Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes - 12.kapitola

03.05.2009 (12:00) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4292×

Hodina skončila a já se konečně vydala ke svému náklaďáčku. Nemohla jsem se dočkat až pojedu domů a projedu jednoho z mladých hřebců.

Žádný už nebude jako Black, ale na toho jsem si vlastně zakázala myslet. Rychle jsem zamrkala, aby mi slzy nepřetekly. Bylo by to nanejvýš trapné, rozbrečet se na školním parkovišti.

„Bello." Uslyšela jsem za sebou jeho andělský hlas. Přidala jsem do kroku.

„No tak, Bello." Chytil mě za paži a otočil směrem k sobě.

Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem ho vidět.

Jedna z potlačovaných slz mi ukápla a tvořila si teď mokrou cestičku, dolů po mé tváři.

Ucítila jsem jeden jeho chladný prst, jak ji opatrně setřel. „To já?" Zašeptal.

Zavrtěla jsem hlavou a otevřela oči.  „To Black."

„Je mi to opravdu moc líto." Byl tak přesvědčivý, že bych se mu nejradši vrhla do náruče a nechala se od něho utěšovat.

A pak se mi před očima objevila scéna z naší stáje. Automaticky jsem couvla o krok dozadu a dívala se jakou nevýslovnou bolest mu tímto gestem způsobuji.

„Promiň, ale..." Zavrtěla jsem hlavou a vydala se zase k  mému náklaďáčku.

„Prosím počkej." Dohnal mě když jsem otevírala dveře auta.

„Ten víkend bez tebe byl nesnesitelný. Vím, že jsem tě vyděsil a moc se za to omlouvám, ale..." Párkrát se zhluboka nadechl. „Nemůžu už být sám. Miluji tě Bello."

Jeho slova padala na úrodnou půdu. Jak by jen tohle božské stvoření mohlo být zlé?

Cítila jsem jak taji pod sílou jeho pohledu. Najednou mi bylo jedno, kde jsme a že na nás zírá možná celá škola. Bylo mi jedno, kdo je on a jestli mi chce ublížit. Upřímně, tomu jsem nevěřila nikdy. Prostě jsem ho chtěla. Chtěla jsem ho obejmout tak moc, až mě to někde uvnitř bolelo.

S největším sebezapřením jsem se od něho odvrátila a zůstala nehnutě s rukou na dveřích.

Panebože ať už jde pryč, takhle to nevydržím dlouho. Sklonila jsem hlavu a snažila se uklidnit.

Nenechal se, ale tak snadno odradit. „Bells, mluv se mnou." V jeho hlase jsem zaslechla náznak zoufalství.

Fajn, jeden pohled na něj, snad ještě unesu.  Pomalu jsem se otočila zpět k němu a upřeně se mu podívala do očí.

„Vysvětlíš mi, co se stalo u nás ve stáji?"

Zamračil se, ale nepatrně pokýval. „Ale ne tady." Zamyšleně se rozhlédl kolem.

„Za hodinu u vás, ano?"

Srdce mi poskočilo radostí, že ho za hodinu budu mít zase jen sama pro sebe. Šílená reakce, vzhledem k okolnostem.

„Fajn, tak za hodinu." Naskočila jsem do kabinky a zabouchla dvířka s trochu větší razancí, než bylo potřeba.

Domů jsem jela jako blázen. Chtěla jsem mít trochu času k dobru, než přijede Edward.  Bylo mi jasné, že musí ještě odvést sourozence domů.

Se zaskřípěním brzd jsem zastavila před domem. Otec právě vyváděl koně na pastviny.

„Ahoj Bells, jak bylo ve škole." Zamával mi.

„Ahoj tati, nechceš pomoct?" Batoh jsem nechala  v autě a běžela za ním. Trošku nevěřícně se podíval na mou zlomenu ruku.

„Dobře, vezmi tohohle na zadní pastvinu."

Chytla jsem ohlávku a po pár krocích se otočila zpět na otce. „Tati, měl by se tu stavit Edward. Řekni mu, ať počká, ano?"

Charlie přikývl a zamyšleně si mě prohlížel.

„Co je?

„Myslel jsem, že jste se pohádali, když tu celý víkend nebyl. Jo a mimochodem, děsně ti to sluší, víš."

Asi jsem se trochu začervenala, protože se rozesmál.

„Díky a ...no, jen mu to vyřiď, jo?" Otočila jsem se a vedla Edwardova "kamaráda" na pastvinu.

Byl to nádherný den. Nebe bylo sice zamračené, na což jsem si už zvykla, patřilo to ke zdejšímu koloritu. Slunce jsem tu viděla jen jednou a to v ten den, kdy... Otřásla jsem se při té vzpomínce. Ale vše kolem bylo díky tomu až nepřirozeně zelené. Ta nádherná svěží zelená, ze které vás až bolí oči.

Začalo jemně mžít. Natáhla jsem si kapucu od mikiny a přidala do kroku. U každé pastviny byl postaven malý přístřešek, aby se zvířata mohla schovat. Bylo to velmi praktické, vzhledem k tomu, že tu pršelo skoro každý den. Tam jsem teď měla namířeno. Otevřela jsem ohradu a vypustila hřebce dovnitř. Bylo to ještě jen přerostlé hříbě, jak jsem pustila ohlávku, bláznivě se rozeběhl po louce a vesele pohazoval hlavou. Kdyby bylo všechno tak nekomplikované a přirozené.

Došla jsem až pod stříšku a posadila se na kupku sena. Musela jsem se začít smát myšlence, co by mi asi Alice řekla, kdyby teď viděla, co dělám v jejím supermoderním outfitu.

Nemohla jsem si pomoct, cítila jsem se šťastná. Tak obyčejně a jednoduše šťastná. Byla jsem v suchu, voněla tu sláma a seno. Na železnou střechu tiše a konejšivě bubnoval déšť a já se dívala na to nejkrásnější zvíře, co bůh stvořil, jak pobíhá po překrásně zelené louce.

Už to nemohlo být dokonalejší.

Natáhla jsem se a zavřela oči. Stejně budu muset počkat až déšť trošku zvolní, v tomhle nemůžu jít domů.

Obrátila jsem se a něco mě nepříjemně píchlo do tváře.

„Au" Zamumlala jsem a pomalu  otevřela oči. „Já usnula?"

Ležela jsem na kupce sena a jedno ostré stéblo se mi zarývalo do kůže. Rychle jsem se posadila a za sebou uslyšela tichý smích.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."

Škubla jsem s sebou a podívala se směrem, odkud zněl ten sametový hlas. Edward seděl na balíku slámy a kouzelně se smál.

„Co je tu k smíchu?" Vypravila jsem ze sebe chraptivě.

„Upřímně? ...Ty" Zase smích. To už mě naštvalo, však on ho ten smích přejde.

Zamračila jsem se, což vedlo jenom k dalšímu záchvatu smíchu.

„Ha, ha." Snažila jsem se, aby to vyznělo ironicky. „Kolik je? Charlie bude mít už o mě strach."

Přestal se smát nahlas, ale koutky mu cukaly. „Víš poslal mě sem, říkal, že jsi se určitě schovala před deštěm a jak tě zná, že jsi usnula v seně."

Musela jsem se začít taky smát, bylo až děsivé, jak mě měl Charlie za ty roky přečtenou.

Náhle jeho tvář zvážněla a žár jeho zlatých očí, jako bych přímo cítila na kůži v obličeji.

Vstal a poklekl ke mně do sena. Zvedl ruku a sotva se svými chladnými prsty dotýkal mé pokožky, když mi přejížděl po čele, pak dolu po spánku až na krk. Při tom mi upřeně hleděl do očí. Musela jsem potřást hlavou, abych se vůbec vymanila z opojení způsobeného jeho ledovým dotykem.

„Což mi připomíná Edwarde." Začala jsem, když jsem uviděla hřebce choulícího se v nejvzdálenějším koutě ohrady.

Až moc nahlas vzdychl a posadil se vedle mě.

„Nemůžeme to nechat na jindy?" Škemral a já měla dojem, že mu prostě nedokážu říct ne.

„Hm, a co se tím změní, když se tě na to zeptám zítra.?"

„Vlastně vůbec nic." Přiznal smutně.

„Takže?" Začala jsem.

„Takže." Zopakoval.

„Edwarde, nemáme na to celý den. Povídej."

„A když ti řeknu, že to pro tebe nebude bezpečné?" Spojil svoje ruce a položil si je do klína.

„I tak chci znát pravdu." Odpověděla jsem rozhodně.

„Dám ti cokoliv, Bello řekni si. Cokoliv jen budeš chtít." Začínal být nervózní.

„Ty víš, co chci." Mluvila jsem nahlas a pečlivě oddělovala slova. „Proč se tě ten kůň tak bojí?"

Smutně se pousmál. „Vlastně se mě bojí všechny koně, nebo spíš všechna zvířata, abych byl přesnější."

„I lidi?"

„I lidi." Připustil.

„ Ne vědomě, ale podvědomě se nás straní.Ovšem existují i vyjímky." Usmál se a podíval se na mě.

„Měla bych se tě bát?" Vyhrkla jsem.

„Ano Bello, měla. Bylo by to rozumnější, držet se ode mne stranou, ale můžu za to já."

„Za co můžeš?" Začal pomalu rozvazovat a já nechtěla ztratit nit.

„Na první pohled jsem se do tebe zamiloval. Měl jsem tě nechat být, ale nešlo to, jsem tak slabý, tak sobecký."

„Mohl bys mi ublížit?" Ptala jsem se dál.

„Mohl bych tě zabít, Bello. Málem jsem to udělal." Složil obličej do dlaní.

„Fajn, ale pořád jsem tady, ne?" Snažila jsem se znít vyrovnaně, ale nějak to nevyšlo, při posledním slově se mi zlomil hlas.

„Ty jsi šílená."Zamumlal.

„Hm, už asi jo. „ Souhlasila jsem.

„Takže si to shrneme." Začala jsem uvažovat nahlas. „Jsi dost silný, když jsi mě nesl v náručí, bylo to, jako bych nic nevážila. Jsi i dost rychlý." Vzpomněla jsem si na to, jak mi u nich v koupelně nohy vypověděly službu a on mě v mžiku zachytil. „Tvá tělesná teplota se rovná nule." Pro potvrzení své teorie jsem se letmo dotkla jeho ruky. „Což je ovšem děsně fajn, když má jeden horečku, to ti povím." Zabralo to, usmál se.

„No nevypadáš, že bys byl fanda do opalování. I když já mám nejmíň co říkat, viď?"

Upřeně mě pozoroval. Opravdu ze všech sil jsem se snažila vypadat, že jsem nad věcí.

„A pak ty oči."

„Co je s očima?" Skoro bych řekla, že už vzdal veškerou snahu mi něco vymlouvat.

„Když pominu tu opravdu zvláštní zlatou barvu, i když opět. Já mám nejmíň co říkat." Zase jsem zachytila náznak úsměvu. „Tak mění barvu."

„Cože?" Vypadlo z něho. Dobře, tak snahu mlžit, ještě nevzdal.

„Tvoje oči, mění se. Přísahala bych, že mění odstín. Asi jsem opravdu šílená, ale když se to stalo, no víš, s ním." Hlavou jsem pokynula směrem k hřebci, který teď jistě přemýšlel nad sebevražedným plánem na přeskočení ohrady. Vypadal na to.

„Byly černé."

„Jsi všímavá, víš to?" Vzdychl.

Marně jsem přemýšlela, co myslel tím, že se ho bojí všechna zvířata a podvědomě i lidé.

„Takže, co jsi?" Opravdu jsem si nemohla vzpomenou na žádného predátora, který by stál na potravním řetězci nad člověkem. Kromě pár komiksových záporáků,  jsem nemohla na nic přijít.

„Lidi se tě mají bát? Zabil bys? Proč?" Znovu jsem si vzpomněla, jak vypadal, jako šelma na lovu.

„Pro jídlo? Lovíš lidi pro jídlo. Co jsi, nějaký Drákula?" Plácla jsem první hloupost, co mi přišla na jazyk.Čekala jsem nesouhlasný pohled nebo jeho zvonivý smích, ale bylo ticho.

„Edwarde?" Seděl a upřeně zíral před sebe, vypadal jako socha, ani nemrkal.

„Nechceš snad, abych si o tobě myslela, že jsi....upír." Žádná reakce.

„Proboha, kde to jsme, v pohádce?" Proč něco neřekl, cokoliv.

„Fajn, tak nic." Vztekle jsem vstala a vyšla do deště. Pršelo opravdu vydatně. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si přes hlavu nehodila ani kapucu. Bylo  mi to jedno. Můj kluk zešílel, nebo je členem nějaké sekty, nebo .....

V hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek. Začalo se smrákat a mě bylo jasné, že za světla domů nedorazím, ani když poběžím.

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes - 12.kapitola: