Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 24. kapitola

16.08.2011 (13:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2928×

Bella

Eric na mě vrčel a probodával mě nenávistným pohledem. Jo, to jsem přesně čekala! Říkala jsem mu, že na to Viktor přijde. A teď za to můžu já? V podstatě můžu, ale on to dovolil.

„Ericu, vzpamatuj se,“ řekla jsem pevným hlasem, ale třásla jsem se jako osika. Třeba mu došlo, že kvůli mně nemělo cenu riskovat. Třeba mě zabije, uřízne mi hlavu a dá ji Viktorovi na znamení důvěry. Ne, já neumřu!

„Slyšíš? To jsem já, Bella!“ Nic. Chtěla jsem ho probudit. Natáhla jsem ruku a vrazila mu facku. I když jsem do toho vložila minimální sílu, ruka mě silně zabolela.

„Au!“ zaúpěla jsem a masírovala si dlaň. Můj projev bolesti ho zřejmě vrátil do reality. Zamrkal a promnul si oči.

„Promiň, na chvíli jsem zazmatkoval,“ omlouval se.

„Je to moje chyba,“ přiznala jsem.

„Sám jsem si zvolil priority,“ odporoval, ale do očí mi to neřekl a já bych to celkem potřebovala, protože jsem se topila ve vině.

„Jo, a proto mi to ani neřekneš do očí a musím tě fackovat, abys po mně nevystartoval?“ ptala jsem se, i když jsem znala odpověď. Ale doufala jsem, že mi dá jinou. V tuhle chvíli mě vůbec netrápilo, že mi Viktor pohrozil smrtí. To bylo na pořadníku. Teď jsem tu byla já a Eric.

„Kdo po kom startuje?“ zeptal se Edward ve dveřích. No tak už jsme tu byli já, Eric a Edward. Už mě nebaví, jak si sem upíři vstupují bez pozvání a poslouchají za dveřmi. Ať už jsou to dveře domovní, nebo od mého pokoje.

Eric se napřímil a zase se postavil přede mě. Protočila jsem oči a předešla ho. Byla jsem dost klidná. Vinná, ale klidná. Asi proto, že mi smrt hrozí tak často, že bych si vyječela hlasivky.

„Taky tě zdravím,“ usmála jsem se na Edwarda. Tentokrát to nebyl zhnusený ani sarkastický úsměv. Bylo to láskyplné roztažení koutků až k uším. Edward se ale nesmál. Probodával Erica pohledem a naopak. Už jsem tu jejich nevraživost musela přerušit.

„Edwarde, pojď sem, prosím,“ přivolala jsem ho gestem. On bez protestů přišel tam, kam jsem pokynula. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Normálně by vzdoroval a nejspíš by mě posadil do auta a řekl tady čekej. Změnilo se něco? Konečně jsem v našem vztahu měla taky slovo?

Začala jsem s představováním, i když už se znali, ale tenkrát nebyly na představování myšlenky.

„Edwarde, tohle je Eric Davis, můj kamarád,“ pokynula jsem rukou k Ericovi. Přidala jsem slovo kamarád, protože se sluší něco o tom druhém říct a Ericova tajemství jsem vyzrazovat nechtěla. „Ericu, tohle je Edward Cullen, můj přítel,“ dokončila jsem to. Při slově přítel mě zahřálo u srdce. Chvíli ještě zírali jeden na druhého, ale pak se jim rysy uvolnily a já přešla z pozoru do ležérní pozice, protože svár byl zažehnán. Aspoň tenhle malý. Podali si ruce a já slavila. Můj kamarád a můj přítel. Oba upíři. Jak jinak, Bello.

Edward sledoval myšlenkové pochody Erica, poznala jsem to, protože mě starostlivě chytil za ruku a pohlédl na mě se zmučeným výrazem. A mně došlo, proč se tak dívá.

Vzhledem k tomu, že armáda novorozených vznikla kvůli vám a příslibu vaší smrti. Teprve teď mi docházela všechna jeho slova. Předtím to bylo jedním uchem tam a druhým ven. Pak Edward vykulil oči.

„Victoria je tvoje sestra?“ Zíral na Erica.

„Příbuzné si člověk nevybírá,“ zopakoval Viktorovu větu s bolestným úsměvem.

„Tohle je problém. Velký problém,“ mumlal si Edward pod nos. Stále jsem si nedokázala představit armádu upírů. Vždycky se tam vloudila myšlenka Victorii v maskáčové kombinéze, jak řídí tank.

„Jedna dobrá zpráva je, že nechtějí tebe,“ šeptla jsem Edwardovi, který se při mých slovech neusmál, ale v hrudi mu zavibrovalo.

„Je jich dvacet, nás sedm,“ počítal.

„Osm,“ přidal se Eric a já se na něj usmála. Stále tu stál, ochotný mě bránit. Nebo možná chtěl ochránit sebe? Nevím, protože se na mě nedíval a nereagoval na můj úsměv.

„Díky,“ řekl mu Edward. „Zavolám do Denali.“

„Do Denali? To je ta druhá rodina?“ Edward mi toho o ní moc neřekl. Jen že je to druhý vegetariánský klan a jsou jim velmi blízcí. Eric zavrčel. Nelíbilo se mu, že není v obraze.

„Promiň. V Denali žije vegetariánský klan.“ Eric překvapeně přikývl. Edward zvedl mobil a začal do telefonu mumlat pokyny. Pochytila jsem jen slova situace, Bella a Tanya.

„Moje rodina tu bude ráno.“ Pak znovu vytočil číslo a situace se opakovala. Tolik povyku jen kvůli mně. „Upíři z Denali odpoledne.“ To jsme teď v hlavním štábu jménem Zachraňte Bellu?

„Kolik je v budově lidí?“ ptal se Edward Erica.

„Devět. Domů je poslat nemůžu. Nestihnou do rána odjet. Nemáme čas na záchranu dalších lidí.“ Uvědomila jsem si, jak je v tomhle směru Edward mnohem lidštější. Určitě nebude souhlasit.

„Máš pravdu,“ přitakal. Trhla jsem mu s rukou, tedy aspoň jsem se o to pokusila.

„Zbláznili jste se?“ obvinila jsem je.

„Bello, jak chceš do rána evakuovat celou budovu?“

„Nevím! Já…“

„Jestli se mám rozhodnout mezi záchranou deseti lidí a tebou, volím tebe. Vždycky to budeš ty, to si pamatuj,“ řekl Edward. Vzdala jsem to. Vegetariáni jim neublíží, ale co když se to stane tady?

„Jdu na lov. Ty bys měl jít taky,“ doporučil Eric.

„Nebyl jsi dnes ráno?“ zeptal se Edward. Nebyla tam ani stopa jízlivosti, ale přesto se mi ten dotaz nelíbil. „Byl jsem, než jsem odjel za Bellou.“ Jásala jsem, že nikam nejde.

„Dobře.“ A bez dalších slov se změnil v rozmazanou šmouhu. Čekala jsem vlídné slovo nebo pozdrav, ale ani se na mě nepodíval. Pak jsem si uvědomila, že mně by taky nebylo zrovna do smíchu a nerozdávala bych zářivé úsměvy.

„Můžu zůstat s tebou?“ zeptal se opatrně Edward. Vrhla jsem se mu kolem krku. Zvedl mě do náručí a přenesl do postele. Uvelebila jsem se na boku, tváří k němu a rukou objala jeho hruď. Začal se natahovat pro deku, aby mě do ní tradičně zabalil.

„Ne,“ zašeptala jsem mu do trička rezignovaně. On k mému překvapení ulehl zpět, ani nedutal. Hladil mě na kříži a boku. Normálně by se mnou nediskutoval a zabalil mě tak, že ani centimetr čtvereční mé kůže by se nedotýkal té jeho. Náš rozchod zanechal následky, ale rozhodně ne negativní. Naplnil mě pocit moci. Budu moct konečně rozhodovat o svém bytí sama? Hlavou mi proběhly všechny ty Damoklovy meče, které nad námi visí. Nechtěla jsem se sesypat, ale hrdlo se mi začalo svírat. Teď, když jsem měla mysl volnou a nikdo na mě nemluvil, se to všechno ukázalo v jiném světla. Začala jsem chápat, jak je situace vážná. Nejzvláštnější je, že jsem pořád nepřikládala velký význam armádě neovladatelných novorozených, ale Viktorovi.

„Edwarde, víš o Viktorových schopnostech?“

„Hm?“

„Takže víš, že na mě jeho dar nefunguje?“

„Ano?“ Pořád tam byl souhlas i otázka. Nechápal, co tím sleduji. Já to věděla dost jasně.

„Jestli se něco stane, můžu být jediná, kdo ho bude moct zabít.“

„Tak to těžko, Bello. Krom svých schopností je to taky upír.“ Nechala jsem ho v tom, ale pak zalapal po dechu.

„Ne,“ řekl rázně. Využila jsem svého nově nabytého postavení, kdy mé slovo mělo váhu.

„O svém osudu si tentokrát rozhodnu sama.“

Tak co myslíte? Promění konečně Edward Bellu?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 24. kapitola: