbrečela se. Po chvíli jsem jí váhavě ovinul kolem zad ruce a věnoval rodině tázavý pohled. Všichni se záhadně usmívali, jako by věděli něco, co já ne. Edward s Alice jen jako obvykle věděli všechno. Pousmál jsem se. Ti dva se tak dlouho hledali, až na sebe zbyli.

Za chvíli to rodinu přestalo bavit a vytratili se, jenom Emm tu chtěl zůstat. Nebyl jsem ve své kůži, že ji tady objímám a jen co mě pustila, už jsem se jí začal omlouvat. Překvapil mě rozzuřený výraz v jejích očích a následná slova.

„Sakra, Jaspere, jdi už s těmi omluvami do… no, však ty víš kam. Aby bylo jasno, tak já ničeho z toho, co se dnes stalo, nelituji a pokud ty ano, velice mě urážíš. Napadlo tě, že jsem to chtěla? Že jsem tě chtěla políbit a že jsem chtěla obejmout? Napadlo tě vůbec, že mi nejsi lhostejný?“ Chvíli jsem na ni jenom koukal a potom se začal smát. Řehtal jsem se jako pominutý. Tak já že jí nejsem lhostejný? No to je fór! Zezdola jsem slyšel smích Alice, bezpochyby ji pobavila moje reakce, případně nějaká vize. Začal jsem se pomalu uklidňovat a podíval jsem se jí do obličeje a… zděsil jsem se. Byla tak naštvaná, div, že nevybuchla. Potom zařvala, až jsem se oklepal: „A ven!“

Sklesle jsem vypochodoval z místnosti. No, asi to nebyl nejlepší nápad. Teď jsem si to u ní totálně podělal.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět - 9. kapitola: