Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 26. kapitola

21.08.2011 (09:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2899×

Bella

Celé dvě hodiny jsem z bezpečné vzdálenosti sledovala Jasperovy, Eleazarovy a Ericovy pokyny. Když jsem viděla tu masivní sílu, znovu jsem si snažila představit něco silnějšího. To přece nejde. Když byl výcvik skoro u konce, přišla ke mně Kate. Sedla si a pozorovala se mnou Ericovy výpady na Tanyu. Nijak ji nešetřil, a to mi dělalo radost.

„Tak, jaké to je mít vztah s upírem?“ zeptala se znenadání. Uvažovala jsem. Vždycky, když jsem Edwarda sledovala, věděla jsem, že není člověk, ale to se přesunulo do podvědomí, kde mě to neotravovalo.

„Často zapomínám, že není člověk,“ přiznala jsem. „Ne, že bych z něj člověka chtěla dělat. To v žádném případě, ale že mi to nepřipadá nějak jiné nebo zvláštní.“ Přemýšlela nad mými slovy.

„Ty máš prý v rukách defibrilátor.“ Zasmála se nad tím pojmem. No, nebudu jí říkat, že si představuji, jak jí z rukou šlehají modré blesky. Ještě mi řekne, že se moc dívám na komiksy.

„No, taky se to tak dá nazvat. To mě dokonce ani nikdy nenapadlo. Ale už to nemám jen v rukách. Časem jsem se to naučila rozšířit po celém těle, ale z rukou to jde lehce. Po těle už to stojí námahu.“ Přikývla jsem. Kate mi pohlédla do tváře zlatýma očima. Byla nádherná. Topila jsem se v její kráse. Připadala jsem si vedle ní jako ošklivé káčátko. „Jsi moc hezká. Už se nedivím, že Edward tak vyváděl.“

„Vyváděl?“

„No jo. Když tě potkal, přijel na Aljašku, protože uvažoval, že odejde z Forks.“ Zabolelo mě z toho u srdce, i když jsem to už věděla. Sám mi to prozradil, ale neřekl kam jel. Tak na Aljašku? Doufám, že mu pomohla z deprese Tanya.

„Tak, Bello, chtěla by jsi vidět můj dar?“ zeptala se Kate se smíchem. Ustrašeně jsem ucukla.

„No, na tobě to zkoušet nebudu!“ ohradila se po mé reakci. „Kdo chce dostat pecku?“ zeptala se tiše, ale všichni se otočili, jako kdyby jim zařvala do ucha.

„Kate, teď se nemusíš vytahovat,“ radila jí Irina. Kate na ni vyplázla jazyk. Emmett vyšel odvážně z řady. Toho přece nemůže skolit dotekem! Podívala jsem se na jeho bicepsy, na které bych se mohla pověsit a zavrhla to. No, Kate vstala a přiblížila se k němu.

„Tak pojď, ségra,“ vyzval ji Emmett.

„Že se vůbec divím,“ řekla Esmé a zabořila hlavu do Carlisleova ramena. Emmett se nahrbil a napnul svaly. Oproti němu malinká Kate natáhla ruku a zlehka se dlaní dotkla jeho hrudi. Emmett vyletěl do vzduchu a zastavil se o pět metrů dál, než původně stál. Když dopadl, hlína kolem něj udělala prašný opar. Koukala jsem jako opařená.

„Tak jak se ti to líbí, Bello?“ zavolala Kate s úsměvem.

„Ani moc ne,“ odpověděla jsem upřímně. Eric to všechno se zájmem sledoval a dokonce se usmíval. Mám dojem, že se mu mezi vegetariány moc líbilo.

„Ještě někdo?“ smála se Kate s nataženou rukou.

„Kate, zábava skončila,“ utnul ji Jasper. Bral to všechno hluboce vážně, což bylo dobře, ale mě to znervózňovalo. Už teď jsem myslela, že strachy padnu, ale konverzace s Kate mě trochu rozptýlila. Všichni skončili a oprašovali si svoje oblečení, které řádně utrpělo.

„Můžeme obejít město, ale bezpečnější bude, když pojedeme autem.“ Slunce bylo sice díky podzimu a lokalitě v tahu, ale i tak to bude lepší. Věděla jsem, že teď přijde loučení. Nejprve s Esmé a Carlislem. Samozřejmě mě krmili uklidňujícími větičkami. Já jim to nežrala. Kdykoliv se mě někdo pustil, pocítila jsem pocit prázdnoty. Kate mě taky objala.

„Ráda jsem tě poznala a díky za pokec. Možná byl poslední v mém životě,“ řekla smrtelně vážně Kate, ale pak se rozesmála. Na mě zaútočila panika. Vůbec mi to nepřišlo vtipné a nemožné.

„To se ti povedlo, Kate,“ napomenula ji Carmen.

„Moc ti děkuji,“ zasyčel Edward. To jsem vypadala totálně na zhroucení, že ji všichni napomínají? Začala jsem upravovat svůj výraz, ale kolena se mi třásla pořád. Tak jo, Bello. Výdech, nádech.

Teď už byl na řadě jenom Eric a Edward. Rosalii jsem neobjala, ani ji nepozdravila. Na Tanyu jsem zdvořile kývla. Přece nějaké ženě nemůžu vyčítat, že se jí líbí chlap jako je Edward. Holky ve škole slintaly, div jim ty sliny nestékaly na podlahu. Jenže žádná z nich se na něj nenalepila jak moucha na mucholapku. Ani by to žádné nedovolil, ale Tanye to dovolil.

„Dávej na sebe pozor,“ prosila jsem Erica. Ten ke mně přistoupil a já viděla, jak napjal celé tělo, že mu vystoupily šlachy na krku a zlehka mě objal. Eric mě nikdy neobjal a bylo vidět, že ho to stojí značné úsilí. Skoro se mě nedotknul, ale Edward stál jak na jehlách vedle mě, připravený zakročit. Já nevydala ani hlásku. Jestli mě Eric objal, znamenalo to, že se bojí, aby to nebyla poslední příležitost v životě. Otřásla jsem se. Nakonec přišla třešnička na dortu. Edward. S ním to bylo bezkonkurenčně nejhorší. Držela jsem se ho jako klíště. Natáhla jsem se na špičky a rty mu přejela od ušního lalůčku k rtům. Tam jsem se zastavila a třikrát ho zlehka políbila u koutků, až po tom mě pevně chytil a naplno se vžil do našeho polibku. Líbal mě naléhavě a vášnivě. Jeho ledový jazyk si hrál s mým. Jeho ruce jsem cítila na svém pozadí, jak sjíždějí ke stehnům. Ne, nikam nepůjde. Začínal zrychleně dýchat, stejně jako já. Bylo jasné, že to za chvíli ukončí.

„Až se vrátím, ano?“ šeptal mi do ucha. Vtáhl do nosu moji vůni a semkl víčka. Jestli se vrátíš. Přestávala jsem se kontrolovat. V krku mě začalo škrábat a oči mě pálily. Málem jsem řekla, aby zůstal se mnou. Jenže už tak jich bylo míň, nesmím být tak sobecká. To, že by zůstal - a já vím, že by to udělal - by znamenalo větší šanci, že se moje rodina nevrátí celá. Podívala jsem se za sebe. Ostatní už tu nebyli. Byla jsem ráda, že nebyli svědky naší neukojené touhy.

„Miluji tě,“ řekl.

„Miluji tě.“ A pak mě pustil. Sledovala jsem, jak odchází a ohlíží se na mě. Pak zahnul za roh domu a zmizel. Připomnělo mi to poryv větru, který vzniknul, když odešel v lese. Tady mi ho zakryl dům, tam stromy. Zase je pryč a já nevím, jestli se vrátí. Nedokázala jsem být optimistická.

Belhala jsem s beznadějí do domu. Několikrát jsem se pokoušela okřiknout, abych toho nechala, že než se naději, bude zpátky. Nefungovalo to. Promnula jsem si zmučeně obličej. Nechtěla jsem být sama a utápět se ve strachu. Zahnula jsem do chodby, ve které jsem nebyla ani nepamatuji. Vlastně jsem tam nebyla od té doby, co mi to Eric zakázal. Zaklepala jsem na dveře identické s mými.

„Čau, Bello. Kde se tu bereš? Slyšela jsi ty rány venku. Asi pršelo, ale nevím. Seděli jsme se starým Davisem na terapii. Dělal nějakou černou hodinku.“

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji, když na mě všechno Lucy vychrlila. „Můžu dál?“

„Jasně. Pojď, pojď,“ odpověděla a strkala mě dovnitř. „Poslechni, ty máš štěstí, že máš tu soukromou terapii s Ericem,“ říkala. Já jsem ji vnímala na půl ucha. Strach totiž přetrvával, i když jsem měla vedle sebe Lucy.

„Jo?“ Nějak jsem reagovat musela.

„Ne asi,“ protočila oči. „Hele, vypadáš nějak přešle,“ upozornila mě.

„Fakt?“

„No jo. Sedej. Namíchám ti něco dobrého.“ Sedla jsem si a promnula si obličej. Vůbec jsem nevnímala, co Lucy provádí dokud mi pod nos nestrčila skleničku.

„Co to je?“ Přičichla jsem a ucítila známou vůni.

„Bloody Mary, holka. Na tom jsem začínala.“ V tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než si obsah té sklenky nalít do krku. Držela jsem tu skleničku a snažila se přes červeň dohlédnout až na dno. Jako kdybych čekala, že tam najdu klid a vytoužený mír.

„Na co tak koukáš? Pij,“ poručila Lucy. Na světe nebylo nic snadnějšího, než ji poslechnout. Bojovala jsem s mým vnitřním andělem a ďáblem. Nemohla jsem se rozhodnout. Anděl křičel, že si mám vzpomenout na to, co všechno se mnou alkohol udělal. Jak ublížil mým blízkým a jak zničil mě. Ďábel mi říkal, že je to jedno, že se mám napít a všechno zase bude dobré a správné. A pak Ďábel zabil anděla jedním mohutným úderem v podobě mého přičichnutí k obsahu skleničky.

„Teda, tobě to trvalo,“ řekla Lucy, která v tu ránu míchala další koktejly.

„Chci to čisté.“

„Fajn.“

„Jak to, že to tu máš?“ Přiložila jsem si ruku k ústům ve snaze zahnat pálení, které mi způsobila neznámá tekutina, kterou mi podala.

„Pálí, co? Vodka je pro děcka. Tohle je pořádný pití,“ zvedla láhev s béžovou etiketou. „Sedm let starý rum. Má přes osmdesát procent. No, Eric ani Viktor tu vůbec nejsou. Viktor s nikým neměl sezení už asi měsíc a Eric od té doby, co jsi tu ty. Úplně na to kašlou. Ne, že by mi to vadilo. Teď se o vše stará starý Davis a tomu to tady zřejmě dost jde na mozek.“

„Lucy, jak dlouho tu jsi?“ Najednou jsem se snadno dala do řeči. Nic o Lucy nevím.

„Už to bude dva roky, ale budu tu, dokud nebudu plnoletá. Naši mi to tu platí, abych se nevrátila domů. Už jsem je neviděla, ani nepamatuji,“ řekla zasněně a nalila si dalšího panáka. Já jí tam hodila svojí skleničku taky, abych nebyla pozadu.

„Nechtějí tě doma?“ Charlie by mě už asi taky nechtěl. Lucy rychle polkla, jak se začala smát.

„To fakt nechtěj. Táta pořád něco mlel o Harvardu a Dartmouthu, jenže pak máma onemocněla a všechno se změnilo,“ prozradila mi smutný příběh. Dovedla jsem si to domyslet. Bože, kéž bych věděla, jestli je Edward v pořádku. Přemýšlela jsem, co se tam asi tak děje. Možná už je Victoria mrtvá. Zase jsem viděla tank a Victorii v maskáčích. Pak se to změnilo a už tu byla jenom nádherná Victorie a za ní její červenoocí stoupenci. Všichni byli divocí a krásní. A byly jich stovky, možná tisíce a mých upírů bylo jenom třináct. Byli strašně malincí, zatímco novorození byli obři. Snažila jsem se odlepit víčka od sebe. Zkusila jsem to i prsty, ale nešlo to. Pořád se zavíraly. Všechno bylo černé nebo rozmazané. Sáhla jsem po láhvi, ale byla prázdná. Snažila jsem se z ní vytřískat aspoň ještě jednu kapku, ale nešlo to. Slyšela jsem, jak něco spadlo na zem a strašné rány. Pak se ozval děsivý výkřik, že mě to konečně donutilo otevřít oči. Spatřila jsem prázdné černé tůně. Pohladila jsem kamennou tvář, která se skláněla k mému obličeji.

„Ericu,“ usmála jsem se.

„Promiň, Bello.“ Z hrdla se mi vydral skřek bolesti, když se mi něco ostrého zabodlo do krku.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 26. kapitola: