Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andílek - Prolog

04.12.2009 (14:45) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3868×

Prolog aneb jak se to všechno semlelo

Bylo, nebylo. V jednom americkém městě jménem NewYork, ve státě New York, žila, byla jedna obyčejná dívka, jménem...

STOP!!!!

Tak tohle teda ne!!! Tohle až moc zavání trapnou a kýčovitou pohádkou. Máš padáka, Steph! Raději to všechno sepíšu sama. Jo a mimochodem, ten začátek škrtám. Proč? Ne že by vám do toho cokoliv bylo, ale když už si to čtete…

Můj život rozhodně není a nebyl pohádka, spíš je to dosela slušná haluz. Parádní jízda od začátku až do konce, prostě síla, jestli mi rozumíte, no jestli ne, vzdejte to! Nemá to cenu, protože líčení mých osudných vzletů a pádů na držku, pardon na ústa, není nic pro slabý žaludky. Ok. Tak když jsme si to vyjasnili, popojedeme.

Mimochodem jmenuju se Kat. S K ne s C a tudíž to neznamená kočka, jak mi mají lidi ve zvyku předhazovat…no lidi, myslím ty trapáky ve škole, co předstírají, že jsou kluci, ale ve skutečnosti…však víme. Ale tohle není o klucích, teda alespoň zatím ne, časem to určo přijde… nejsem přece lesba (nic proti lesbám)…takže zpátky ke mně a to hned!

Moje celé jméno zní Katherine Ariadna Mastersonová. Super jméno co? Ariadna…Podezřívám svojí praštěnou maminečku, že byla pěkně mimo, když tohle jméno vymýšlela, ale co už. Jak jsem na začátku řekla, můžete mi říkat Kat anebo taky Kate, to jsem ochotná skousnout. Co bych pro vás neudělala, že?

Co se týče mých rodinných poměrů, od narození žiju jen se svojí mamčou Joannou, řečenou Jo. Mám ji moc ráda, protože je skvěle ujetá. Je to nekonvenční malířka se smyslem pro bláznovství. Po většinu času máme vztah jako kamarádky, ale jako každá mamina občas prudí…třeba to její „Kde si zase byla, mladá dámo. Víš, kolik je hodin?“ nebo když mi kecá do oblíkání. „Kate ty tvoje podkolenky jsou tak extravagantní…“ Já se svých barevných podkolenek nevzdááááám!!!! Nikdy!

Bydlíme na okraji města v bývalé tovární čtvrti ve staré hale, kterou mamka předělala v luxusní bydleníčko a ateliér. Prostě styl alá Flash Dance, znáte ten film, ne? Uznávám, máma je v zařizování bydlení prostě jednička. Sem tam se nám tu mihne nějaký mužský, ale nic vážného. Máma totiž miluje svoji volnost stejně, jako já a proto s nikým nechodíme, i když o zájemce by nebyla nouze.

Do kelu, teď mi blesklo hlavou, že vy mě vlastně nevidíte, jen tu čtete to moje kvá, kvá, kvá a blá, blá, blá…Tak pro vaši představu, jsem modrooká, bledá tvář s dlouhými tmavohnědými vlasy, štíhlé, leč nevelké postavy, což mi ovšem nijak nebrání chodit s kámoškou Lenou na lekce Kickboxu pro holky. No co se tak divíte, žiju v New Yorku…vlastně žila do doby, než se všechno tak nějak změnilo.

Nevím, kdy se v mámině hlavě zrodil ten neuvěřitelně šílený nápad, že bych měla poznat svého otce, po čemž jsem ani za mák netoužila.  Nezajímal mně, protože já nezajímala jeho. (Uznávám, dětinský přístup.) Tušila jsem, že je to nějakej zazobanej boháč, který nám každý měsíc posílal celkem slušnou sumičku, ovšem ne jako alimenty, ale jako držhubné. Jediné, co mi o něm máma řekla, bylo, že se poznali v Itálii, kde studovala umění. Byla to láska jako trám a pak abraka dabra, narodila sem já.

Ne, nebylo to až takové kouzlo, možná tak Cruciatus. Každé moje narozeniny mi mamča nezapomene připomenout, že porod bylo to nejhorší, co v životě zažila a kdyby jí nebylo předem jasné, že budu dokonalost sama, zcela nezaměnitelný originál a talent, zabalila by to a šla dom. Ne, že bych jí to žrala, ale je to sranda poslouchat ji, jak tehdy před sedmnácti lety rodila. Zvlášť když mi názorně ukazuje, jak funěla, no ještěže u toho neječí jako tehdy.

Osudného rána, 1. července, tomu nebylo jinak. Slavila jsem svoje osmnácté narozeniny a jako vždy jsem je trávila v posteli, protože to byl zároveň první den prázdnin. Tudíž další důvod k oslavě. Mamka mi k snídani koupila čokoládový dort (mňam), zalezla si ke mně a samozřejmě mi nezapomněla živě vylíčit moje narození a jako bonus na závěr, mi před očima zamávala letenkou. „Teď, když už jsi dospělá holčička je načase vyletět z rodného hnízda do světa“ řekla mi s předstíraným dojetím. Jako by nestačilo, že mě přirovnala k nějakýmu blbýmu ptákovi, ona se mě chtěla zbavit!?! „Díky mami, ale to není třeba, jestli máš večer rande, stačí říct a já se vytratím do kina nebo přespím u Leny“ „Blázínku, žádné rande, jen jsme se dohodli s tvým otcem, že je ta správná doba, abys ho poznala“ „Cože???“ vyjekla jsem a samým zděšením mi zaskočila pořádná porce dortu.

Po několika minutách nabírání dechu a mamčina pohledu typu ‚proč zrovna já, tak dokonalá bytost mám za dítě takový nemehlo‘, jsem si prostudovala letenku. „Itálie?“ „Samozřejmě a co jsi čekala, když je tvůj otec Ital?“ tvářila se překvapeně Jo „Můj otec je Ital? To si mi nějak zapomněla říct“ Bože Ital, tohle mi nešlo do hlavy, když jsem dcera Itala, proč jsem bledá jako vápenka? „Hele Jo a jsi si tím otcovstvím jistá?“ „No dovol Katherine!?!“ začala se mamka zlobit „Tak ok, no stress“ uklidňovala jsem ji.

„Tvůj otec je velice kultivovaný a vzdělaný up…osoba“ „Aha takže up…suchar“ „No tak Kat, buď chvíli vážná. Možná je trochu suchar, ale měla bys vidět, jak se umí odvázat“ „Pche a to mám jako zůstat vážná?“ drbla sem zasněnou matku do žeber, když jsem si všimla jejího připitomělýho (promiň mami) výrazu „Kat, tahle cesta ti navždycky změní život a až se vrátíš, všechno bude jinak. Nejen, že poznáš svoji rodinu, ale také sebe. Dozvíš se věci, ze kterých běhá mráz po zádech, a přesto jsou tak fascinující. Věř mi, Aro se ti bude líbit a …“ „Kdo se mi bude líbit? Mami, vždyť víš, že papoušky a další ptactvo nemám ráda…“ „To není vtip Katy“ „ Ne, to teda nebyl, aro je přece papoušek, když opomenu tu značku potravin v supermarketu“ „Ne, papoušek je ara a tohle je Aro.“ „Paráda, takže můj fotřík je ujetej suchar s ptačím jménem, lítající si někde v Itálii, fakt super, jdu zvracet“ zvedla jsem se z postele a vypochodovala z pokoje.

Nakonec jsem nezvracela a nebyl to fotřík, kdo někam letěl, ale já…do Itálie, přesněji do nějaké Voltery, o které jsem neměla ani tucha, že existuje. Nebyla ani na Googlu a Google!!!!!…ví všechno…Takže jistě chápete, že jsem čekala nějakej vidlákov a v něm opáleného Ara s černým knírem jak někde plácá těsto na pizzu…Hm…sekla jsem se…Všechno bylo trošku jinak…

Na letišti mě vyzvedla nějaká Gianna, prý sekretářka Volturiových, čekala tam s cedulí, velkou jako sám Rhode Island, s nápisem Slečna Volturi. Asi po půl hodině mi došlo, že já jsem ta slečna Volturi, tak jsem se k ní začala hlásit (takovej trapas). Gianna mi pomohla s mými kufříky a zavezla mně do neuvěřitelně starého, kamenného města. „Tak to je Votera“ byla první celá věta, co mi řekla. O chvíli později zaparkovala před hradem, ze kterého vyběhli divní týpci v ještě divnějších hadrech, ale budiž v NY byli taky magoři. Vzali mi všech mých deset kufrů (kosmetický kufřík a bágl sem si musela tahat sama, taková rasovina) a zase s nima napochodovali do hradu. „A sakra, můj otec je kastelán nebo oprašovač mrtvol v mauzoleu“ napadlo mě, ale to už mě Gianna táhla dovnitř.

S pusou dokořán jsem ji následovala všemi možnými chodbami, až se zastavila u velikánských dveří a pokynula mi, abych vstoupila. Teprve tam se mi povedlo uvést svoji pokleslou sanici do správné polohy, kde nevydržela dlouho.

„Katherine, vítám tě doma“ vykročil ke mně jeden z týpků, co seděl v sále, připomínající mi Pantheon (ne, že bych v něm někdy byla, ale nejsem blbá ne?)na jednom ze tří (a teď se podržte) trůnů. (Hele fakt, nekecám! Čestný Kickboxácký!) Na konci sálu byl vyvýšený prostor a na něm stály tři trůny. Na levém seděl děsně znuděnej týpek, s lehce zalomenou hlavou a blbě na mě čuměl, ostatně jako ti ostaní. Měl dlouhý hnědý vlasy, obličej bez jakéhokoliv výrazu a červený kontaktní čočky. (Červený čočky? Blázen!) Připadala jsem si čím dál víc mimo. Kořeň, co seděl úplně napravo, byl evidentně nejmladší. Byl to blonďák, a světe div se, taky měl červený čočky (Chci domů, chci svůj NY)

V duchu jsem si představila, jak se otáčím na podpatku, který měl dneska deset cm, vybíhám z místnosti, běžím, běžím a umírám někde ztracena v systému chodeb. Tak to by nešlo. Chtě nechtě jsem musela zůstat. No…a pak tu byl ten chlap, co mě zdravil. Ten měl pro změnu červené kontaktní čočky (chachacha, šibe mi…neměla jsem v letadle jíst ty houbový ravioly, kdo ví, co to bylo za houby) a dlouhé černé vlasy.

„Já jsem Aro, tvůj otec“ přišel ke mně blíž a já…já jsem dostala takovej výtlem, že mi málem prdly gatě. (Kecám, legíny mi nikdy prdnout nemůžou) Ne, kvůli tomu jménu, na to jsem měla čas si zvyknout, ale bože…on měl punčocháče. Fakt, třičtvrťáky a punčocháče a to nemluvím o tom pláštíku…jak z filmu Hanibal zrození „Vskutku červený pláštík“ No, alespoň se vysvětlila moje záliba v podkolenkách.

Když jsem se konečně vyřechtala, a že to trvalo, dokopala jsem se k pozdravu „Čus…taťko! Mimochodem, nebyla by pizza?“ dodala jsem, když se sálem rozneslo kručení mého žaludku. Aro, vykulil oči, jako bych na něj zaječela nějakou šílenou nadávku, hnědovlasý chlap, kterému jsem se kvůli délce vlasů rozhodla říkat Mánička (alespoň do doby, než mi ho představí), se málem sesunul ze židle, teda trůnu a blonďák se dusil smíchem. Ostatně jako, já když jsem viděla ty jejich oduševnělé výrazy ve tvářích. No a pak…

Dost, tohle by pro dnešek stačilo. Jak už jste si mohli všimnout, tohle byly ty nejúlítlejší prázdniny, co jsem já, nebo kdokoliv jiný, zažila. Na to se můžete spolehnout. Je toho ještě moc a moc, co jsme spolu já a tři punčocháři zažili. Vlastně nejenom s nima. Třeba jak jsme hráli flašku, to byl mazec nebo, nebo Aro v kostýmu Mickey Mouse…ale to už si nechám na někdy příště, takže zatím čus…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andílek - Prolog: