Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 29. kapitola

05.11.2010 (22:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2262×

Autista 29.

Lidi, jen vás chci upozornit, že v minulé kapitole jste četli, že Bella má narozeniny za týden, ale po přemýšlení jsem je přehodila na zítra. B-) Omlouvám se, E l :o).

„Konečně, konečně, konečně!“ jásala sestřička.

„Alice, já nevím. Je to všechno tak rychlé, nejsem si jistý, jestli to vnímá stejně.“

„Edwarde, ona tě miluje, cítím to z ní, ale je zmatená. Nerozumí tomu. Hodně toho v poslední době prožila, dej jí čas,“ řekl Jasper.

Bella

„Co to sakra…?!“ nedokončila jsem větu a prostě jen udiveně koukala na obrazovku. Čekala jsem leccos, ale tohle ne. Prohlédla jsem si ještě ostatní fotky, ale na všech bylo to samé: Edward klečící nad mrtvou srnkou. Ústa měl potřísněné krví a srstí. Bylo to nechutné.

Fotky byly focené z vyvýšeného místa, pravděpodobně kopce. Nebyla moc vydařená, vypadalo to jakoby ji někdo fotil ‚omylem‘. Snímek byl rozmazaný, křivě zachycený a fotografovi se podařilo zvěčnit i svou botu!

Nenapadalo mě, co tohle dělalo u nás v obýváku ve skleněné váze. Proč by se Edward nechával takhle fotit? Je to odporné, chudák srnka. Asi to byla fotomontáž, i když…

Jednu nejzdařilejší fotografii jsem si vytiskla, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Opravdu jsem viděla Edwarda, srnu, les i botu! Botu, která mi byla zvláštně povědomá. Chvilku jsem ji zkoumala a přemýšlela a potom jsem zamířila k mé skříni. Vytáhla jsem z ní tenisku Adidas velikosti 34. Peterovu botu! Očima jsem kmitala mezi fotkou a botou a hledala rozdíly – žádné jsem nenašla. Pomalu jsem si dávala všechny věci do souvislostí, když mi zadrnčel mobil.

Alice mi poslala zprávu:

Odesílatel: Alice Cullenová

Bello, problem, prijed k nam.

Vykulila jsem oči, jaký problém? V hlavě se mi objevovaly strašidelné scénáře, na které jsem si v poslední době zvykla. Rychle jsem popadla kabelku, zastrčila do ní fotku a seběhla ze schodů. V domě bylo pusto, protože táta odjel na ryby a nezapomněl vypnout televizi. V kuchyni jsem vypila hrnek čaje a do ruky si vzala velký muffin, ve kterém byl zapíchnutý barevný praporek hlásající: Veselé narozeniny!

Konečně nadešel den D, jsem dospělá! Popravdě necítím vůbec žádnou změnu od včerejšího večera... I když, vlastně ano. Táta mě dnes nechtěl nechávat doma samotnou, prý nemají být oslavenci sami, ale já jsem ho svými ‚dospělými‘ argumenty přemluvila, že si pstruhy nemá nechat ujít. Myslím, že včera, když jsem byla ještě dítě, bych to nezvládla.

Popadla jsem klíče z věšáku a řítila se ke Cullenovým.

---

Už na příjezdové cestě jsem spatřila Alici v křiklavě žlutých šatech mířící ke mně.

„Alice, co se děje? Jaký problém?“ vychrlila jsem ze sebe a udiveně sledovala její široký úsměv.

„Bello, máme problém… Chybí tu oslavenec!“ zaječela radostí a vrhla se ne mě.

„Aha,“ vydala jsem ze sebe a pocítila neuvěřitelnou úlevu.

„Ahoj,“ uslyšela jsem za sebou. Nálada se mi ihned zlepšila a tento hlas mě donutil usmát se stejně jako Alice.

„Edwarde,“ vzdychla jsem, ale potom jsem se zarazila. Zněla jsem… Zamilovaně, jako v seriálech pro důchodce. Bylo to divné. Připadala jsem si trapně, byl to můj nejlepší přítel a teď už není. Teď je něco víc a já nevím, jestli je to správná věc.

Usmál se na a pomalu mě objal. Byli jsme jako malí školáčci. Byl ostýchavý a opatrný, aby něco nezkazil. Užívala jsem si jeho doteky, ale nemohla se zbavit pocitu, že to co dělám není správné.

Chytli jsme se za ruce a Alice jako předvoj mířila do domu před námi.

Dům byl nádherně vyzdobený, třpytivé girlandy na schodech, stříbrné balónky a fáborky dodávaly místu slavnostní náladu.

„Čekáte prezidenta?“ zasmála jsem se, ale vyděsila mě představa, že si tolik práce dali kvůli mně. Nebyla jsem zvyklá na tolik pozornosti, s maminkou jsme narozeniny slavily v McDonaldu nebo v jiném fast foodu a zakončily to kinem.

„Někoho mnohem důležitějšího,“ zašeptal mi Edward do ucha, až mi naskočila husí kůže z jeho blízkosti.

„Ehm, kde jsou ostatní?“ snažila jsem si zachovat lhostejný tón, ale srdce se mi rozběhlo ohromnou rychlostí.

„Čekají venku. Přece nebudeme jíst dort vevnitř, když můžeme využít celkem teplého dne. Na zahradě je sice stín, ale nezmrzneme,“ řekla a zkoumala své pečlivě nalakované nehty.

„Dort?“ zeptala jsem se. Ten jsem měla naposledy v šesti letech.

Hrůza, chytá mě tu nostalgie.

„Edwarde, jdi za ostatními ven, za chvíli jsme tam,“ vyhnala ho Alice ze dveří. Co jí zase je?

Netrpělivě se na něj dívala a když konečně zmizel v zahradě, otočila se na mě.

„Bello,“ zašeptala, „Edward tě má moc rád. Doufám, že si to uvědomuješ. Já chápu, že je to na tebe rychlé, v jednu chvíli kamarádi, vzápětí spolu chodíte...“

„A chodíme?“ skočila jsem jí do řeči. Mou otázku ignorovala a řečnila dál.

„Ale dokonale se k sobě hodíte, máte tolik společného a také se krásně doplňujete. Nechovej se tak ledově, on čeká, až udělá první krok. Uvědom si co máš, a pak budeš ta nejšťastnější na světě.“ Bla, bla, bla…

„Já, přemýšlela a …“ ež jsem stačila větu dokončit, předběhla mě.

„Nepřemýšlej! Skoč do toho po hlavě, nebudeš litovat. A ne, aby tě snad napadlo, že někam odjedeš, utečeš od problémů. Edward ti pomůže.“ Ona mě včera sledovala? Jak může vědět, že jsem chtěla odjet?

„Jak-“ chtěla jsem se zeptat, jak o tom ví, ale zase mi skočila do řeči. Chtěla jsem jí okřiknou, ať to nedělá, ale najednou mi došlo, že to nebyla ona.

„Alice, kdo napsal - Na větrné hůrce?“ zeptal se kluk scházející ze schodů. Hlavu měl zabořenou v nějakém papíru a jednou rukou si pohrával s tužkou.

„Jane Austenová,“ odpověděla jsem automaticky, přestože otázka nebyla určená mně. Zvedl hlavu od papíru a překvapeně se na mě zahleděl. Lehce jsem zčervenala a sklopila hlavu.

„Bello, tohle je Jimmy,“ Alice chytla toho kluka za rameno a zvláštně se na mě usmívala. Ve chvíli, kdy jsem si už nepřipadala jako rajče, jsem znovu zvedla hlavu.

Byl vysoký, Alice mu sahala asi ke krku. Kaštanové vlasy mu trčely do všech stran, stejně jako mně po ránu. Byl velice sympatický, s takovým… milým úsměvem, trochu mi připomínal Edwarda. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že ho znám. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je milý a hodný, i když jsem ho prakticky neznala.

„Můj malý bráška. Jimmy, tohle je Bella, Edwardova přítelkyně,“ řekla nadšeně, ale Jimmy byl asi jiného názoru. Celou dobu měl neutrální výraz a vyhýbal se mému pohledu, ale když se Alice zmínila o mně jako přítelkyni, na obličeji se mu objevil nepřátelský výraz. Vadí mu, že s Edwardem chodím?

Kývli jsme si na pozdrav a to bylo celé.

Alice si všimla, že zmatkuji a poslala Jimmyho studovat, prý kvůli té nehodě hodně zameškal.

„Milý, že?“ básnila Alice, jakoby jí hodně záleželo na mém názoru.

„Ehm, ano, zdá se mi povědomý,“ svěřila jsem se jí. Opravdu mi někoho připomínal.

„Jo, to říká snad skoro každý,“ mávla rukou a zatáhla mě k francouzskému oknu vedoucímu do zahrady.

„On s námi nebude slavit?“ zeptala jsem se, protože mi ho bylo líto, že je sám nahoře.

„Ještě nesmí ven a navíc se musí učit,“ objasnila mi to má nejlepší kamarádka.

Když jsem uviděla obrovský dvoupatrový dort, na Jimmyho jsem rázem zapomněla.

„Alice, ty ses zbláznila,“ zašeptala jsem do hudby, která se ozývala po celé zahradě.

---

Byla to má nejlepší oslava, kterou jsem do té doby zažila. Všichni se smáli, povídali a já zcela zapomněla na všechny problémy. Panovala tu rodinná atmosféra, která mi už dlouho tak chyběla. Škoda, že tu s námi nebyl Charlie.

Edward byl milý, pozorný a já začínala věřit Aliciným slovům, že bych mohla být ta nejšťastnější na světě. Pořád se na mě usmíval a proto mi bylo divné, že na konci večera začal být zamračený, ustaraný a smutný. Zatáhla jsem ho dál od ostatních s cílem zjistit, o co jde.

„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala jsem  se ustaraně. Vadilo mi, když se mračil, nedovolilo mi to se smát.

„Ty chceš odjet?“ jeho hlas zněl zuřivě a drsně. Donutil mě přemýšlet. Jak se to dozvěděl?

Hrozně ráda bych se podívala do cizích zemí. Potřebovala bych si odpočinou a roztřídit si myšlenky. Zjistit co cítím a zdali dokážu zacelit díru po Petovi. Poslední dobou je toho na mě moc, ale na druhou stranu tu nechci nechat tátu ani Edwarda. Oba mám moc ráda a vím, že by jim ublížilo, kdybych odjela.

„Já… já nevím,“ řekla jsem zmateně, protože jsem mu nedokázala do očí říct, že odjet by byla nejlepší schůdná varianta.

„Bello, to nesmíš udělat, ne teď. Jsi pro mě všechno. Nemůžeš odjet, bylo by to od tebe sobecké, nelidské.“ Zbláznil se? Jsem sobecká, protože chci jet na dovolenou?

„To je vtip? Proč tolik vyvádíš? Já nikam odjet nechci, chci tu být s tebou,“ vztáhla jsem k němu ruku a chtěla ho pohladit po tváři, ale ucukl, to mě naštvalo.

„Víš co je nelidské?“ zařvala jsem a vytáhla fotku z rána, „Tohle!“ Ještě jednou jsem se podívala na fotku a zašklebila se. On se na ni opatrně podíval a potom se zatvářil vyděšeně.

„Bello, já, já to vysvětlím,“ šeptal, stopa po vzteku byla ta tam.

„Není co,“ řekla jsem chladně.

„Jen jedno chci vědět. Fotil to můj bratr?“ zeptala jsem se. Připadala jsem si jako když vyslýchám vraha.

„Co? Ehm, ne, samozřejmě, že ne,“ zahuhlal, ale neznělo to přesvědčivě.

„Takže tohle celé je fotomontáž, kterou sis s bratry udělal, když ses nudil a tenisku mého bratra si tam dal jen náhodou?“ Blbost.

Kývl.

„Lžeš. Víš, možná, že opravdu potřebuji změnit prostředí,“ zařvala jsem. Jeden úlet pochopím, ale když do toho zatahuje mého bratra a fotí s ním takové hrůzy, nemáme si už co říct.

„Bello, ty to vůbec nechápeš,“ zkusil milým tónem.

„Neměl ¨jsi do toho zatahovat Peta.“

„Bello, sakra vzpamatuj se, nevíš jak to bylo. A už se s tím  vyrovnej - Peter je mrtvý!“ Tohle zabolelo víc než rána nožem. Nevěřila jsem, že by někdy něco takového řekl. Vztek se dral na povrch a já mohla udělat jen jednu věc… Vrazila jsem mu pořádnou facku, ale s ním to ani nehnulo. Tvářil se zmučeně, koukal na své špičky bot, ale já mu na to už neskočila.

„Sbohem Edwarde. A pozor, našla jsem to u nás doma,“ ukázala jsem na fotku.

„Asi tě chce šerif zatknou za lovení zvěře mimo rezervaci. Připrav si zbrojní pas,“ štěkla jsem ostře a hodila mu papír do obličeje.

---

Házela jsem do tašky vše co mi padlo pod ruku. Nebylo toho tolik. Shromáždila jsem všechny moje tajné úspory, zkoukla účet na kartě a usoudila, že finančně na tom nejsem zas tak špatně. Musela jsem pořád něco balit, počítat nebo plánovat, kde vlastně budu v Itálii bydlet, protože jinak bych slzy potlačit nedokázala. Zběsile jsem pobíhala z jednoho konce pokoje na druhý a tak mi chvilku trvalo, než jsem si všimla osoby stojící ve dveřích. Jednou rukou se opíral a futro a v druhé měl láhev od piva, díval se na mě smutně, až jsem se zastyděla, že jsem mu o mém odjezdu neřekla dřív.

„Stojíš tu dlouho?“ zeptala jsem se ho.

„Kam jedeš?“ zašeptal.

„Do Itálie,“ řekla jsem a připadala jsem si jako fracek, pro kterého to doma není dost dobré a chce si užít dobrodružství. Ale takhle to vůbec nebylo.

Místo odpovědi se napil. Měl už dost, ale neměla jsem sílu mu láhev vytrhnout z ruky.

„Já odtud musím vypadnout, aspoň na chvíli. Neber si to špatně, ale v poslední době toho na mě bylo moc. Musím změnit prostředí.“ Jsem odporná.

„Mohl bych jet s tebou, pomůžu ti. Bello, vím, že si mě tak nikdy nebrala, ale já jsem tvá rodina, ne spolubydlící. Nevím, jestli tě dokážu pustit,“ řekl a láhev v jeho ruce se začala klepat.

Zakroutila jsem hlavou.

„Tati, mám tě moc ráda, ale chci jet sama, prosím. Zvládnu to, budu ti volat a psát.“ Usmála jsem se na něj, abych mu dokázala, že se o mně nemusí bát.

„Kde budeš bydlet?“ zeptal se, už se nedíval na mě, ale na etiketu lahve.

„Na internetu jsem si našla pár hotelů nebo si najdu nějaký malý byteček, když tam budu chtít být déle. Navíc kousek od Pisy bydlí Demetri… Zvládnu to, když tak mi pomůže.“ Táta otevřel pusu, asi chtěl protestovat, ale pak ji zase zavřel. Po pěti vteřinách stejně vyhrkl další otázku:

„Jen mi prosím tě řekni, že tam nejedeš vůli němu, že ne?“ řekl to tak prosebně, že bych se tomu v jiné chvíli asi i zasmála.

„Ne,“ odpověděla jsem a pozvedla koutky. Viditelně si oddychl.

„Fajn zlato, věděl jsem, že to jednou přijde. Chápu, že se těšíš, až odsud odjedeš a teď ti už nemůžu bránit. Ale jestli to je kvůli Petovi, měli bychom se s tím vyrovnat dohromady.“

Opět jsem zavrtěla jsem hlavou.

„Tati, já… Rozešla jsem se z Edwardem,“ zašeptala jsem a doufala, že je to dostatečný důvod k odjezdu, i když to kvůli tomu rozhodně nebylo.

„Ty jsi chodila s Edwardem?!“ zvýšil hlas, ale hned se zase uklidnil - na rodinnou hádku nebyl správný čas. Neodpověděla jsem.

Netrpělivě jsem si přendala cestovní tašku z jednoho ramena na druhé, dobalila jsem. On pochopil, uvolnil mi cestu mezi dveřmi a někam odešel. Tiše jsem sešla schody, jak jsem byla zvyklá, abych nevzbudila Peta. Naposledy jsem se rozhlédla po obýváku.

Táta se ke mně přišoural a podal mi malý černý balíček se stříbrnou mašlí. Vykuleně jsem na něj zírala.

„To je dárek k narozeninám, ještě jsem to ho nestačil dát. Tak nějak jsem čekal, že odjedeš. Je to platební karta, každý měsíc ji budu doplňovat, PIN je tam taky,“ zašeptal.

Objala jsem ho a slzy jsem už nezadržela. Poprvé jsem začala přemýšlet, jestli nemám zůstat… Oni by mi opravdu pomohli. Na Edwardův úlet jsem měla přehnané reakce a teď jsem se styděla.

Radši ne.

„Letadlo mi letí v devět, měla bych jít,“ řekla jsem na odlehčení atmosféry.

„Odvezu tě na letiště.“

„Mám tě ráda, tati.“

„Já tebe taky, Bells.“

---

Vyhrabala jsem z příruční kabelky mobil a usrkla kafe z papírového kelímku, které jsem si koupila na terminálu letiště v Tacomě. Už jsem se chystala Forks hodit za hlavu, ale ještě jsem musela udělat jednu věc. Našla jsem správné telefonní číslo a napsala velice krátkou zprávu:

Promin…

Byla určená Edwardovi a omluvu jsem myslela naprosto upřímně. Přesto, na ni nikdy neodpověděl a já se mu nedivila. Moje chování bylo neomluvitelné, ale díky němu se mi změnil celý život a teď jsem, přesně jak předpovídala Alice, "ta nejšťastnější na světě…".

Bohužel ve chvíli, kdy jsem tuto sms psala, jsem nic z toho nevěděla.

28. kapitola

Shrnutí

29. kapitola

Doufám, že po téhle kapitola na povídce nezanevřete... :o)

Prosím komentáře, zase budu čekat na 13!!!

Vaše Coollenka :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 29. kapitola: