Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amnesia 5. kapitola

07.08.2011 (17:30) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2542×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola:

Ráno mně poctila návštěvou policie. Měla jsem radost, že to byli jiní policisté. Nebyla jsem si jistá, že na ty dva bych měla dneska žaludek. V podstatě se mě vyptávali na moji nehodu. Řekla jsem jim, na co jsem si vzpomněla, až na toho mého anděla. Toho jsem si prozatím nechávala pro sebe. Zdáli být se zaskočení, že jsem si po tak krátké chvíli na něco vzpomněla, ale slíbili mi, že ještě prozkoumají tu nehodu. Byla jsem ráda, že alespoň tihle nijak nezpochybňují mé slova.

„Slečno Swanová, opravdu si nevzpomínáte, kdo vás mohl z toho auta vytáhnout?“ naléhal jeden z policistů.

„Ne, to se mi ještě nevybavilo,“ odpověděla jsem a zářivě se na ně usmála. Koho by jen napadlo, že jim lžu. Podle všeho tak nikoho. Po té co odešli, se mi do pokoje nahrnul Jacob s Charliem. Jakmile vešli do dveří, vycítila jsem, že je něco v nepořádku. Jacob mě neohromoval žádným úsměvem a Charlie vypadal pomalu na zhroucení.

„Tak jo, co s vámi je?“ vyhrkla jsem po děsných pěti minutách ticha. Jakmile jsem to vyslovila, atmosféra ještě více zhoustla, i když jsem si myslela, že to ani nejde. Jacob si sedl na mou postel a chytil mě za ruku, zřejmě se na mě snažil usmát, ale ten škleb na jeho tváři tomu neodpovídal. Charlie si sedl z druhé strany, pohladil mě po vlasech a nahlas si povzdechl. Ten povzdech byl natolik zoufalý, že jsem se začala opravdu bát.

„Teď už mě vážně děsíte!“ vykřikla jsem a zoufale se dívala z jednoho na druhého. Proč jen nic neříkají?

„Bello tvá matka nepřijede,“ zaskřehotal Charlie. Zřejmě měl vyschlo v krku, protože ten hlas mu nebyl vůbec podobný. Natáhla jsem se po minerálce a vrazila mu ji do ruky. Nejprve se na ni nechápavě díval, ale nakonec se napil.

„Tak nepřijede, já se přece nezblázním. Může přijet jindy,“ řekla jsem s naprostým klidem.

„Jenomže ona už nikdy nepřijede!“ zařval Charlie a z očí mu vytekly slzy. Zaraženě jsem se na něj dívala.

„Jak to myslíš?“ zašeptala jsem.

„Bello, letěla za tebou a to letadlo spadlo,“ řekl Jacob. Tato informace mně velmi zarazila. Moje matka je mrtvá a já se na ni ani nepamatuji. Zatímco mě Jacob objal, já se jen prázdně dívala na Charlieho. Ten seděl zády ke mně, ale já i tak poznala, že pláče. Tohle bych měla cítit a ne jen prázdnotu.

Zavřela jsem oči a snažila si vybavit, alespoň něco. Když jsem tak nehybně chvíli seděla, v mé mysli se pomalu vynořovaly vzpomínky.

„Bello, drahoušku, dávej přece pozor,“ řekla žena, která měla nakrátko střižené hnědé vlasy a dívala se na malé, brečící dítě s laskavýma hnědýma očima.

„Mami, to bolí,“ stěžovala si holčička a natahovala se k ženě. Ta se jen usmála a vzala malou do náruče. „Pšššt, vždyť to nic není.“

S šokem jsem zjistila, že ta malá jsem já. Takže takhle vypadala má matka. Než jsem se stačila vzpamatovat, tak se vynořila další vzpomínka.

„Mami, stěhuju se k Charliemu,“ oznámila jsem u snídaně. René zrovna pila svou ranní kávu, a když uslyšela tu novinku, málem se udusila. Vyprskla na mě kávu a začala kašlat. Pohotově jsem přiskočila a uštědřila jí herdu do zad. „Au,“ zavyla, ale už nekašlala.

„Proč?“ zeptala se.

„Protože vím, že chceš být s Philem a ten teď cestuje. Mohla bys jezdit s ním a až se usadíte, zase se vrátím.“ René se na mě usmála a pohladila mě po vlasech.

Další vzpomínka už mě nezaskočila. Seděla jsem v letadle a mávala matce a Philovi z okýnka. Tehdy jsem ji viděla na posledy.

Po tvářích mi vytryskly slzy. Nečekala jsem, že mě ta ztráta tolik zaskočí. Když mě Charlie uslyšel plakat, otočil se na mě a ohromeně zůstal zírat. Jacob mě jenom k sobě přimáčkl.

„Já si na ni vzpomínám,“ zašeptala jsem, ale i přesto mě Charlie uslyšel. Odstrčil ode mě Jacoba a sám mě objal.

„Tohle je rodinná chvíle,“ zamrmlal Jacob, ale než se stihl zvednout, tak jsem ho popadla a přitáhla k nám. Takhle jsme tam nějakou dobu mlčky seděli a objímali se. Sice si nepamatuji vše, ale malé střípky vzpomínek se skládali dohromady. Vzpomněla jsem si i na prázdniny ve Forks, kde se mi moc nelíbilo. Jedinou útěchou mi byl Jacob, už od mala jsme si spolu hrávali. Nebylo pochyb, že po mém nastěhování do Forks jsme se sblížili, ale ne tak jak by chtěl Jacob. Já ho vnímala vždy spíše jako bratra.

Konečně jsme se od sebe odtrhli a s Charliem jsme řešili pohřeb. Měl být za týden a já doufala, že do té doby mě pustí domů z nemocnice.

Odpoledne si pro mě přišla sestra a zavedla mě na terapii. Opravdu jsem byla zvědavá, co mi doktor Cullen řekne. Sestra zaklepala a nechala mě stát u dveří. Sice už jsem mohla chodit, ale hrozně mě to vyčerpávalo a stálo mě hodně úsilí, abych to nedala najevo.

„Dále,“ ozvalo se z ordinace. S bušícím srdcem jsem otevřela dveře. Byla jsem až moc nedočkavá a doufala, že to nedám najevo.

„Dobrý den,“ řekla jsem a šourala se k pohovce. Když jsem si konečně sedla, úlevně jsem povzdechla.

„Bello, je něco nového?“ řekl, ale nedíval se na mě. Zdálo se mi, že je dost nervózní, akorát se nepotil.

„No vzpomněla jsem si na dětství a na tu nehodu,“ odpověděla jsem a seděla jsem jak na trní. Bojím se, jak zareaguje, až mu řeknu o tom chlapci.

„To jste si vzpomněla brzo. Neměla dnes přijet vaše matka? Chtěl bych si s ní promluvit.“

„Měla přijet, ale spadlo s ní letadlo,“ řekla jsem a už cítila, jak se mi zaplňují oči slzami.

„To je mi hrozně líto,“ řekl a vypadal, že si chce stoupnout, ale jakoby si to na poslední chvíli rozmyslel.

„Můžu vám něco říct o té nehodě?“ zeptala jsem se. Zřejmě to nečekal a zdál být se zaskočený. „Jistě,“ vysoukal ze sebe.

„Je tu něco, co jsem neřekla policii ani otci.“

„A pročpak ne?“ zeptal se.

„Protože si myslím, že to má jistou spojitost s vámi.“ Snažila jsem se získat čas.

„Opravdu?“ řekl a teď už vypadal velmi znepokojeně. Myslím, že jsem uhodila na hlavičku.

„Z toho auta mně někdo vytáhl. To auto bylo velmi poškozené a já se z něho nemohla dostat, když v tom někdo vytrhl dveře od auta a dostal mně ven. Byl to chlapec nebo muž, zdál být se v mém věku.“

„A proč bych s tím měl já mít něco společného?“ vyhrkl doktor. Opravdu se zdál být velmi znepokojený.

„Měl stejnou barvu kůže a očí jako vy. A jsem si jistá, že to není obvyklá barva očí.“ No možná to nebyl nejlepší argument, ale z jeho tváře jsem vyčetla, že mám pravdu.

V tom někdo zaklepal na dveře. „Promiňte,“ řekl doktor a šel otevřít. Když otevřel dveře, málem mi spadla čelist, až na zem. Stál tam bronzovlasý muž. Můj zachránce!

Doufám, že každý, kdo tuhle povídku čte a dostal se, až sem, mi zanechá alespoň pár smajlíků v komentáři. Děkuji.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amnesia 5. kapitola: