Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes II- 5.kapitola

15.05.2009 (13:55) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3988×

Cítila jsem, jak se tlak v kabině mění a jak letadlo začíná pomalinku klesat. Vmáčkla jsem se do sedačky a zavřela oči. Panebože, co se mnou jenom bude?

O půl hodiny později už jsme rolovali po ranveji k malé letištní hale na poměrně malém, asi soukromém letišti. Samozřejmě už tam čekala další černá limuzína s kouřovými skly. Na poznávací značce bylo místo čísel černě napsáno Volturi.

Felix mi pomohl na nohy a když viděl, že mi ještě neslouží, z části to bylo panikou, která na mě doléhala čím dál víc a zčásti ještě drogou, co mi kolovala v žilách, zvedl mě do náručí a nesl za Arem. Kvůli sluníčku, které se pyšně vyhouplo za kopcem, už když jsme klesali a nyní putovalo vzhůru oblohou, měli všichni nasazené dlouhé pláště s kápí. Vypadali, jako by patřili k nějakému starému, tradičnímu řádu mnichů. Vzhledem, k tomu, že jsme byli v Itálii, domově katolické církve, asi tu bylo klášterů přímo nepočítaně. Nikdo to proto asi nebral za nic zvláštního a ani se po nich dvakrát moc neohlížel.

Posadili mě na sedadlo, vedle mě seděl zase Felix a naproti Aro a malá Rebeca. Ohlédla jsem se po ceduli, kterou jsme míjeli. Městečko se jmenovalo Siena, ale neměla jsem ani páru, kde jsme. Po slabé půl hodince jízdy mezi krásnými pahorky, posetými vinicemi s červeným vínem a kopci, kde se pásly ovce, jsme začali mírně klesat a silnice se klikatila mezi dvěma vrcholky. Pak se před námi zjevila, na protějším kopci Volterra v celé své kráse. Nic krásnějšího a děsivějšího jsem ještě neviděla. Malé městečko pevně obehnané vysokými kamennými hradbami, jako by vystoupilo ze stránek knih o středověku.

Jak jsme se přibližovali k městu, nabývalo na monumentálnosti. Projeli jsme kamennou hradební branou do Volterry a projížděli úzkými uličkami, s vysokými kamennými domy. Vše tu bylo ze stejného odstínu kamene, možná to byla žula. Projížděli jsme kolem malých kaváren a cukráren a míjeli chodce, kteří určitě neměli ani zdání, co se skrývá za zdmi a v podzemí tohoto starobylého města.

Konečně jsme vjeli do průjezdu mezi domy a zaparkovali na rozlehlém nádvoří. Ocelová mříž v průjezdu se zasunula se zvláštní definitivností.

Byla jsem tu a už není žádná cesta zpět. Felix mě chytil za paži a táhl mě k velikým dvoukřídlým, dřevěným, vyřezávaným dveřím. Na průčelí visely přímo oslňující, zlacené  sluneční hodiny. Kráčela jsem beze slova za Arem rozlehlou, chladnou, tmavou, mramorovou halou. Stropní klenby byly překrásně zdobeny freskami a ze stropu se na bytelných zlatých řetězech vznášely ohromné křišťálové lustry. Stěny byly pokryty obrazy na jedné straně a kamennými erby na straně druhé. Naše kroky se hlasitě rozléhaly po celé chodbě a zdálo se mi, že snad slyším i hlasitý, až zběsilý tep mého srdce.

„Felixi, prosím buď tak hodný a doprovoď našeho hosta, do jeho pokoje." Zaševelil Aro, pod schodištěm a začal pomalu stoupat nahoru. Po pár schodech se otočil a vesele, až dětsky se usmál. „Prosím Bello, buď tu jako doma. Promluvíme si později, ano?"

Felix mi zmáčkl paži, až jsem usykla bolestí a táhl mě bíle vymalovanou chodbou vedoucí kamsi hlouběji do domu.

Po asi sto metrech se zastavil před ocelovými dveřmi a s nepříjemným vrznutím je otevřel. Měla jsem strach, co bude za nimi. Představovala jsem si chladnou, tmavou, kamennou kopku s ocelovými okovy po stěnách. Surově mě strčil do pokoje a dveře za mnou beze slova zabouchl.

Ocitla jsem se v celku běžném, hezky, vkusně zařízeném pokoji. Vymalován byl do terakotové barvy a všechen nábytek byl starožitný. Ohromná, dřevěná, masivní postel s těžkými tmavě modrými sametovými nebesy, dominovala celé místnosti. Aby byla ještě zdůrazněna její velikost, byla umístěna na vyvýšeném stupínku. Pokoj byl vcelku veliký. Čtyři zamřížovaná okna vedla na nádvoří a díky nim byla místnost krásně světlá. Byla tu i televize, na malém stolku. Dvě veliké skříně, dvě zlacená křesla a malý, kulatý konferenční stoleček a velký prádelník. Další dveře vedly do malé koupelny. Jen toaleta, sprchový kout a umyvadlo se zrcadlem. Na můj vkus bylo vše až moc zlaté a blýskavé. Nešťastně jsem se posadila na postel a až teď si všimla, že tu mám i všechny nákupní tašky. Páni, cestovaly se mnou z Olympie, až do Volterry. Vytáhla jsem černou hedvábnou košili o které jsem věděla, že jí Alice koupila Edwardovi a zbytek nákupu skončil s hlasitým žuchnutím na zemi.

Stočila jsem se na saténovém přehozu postele a přitulila se k černému hedvábí. Vzpomněla jsem si na svého anděla, kterého pravděpodobně už nikdy neuvidím a slzy se mi samovolně začaly kutálet po tvářích.

Byla jsem na smrt vyčerpaná, vyděšená a vzpomínka na Edwarda, Alici, otce a zbytek mé rodiny, bolela a pálila.

Zavřela jsem oči a dovolila svému tělu a své mysli aby utekly od reality, jak nejrychleji to šlo.

Bezbolestný stav postupného otupění přešel v hluboký, bezesný spánek.

Cukla jsem sebou a rychle, až se mi zamotala hlava, jsem se posadila na posteli. Chvíli mi trvalo, uvědomit si, kde jsem a co se vlastně stalo. Hned jak jsem si vzpomněla na včerejší den, padla na mě ohromná, neproniknutelná vlna deprese.V krku mi narostl obrovský knedlík.

Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji, ale byla tu tma jako v pytli. Opatrně jsem slezla, z nemožně velké postele a vydala se směrem ke dveřím, doufajíc, že po hmatu najdu vypínač. Cestou jsem spadla ze stupínku, na jehož existenci, už jsem dávno zapomněla a narazila nohou do jednoho z křesílek. Konečně se má napřažená ruka dotkla chladné oceli a vedle dveří, jsem nahmatala i malou plastovou krabičku.

Zapnula jsem světlo a rozhlédla se po mém vězení. Na stole přibyl veliký tác s ovocem. Také stříbrný talíř s plátky šunky, malinkými červenými a žlutými rajčátky a nějaké pečivo. Žaludek se mi při tom pohledu stáhl a zakručelo mi v něm.

Sebrala jsem talíř a sedla si do onoho křesílka, o které jsem předtím zakopla. Během pěti minut ve mně zmizela šunka, i to ostatní, měla jsem opravdu hrozný hlad.

Podívala jsem se na hodiny, stojící na prádelníku, bylo právě čtvrt na dvanáct. Co teď, spala jsem celý den, takže jsem nebyla unavená. Vstala jsem tedy a z nákupních tašek, z Olympie, vytáhla nové oblečení. Vešla jsem do koupelničky a pečlivě za sebou zamkla dveře. Vysvlékla jsem se a staré oblečení složila na úhlednou kupičku. Pak jsem vlezla pod sprchu a pustila vodu. Zavřela jsem oči a nechtěně, zase pomyslela na Edwarda. Sesunula jsem se po vykachličkované stěně do sedu a začala jsem brečet. Hlavu jsem měla složenou v dlaních a pokrčené nohy, přitažené k tělu. Nápory pláče přicházely postupně a zdálo se mi, že byly čím dál mohutnější. Po půl hodině mě už od hlasitého vzlykání bolelo celé tělo. Zapřela jsem se rukama a vstala jsem. To, že tu budu plakat, mi moc nepomůže. Mám, co dočinění s tvrdými protihráči, musím být taky tvrdá. Slíbila jsem si, že co budu ve Volteře, nebudu brečet.

Umyla jsem si vlasy a opláchla se. Z háčku na zdi jsem sundala velkou huňatou osušku a omotala jsem se ji kolem hrudníku.

Vysušila jsem své dlouhé vlasy, jak jen to šlo a oblékla si čisté věci. Byla jsem umytá, čistě oblečená a najedená. Cítila jsem se lépe.

Vešla jsem zpět do pokoje. Hodiny ukazovaly jednu v noci. Sedla jsem si na postel a chvíli jen tak houpala nohama ve vzduchu. Jedna za skříní byla pootevřená a vykukoval z ní cípek stříbrné látky. Zvědavě jsem vyskočila a přešla pokoj, až ke skříním. Otevřela jsem dvířka a zůstala stát s otevřenou pusou. Jestli jsem si kdy myslela o Alici, že je šílená, tohle bylo daleko šílenější. Skříň byla napěchována hedvábím a saténem. Překrásné šaty, podobné spíše uměleckým předmětům, nežli oblečení, jemně splývaly z ramínek. Zvědavě jsem přejela rukou po každých z nich a z jejich krásy, mi až naskočila husí kůže.

Zvědavě jsem vyndala ty kouřově stříbrné a opatrně si je zkusila přiložit k tělu. Vypadalo to, že mi padnou. Mnoho odstínů od světle kouřové po opravdu tmavě šedivou, až černou, se postupně prolínaly na mírně asymetrickém živůtku a pak překrásně splývaly do rozevláté, dlouhé sukně. Mrkla jsem na podlážku, kde stály k šatům dokonale padnoucí střevíčky. Neváhala jsem. Možná z nudy, nebo abych prostě jenom nemusela myslet na nic, co mě tak zraňovalo, jsem se rozhodla šaty vyzkoušet.

Nemohla jsem tomu uvěřit, byly jako na mě šité, padly perfektně. Obula jsem si ještě uzavřené střevíčky a postavila se před veliké, zlatě orámované zrcadlo, které vyselo z boku na skříni.

„Páni." Vydechla jsem polohlasně. Kdysi jsem viděla pořad o tom, jak chodí na ples oblékané ženy arabských šejků, ani z poloviny se to nevyrovnalo těmhle šatům. Vypadala jsem jako přízrak. Ta nejkrásnější víla na světě. Trochu jsem litovala, že mě takhle nevidí on, au, zase ta bolest, nesmím na něho myslet, nesmím. Kousla jsem se do spodního rtu, abych nezačala zase plakat.

Za sebou jsem uslyšela zaskřípění a ve dveřích se objevil Felix. Chvíli si mě zamyšleně prohlížel a pak jen pokynul směrem na chodbu. „Aro chce s tebou mluvit."

Pohla jsem se směrem k mému oblečení, které leželo přehozené přes křeslo.

„Hned." Dodal chladně.

Pokrčila jsem rameny a prohrábla si rukou rozpuštěné vlasy, které už nádherně uschly. Nechal mě jít, jako první a lehkými pohyby své pravé ruky, naznačoval směr, kterým se mám ubírat. Střevíčky klapaly po mramorové dlažbě a když jsme opět stáli, před velikým schodištěm,  před kterým se, se mnou Aro před tím rozloučil, zalitovala jsem, že mě Felix nedal čas, se převléknout.

Asi viděl, jak jsem zaváhala a opravdu neměl náladu se, se mnou  zdržovat, což jsem poznala, podle výrazu na jeho tváři. Vzal mě tedy, skoro hrubě za paži a pomáhal mi do schodů. Byla jsem tomu ráda, snad by mě zachytil, kdybych padala.

Vystoupali jsem až nahoru a on mě vedl dál chodbou, která ústila do velké haly, podobné, hotelovým.

Za malým pultíkem seděla recepční a zářivě se usmívala.  „Jsou tam všichni, Felixi, čekají, už jenom na vás."

Vedl mě dalšími místnostmi, vzájemně propojenými, velkými, dvoukřídlými dveřmi, jak to bývá na hradech. Snažila jsem si vtisknout do paměti záchytné body každého místa, abych se tu lépe vyznala.

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes II- 5.kapitola: