Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 30. kapitola

kiki1996


Autista - 30. kapitolaOmlouvám se, že to tak trvalo, ale poslední dobou jsem prostě psát nemohla.
„Nebyla to impulzivní, unáhlená rána do srdce, ale chladnokrevně promyšlená vražda!“
„Já Bellu přece nezabil, snažil jsem se ji ochránit,“ bránil jsem se.
„Gratuluji, Edwarde. Přežila, ale ztracená, zlomená a bez srdce. Něco ti řeknu, krev a nůž máš v rukou ty!“ zasyčela
Hezké čtení, Coollenka Elí :o)

Autista 30.

Demetri

„Bello?“

„Ahoj, nevadilo by ti, kdybych tě přijela navštívit?“ zeptala se úzkostlivě.

„Ehm, sem? Do Itálie?“

„Jo, asi jo,“ vzdychla a odmlčela se.

„Přepokládám, že to neplánuješ jen kvůli tomu, abys mě viděla,“ řekl jsem a ona neodpověděla.

Měl jsem udělaný celkem přesný obrázek o důvodu jejího ‚útěku‘ za hranice – Peter. Nehodlal jsem jí od toho odrazovat nebo jí to nějak vymlouvat. Dokonale jsem chápal její chování a ze své vlastní zkušenosti vím, že změna prostředí je to nejlepší, co může v této chvíli udělat. Ale proč Itálie??? Ta holka má v sobě zabudovaný radar na vyhledávání upírů a bohužel o tom neví.

„Bells, hele…“ než jsem jí stihl namluvit, že Itálie je teď samá stávka, neklid a déšť a že i Pákistán by byl v tuhle chvíli lepší, skočila mi do řeči.

„… jestli mi to chceš vymluvit, tak máš smůlu, protože právě držím v ruce letenku do Pisy a sedím na příšerně nepohodlné sedačce na terminálu tři. Pozdě. K nervovému zhroucení mám už jen takhle malinko!“ Neviděl jsem, jak moc malinko ukazuje na své ruce,  ale nedával jsem tomu ani pět centimetrů.

„Ok, hlavně klídek. Najdu si tvůj let a vyzvednu tě na letišti.“

„Ne, nechci tě otravovat, vezmu si taxi,“

„Mám to tam kousek a navíc nevíš, kde bydlím. Dokážeš se ztratit i v Seattlu na náměstí,“ zasmál jsem se. Dostal jsem se do dobré nálady, kterou jsem neměl od odjezdu z Forks.

„Dík, vážně,“ zašeptala a trochu jsem ji podezříval, že brečí.

Prosíme cestující letu 329, aby… zaslechl jsem dutý znuděný hlas, který pravděpodobně vycházel z reproduktorů na letišti v Tacomě.

„Hádám, že musíš jít,“ řekl jsem a pokusil jsem si představit její smutný obličej.

„Jo, asi nemáme zpoždění,“ řekla a opět zmlkla.

„Dnes toho moc nenamluvíš,“ zasmál jsem se, „prospi se v letadle. Počkám na tebe v Pise. Tak zatím.“

„Pa,“ zašeptala a zavěsila.

Doufal jsem, že když usne někde na lavičce, najde se nějaký dobrý člověk, který ji probudí a dokope do letadla. A možná zapne pásy.

 

„Úsměv!“ pronesla přeslazeně a párkrát pomalu tleskla. Jane stála ve dveřích mého pokoje a nejspíše slyšela celý můj telefonát s Bellou.

„Jane?“ řekl jsem chladně a úsměv mi pohasl. Nasadil jsem pohled jako na pohřbu a seskočil jsem z postele.

„Nechtěla jsem ti zkazit náladu po tom, ehm, hovoru,“ spustila, ale já ji přerušil…

„Soukromém hovoru, Jane,  stejně soukromém, jako je tahle místnost. Co tu chceš? Aro mi dal volno,“ procedil jsem skrz zuby, ale stejně vážil slova. S Jane a jejím ‚mučícím‘ darem jsem nechtěl mít nic společného.

„To mně samozřejmě taky,“ zavrčela, „nejsem jeho pes na řetězu.“ Spolkl jsem ironickou poznámku, která mě dráždila na jazyku a radši mlčel. Když se trochu uklidnila, opět se na mě usmála a pokračovala.

„Od tvého posledního úkolu trávíš celý čas jen tady, v tělocvičně nebo v trůním sále a věnuješ se gardě,“ mluvila pomalu, zřetelně. Stylem - mám na to ještě sto let, tak to musím podat dramaticky a s noblesou.

„Tak jako správný voják,“ řekl jsem znuděně. Připadal jsem si trapně. Poslouchat takové řeči od o metr menší blondýny.

„Bez tebe a Felixe je všude poslední dobou prázdno. Felix je pryč a je to jeho chyba, ale ty život ještě máš a nepokoušej se ho promarnit bloumáním. S těmi nepotřebnými Aro topí v kamnech.“ Mrcha…

„Ještě něco Jane?“ zeptal jsem.

„Ano!“ zasyčela a udělala dva kroky směrem ke mně. Ozvalo se klapání jejích podpatků na kamenné podlaze.

„Kdo byla ta holka?“

„Stála jsi celou dobu za mnou, víš to,“ procedil jsem skrz zuby.

„Neposlouchám cizí hovory,“ zvýšila hlas.

„To je osobní, jak jsem říkal. Neptej se,“ odsekl jsem jí.

„Byla člověk!“

„Říkala jsi, že neposloucháš, Jane,“ řekl jsem energicky a ona zavrčela. Na vteřinu jsem pocítil ostrou bolest v mé hlavě. Moc dobře věděla, že nemá používat svůj dar na ostatní členy gardy, ale její výbušná povaha občas vyhrála nad chladným rozumem.

„Marcus ti vzkazuje, že jídlo přijde o hodinu dříve,“ řekla chladně a odešla.

Bylo mi fuk, že je na mě naštvaná, teď jsem musel řešit důležitější problém: Co s Bellou?

----

O několik hodin později….

Stál jsem opřený o vozík na zavazadla a upřeně sledoval velkou tabuli s přílety, která visela naproti na stěně. Prozrazovala, že Bellino letadlo má už minutu třicet zpoždění. Moc jsem se na ni těšil.

Vzal jsem do ruky mobil a předstíral, že píšu zprávu. Musel jsem občas udělat nějaké lidské klišé. Nebavilo mě pořád jen hrát, hlavně před Bellou, ale nebyla jiná možnost - pokud jsem ji chtěl udržet na živu. Nicméně ona mi to nijak zvlášť neulehčovala. Mým úkolem bylo postarat se o její bezpečí a to znamenalo odvést pozornost od Volterry. Přesto jsem, ale musel být denně u Ara a plnit své povinnosti.

Ucítil jsem jemné zaťukání na rameni. Otočil jsem se tím směrem a uviděl usmívající se Bellu. Zaklapl jsem mobil a objal ji.

„Chyběla jsi mi,“ řekl jsem a vdechl její vůni.

„Ty mně taky,“ zasmála se a vymanila se z mého objetí. Pobaveně koukla na zavazadlový vozík, který jsem přivezl a potom přejela pohledem přes svou malou sportovní tašku.

„Málo věcí,“ zkonstatoval jsem.

„Jo, uvědomila jsem si, že nepromokavá bunda a goretexové boty mi tady budou na nic. Něco tady nakoupím.“

Netrpělivě nakukovala přes prosklenou stěnu a osvětlení parkoviště. Byla tma.

„Jdeme?,“ zeptal jsem se.

---

„Bells, proč jsi tu?“ zeptal jsem se s upřímnou zvědavostí.

„Ve Forks se podělalo všechno, co mohlo. Peter, táta začal pít, ve škole jsem za hysterku a Edward…“

„Co je s ním?“ zavrčel jsem.

„Rozešla jsem se s ním,“ zahuhlala a ještě víc natiskla obličej na sklo. Pisa za tmy byla nádherná.

„Ty jsi chodila s Edwardem?“ zeptal jsem se zděšeně a omylem projel křižovatku na červenou. Za námi se ozvalo troubení.

„Plus minus dva dny, jo,“ řekla po chvilce.

„Dva dny?“ zeptal jsem se nevěřícně a začal jsem se pochechtávat.

„Nech toho. Měli jsme blbou náladu, pohádali jsme se a já to přehnala…“

„Utekla jsi,“ dořekl jsem.

„Ano…Teda ne. Nebylo to jen kvůli němu.“

„Ví to táta, že jo?“ ujišťoval jsem se.

„Samozřejmě že ano,“ vyjela na mě, „až tak sobecká nejsem.“

„Výslech u konce,“ řekl jsem. „Zítra bychom si mohli projít centrum Pisy, jestli chceš, nakoupila by sis tam nějaké oblečení a tak,“ změnil jsem téma.

„Nechci tě otravovat, určitě máš něco jiného na práci,“ odpověděla a já protočil oči.

„Pozítří mám bohužel opravdu práci, takže tě nechám samotnou.“

„Nejsi moje chůva, proboha. Jsem tu navíc, takže si nedělej starosti.“

Prudce jsem strhl volant doprava a ocitli jsme se na kamenné příjezdové cestě.

„Kde to jsme?“ zeptala se a narovnala záda.

„To je vila Sotto Castello, patřila rodičům, než zemřeli. Úřady mi ji předali až v osmnácti,“ zadíval jsem se na bílé zdi porostlé břečťanem. „Formality…“

„Myslela jsem, že si najdu hotel,“ zašeptala.

„Nenechám tě utrácet za hotel, když mám volný pokoj pro hosty,“ spustil jsem.

„Díky,“ usmála se a změnila téma. „Říkal jsi, že máš práci… Co škola?“ zeptala se zmateně.

„Co ty a škola?“ oplatil jsem jí otázku.

„Já mám prázdniny, to sem netahej. Neodpověděl jsi,“ odsekla.

„Učím se doma, občas zaskočím do školy si napsat nějaký test, takhle je to pro mě lepší.“

„Aha,“ zadrmolila a už nespustila oči z vily, která ležela pár kilometrů pod Volterrou.

 

Edward

„Edwarde! Proč jsi to sakra udělal? Věděl jsi moc dobře, že poslední dobou je trochu… přecitlivělá! Bylo to bezcitné, přehnals to,“ křičela na mě asi půl hodiny v kuse, ale já jen zbaběle pozoroval stromy za oknem. Mlčel jsem.

„Dojdu za ní a urovnám to. Řeknu, že jsi pitomec a že tě to mrzí.“

„Ne, Alice, myslím, že doma nebude. Předposlední den školy se obyčejně ulejváme jen my,“ řekl jsem kysele.

„Tak jdu do školy,“ řekla rázně.

„Ne! Takhle je to pro ni lepší, už jí neublížíme,“ rozkřikl jsem se a potom se zastyděl. Chvilku na mě upřeně hleděla, vlastně ne na mě, ale skrze mě, propalovala mě nepřátelským pohledem a potom se jí obličej zkřivil do bolestné, ale chápavé grimasy.

„Tys to takhle plánoval, že?“ řekla tiše. Kývl jsem.

„Opustil jsi ji schválně, to co jsi řekl, sis předem připravil, věděl jsi, jak málo stačí a …“ chrlila ze sebe. „Nebyla to impulzivní, unáhlená rána do srdce, ale chladnokrevně promyšlená vražda!“

„Já ji přece nezabil, snažil jsem se ji ochránit,“ bránil jsem se.

„Gratuluji, Edwarde. Přežila, ale ztracená, zlomená a bez srdce. Něco ti řeknu, krev a nůž máš v rukou ty!“ zasyčela a prošla kolem mě do kuchyně.

„A, Alice, neřeš její budoucnost,“ řekl jsem chladně a stále pozoroval stromy za oknem.

„Hmpf.“ Debile, pomyslela si.

 


 

29. kapitola

Shrnutí

31. kapitola

 


 

Po dlouhé době další kapitola. :o)

Jsem zvědavá, kdo si ještě na tuhle povídku vzpomněl...

Jinak už (doufám) se blíží konec, ale problém je v tom, že nemám tušení, jak to vlastně celé skončí... Takže ještě uvidíme!

Vaše Coollenka Elí!!!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 30. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!