Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 3. kapitola

23.05.2011 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4440×

Svět se zbláznil. Já, už nejsem. Neexistuju. Svět se točí dál.

On se vrátil, ale mě to nezajímá. Nezajímá mě nic z toho, co se děje kolem mě.

Vztáhla jsem ruku k nočnímu stolku. Chvíli jsem hledala a našla. Bingo!

Chvíli jsem chlemtala a viděla jednu konkrétní tvář.

Najednou mi do očí svítilo slunce. Bolela mě hlava, ale na to jsem si už zvykla.

Šla jsem si vyčistit zuby. Nakonec jsem si vlezla do sprchy a nechala na sebe kapat horkou vodu. Učesala jsem se, oblékla. Všechno jsem to už dělala mechanicky. V pokoji jsem chvíli zírala do zrcadla. Má tvář byla plná hektických červených skvrn a pod očima jsem měla velké fialové kruhy. Koho to zajímá.

„Ááá!" zařvala jsem, když mě zezadu překvapila jedna z nich. Konkrétně moje bývalá nejlepší kamarádka a sestra, Alice. Hluboko jsem byla tak šťastná, že ji vidím, jenže tahle část byla opravdu hlubko. Téměř nebyla slyšet a neměla právo podílet se na mých emocích.

„To jsem já, neděs se," a začala ke mně zvedat ruce.

„Nesahej na mě!" Rukama se ale dál přibližovala. Chytla mě kolem pasu a po chvilce jsme běžely lesem. Doběhly jsme zřejmě opravdu daleko. Možná až k hranicím. Cestou jsem se snažila protestovat, ale proti dobře známé nepřekonatelné síle, to bylo k ničemu. Zastavila se uprostřed lesa a tam mě pustila. Byla jsem naprosto vyřízená a polámaná, zatímco ona byla v pohodě.

„Vem mě zpátky!" ječela jsem na ni. Založila si ruce na prsou a podrážděně mě sledovala.

„Promluvíme si," řekla vážným tónem. No to si snad dělá legraci.

„Nemám s tebou o čem mluvit."

„Ale máš. Je toho hodně. Například to že piješ, nebo že stále miluješ mého bratra."

„Piju, krev sice ne. Víš, myslela jsem, že jednou ano, že budu po boku tvého zmiňovaného bratra, ale smůla. Ještě něco?"

„Bello, musíš si nechat pomoci."

„Kašlu ti na to!" vstala jsem a chtěla jít pryč, i když jsem neměla tušení kudy, nebo kde vůbec jsem. Dvě tvrdé ruce mě přirazily na strom. Byla tak malá a já se stejně nedokázala pohnout, ani o píď.

„Ty si nikdy nepochopila, že s upíry se nevyjednává?" Oči jí zčernaly a já pocítila záchvěv strachu. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla.

„Co po mně chceš! Běž si za Jasperem nebo nakupovat a mě nech být." Její ruce na mých ramenou ještě zesílily.

„Chtěl pro tebe, to nejlepší, ale on není člověk. Neví, co je pro člověka nejlepší. Celý ten rok žil ve sklepech. Byl na po kraji šílenství. Vím, jak to pro tebe muselo být těžké, ale on tě miluje tak velkou láskou, že člověk sám, by tak milovat nedokázal." Byla jsem uvnitř tak šťastná. Po dlouhé době jsem ucítila a ochutnala chuť štěstí. Byla to nádhera. Bylo to, jako droga, chtěla jsem další dávky. Chtěla jsem to slyšet od něj, že mě miluje. Vzpamatuj se, už ne.

„Víš, mně říkal něco jiného." Její ruce mě pustily. Dopadla jsem na zem a masírovala si ramena.

„Lhal ti."

„Chci pryč, do mého života už ti nic není." Zkřivila tvář bolestí a i přes mou nechuť mi to vadilo.

„Chápu. Už nejsme tvá rodina, ale já tě prosím, Bello, nech si pomoct."

„Já žádnou pomoc nepotřebuji!" vyštěkla jsem. Proč mi pořád všichni nutí pomoc.

„Aha a co tvé staré auto. Co tvůj otec? Jak mu asi je?"

„Charlie je v pohodě. Auto je určitě v nebi." Zakroutila očima a sedla si ke mně. Dívala se mi do očí a skoro mě hypnotizovala.

„Bello, měla by si navštívit sezení." Vybuchla jsem hysterickým smíchem.

„Jsi blázen, jestli si myslíš, že si půjdu sednout do nějakého pitomého kroužku ztroskotanců!" Zavrčela na mě a já uskočila. Opravdu jsem se začínala bát. Očí jí černě žhnuly, rysy ztvrdly a bělostné zuby měla vyceněné.

„Sama si ztroskotanec! Máš uplně stejný problém, jako ti tak zvaní ztroskotanci v kroužku. Kam si myslíš, že to za deset let dotáhneš. Budeš navěky nešťastná!" Její slova mě udeřila. Na chvíli mi vyvstanuly v mysli vzpomínky na to, jak jsem si kdysi malovala nesmrtelnou budoucnost s ním, s nimi.

„Okamžitě mě odnes domů. Tuhle hru s tebou odmítám dále hrát." Kopla do celkem masivního stromu, který se v půli zlomil a spadl jako suché chatrné dřívko na zem. Nenechala jsem se rozházet a zpříma jí hleděla do očí. Chvíli zkoumala můj výraz a pak si povzdechla. Vlezla jsem jí na záda a už jen vnímala vítr ve tvářích. Zase jsem vzpomínala. Potřebovala jsem se napít. Musím se napít. Zastavila se před domem a shodila mě ze zad.

„Hra teprve začala. Nenechám tě, aby ses zničila. Jsi moje sestra." Chtěla jsem na ni prsknout nějakou urážlivou větu, ale už byla pryč, než jsem se stačila nadechnout.

Šla jsem k domovním dvěřím a vytáhla jsem rezervní klíč pod keramickou vázou.

„Sakra, sakra, sakra!" vylívala jsem si vztek na dveřích. Kopla jsem do nich a konečně se otevřely. Krám jeden pitomý.

Spěšně jsem vyběhla schody a chystala se na večírek u televize. Měla jsem poslední dvě láhve něčeho tvrdšího.

Na stole mi začal brnět mobil. Co, kdo zase chce? Sobota odpoledne a všichni otravují.

Podívala jsem se na kontakt. Lauren volá. Ta holka mě nesnáší a volá mi. Jestli mě potká v lepší náladě, tak si něco poslechne. Hlavně že má na hlavě slámu. Zajímalo by mě, kde vlastně vzala moje číslo a kde já její.

„Lauren? Jak se máš?" řekla jsem nuceně. Nikdy jsem neuměla říct ostatním, co si opravdu myslím.

Na druhé straně telefonu se mi ozval její otravný hlas. „Oh, Bells, mám se báječně. Dnes je večírek u Tylera a ty, tam nesmíš chybět!" To je pravda. Aspoň příjdu na jiné myšlenky.

„Fajn, budu tam." zavěsila jsem. Neobtěžovala jsem se rozloučit.

Vím, jak to pro tebe muselo být těžké, ale on tě miluje tak velkou láskou, že člověk sám, by tak milovat nedokázal. Ozvalo se mi v hlavě.

Sama si ztroskotanec! Máš uplně stejný problém, jako ti tak zvaní ztroskotanci v kroužku. Kam si myslíš, že to za deset let dotáhneš. Budeš navěky nešťastná! Chci, aby bylo ticho!

Chtěl pro tebe, to nejlepší, ale on není člověk. Už toho mám dost.

Sebrala jsem řasenku a hřeben, abych něco udělala se zbytky mého obličeje. Stejně je to zbytečné. Čistila jsem si zuby a u toho zírala do zrcadla. Počítala jsem tahy. Desetkrát doprava, doleva, nahoru a dolů.

Po návštěvě koupelny, jsem si oblékla bundu a do vnitřní kapsy jsem si dala placatku. Tohle bude dlouhý večer.

Seběhla jsem po schodech a zamířila k autu. Rozhlédla jsem se. Nikde, nikdo.

Nasedla jsem a vyjela z příjezdové cesty. K Tylerovi byla cesta krátká. Za pět minut jsem stála, u jeho domu. Večírek se zřejmě pěkně rozjížděl. Neměla jsem to ráda a nikdy mít ráda nebudu, ale potřebuji se odreagovat.

U domovních dveří na mě křičeli pozdravy. Nepatrně jsem kývla a vešla do domu. Zapadla jsem na opuštěný gauč a chopila se láhve piva.

Pivo jsem brzo dopila a chtěla jsem něco lepšího. Pátrala jsem očima po místnosti. Líbající pár v kuchyni, měl před sebou láhev Zelené. No, nemám ji moc v lásce, ale hlavně, že to teče. Vzala jsem ji a posadila se zpátky na gauč.

Přišel ke mně Mike Newton, Jessica Stanleyová a Tyler Crowley. Později se přidala nějaká dívka z nižšího ročníku, kterou jsem neznala, a potom, co začala mluvit, jsem ani nechtěla znát. Bavili se a já, jen přikyvovala. Vůbec mě nezajímalo, co kdo s kým.

Večírek stoupal na intenzitě a já jsem konečně začínala být uvolněná. Panáky jsem brala, už ani nevím kde. Najednou jsem je měla v ruce. Ne, že bych si stežovala.

Podlaha se kroutila a místnost se zdála menší a menší. Zdi se kymácely. Tyler přinášel vodní dýmku. Chci vstát. Nedokážu to. Padám.

„Bello!" slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 3. kapitola: