Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 7. kapitola

04.06.2011 (14:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4221×

Pravá noha, levá noha. Přecházela jsem po pokoji sem a tam. Netušila jsem, co se děje. Opravdu bylo upírů na světě tolik, že já na něj narazím i v léčebně pro alkoholově závislé? Kde jsem, mimochodem, neměla co dělat. Co kdybych šla do rybářských potřeb? Nečekal by tam na mě taky nějaký? V hlavě mi vytanula vzpomínka na ty fialové duhovky. Viktorovy oči mi vštěpily aspoň střípek strachu. Myslím, že mi to prospěje.

Dnes v pět hodin budeme mít soukromé sezení. Ne, ne, ne!

Podívala jsem se na hodiny na konferenčním stolku. Byly tři. Trochu se mi třásly ruce a potila jsem se. Osprchuji se a aspoň chvíli budu klidná.

Vzhledem k tomu, že jsem masážní kout nedokázala spustit, vzdala jsem sprchu a spěšně se vykoupala.

Ty víš, koho potřebuješ! O ničem takovém nevím.

Cítila jsem se podivně prázdná a ten pitomý třes mě taky pěkně otravoval. Všechno se zdálo tak depresivní. Tahle léčebna a prázdnota pokoje, prázdnota mého nitra.

Vyčistila jsem si zuby a hodila něco na sebe. Sedla jsem si na postel a čekala. Celou poslední hodinu jsem dokázala zírat do zdi. Trochu mi slzely oči. Rozhodla jsem se jít. Zavřela jsem prudce dveře a pádila po schodech dolů. Samozřejmě jsem v polovině zakopla a už jsem letěla na zem. Vteřinu před dopadem mě zachytily ruce. Tvrdé a ledové.

„Au!" zařvala jsem. Nejspíš jsem si narazila pořádně žebra. Postavila jsem se a pokoušela se zorientovat. Jakmile jsem zaostřila zrak, spatřila jsem Viktora. Tvář měl bez výrazu.

„Jste v pořádku?" Nevypadal, že by ho to zajímalo. Ne, nejsem v pořádku! Dopadla jsem v podstatě na kámen.

„Ano."

„Vidím, že jste se na setkání těšila, když jste kvůli tomu, jak jste spěchala, spadla ze schodů."

„S tím to nemá nic společného," řekla jsem ostře. Bello, nevadí ti, že tenhle upír lidi zabíjí? Když mu budu svým chováním pít krev, nejspíš mi to oplatí stejnou mincí. Byla jsem trochu šokovaná, jak laxně se k této situaci chovám. Klidně na něj vyjíždím.

„Když to říkáte. Tudy prosím." Ukázal na chodbu vedle schodů. Vydala jsem i s ním směrem ke dveřím na konci chodby. Poté, co otevřel dveře, se před námi rozprostírala zahrada plná nejrůznějších květin, upravená do nejmenších detailů a uprostřed té scenérie stálo malé jezírko. Šli jsme po chodníčku a bílé kamínky pod námi křupaly. Byly tu nejrůznější sochy a dokonce malé fontánky. Byla to krása. Beze slova mě vedl tou krásou na cestu, kterou lemovaly košaté stromy.

„Jak se vám tu líbí?"

„Hezké," nehodlala jsem s ním debatovat víc, než bude nutné. Chtěla bych z toho vybruslit, ale neměla jsem šanci. Koukla jsem na něj. Bílý plášť mu splýval s pokožkou. Celkem riskoval. Kdykoliv mohlo vyjít slunce, obloha byla sice zamračená, ale stejně. Došli jsme na lavičku, gestem mě vyzval, abych se posadila. Sám usedl na druhý konec, co nejdál ode mě. Na prsou měl cedulku se jménem. Viktor Davis. Viktor? Staré jméno. Kolik mu asi bylo? Podívala jsem se mu do fialových očí. Hledala jsem v nich, ale nenašla nic.

„Proč jste tady?" zeptal se mě náhle. Vyvedlo mě to z míry.

„Protože to po mně chtěli," odpověděla jsem upřímně.

„Vy si myslíte, že sem nepatříte, že," pronesl to jako konstatování, takže jsem neodpovídala. „Jak často jste pila?"

„Nevím."

„Ale víte," obvinil mě. Rysy mu ztvrdly. Požadoval pravdu. Já vím, že neumím lhát.

„Každý den." Pouze přikývl. Nic si nezapisoval. Dokonalá upíří paměť.

„Jak dlouho?"

„Rok." To jsem věděla přesně. V krku jsem měla vyschlo. Ta vzpomínka mě tvrdě sevřela. Bello, odjíždíme.

„Když jste začala pít, musela to odstartovat nějaká událost. Navíc víte přesné datum - když jste řekla rok. Jste si té události vědoma. Popište mi ji." Tohle nedokážu. Srdce mi začalo bušit, oči slzet.

„Rozchod," řekla jsem prostě. Tak obyčejná věc, která se stává každý den. Bohužel pro jednotlivce, už tak obyčejná není. Než jsem stihla hlouběji analyzovat rozchody, vyrušil mě Viktor. Naklonil se ke mně a očima se mě snažil hypnotizovat, ale tyhle oči zbarvené lidskou krví, i když teď překryté, na mě takový účinek neměly. Nebylo na nich nic podmanivého, byly děsivé.

„Řekněte mi víc," žádal. Věděla jsem, že jiná by jeho nátlaku podlehla. Byl to krásný muž se zvláštníma očima, které by pro jinou představovaly past. Ano, byl krásný. Strašně moc. Rty měl plné a černé vlasy mu spadaly do očí. Vždy jsem polemizovala nad tím, jak upír vypadal za života. Z některých proměna krásného udělala, jinému na kráse přidala, že ji dostala na maximum. Vzpomněla jsem si na Rosalii. Musela být nádherná už za života. Proměna ji udělala úchvatně dokonalou.

„On se rozešel se mnou. Bylo to kvůli rodinným důvodům a také jsme se moc odlišovali," řekla jsem a vlastně to byla pravda. Pravda ve vánočním papíře. Úhledně zabalená, ale když jste papír roztrhli, vytekla vám na ruce kyselina.

„Vy si to ale nemyslíte." Zvedla jsem nechápavě obočí. „Nemyslíte si, že jste se od sebe odlišovali." Zacházel moc do hloubky. Ať si nechá svou diagnózu pro sebe. Pohár za chvíli přeteče. Nikdy jsem o tom nechtěla s někým mluvit. Teď bych to měla vysvětlovat upírovi? Je pravda, že pokud se prořeknu, skončím nejspíš mrtvá, ale aspoň ne ve vypolstrované cele.

„Nemyslím." Podíval se mi na ruce. Třásly se mi a potily.

„Isabello, jak se poslední dobou cítíte? Máte nějaké neobvyklé problémy?" Na co naráží? Jsem jen trochu unavená poslední dobou, to bylo vše. Ten třes v rukou je jen z neklidu.

„Jsem jen trochu neklidná."

„Opravdu? Netrpíte k večeru únavou? Nejste skleslá, nejste v depresi?" V depresi jsem celý rok. Nevěděla jsem co říct. Raději jsem mlčela. Navíc jsem nevěděla, čeho se snaží dosáhnout. Čekal, a když bylo ticho skoro hmatatelné, promluvil.

„Isabello, vy mi svými slovy dokazujete, že si myslíte, že nejste závislá na alkoholu. Jak mi tedy vysvětlíte, že máte klasické symptomy?"

„Symptomy?"

„Máte abstinenční příznaky. Třesou se vám ruce. Tisknete pravou ruku, protože jste láhev držela v ní. Hledáte ji. Jste neklidná a unavená. Doktor André Davis mi poskytl vaši složku. Alkoholismus je definován tak, že závislost dosáhne takového stupně, že škodí buď jedinci, společnosti, nebo oběma. Ve vašem případě jde o vztah s vaším otcem." Jeho slova do mě udeřila jako blesk. V hlavě mi cvaklo a já věděla, že má pravdu. Charliemu jsem ničila z života rok. Řekl mi to Edward, řekl mi to sám Charlie. Chtěl bych svou dceru zpět. Bože, já ho zničila.

Nechtěl bych sledovat celý rok, jak se nalíváš v mém vlastním domě a jak jsi zrušila auto, které jsem ti koupil. Prásk!

Co tvé výsledky ve škole. Absence? Chystáš se na vysokou? Prásk!

Každý den v práci přemýšlím a strachuji se o tebe. Chtěl bych zpět svou dceru. Začínala jsem vnímat význam všech těch slov. Střízlivěla jsem.

Když upír miluje, miluje navždy. Poslední vzpomínka na slova, která jsem chtěla celý rok slyšet, ale já byla hluchá. Panebože, celý rok jsem o sobě nevěděla. Nemám tušení, jaký mám prospěch, nevím, co se dělo v mém okolí. Vždyť já jezdím v jiném autě, to staré jsem nabourala. A on! Edward. On se vrátil. Vrátili se všichni. A právě sedím na lavičce s upírem.

Bylo to, jako kdybych byla ten rok za zdí. Zdí, kterou jsem postavila z lahví, co jsem vypila. Když na mě někdo mluvil, jeho slova jsem slyšela jako slabou ozvěnu. Nevnímala jsem je pořádně. Teď se ta zeď sesula k zemi. A já cítila. Chtělo se mi řvát, brečet a smát se zároveň. Chtěla jsem jet do Forks a říct otci, jak moc mě to mrzí. Chtěla jsem toho spoustu, ale byla jsem tady, protože jsem byla závislá. Pořád jsem hledala. Nevěděla jsem co. Teď už vím. Chtěla jsem se napít. Teď jsem to cítila na plno, jak moc jsem se chtěla napít. Pocítit podivnou hořkost vodky, nebo jemnou sladkou chuť vína. Chtěla jsem uhasit tuhle potřebu. Ano, byla to potřeba. Já jsem byla závislá.

Podívala jsem se Viktorovi do očí. Zamrazilo mě. Kontaktní čočky se nejspíš začínaly rozpadat. Nevím, ale byla to děsivá podívaná. Oči se pomalu zbarvovaly do karmínové. Viktor si to zřejmě uvědomil a podíval se do dáli za sebe.

„Slečno Swanová, sezení končí. Vedla jste si dobře. Uvidíme se zítra v osm ráno." Vstal a bez jediného pohledu odcházel. I když jsem byla vykolejená, neodpustila jsem si malou poznámku ve svých myšlenkách. Máš smůlu, chlapče, vím, co jsi zač. On to ale nevěděl a za to jsem byla opravdu vděčná.

Dívala jsem se, jak zmizel ve dveřích.

Seděla jsem přikovaná na lavičce. Zjistila jsem, že i když jsem začala opět racionálně uvažovat, Viktorem se moc nezabývám.

Náraz do reality byl tvrdý. Chtěla jsem dát do pořádku vše, co jsem napáchala. Ale chtěla jsem i jiné věci. Cítila jsem to. Teď jsem k ničemu.

Rozhlédla jsem se po zahradě. Nikdo nikde.

„Jmenuji se Isabella Swanová a jsem alkoholička." Znělo to hrozně.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 7. kapitola: