Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 33. kapitola

10.03.2011 (22:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2158×

Autista 33.

„Ty musíš být Bella, že?“

Blížila se ke mně a hlasitě vrčela, ten zvláštní zvuk jí vycházel přímo z hrudi. Měla vyceněné zuby, na kterých stále zůstávaly stopy po krvi. Tvářila pobaveně a zdálo se, že si užívá můj strach. Už jsem ani nekřičela, nemělo to cenu. Zvřela jsem oči a prostě čekala, až mě napadne, stejně jako jeho. Jak se mi zakousne do krku a začne sát. Bude to bolet? Možná jen pár vteřin a potom se mi na tváři usadí tem mrtvolný výraz jako muži v červeném saku.

Zdálo se mi, že mám nějaké déjà vu. Ten šílenec, co mě přišpendlil na strom, měl také červené oči a vrčel. Vrátili se? Přišli si pro mě? Ale proč?  Přejel mi mráz po zádech a stáhl se mi žaludek. Vážně mě chce zabít …Upírka?

„To stačí Jane!“ uslyšela jsem známý hlas. Byl to Demetri.

„Jeden den, jeden! Mohla si počkat a tuhle šaškárnu si odpustit. Všechno klapalo podle plánu!“ O čem to proboha mluví? Otevřela jsem oči, abych ho mohla varovat před Jane – jak ji nazval. Stál zády, asi dva metry ode mne.

„Takhle se mnou nemluv,“ zasyčela a já uslyšela ten hlas. Stejně namyšlený a povrchní, jako její vzezření. V okamžiku, kdy promluvila, se Demetri skácel na zem a vyjekl, ale po pár vteřinách se zase zvedl a ozvalo se hrozivé zavrčení.

„Tohle nesmíš!“ řekl bojácněji než před tím.

„Můžu si dělat, co chci, zvlášť v mém domě!“ řekla ostře a přesunula svou pozornost ke mně. Demetri s ní evidentně neskončil…

„Už to není tvůj dům, věnovala ho gardě na takovéhle účely.“

„To nic nemění a nepamatuji se, že bys mě žádal o klíče!“

„Aro to věděl!“

„Pochybuji, že by schvaloval tvoje ‚užívání‘ s člověkem.“

„Deme?“ oslovila jsem ho pomalu, abych se nezajíkla. Otočil se na mne a jen, co jsem ho spatřila, vykřikla jsem. Opět… Vypadal jako ona, jako Jane jako upír.

„Ehm, promiň, spěchal jsem z paláce, abych tady byl v čas. Nestihl jsem se převléct… A nasadit si čočky.“ Vhrkly mi slzy do očí, protože jsem toho měla už dost.

Oba čekali, že něco řeknu. Neřekla jsem. Dostala jsem obrovský vztek a měla chuť do něčeho praštit. Když se na mě dlouze zadíval, připadalo mi to všechno groteskní. Ironické. Bláznivé. Na nic.

Potom jsem si dodala odvahy.

„Co jsi zač?“

„Myslím, že to víš.“ Divoce jsem kroutila hlavou, abych přesvědčila sama sebe o opaku. V tu chvíli po mně skočila Jane a srazila mě na zem, až jsem se uhodila o schody. Zabolela mě noha - a to dost. Vycenila zuby…

„Upíři…“ Nechala to vyšumět do ticha a přiblížila se k mému krku.

„Jane, přestaň s tím,“ řekl přísně Demetri a já mu byla vděčná. V hlavě se mi ozývala dutá bolest a záda mi  od nárazu na zem téměř hořely.

„Pojďme se držet plánu, zavolej Eleazara,“ zašeptal Dem. Čekala jsem ze strany Jane vzpouru, ale ta se jen zvedla ze země a odkráčela.

„Upír?“ zeptala jsem se  a on přikývl. Teď mělo přijít z mé strany zděšení, ale zastavila jsem se u zvědavosti a znechucení.

Natáhl ruku, aby mi pomohl ze země, ale já ji ignorovala.

„Zabíjíš lidi, že?“

„Ve Forks ne, bylo by to nápadné, ale tady ano.“ Přikývl a čekal na mou reakci. Nedokázala jsem zamaskovat chvění a znechucený pohled.

„Ale no tak, Bello, něčím se živit musím.“ Zasmál se. Spolkla jsem pachuť žluče, která se mi rozlévala v ústech. Odolala nutkání předvést můj slovník sprostých slov. A bez jediného slova jsem se otočila a prostě stoupala do schodů. Když jsem k němu byla zády, uvolnila jsem svůj křečovitý výraz a nechala volný průchod neslyšným nadávkám a klení.

Věděla jsem, že mě nenechají jen tak odjet, ale rozhodně jsem se nechtěla vzdát bez boje a jen tak sedět v koutku a čekat. Začala jsem si plnit kufr oblečením a suvenýry, které jsme si tady pořídila.

„Co to děláš?“ ozvalo se za mnou. Hloupá otázka…

„Odjíždím,“ řekla jsem stručně.

„To ti ještě nemůžu dovolit,“ zašeptal.

Ty jeden nafoukaný blbečku… Ne, tohle nemůžete říct rudookému upírovi, jestli chcete přežít ještě pár hodin.

„A kdy mi to dovolíš?“ zeptala jsem se jízlivě, ale dávala jsem si sakra pozor, aby ho to neurazilo.

„Počkáme na mého přítele,“ řekl a pozoroval přitom příjezdovou cestu.

„Sedni si.“ To nebyla nabídka, ale rozkaz. A já to pochopila. Nemyslím, si, že to řekl, kvůli starosti o moje unavené nohy.

Stál naproti mně, zcela prkenně a probodával mě zkoumavým pohledem. Najednou jsem nevěděla co s očima. Nechápala jsem ho. Opatrně jsem se rozhlédla po pokoji, jestli někde neuvidím tu zabijáckou mrchu. Nebyla tu. Měla jsem tolik otázek, ale rozhodně jsem s ním nepotřebovala názorný příklad, Jane mi naháněla strach. Když jsem si ověřila, že je vzduch čistý, začala jsem se vyptávat na  všechno, co mě napadlo. Po čtvrt hodině jsem o upírech věděla tolik, že mě opět začala bolet hlava. Vstala jsem a vyhrabal z kabelky prášek proti bolesti. Ta srážka se schody se stále ozývala. Demetri mě s klidem  pozoroval.

„Říkal si, že se o vás nesmí dozvědět člověk, ehm, proč se Jane, no…“ nedokázala jsem větu dokončit. Do všeho jsem se zamotala.

„Proč celá tahle komedie?“ vypadlo ze mě.

„Proč zabila člověka přímo před tebou?“ Kývla jsem.

„Jane neuznává výjimky, vztah upíra s člověkem je zakázaný, pokud upír neplánuje člověka přeměnit nebo zabít. A navíc to je mrcha. Tak trochu na tebe žárlí,“ ušklíbl se. Asi čekal, že budu nechápavě stát a vyptávat se, proč na mě hubená blondýna žárlí, ale místo toho jsem se zděsila. Bude mě muset zabít… Zpanikařila jsem. Ale útěk neměl cenu.

„Proč si mě sem přivezl,“ zakřičela jsem a začaly se mu klapat ruce.

„Přijela si sama, vzpomínáš?“ zabrblal a nechápavě mě pozoroval. Musel si myslet, že jsem se naprosto zbláznila.

„Proč si mi to nezarazil, copak ti na mě nezáleží?“ zeptala jsem se hystericky. Bála jsem se záporné odpovědi.

„Bello, byla jsi součást plánu.“ Nechápavě jsem se na něj podívala a zastavilo se mi srdce. Najednou jsem Demetriho neviděla jako příjemného kamaráda ze školy, ale jako odporného zrádce. Můj obličej musel vypadat děsně.

„Je ti dobře?“ zeptal se člověk, který mi před pěti minutami řekl, že není člověk.

„Plánu? A cílem bylo mě zabít? Vysát mě?“

„Ne, ty si neměla nic tušit,“ zašeptal a zdálo se, že ho to mrzí, ale já mu na to neskočila.

„Prozraď mi ten plán, stejně umřu, ne?“ sykla jsem naštvaně. Vzala jsem si bíle natřenou židli a odnesla jsem si ji do kouta co nejdál od něj. Nijak na to nereagoval, jen vytáhl mobil a zahuhlal do něj několik nesrozumitelných slov.

„Komu si volal?“ zeptala jsme se.

„Nikomu.“ Samozřejmě…

„No?“ čekala jsem, až spustí.

„Někteří z nás, upírů, mají určité nadání. Jane umí přivolat bolest, její bratr dokáže každého zbavit smyslů a pohybu. U někoho se dá potenciál vycítit už za lidského života. Jako to bylo u tvého bratra. Měl dar, který byl pro nás hrozbou. S Felixem jsme dostali za úkol se postarat o to, aby neprozradil naší existenci. Měl jsem získat tvou pozornost a dostat se díky tobě k Peterovi, ale šlo to pomalu. Felix nebyl trpělivý a rozhodl se ho odstranit hned. Snažil jsem se vás odvést někam pryč, ochránit vás. Nepovedlo se a hrozně se za to omlouvám. Je mi to strašně líto, i když si asi myslíš něco jiného. Když Peter zemřel, vrátil jsem se  zpět do Volterry, ale Aro se chtěl ujistit, že má opravdu zameteno před vlastním prahem. A… A já jsem dostal další úkol – zaměřit se na tebe. Jeden člen gardy, taky se speciálním darem, v tobě vyvolal nevyrovnanost, touhu utéct, smutek a vnuknul ti myšlenku Itálie. Věděl jsem, že se za mnou vrátíš. Stačilo jen čekat. Měl jsem tě tu jen pár dní provázet, abys volala domů, jak se ti tu líbí, nikdo neměl nic zjistit. Eleazar, umí rozpoznat u lidí a upírů jednotlivé dary a nadání. Měl se podívat, jestli to máte v rodině. A potom bys v klidu odjela a o ničem bys neměla ani tušení,“ řekl to s takovým klidem…Opět.

„A teď to uděláte jak?“ zeptala jsem se na otázku, která pro mě byla existenčně důležitá. Doslova…

„Úplně stejně, jen o tom budeš vědět, a pak vše zase zapomeneš.“ Nechápala jsem. Ze zdola se ozval zvonek. Moje srdce začalo být o něco rychleji.

„Už je tu.“Chytl mě ta ruku a táhl ke schodům. Nemělo smysl odporovat, byl velice silný.

Dole v obýváku stáli dva lidé. Muž a žena. Muž se podobal Demetrimu, jen byl starší a žena ve mně budila dojem optimistické mladé blonďaté maminky.

„Moc mě těší, Bello,“ řekl ten muž s úsměvem a mírně se uklonil.

„Eleazare, zkrať to. Čím rychleji to bude, tím méně práce bude mít.“ Přitom kývl směrem k ženě.

„Podejte mi ruku,“ vyzval mě Eleazar a úsměv mu zmizel z tváře. Šlehla jsem pohledem po Demovi a podala mu ruku. Eleazar zavřel oči a deset vteřin se díval do prázdna. Potom mou ruku pustil a zavrtěl na Dema hlavou.

„Nic,“ zašeptal. Bůh ví, jestli byl spokojený, nebo ne.

„Skvěle, jdi ohlásit Arovi, že mise je u konce.“ Eleazar odešel, černý plášť se mu vlnil u nohou.

„To je celé?“ zeptala jsem se. Představovala jsem si nemocniční postel, kožené řemeny a skalpel.

„Ne tak docela,“ řekl a přistrčil mě k blondýně. Ta se zasmála a vycenila zuby...

Polilo mě horko.

„Kdo to je, Demetri? Ať na mne nesahá!“

„Ona ti pomůže od nás, od našeho světa,“ zašeptal, pohladil mě po tváři, dal mi pusu na čelo a odešel. Nechápala jsem to, myslela jsem, že to skončí on. Měla jsem pocit, že ho už nikdy neuvidím, ale pevný a studený dotyk na mé paži mi o tom nedovolil přemýšlet.

„Nechte mě žít! Kdo jste?“ Obrátila jsem na tu zvláštní ženu a začala do ní bušit svou volnou rukou. Vůbec ji to nerozčílilo, zasmála se. Vzala můj neposedný pramen vlasů a zastrčila mi ho za ucho. Chytla mou bradu a nadzvedla ji tak, abych jí viděla do očí.

„Já? My?“ Zasmála se. „My jsme tvůj  bláznivý sen, který si snila po tom úmorném letu. Upíři! Máš skvělou fantazii, že?“ Dívala se mi přímo do očí, jako kdyby v nich něco hledala. Mátla mě, co to sakra říká?

„Ale vy existujete! Před chvílí jste mi to řekli!“ řekla jsem naprosto zmateně. Jenže v tu chvíli se mi všechno začalo značně zamlžovat.

„Ale to není pravda! Podívej se mi do očí! Zdálo se ti o Jane, Arovi a dokonce i Demetriho sis představila jako upíra. Ale mě ani Eleazara si vůbec nepamatuješ, že ne?“ zeptala se. Kdo je Eleazar a s kým to vůbec mluvím? Zavrtěla jsem hlavou.

„Probudila ses ve chvíli, kdy se tě upír Demetri snažil ve snu zabít. Vyskočila si z postele tak rychle, že ses bouchla do nohy. Od toho máš to malé zranění. Jenže když si vstala,  nemohla sis zaboha vzpomenout, o čem se ti zdálo. Že ano?“ Kývla jsem.  „Asi je to kvůli tomu večírku, na který jsi předešlý večer s Demem šla. Ano, ano snažila ses na Forks zapomenout tak moc! Moc památek jste neviděli, spíš ses slunila u Demetriho vily a kochala se pohledem na dozrálé vinice. Ale pak se něco zvrtlo. Pohádali jste se. Kvůli nesmyslu, který snad ani nepamatuješ. Uvědomila sis, že sem nepatříš, a že se ti stýská po domově.“ Demetri to vážně přehnal, musím domů. Kývla jsem na neznámou ženu. Znovu zhypnotizovala mé oči a získala mou plnou pozornost.

„Ok, v kabelce máš letenku, koupila sis ji přes internet, kufry ti Demetri odnesl ke dveřím a šel se někam nalít. Je to hrozný nezdvořák. Ty máš taky pěknou kocovinu, skoro nic si nepamatuješ.“ Uvědomila jsem si, že mě bolí hlava. Aspirin  a spánek to spraví…

„Páni, včera jsem to přehnala.“ Nervózně jsem se zasmála. Protáhla své dokonalé rty.

„Na tento rozhovor si nikdy nevzpomeneš, stejně jako na to, že existují upíři. Je to výmysl.“ Kývla jsem. „S Demetrim už nikdy nebudeš chtít navázat kontakt a sem se už nikdy nevrátíš.“ Usmála se a já byla spokojená. Těšila jsem se domů.

„Máte naprostou pravdu,“ řekla jsem a natahovala se kabelce.

„E-e.“ Zavrtěla prstem. „Mám dojem, že jsi hrozně unavená. Spi, probudí tě troubení taxíku, který tě zaveze na letiště.“ Zívla jsem a podlomila se mi kolena…

Nikdo

Dívka usnula za stoje a padala k zemi. Žena v plášti ji na poslední chvíli zachytila a posadila do křesla. Poté se opět zaměřila na její hlavu, aby zjistila, že nepřehlédla žádný sebemenší detail.

„Hodně štěstí, Isabello,“ řekla nakonec a vyšla z domu.

„Tak co?“ zeptal se Demetri, který netrpělivě stál u svého auta.

„Nic z toho, co nemá, si pamatovat nebude,“ řekla.

„Škoda, že nemá žádný dar. Ty bys měl holku a Jane by žárlila.“

„Tvoje práce skončila. Vypadni,“ zasyčel Demetri a žena se v mžiku ztratila…

Naposledy se podíval do okna na spící Bellu a nasedl do auta.

32. kapitola

Shrnutí

34. kapitola

Další kapitola je po hodně, hodně dlouhé době. :o)

Nedivte se, kvalita mých povídek není moc dobrá a tím, že čtu na webu tolik krásných článků, je mi trapné uveřejňovat moje blbosti. Každopádně mě to stále baví a tuhle povíkdku určitě dokončím.

Vače Coollenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 33. kapitola: