Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět - 10. kapitola

31.10.2011 (21:45) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1766×

Pohled Alexandra McCarty

Věnovala jsem jeden pohled kalendáři, ležícímu na mém stolku. Už se to krátí, Carlisle říkal, že můžu za tři dny odejít. Jak mně se nechtělo, sakra, jak mně se nechtělo. A oni mi to vůbec neusnadňovali, chovali se, jako by počítali s tím, že tu zůstanu. Blázni. Rozbořila jsem jim život až do základů a oni mě tu ještě chtějí. Naštěstí mám víc rozumu než oni, a tak jim oznámím, že odejdu.

Najednou se otevřely dveře. Zamračila jsem se na nevítanou návštěvu, ale hnedka se usmála, když jsem zjistila, že je to Emm. Raději bych tam spíš viděla Jaspera, ale stále jsem se úplně nevyrovnala s faktem, že mám bratra, živého. Ač jsem si to nechtěla přiznat, k Jasperovi jsem si za těch pár dní vytvořila jisté pouto. Ne jako k Emmettovi, tohle jsem neznala.

Zářivě jsem se na něj usmála a čekala, co z něj vypadne. Neměla jsem to srdce říct mu teď a zrovna tady, že odcházím a že už mě neuvidí.

„Ehm, protože se budeme za chvíli stěhovat, tak se tě chce Esme zeptat, jestli pojedeš s námi,“ vylezlo z něj. Netvářil se nějak nervózně, jakoby se počítalo najisto, že pojedu. Moje tvář rázem ztratila ten šťastný úsměv. Tak a co teď odpovědět? ptala jsem se sama sebe. Nechtěla jsem mu říct, že tu zůstanu, ale zároveň jsem mu nedokázala říct, že odejdu. Povzdechla jsem si.

„Emme, já… Ještě nevím, ale neboj, určitě se to dozvíš jako první, jo?“ chlácholila jsem ho a žmoulala přitom kus deky. Emmett se zamračil a se zklamaným výrazem opustil místnost.

Poslední dobou byli všichni hrozně málomluvní a měla jsem neblahé tušení, že za to můžu já. Povzdechla jsem si. Jsem nemožná, totálně neschopná. Úplně jsem zničila celou jejich rodinu a dělala jako by nic. V souvislosti s tímhle smutným tématem jsem si uvědomila, jak těžké pro mě bude znovu se přizpůsobit životu na ulici, nemít nikoho, na kom by mi záleželo, nemít domov, přátele ani jistotu, že přežiji další den ve zdraví. S povzdechem jsem se zhroutila zpět do peřin a snažila se ignorovat bolest hlavy.

Musím odsud odejít, to je jasné, ale nevím, jestli mě pustí. Pokud ne, tak bych se mohla pokusit utéct, mohlo by to vyjít. Až bude Jasper na lovu a ostatní se budou zabývat sami sebou. Myslela jsem, že tu zešílím. Byla jsem zvyklá denně stát na nohou a rychle se přizpůsobovat, ale tady jsem vlastně jenom posedávala a polehávala, někdy trénovala chůzi. A také jsem měla špatné svědomí, že jsem jim za celou tu dobu nikdy neřekla, co jsem zač. Věděli, že nejsem člověk, ale respektovali moje soukromí a nevyptávali se, za což jsem jim byla nesmírně vděčná, ačkoli… Byla jsem si jistá, že Rosalie z toho není zrovna nadšená, nicméně co jsem tak vypozorovala, tak když byl šťastný Emmett, byla i ona. Jsem ráda, že si bratříček našel někoho, kdo ho tak moc miluje. Bude jim všem nejspíš líp, když zmizím z jejich života. Jenom pomyšlení, že bych je měla opustit, mi trhalo srdce, ale nedalo se nic dělat. Opřela jsem se o polštáře pod hlavou a pomalu se propadala do bezesného spánku. Zítra odejdu. To byla moje poslední myšlenka.

Pomalu jsem rozlepila jedno oko a hned si ho zastínila rukou. Do očí mi pralo slunce, příjemné asi jako osina v zadku. Hned mi došlo, proč tak hrozně praží. V místnosti tu se mnou byl ještě minimálně jeden upír, který světélkoval jak diskokoule. Nespokojeně jsem zamručela, převalila se na druhý bok a teprve potom otevřela oči.

„Co se děje?“ zeptala jsem se podrážděně. Na tenhle luxus bych si dokázala zvyknout, ale teď momentálně bych dala cokoli za tvrdou karimatku a moji teplou mikinu, protože bych se probudila do tmy ve skladišti.

Za mnou se ozvalo decentní odkašlání, které mě vrátilo zpět do reality. Byl to ženský hlas, ale Alice určitě nepatřil, to bych poznala. Nervózně jsem se ošila. Nebylo mi příjemné, že za mnou stojí jedna z Cullenových, za tu dobu jsem si přeci jenom neodvykla základního instinktu – hlídat si záda.

„Ráda bych ti připomněla, že jsi tady jenom trpěná. A jakmile se někomu z tvých ochránců zprotivíš, tak skončíš na ulici dřív, než bys stačila říct děvka, aby ti to bylo jasné.“ Z toho hlasu mě zamrazilo v zádech. Byla to Rosalie Cullenová, to mluví za vše. Ona mě nenávidí, tedy, ona se asi jen bojí o svoji rodinu a o Emmetta, nicméně to vylučuje jakoukoli náklonnost ke mně. Pokaždé, když jsem ji viděla, uvědomila jsem si, že na ulici mi snad bylo přeci jenom líp. O důvod víc odsud utéct. Sakra. Jediné, co mě tu ještě drží, je Emmett, Jasper a Alice, a ti určitě překousnou, když zmizím. A bylo rozhodnuto. Předtím jsem přeci jenom trochu váhala, ale teď jsem si jistá. Buď teď, nebo nikdy, řekla jsem si a odhodlaně se podívala na Rosalii.

„Copak že tu jsi sama?“ zeptala jsem se pohrdavě, ačkoli uvnitř mě byla malá dušička. Stále mi v hlavě zvonila její slova: A jakmile se někomu z tvých ochránců zprotivíš… Bála jsem se, že nezůstane jen u vyhození na ulici.

„Ostatní jsou na lovu,“ řekla a sjela mě pohrdavým pohledem. „Asi si neuvědomují, že bych ti dokázala ublížit. Ach, tak hrozně moc se pletou. Ve skutečnosti bych to udělala hrozně ráda,“ řekla sladce. Tohle bylo hodně divné. Opravdu hodně divné. Většinou mě nenechávají samotnou ani s mírumilovným Carlislem, natož s pomstychtivou Rose. Napadlo mě, jestli zbytek rodiny ví, že tu je. No, už mi to mohlo být jedno. Tohle je moje šance a já ji nehodlám promarnit. Submisivně jsem zavřela oči a položila hlavu zpět do polštářů. Rose si odfrkla a rychle opustila pokoj. Naivka.

Sotva se zabouchly dveře, už jsem stála na nohou. Noha mě ve skutečnosti vůbec nebolela, ale nepotřebovala jsem, aby to oni věděli, i před bratrem jsem to tajila. Otřásla jsem se. Téměř osmdesát let jsem se sžívala s faktem, že je můj bratr mrtvý, a najednou jsem zjistila, že je až děsivě živý.

Opatrně jsem vytáhla z igelitky boty. Vteřinku jsem na ně zamilovaně hleděla. Pochopitelně, že nebyly z žádné pravé kůže, byla to laciná imitace za pár babek, ale měla jsem je hrozně ráda. Potom jsem z tašky vytáhla top, pokud se o tom tak dalo mluvit, a miniskukni. Se spodním prádlem jsem se neobtěžovala, bylo prostě zbytečné. Rozčesala jsem si vlasy a namalovala se. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Div jsem se nepoplácala po zádech, jak jsem na sebe byla hrdá. Vypadala jsem jako ukázková šlapka. Podle ticha dole jsem poznala, že se Rose vypařila. Zářivě jsem se na svůj odraz usmála. Můj plán vychází ještě líp, než měl.

Sešla jsem dolů, ani jsem se neobtěžovala s tichým našlapováním, všichni byli pryč. Stále ještě trochu nevěřícně jsem vrtěla hlavou. Nabízely se mi dvě možnosti. Buď jim bylo jedno, jestli odejdu, nebo je nic takového ani nenapadlo.

Vyšla jsem před dům a rozhlédla se. Tohle bude těžší. Když jsme sem jeli, odhadovala jsem, že příjezdovka je dlouhá asi kilometr. Nic, co by se nedalo zvládnout, ale horší bude dojít k prvním obydleným domům. Odtamtud už se nějak do Seattlu dostanu. S povzdechem jsem pevně chytla ucho igelitky a vydala se k silnici.

Bohužel, za chvíli mě začaly příšerně bolet nohy. Jehlové podpatky a platformy nejsou stavěné na dlouhé cesty. Opět jsem tedy položila igelitky na zem a vytáhla jiné boty. Měly ten nejmenší podpatek, a proto jsem je tak nenáviděla. Se zoufalým výrazem jsem si je obula a mé milované jehly skončily v tašce. Pokračovala jsem v cestě a snažila se přitom nekulhat. Bylo to tak jiné. Brr.

Naštěstí jsem brzy došla k silnici a sledovala, jestli tudy neprojede nějaké auto. Další velké zklamání, nic nejelo. Nakonec jsem stopla nějakého třicátníka, který mě posadil na sedadlo spolujezdce a celou dobu tak hypnotizoval moje nohy, až jsem se bála, že to napere do nějakého stromu. Po dvou hodinách jsme úspěšně dojely do Seattlu a já se konečně dostala k mému oblíbenému pajzlu, kde jsem si někdy přivydělávala jako tanečnice nebo zpěvačka.

S úlevným výdechem jsem vešla do našeho malého kamrlíku a hodila tam na podlahu všechny věci. Bylo až neuvěřitelné, jak si byly všechny šlapky ve Státech podobné a přesto úplně jiné. Všude jsem bydlela spolu s nějakými jinými, každá šlapka by udělala snad všechno proto, aby získala klienta, i když by to znamenalo, že ho sebere jiné. A přitom tady, v Seattlu, byly šlapky (aspoň ty, se kterými jsem bydlela) celkem sympatické. Podívala jsem se na hodiny, které jsme tady měly (ano, měly jsme hodiny), a usoudila, že je čas vyrazit vydělávat. Zašklebila jsem se nad mojí představou vydělávání, přezula si boty a vyšla ven. Zhluboka jsem se nadechla a blaženě přivřela oči. Nemilovala jsem svůj život, ale přeci jenom byl můj. Pomalu jsem se vydala k zábradlí. Byl to takový můj zvyk. Před většinou hospod a restaurací bez úrovně měli zábradlí, na kterém se dalo pohodlně sedět.

Vyhoupla jsem se na horní příčku a rozhlížela jsem se. Nikde nikdo nebyl, nebo alespoň nikdo „nezadaný“. Povzdechla jsem si, když se mi kolem pasu omotaly dvě slizké, chlupaté ruce. Tohle bude dlouhá noc.

Všem se moc a moc omlouvám, ale já jsem poslední dobou tak hrozně líná (ano, opravdu jsem to řekla), že jsem se nemohla přemluvit a přidat další dílek.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět - 10. kapitola: