Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět -11. kapitola

17.01.2012 (16:15) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1931×

Pohled Alexandra McCarty (Lucy)

Ospale jsem zamžourala do tmy a začala se pomalu zvedat. Vymotala jsem se z mikiny a tepláků a rozhlédla se kolem. Vypadlo to tu jako každé jiné odpoledne. Lehké přítmí, nejasné obrysy větších předmětů a několik dalších lidských těl. Živých, pochopitelně. Mrkla jsem na hodiny, které byly jako jediné jasně vidět, a zjistila jsem, že je půl druhé. Povzdechla jsem si a lehla si zpátky na koberec, ačkoli mi bylo jasné, že už jen tak neusnu. Stála jsem před složitou volbou. Buď zůstanu v zaběhnutém systému a budu doufat, že mě nebudou hledat, případně mě nenajdou. Nebo se odstěhuji a budu s jistotou vědět, že mě nenajdou nikdy. Jenže, opravdu nechci, aby mě našli? Vždyť mi s nimi bylo tak dobře… No, raději zůstanu tady, vyhovuje mi to tu a mám své stálé zákaznictvo. Které ovšem možná odradila moje dlouhá nepřítomnost, napadalo mě.

Vstala jsem a protáhla se. Vytáhla jsem si z tašky takové nějaké minišaty, nebo spíš komplet by bylo přesnější a oblékla si to. Dřív měly mnohem, ale mnohem, menší výstřih a taky byl podstatně delší. Častým používáním se ale vytahaly a nyní vzadu držely jen na jedné šňůrce. Byly tak akorát odvážné, ačkoli jsem ve své sbírce měla i horší. V igelitkách jsem objevila krásné boty, které jsem si taky vzala. Potom jsem se nalíčila (hodně řasenky, rtěnky a make–upu). Podívala jsem se na sebe do improvizovaného zrcadla a musela se pochválit. Vypadala jsem jako ukázková šlapka. Vyšla jsem ven do slunečního světla a zastínila si oči. Tenhle týden má být asi slunečný, protože tady když svítí dva dny za sebou slunce…

Byla jsem jedna z mála lidí v téhle čtvrti, kteří žili i denním životem. Došla jsem až do baru a posadila se na barovou stoličku. Objednala jsem si whisky a vzápětí ji do sebe kopla. Lehce se mi rozostřil zrak, ale hned se zase ustálil. Nicméně po několika dalších panácích už jsem se začínala lehce motat a usmívat jako blázen. Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem myslet na fakt, že svého bratra už asi nikdy neuvidím. A nemusela jsem ani myslet na záhadného Jaspera, který mi byl víc než sympatický. Vypotácela jsem se ven a opřela se o zábradlí. Najednou mi to ani nepřišlo a začalo se stmívat. Začala být trochu zima, tak jsem se vrátila dovnitř.

Viděla jsem rozmazaně a neuvědomila si ani pořádně okolí. Zákazníci přicházeli a odcházeli, byli tu tací, kteří si chtěli užít, ale když viděli můj stav, šli jinam. Bylo mi to jedno, pořád tu bylo dost takových, kterým bylo absolutně ukradené, jak vypadám nebo v jakém jsem stavu. Občas přišli, užili si a odešli, bez placení. Ty si většinou podali nějací potetovaní chlápci u baru, kterým to i v téhle špatnostmi prolezlé čtvrti připadalo nefér.

Najednou jsem se přistihla, že sedím venku na ulici. Nejspíš vyhazovač, nebo co to tu vlastně bylo. Už mě znal a věděl, že když jsem opilá, tak mě má ve tři vyhodit z baru. Povzdechla jsem si a začala se hrabat na nohy. Několikrát jsem uklouzla a spadla, nicméně po chvíli jsem stála na nohou. Vítězoslavně jsem zavýskla a začala se potácet směrem, kde jsem tušila místo na přespání. Celkem normální, jen jsem se obvykle tolik nestřískala. Došla jsem na místo určení a svalila se na koberec. Byla jsem tak unavená, že jsem se ani nepřevlíkala a navíc jsem měla podezření, že když se zvednu, pozvracím se.

Otevřela jsem oči a dezorientovaně se rozhlédla. Myslela jsem, že se mi asi rozskočí hlava a měla jsem silné podezření, že s mým žaludkem někdo hraje kopanou. Když jsem se rozhlédla, zaskučela jsem. Zaspala jsem! Rychle jsem vstala a hodila na sebe první věc, co mi přišla pod ruku. Vyšla ven do dalšího zamračeného dne a rozhlédla se. Lehce jsem přimhouřila oči a zapotácela se. Nebylo mi moc dobře, ale vydělávat se musí.

Líným krokem jsem se rozešla směrem k baru. Tam jsem se opřela o zábradlí, vytáhla cigaretu a rozhlížela se. Pak jsem si uvědomila, že nemám zapalovač, ten poslední jsem nechala v sukni. K zapalovači je to daleko a bez cigarety mě bude celý den bolet hlava. Dilema za mě z ničeho nic vyřešila mužská ruka, která mi zapálila. Zvědavě jsem se otočila, jestli je to nějaký nadržený chlap, co si vyrazil do špinavé čtvrti nebo normální člověk, který má dost peněz na to, aby si koupil drahou koženou bundu od Gucciho. Leknutím jsem vdechla kouř a začala kašlat. Když jsem konečně dostala kouř z plic a zaostřil se mi pohled, musela jsem si po stopadesáté pomyslet, že Jasper je snad ten nejvíc sexy chlap, jakého země nosí. Lehce jsem zaklonila hlavu. Stál hodně blízko u mě, a ačkoli jsem měla vysoké podpatky, byl vyšší než já. Zamračila jsem se na něj a vydechla kouř. Lehce nakrčil nos a trhl hlavou, jako by ji chtěl odvrátit. Zřejmě nemá rád nikotinový zápach, to má ale smůlu, nikdo se ho neprosil, ať si tedy hezky čuchne.

„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se otráveně a opřela se znovu o zábradlí. On si opřel levou ruku vedle mě a pravou si do kapsy zastrčil zapalovač. Lehce se ke mně naklonil a já tak měla pocit, že se nade mnou tyčí, přitom byl jen o několik centimetrů vyšší než já. Nerada jsem si to příznávala, ale musela jsem uznat, že se mi z jeho blízkosti zrychluje tep. Děkuju bohu, že fázi červenaní jsem už překonala před sedmdesáti lety, jinak bych teď byla rudá jako rak. Nervozitou jsem típla cigaretu a zahodila ji někam na zem. Viděla jsem se, jak se mu lehce rozostřuje pohled a jak zase uvažuje o něčem jiném, proto jsem se raději rychle připomněla.

„Já pořád čekám!“ zdůraznila jsem se umíněně.

Pousmál se, ale odpověděl: „Nebylo to nijak moc geniální. Prostě jsme se rozdělili a hledali tě po Seattlu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak je to vlastně velké město. Měli jsme štěstí, že jsi neopustila zem, to už by ses nám ztratila. A teď mi laskavě ty odpověz na jednu otázku. Proč jsi, sakra, odešla? Copak ti nedošlo, jak tím zničíš Emmetta? Nebo Alici? Vždyť pro ni jsi už teď její sestra.“

„A pro tebe?“ zeptala jsem se tiše a pohledem těkala mezi jeho očima a límečkem u košile. Slyšela jsem, jak se nadechl, ale pak místo odpovědi dlouze vydechl. Pohledem jsem zakotvila na knoflíčku jeho košile.

„Já ještě nevím. Ale doufal jsem, že to zjistím,“ odpověděl mi stejně potichu. Pomalu jsem přesunula svůj pohled do jeho černých očí. Byla to scéna jako z nějakého laciného dojáku druhé třídy. Ale tohle bylo skutečné. Kéž by tenhle zamotaný příběh měl happy end. Ale poprvé od roku 1935 jsem měla pocit, že můj šťastný konec je na dosah.

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět -11. kapitola: