Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova posedlost - 10. kapitola - Změna

15.10.2011 (07:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1988×

Pohled Medey

Četla jsem knihu, když ke mně vpálily moje děti. Jeden přes druhého se překřikovaly. Myslím, že nikdy spolu nedokázaly vést rozhovor, aniž by se to neproměnilo v hádku.

„Co je to tentokrát?“ zeptala jsem se klidně a odložila knihu bokem.

„On je naprostý sebestředný sobec! Vůbec nevnímá okolí. Šla jsem po zahradě, natrhat květiny, pro tebe, mami, a tenhle hulvát mě málem zabil!“

„To není pravda, kdyby ses nenakrucovala před strážnými, tak bych tě určitě nesejmul, a stejně jsem tě nesejmul, na rozdíl od tebe lukostřelbu ovládám!“

„Ha! Ty ji ovládáš? Jasně, takže když ses nakrucoval před jednou služebnou, že umíš střílet a pak jsi jako to největší trdlo na světě povolil a vystřelil šíp, tak jsi předem věděl, že mě to střelí do zadku!“ ječela Zoheret a udeřila ho květinami, které měla u sebe. Rozesmála jsem se na celé kolo a tím je umlčela.

„Matko?“ oslovil mě Aro.

„Ano?“

„Proč se směješ?“

„Protože vy dva jste tak… úžasní. Ano, pro mě jste úžasní. Miluji vás celým srdcem, a kdyby vás nebylo, nedokáži si představit, jak bych tohle přetrpěla.“

„Musíš apelovat na dědečka, mami, tohle je týrání nás všech, nikdy jsem neviděla svět, ani půdu za hradbami, stejně jako Aro,“ promlouvala ke mně Zoheret.

„Já vím, děti, ale je to pro naše bezpečí. Nepřežila bych, kdybyste umřeli.“

„Já se umím bránit!“ vyhrkl Aro. Ve světle, které na něj dopadalo, mi připomínal někoho. Známou tvář, ale nedokáži ji zařadit. Měl by být celý otec, ale není. Je úplně jiný než Harto, stejně jako Zoheret.

„Já vím, synu, já vím. Mysli na svou matku, co bych si bez tebe počala?“

„Mluvíš, jako by ti bylo milion let,“ zamrmlala si pod nosem Zoheret, která si za to vysloužila od Ara políček, což rozpoutalo další hádku.

„Nesahej na mě s těmi svými hnusnými chapadly! Já jsem na rozdíl od tebe čistotná!“

„Jasně, aby sis oči nevykoukala, jak se neustále díváš do zrcadla.“

„Nezáviď, aspoň se nestýkám s chudinou!“

„Náhodou, ta chudina ti chrání tvůj královský zadek!“

„A dost! Oba sednout na královský zadek, který máte oba, a budete chvíli mlčet!“ zahřměl otcův hlas. Jediná autorita, kterou mají. Kdyby měli otce, tak by možná byli mírnější. Aro by se učil přímo od něj bojovat. Zoheret by se nesnažila utíkat a nahrazovat to prázdné místo v srdci koketováním s mužskou částí obyvatelstva v paláci. Povzdechla jsem si a podívala se na otce.

„Copak, otče?“

„Musím odjet, potřebuji něco vyřídit. Menší nepokoje, brzo budu zpátky.“

„Dovol mi jít s tebou,“ požádal ho Aro.

„Ne, jsi moc mladý a nezkušený, někdy příště. Neboj, boje ještě budou, vždy byly.“

„Fajn!“ vykřikl Aro a kopl do židle, kterou po cestě ven z mého pokoje uviděl.

„Aro!“ zavolala jsem na něj, ale nepřišel zpátky.

„Medeo, nech ho, je příliš prudký a temperamentní,“ hájil ho otec.

„Dědečku, když dovolíš, odeberu se do svých komnat,“ pronesla Zoheret klidným hlasem, poklonila se a odešla.

„Jak mohou být ti dva dvojčata?“ zakroutil otec hlavou a usadil se naproti mně.

„Jsou si dost podobní, jen povahově se trochu odlišují.“

„To máš pravdu, Medeo, musíš pochopit, že to dělám pro vás. Nechci, aby se vám něco stalo. Musíš to pochopit, dcero.“ Vypadal vyčerpaně a bezradně. Dotkla jsem se jeho levé ruky a zmáčkla mu zápěstí.

„Já vím, otče, já to chápu. Děkuji, že jsi zachránil mě a mé děti před smrtí. Nikdy bych se dobrovolně nevzdala svobody, nezavřela se do paláce jako do vězení, kdybych nevěděla, že mé děti to chrání. Jenže oni jsou mladí, neznají svět, chtějí ho poznat. Už tak bylo těžké udržet je po tuto dobu zde. Trčí tu několik stovek let.“

„Vždyť se stěhujeme, každou chvíli měníme místa.“

„Ale je to pro ně stejné. Vězení jako vězení.“

„Když vezmu Ara sebou do boje, budeš šťastnější?“

„Myslíš, že ve mně vyvolá radost fakt, že můj otec a syn půjdou do boje? Vždyť můžete umřít.“

„Jsem upír, Medeo,“ mírnil mé obavy.

„Ale nejsi nesmrtelný, i upír může umřít, hlavně, když bojuje proti jiným upírům, novorozeným.“

„Musím už jít, pověřím Ara ochranou paláce po dobu mé nepřítomnosti, možná mu to zlepší náladu.“

„To určitě, dávej na sebe pozor, otče.“

Políbila jsem ho na ruku a on mě na čelo, pak se zvedl a odešel.

…

Přiběhla ke mně Zoheret, měla vytřeštěné oči, v kterých se odrážely slzy.

„Copak je, dítě?“ vyptávala jsem se jí vyděšeně.

„Pojď, mami, honem!“ vykřikla, popadla mě za ruku a táhla mě směrem k sálu. Když jsme tam doběhly, pochopila jsem, můj otec…

„Náš vůdce padl, teď jste vůdkyní vy, Medeo,“ zvolal kapitán a poklekl přede mnou. Došla jsem k němu a položila mu ruku na rameno.

„Kdo ho zabil?“

„Pomáhal nám velice silný klan upírů, ale i přes jejich pomoc váš otec padl. Novorození ho rozdrtili na prach.“

„Mohli jste…“

„Nešlo to, paní, vše bylo tak zmatené, chaotické. Nečekali jsme, že jich bude tolik. Je mi to líto, moc mi je to líto. Měl jsem umřít po jeho boku, za jeho život.“

„Ne, osud tomu tak chtěl, netrapte se. Omluvte mě, prosím,“ řekla jsem a ohlédla se na své děti. „Aro, Zoheret, pojďte se mnou.“

Zavedla jsem je do komnaty, která patřila mně. Zhluboka jsem se nadechla, čekala mě velice závažná věc. Vést náš klan. Po etapě, kdy se otec vzdal vládnutí v Persii, a my se stali jedním z nejmocnějších klanů upírů na světě, jsem doufala, že nikdy tohle nenastane, že nikdy nebudu muset vládnout. Protože jsem nikdy nechtěla otcovu smrt, vládnutí jsem se nebála, jeho smrti ano.

„Matko, co teď s námi bude?“ zeptal se Aro a pohlédl mi do očí. Bylo v nich odhodlání, vůle vést klan. Ach, na to jsi moc mladý, synu, nezkušený, jak říkával tvůj dědeček.

„Povedu klan a ruším otcův zákaz, pod podmínkou, že svou sestru naučíš všemu, co umíš, myslím tím tvou zručnost se zbraněmi. Nechápu a nikdy jsem nepochopila, kde se to v tobě bere. Harto nikdy nebyl tak elegantní a dokonalý při souboji jako ty, Aro.“

„Jsem po tvém otci, matko, ne po mém.“

„Asi, ano. Postarej se o svou sestru a bez zbytečných hádek, musím se odebrat za povinnostmi, které mi přenechal otec.“

Zanechala jsem je v komnatě a přesunula se zpátky do sálu, zde jsem vyhledala kapitána a požádala o menší procházku noční zahradou.

„Co mám nyní udělat jako první krok? Můj otec vám věřil, takže máte i mou důvěru.“

„Děkuji, má paní. Nicméně, abych přistoupil k vaší otázce. Sice jsme ztratili hodně mužů i vašeho otce, ale vyhráli jsme. Bylo zvykem, váš otec to tak zavedl, že se klany, které v boji bojovaly po boku, navštíví a oslaví svou výhru. Nicméně, tento klan, který vedl upír, jenž se nám nepředstavil, ani neuvedl jméno svého společníka. Tento klan je nový, ale mocný. Měli bychom jim vzdát čest a vést s nimi mír, pro klid a bezpečí našeho klanu.“

„Co tedy navrhujete?“

„Vaši návštěvu u nich. Váš otec se o vás bál, ale já vás znám, Medeo, nebojíte se, jste statečná a umíte se o sebe postarat.“

„To umím, ale měla jsem jiné důvody k tomu poslouchat svého otce.“

„To vím, ale teď nejste nástupkyní, ale vládkyní.“

„Já vím, beru to na zřetel. Takže, kdy chcete vyrazit?“

„Co nejdřív.“

„Dobrá a víte vůbec, kde se tento klan nachází? Když vám ani totožnost nesdělili?“

„Právě, že to jediné řekli. Odkud pochází.“

„Výborně.“

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova posedlost - 10. kapitola - Změna: