Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andělé tě drží nad vodou - 2. kapitola

17.07.2010 (14:15) • Karamelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1377×

„Emme, proti Belle bych nesoutěžil,“ řekl můj další sourozenec. Měl hřívu jako lev.

„Já jsem Jasper.“

„Bella, ale to už víš,“ odpověděla jsem mu.

„Chceš se vsadit?“ zeptal se ho najednou Emmett a pustil mě dolů. Mlčky jsem je sledovala.

„Klidně, a o co?“ odpověděl Jasper.

„Ten, kdo vyhraje, nemusí s Alice na nákupy!“ řekl vítězně Emmett. Jako by věděl, že vyhraje. Sebejistý úsměv a očima propaloval Jaspera. Asi se snažil o to, aby ustoupil. To je nakupování s Alice taková hrůza?

„Dost! Bella je tu první den a vy už se hned musíte o něco vsázet!“ řekla ta žena, která při mém příchodu stála vedle Carlislea.

„Pojď, určitě máš hlad.“ A už mě vedla někam pryč.

„Počkej!“ zavolal Emmett. „Tak čí psí oči jsou roztomilejší?“

„Belliny,“ prohlásila. Schválně jsem se podívala, jak to Emmett nese. Stál tam jako solný sloup s očima plnýma zděšení a smutku. Tohle asi nečekal. Vedle něj se Jasper svíjel v záchvatu smíchu. Víc jsem nezahlédla, jelikož jsme prošly nějakými dveřmi a vešly do obrovské kuchyně. Zdá se mi to, nebo je vše v tomhle domě obrovské?

„Já jsem Esmé,“ řekla a objala mě.

Esmé byla moc milá. Stále se usmívala. Po chvíli jsem si myslela, že ji zatuhly mimické svaly. Ale normálně mluvila, takže asi ne. Uvařila mi těstoviny a já se ji nejdřív snažila přesvědčit, že nemám hlad. Jenže po prvním soustu – které mi vnutila i přes mou zjevnou neochotu – jsem měla za chvíli snězený celý talíř. Co? Já nemůžu za to, že Esmé je tak výborná kuchařka.

„Omlouvám se, musím si něco zařídit,“ řekla a nechala mě samotnou v kuchyni. Co teď? Pokoušela jsem se zvednotu a nakonec se mi to – i s protesty mého přeplněného žaludku – podařilo. Vyšla jsem z kuchyně a ocitla se na chodbě, kterou jsem si ještě pamatovala. Jenže dál nic. Takže jsem se vydala napříč tímto obrovským domem. Nikde nikdo. Připadala jsem si jako v bludišti. Kam teď? Ptala jsem se sama sebe, když jsem skončila na konci nějaké menší chodby. Otočila jsem se a najednou jsem ležela na zemi. Do někoho jsem narazila a pěkně to bolelo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě mužský hlas, který ještě neznám.

„Jo, jen jsem se ještě neseznámila s podlahou,“ oznámila jsem mu. Podal mi ruku. Chytla jsem se jí a postavila se zpátky na nohy. Měl stejně studenou ruku jako všichni ostatní. Ale to jsem nevnímala. Podívala jsem se na něj. Jenže moje kolena mě podrazila, a tak jsem zase skončila na zemi. Oči jsem raději sklopila dolů. Omdlít tady ještě nepotřebuji. Takže tohle je Edward.

„Není ti něco?“ zeptal se.

„Jsem v pořádku,“ prohlásila jsem. Postavila jsem se a snažila se co nejvíc zpevnit nohy, aby mě zase nepodrazily. Pak jsem se odhodlala podívat se mu zpátky do očí. Měl je stejné jako všichni ostatní a přesto v nich bylo něco jiného…

„Já jsem Bella,“ řekla jsem, usmála se a snažila se neskončit zase na podlaze.

„Edward,“ odpověděl. Můj tip byl správný.

„Bello, tady jsi! Všude tě hledám,“ uslyšela jsem zvonivý hlas Alice. „Takže s Edwardem už se znáš!“ řekla. „No, jestli s námi Edward nechce jet na nákupy, měl by zmizet.“ A už jsem viděla jen jeho záda mizící za rohem.

„Tak to bychom měli,“ řekla Alice. „Jedeme!“ Otočila se a já s ní. Poslušně jsem za ní šla jako ocásek. Nechtěla jsem se znova ztratit. Budou mi muset nakreslit plánek, jestli chtějí, abych se tu vyznala.

Jak jsme tak šly, ocitly jsme se venku před vchodovými dveřmi. Stál tam Emmett. Ani jsem se nestihla podívat jak se tváři, protože mě Alice nacpala na zadní sedadlo svého… Porsche? Oni vážně neví, co s penězi! Emmett si poslušně nasedl vedle Alice a ta hned vyjela. Jen, co se vyřítila z lesní cesty, auto se rozjelo rychlostí světla. Pokusila jsem se zaostřit na tachometr a jen na sucho polkla. Honem jsem sáhla po bezpečnostním páse a rychle ho zapnula. Pak jsem ještě pro jistotu zaryla svoje ruce do sedačky. Jestli přežiju tohle, tak už všechno!

Vstoupili jsme do obchodního domu a Alice vletěla do prvního obchodu, který viděla. Zasvištělo se za ní a já jen zmateně koukala. Podívala jsem se na Emmetta.

„Já tam nechci!“ povzdechl si a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Bylo mi Emma líto. Tvářil se, jako by ho mučili k smrti. Čekala jsem, kdy si Alice uvědomí, že tam s ní nejsme. Po chvíli vykoukla ze dveří obchodu, a když viděla, že za ní nejdeme, přiběhla k nám.

„Co tady ještě děláte? Pojďte!“ zvolala.

„Alice, podívej se na Emmetta,“ řekla jsem jí.

„Neměl se vsázet!“ řekla tvrdě. V tu chvíli padl Emmett na kolena a začal prosit:

„Alicinko moje nejdražší! Prosím! Prosím! Nenuť mě tam jít!“

„A co chceš dělat? Domů jet nemůžeš!“ řekla.

„Haló, já mám nápad,“ ozvala jsem se a ukázala na obchod s elektronikou. Oba zvedli obočí. Asi nechápali. Vzala jsem Emmetta za ruku a táhla ho dovnitř. Uprostřed se tyčila velká plazmová televize. Před ní byla spousta malých dětí a v ruce měli playstation. Vedle nich byl obrovský plakát ukazující na zkoušku nějaké nové videohry s auty. Koukla jsem na Emmetta. Tomu se rozzářily oči.

„To je… To je…“ Ani to nedořekl, obě nás objal a rozběhl se tam. Prorval se davem těch dětí a pak už jsme ho ztratily.

„Tak a teď už konečně můžeme jít nakupovat?“ zeptala se Alice, když jsme vycházely z obchodu.

„Teď už ano,“ odpověděla jsem.

---

Nakupování s Alice byla zábava. Lítala po obchodech jako zběsilá a myslela si, že budu skákat, jak ona píská. Tak to ne. Když se mi něco nelíbilo, Alice neměla šanci. Vypadala, že už je ze mě na prášky. Vztekala se jako malá a neuměla pochopit, že se mi něco nelíbí. A já jsem neuměla pochopit ji, že ona nemůže pochopit mě. Nakonec mi ale vždycky ustoupila. Věděla, že se mnou to nehne. A když jsme skončily, objala mě, že prý konečně našla někoho, kdo má vlastní názor. A dokonce mi věci, které jsme koupily, i pochválila. Trochu jsem to nechápala, ale šla jsem dál.

Bylo už celkem pozdě a většina obchodů už zavírala. S Alice jsme šly pro Emma. U té televize už seděl jenom on s nějakým malým brýlatým klukem. Prodavači se je snažili odehnat domů, ale oni dva seděli jako přikovaní.

„Počkej si, já tě dostanu!“ řval Emmett na toho malého kluka.

„To asi těžko! Tvoje technika nemá na mé vědecké propočty!“ řval ten kluk zpátky na Emmetta. S Alice jsme se na sebe tázavě podívaly a šly pro něj.

„Emmette, jedeme domů!“ řekla Alice.

„Počkej, jen tady tomu klukovi ukážu, kdo je vítěz,“ odpověděl.

„Ne! Jedeme domů! Buď půjdeš po dobrém nebo po zlém! Vyber si!“ Alice byla neústupná. Jenže Emmett se stále nehodlal zvednout. Alice ho chytla za ruku a snažila se ho vytáhnout.

„Pomoc mi,“ řekla. Chytla jsem Emmetta za druhou ruku a tahaly jsme ho ven z obchodu. Ten malý kluk se radoval z vítězství a prodavači si ulevili, že je konec.

„Né!“ řval Emmett jako malé dítě. „Proč? Mohl jsem vyhrát. Měl jsem to v kapse!“ vzlykal Emmett. Aspoň se držel a nebrečel.

„Můžeš být rád, že sis vůbec zahrál!“ odporovala Alice a strčila ho na přední sedadlo. Já jsem si zase nasedla dozadu. Celou dobu jízdy nikdo nepromluvil. Emmett vypadal, že zkolabuje a Alice byla naštvaná. Já ty dva jen pozorovala.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Jasper, když jsme dorazili domů. Smál se jako pomatený a vedle něj se objevila krásná blondýna.

„My jsme se ještě nepředstavily. Já jsem Rosalie,“ řekla.

„Bella,“ odpověděla jsem dnes po několikáté. Ještě s jedním členem rodiny jsem se osobně neseznámila.

„Co se mu stalo?“ zeptala se tentokrát Rosalie.

„Jeden kluk ho porazil ve videohře,“ řekla jsem. Rosalie si převzala Emmetta a řekla:

„Pojď, medvídku, zvedneme ti náladu!“ Vykulila jsem oči. No jo, oni spolu vlastně chodí.

„Pojď, jdeme ti uložit oblečení a vybrat zítra do školy,“ řekla Alice a chytla mě za ruku. Řekla bych, že mě tahala do mého pokoje. Ano, správně.

„Alice, a kam to chceš všechno dát? Nevidím tu skříň,“ řekla jsem jí. Jen se zasmála a otevřela dveře vpravo od mé postele. Vešla tam a já hned za ní.

„No páni!“ Ocitly jsme se v obrovské šatně. „Tak teď už vím, kam to oblečení dám.“

Autor: Karamelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andělé tě drží nad vodou - 2. kapitola: