Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 22. kapitola

10.08.2011 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3358×

Berlín - rok 1930

Eric

„A co Amerika?“ ptal jsem se Viktora, který si zaujatě prohlížel oblohu.

„No promiň. V nejbližší době nemíním navštívit zemi, která drancovala moji Británii,“ odpověděl pohrdavě, aniž by odtrhnul oči od nebe.

„Tvoje Británie na tom měla taky podíl.“

„Ani slovo proti rodné zemi, Ericu,“ varoval mě. Koho pořád vychovává?

„Mohu se zeptat, co hledáš?“

„Nečetl jsi noviny? Clyd Tombaugh minulý týden objevil novou planetu. Nazval ji Pluto,“ oznámil a pak protočil oči.

„Nelíbí se ti snad ten název?“ zasmál jsem se jeho starostem. Smál jsem se a moje nitro se přitom rozdíralo až k mrtvému srdci.

„No, není to zrovna nic dech beroucího, ale přijde mi směšné, jak se pějí ódy na každý nově objevený detail.“ Nechal jsem to být a zaletěl znovu k mým cílům. Nepotřebuji další přednášku o nadřazené rase.

„Myslím, že Amerika je dobrý nápad. Elizabeth by se tam určitě líbilo.“ Při vyslovení jejího jména jsem se propadal do temnoty a zároveň stoupal do zářivých výšin. Musím se krotit.

„Elizabeth ještě neví, kde by se jí líbilo.“ Potlačil jsem zavrčení nad tím, jak rozhodoval nad jejím osudem.

„Je dost stará,“ odsekl jsem. Šest měsíců a tři upíři jako ochranka stačily.

„Ericu! Řekl jsem, že ne!“ zavrčel. Oči mi zalila červená mlha. Přestal jsem se soustředit a automaticky zavrčel nazpět.

„Proč máš o ni takovou péči?“

„Já oni péči nemám. Tvoje hračka mě nezajímá,“ řekl jsem tím nejlhostejnějším tónem, jaký jsem dokázal vypustit z úst. Věděl jsem, že je pro něj víc než hračka, ale nechtěl jsem dát najevo, že pozoruji jejich vzájemnou náklonnost, ze které se mi dělalo špatně, protože jsem ji chtěl pro sebe.

„To je dobře. Drž si ruce u těla bratříčku,“ radil mi jízlivým tónem a zmizel. Chvíli jsem zíral směrem k jeho čerstvé pachové stopě. Rozhodnul jsem zahnat chmury a zapnul si knoflík u žaketu. Snad se jednou dočkám toho, že žaket vyjde z módy, protože byl odporný. Na hlavu jsem si nasadil černý cylindr a na nohy nazul černé polobotky. Upravil jsem si kravatu a z pracovního stolu sebral hůlku. Pak jsem se rozhlédl po oknech. Venku byla zima, tedy lidem byla zima. Navléknul jsem si šedé semišové rukavice a podíval se do zrcadla v masivním vyřezávaném rámu.

„Směšné,“ zabrblal jsem. Lépe mi bylo ve válečné zbroji. Mé oči nabíraly temnotu. V neklidném Německu teď stejně jedna vražda nikoho nevykolejí až na mě, ale já to potřeboval. Sžíraly mě dvě touhy. Jedna po Elizabeth, druhá po krvi. Musel jsem utišit aspoň jednu, aby byl život snesitelnější. Rozběhnul jsem se do chladného nočního vzduchu Berlína. U divadla se ke mně obrátila žena s výstřihem netradičně odvážným. Že já se vůbec snažím, mohl bych tu běhat v pytli od brambor a ony by nezaklaply ústa údivem nad mým zjevem.

„Dobrý den, krásná paní.“ Němčina byla tak krkolomná. Byla opravdu hezká na lidskou ženu a s velmi přitažlivou vůní. Měla dokonale vykrojené plné rty určené pro lepší věci než vytváření slov.

„Jsem slečna,“ odpověděla se silným bavorským přízvukem. Takže nemá muže tudíž ani děti. Nikomu nebude scházet a já spojím příjemné s užitečným. I když jsem se ztrácel v tom, co je užitečné a co příjemné.

„Mohu vás doprovodit dovnitř?“ Byla ve večerním, takže tam určitě zrovna mířila. Sama? Neptal jsem se jí, protože mi to bylo jedno. Možná měla jít s mládencem, ale od svých plánů upustila. Budu radši, když moc mluvit nebude. Moc inteligence zřejmě nepobrala, když si tu vykračuje s mužem, o kterém nic neví.

„Jistě,“ zatrylkovala. Nabídnul jsem jí rámě a společně jsme vyšli po kamenných schodech. Měl jsem z Francie oper plné zuby. Slyšeli jsme všechny ty nedokonalosti lidského hlasu, které se ve výškách stávaly nesnesitelnými. Zakoupil jsem lístky a vešli jsme do budovy. Měli jsme lístky do nejvyššího balkónu za nejvyšší cenu. Usadili jsme se. Já byl otrávený, ona svítila nadšením. Spustila hudba Gioacchina Rossiniho. Cesta do Remeše? Viktorova zamilovaná. Znal celé libreto nazpaměť. Byl na její premiéře v roce 1825, kdy se hrála ke korunovaci Karla X.

Položil jsem ruku na stehno ženy vedle mě. Nervózně se ošila, ale hned na to jí začalo srdce uhánět. Krev se jí nahrnula do tváří. Schválně jsem vybral místo, kam nemůže nikdo dohlédnout.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se a rty pohladil její ušní lalůček.

„Josephina,“ šeptla tiše. Vyhrnul jsem jí šaty a vklouznul rukou na vnitřní stranu stehen. Ženy byly všude stejné. Místo toho, aby mi vlepila facku, roztáhla nohy tak, jak jí to sedadlo dovolilo. Díkybohu, že už se nenosily krinolíny. Vrhla se na moje rty, zatímco jsem ji dráždil prsty. Pro mé prsty pod bodem mrazu to bylo, jako nacházet se v nitru hořící lampy. Byla tak horká, ale ne tak horká jako oheň v mém krku, který sílil v nesnesitelná muka. Nepostřehnutelnou rychlostí jsem si rozepnul kalhoty a Josephinu vysadil na můj vztyčený nástroj. Stačil jsem udusit svou rukou její výkřik. Varovně jsem se na ni podíval a ona přikývla. Chytnul jsem ji pod hýžděmi a sám udával úhel a intenzitu přírazů. Hlasitě mi vzdychala do úst, ale naštěstí ji překryla hudba. Moje sebekontrola byla v naprostých troskách. Nejspíš se nedočká ani svého posledního orgasmu. Stisk mých dlaní sílil a ona sykla bolestí. Byla to jako bomba pro můj lovecký instinkt. Odhrnul jsem rty ze svých zubů a zabořil je do jemné kůže na jejím krku. Rukou jsem jí pevně držel ústa zavřená. Slyšel jsem, jak jí pod mým stiskem praskají čelisti. Začínala ztrácet vědomí. Svoji druhou ruku jsem měl obmotanou kolem jejího krku. Sladká krev, která se mi rozlévala v ústech, způsobila, že jsem jí pod návalem rozkoše zlomil vaz. Jediné srdce na balkoně párkrát zabubnovalo a pak utichlo. Ještě jsem byl v ní, když krev začala vychládat. Pustil jsem tělo, které dopadlo s žuchnutím na zem.

Dnes jsem nebyl schopný lítosti, když jsem ráno viděl, jak Elizabeth vzhlíží k Viktorovi. Její reakce a chování naprosto ovládaly mé emoce. Rozčilovalo mě to. Byl jsem tak mocný. Silný, rychlý a nesmrtelný a kvůli ní jsem se cítil slabý, a to je jedna z nejhorších věcí, co se může upírovi stát. Vzal jsem tělo do náruče a nadlidskou rychlostí jsem se vyřítil z divadla. Nedaleko jsem vykopal...

Současnost

Mé vzpomínaní na tu hroznou noc, po které následovalo ještě horší ráno, přerušilo tiché předení motoru. Elizabeth, tak krásná, mladá a zvídavá. Měla tu nejsmyslnější postavu, jakou si muž může přát. Všechny ženy, které jsem kdy měl, se nemohly rovnat jejím křivkám. Jestli je Victoria opravdu v Seattlu, musí zaplatit. Kdybych měl právo na pomstu, dávno bych ji zabil. Čert vem Viktorova slova o sestře a dceři, kterou pro něj byla.

„Nerozmyslela sis to?“ ptal se Edward své lidské dívky. Isabella? Co tu dělá? Zbláznila se? Jedna strana mé osobnosti výskala radostí, že se vrátila. Druhá vrčela rozčilením nad její hloupostí a nerozvážností.

„Ne, nerozmyslela,“ odpověděla mu pevným hlasem, za kterým stála vlna odhodlání. Na vteřinu se mě zmocnil radostný pocit, že je tady kvůli mně, ale pak jsem si vzpomněl na její zděšený výraz dnes ráno, když měla tu čest poznat mé pravé já. Doufá snad pořád, že ji přeměním? Od toho má svého upíra. Ale i hned jsem tu myšlenku zahnal. Ona byla naprostý opak sobeckosti.

„To, že tě tam nechám jít, je proti všemu, co jsem si slíbil,“ říkal zmučeným hlasem Edward. Moc dobře jsem věděl, co si slíbil. Nebyl jsem jeho favorit a on nebyl můj. Taky jsme si to vzájemně dokázali. Až po pár dnech jsem si přiznal, že mu závidím.

„Budu v pořádku,“ slibovala. Ne, nebude v pořádku. Rozhodně ne se mnou.

„Miluju tě,“ říkal Edward tím nejvroucnějším tónem, až se mi z té lásky zvedal žaludek, kdybych tedy nějaký žaludek měl. Oni jsou zase spolu? Věděl jsem to, když jsem viděl, jak se na sebe dívají, že se k sobě vrátí, ale přesto mi to zjištění způsobilo bolest, které jsem nerozuměl.

„Já tebe taky. Dávej na sebe pozor! Rozumíš?“ Měla o něj strach? Proč?

„Ty na sebe musíš dávat pozor! Když budeš v bezpečí, všechno bude v pořádku.“ Tou hrozbou pro něj jsem byl já. Byla to pravda.

Auto odjelo a Isabella kráčela po štěrkové cestě, zastavila se a pak následoval její sípavý dech a ruce, co klouzaly po železe. Přelézala bránu. Zavrtěl jsem hlavou a proti své vůli se zasmál. Následovalo hlasité žuchnutí. Další kroky, otevírání dveří, kroky na dřevěné podlaze a pak další žuchnutí. Tentokrát mnohem tišší, skoro nepostřehnutelné. Viktor se vracel z lovu. Po dnešním ránu pojal takové podezření, že se mi vyhýbal, protože si myslí, že mu něco tajím. V tom se nemýlí. Utěšil jsem ho báchorkou, že jsem Isabellu poslal zpět dřív, než jsem zabil tu ženu. Byla to dost chatrný příběh.

„Isabello,“ řekl. Bylo pozdě. Teď jsem nemohl nic dělat. Panika mi zachvátila mysl. Tohle nezvládne. Tvrdila mi, že ji Viktor neovládne, ale já tomu nevěřil. V životě jsem nic takového neviděl. A že to byl dlouhý život.

Vyposlechl jsem jejich rozhovor bez dechu. Trvalo to třicet vteřin a ona odpovídala naprosto perfektně, ale taky naprosto lživě. Je to možné? Opravdu na ni jeho dar nefunguje?

Chvíli stála a její srdce se vracelo do normálu. Prohrábla si rukou vlasy, slyšel jsem, jak se její pokožka dřela s kořínky vlasů. Vydechla a vyběhla po schodech nahoru. Výjimečně ani jednou neškobrtla. Další otevření dveří, látka, která se třela s její kůží, když ji svlékala a kapky vody, co bubnovaly, jakmile dopadly na její obnaženou kůži. Čištění zubů byl vskutku kuriózní ušní zážitek. Oblékla se a vklouzla do postele. Nechápal jsem to. Vyskočil jsem z okna a vylezl na její terasu. Ihned jsem na ni udeřil.

„Co tu děláš?“ Její vůně byla tak dokonalá a opojná. Myslela jsem, že už ji v životě neucítím.

„Bydlím tady,“ odpověděla, jakoby se nechumelilo. Viktor naštěstí zase odešel, protože přes noc tu skoro nikdy nezůstává.

„Lidi,“ odfrkl jsem si. „Rádi děláte, že neumíte do pěti počítat.“

„Tak hele, pane příjemný! Co sis myslel, že udělám? Sbalím si svých pět švestek a odjedu?“ Jistěže jsem si tohle myslel.

„Jo,“ vyprskl jsem. Byl jsem vytočený. Rozčilovalo mě, že se k tomu takhle staví. To, co se stalo, je vážné. „Měla si odjet s Edwardem,“ radil jsem jí, ale uvnitř jsem věděl, že nechci, aby s ním někam jezdila, což bych v životě nepřiznal. Zamračila se.

„Nemáš poslouchat cizí rozhovory!“ brblala.

„Příště si zacpu uši,“ slíbil jsem. Podívala se na mě s vykulenýma očima a pak jí ze rtů unikl tichý smích. Nevěřícně jsem se na ni díval. To si dělá legraci? Smála se do deky, kterou jsem sebral, a strhnul ji z ní, aby se konečně dívala na mě, a přestala se smát. Dlouhé, na člověka nepřirozeně bílé nohy si stáhla pod bradu.

„Co děláš? Dej mi ji zpátky! Je zima.“

„Bello,“ použil jsem Edwardovo oslovení. Třeba mě konečně začne vnímat. „Dneska ráno jsi viděla něco, co jsi vidět neměla. Měla jsi utéct a do smrti mít o mně noční můry.“ Možná to bylo trochu přehnané, ale něco v tom smyslu určitě.

„Je ti to líto?“ zeptala se z nenadání. „Že jsi zabil tu ženu?“ šeptla a podívala se mi do očí. Přestože moje byly karmínové, dívala se na mě pořád stejně. Bylo mi to líto?

„Já nevím. Možná mi je líto jen sebe, protože jsem se nedokázal ovládnout.“ Poklepala na místo vedle sebe. Zakroutil jsem hlavou. Našpulila rty a natáhla se na druhý konec a poklepala na něj. Pak se stáhla zpět. Opatrně jsem si sednul a soustředil se na mělké nádechy.

„Řekni mi, co se stalo,“ žádala. Zasmál jsem se hořkým smíchem.

„To nechceš vědět.“

„Chci,“ odporovala. Byla tak tvrdohlavá, ale stejně už viděla to nejhorší z toho.

„Hned po tom, co jsi odešla, ta žena vstala. Byl jsem ještě vykolejený a ona šla přímo ke mně. Položila mi telefonní číslo na tác a nahnula se ke mně. Myslela, že mi nabízí výhled do výstřihu, ale ve skutečnosti jsem měl její krční tepnu pár centimetrů od obličeje. Tepala tak silně, jako by chtěla prorazit tu slabou membránu krku. A bylo rozhodnuto. Jednal jsem úplně automaticky. Ti dva chlapi vzadu nemohli nic postřehnout. A dál už je ti to asi jasné,“ dokončil jsem to. Podíval jsem se na ni. Sledovala mě očima plnýma soucitu? To jsem si musel nalhávat.

„Myslel jsem, že se mě budeš bát, že ti přijdu odporný,“ přiznal jsem.

„Na to… Na to tě mám moc ráda.“ Zvedl jsem nevěřícně obočí. Těžko se jí to říkalo, to bylo vidět, ale řekla to. Slyšel jsem to.

„Díky,“ odpověděl jsem. Co jsem měl říct jiného? „Dali jste se s Edwardem zase dohromady?“ zeptal jsem se, i když jsem to věděl.

„Ano. Ty události ráno mě asi trochu postrčily.“ Nechtěla to rozvádět dál. Nebyla to moje věc.

„Proč se o něj bojíš?“ Oba jsme teď mluvili o svých pocitech, tak se snad můžu zeptat? Nastavila mi ruku, kde měla jizvu po upířím kousnutí, a ztěžka se nadechla, což způsobilo, že prach kolem ní udělal malé tornádo.

„James, co mi to udělal, měl družku. A teď se nelekni, protože ta upírka se jmenovala Victoria.“

„Prosím?“

„Ericu, je to náhoda,“ přesvědčovala mě, ale sama tomu nevěřila.

„Jak ta Victoria vypadala?“ ptal jsem se v šoku.

„Nádherně jako každý upír. Ale její vlasy… “

„Byly ohnivě rudé.“ Bella zalapala po dechu. Zatímco jsem se vzpamatovával, přemýšlel jsem nad tím, že si to oslovení přisvojím. Je to kratší a hodí se to k ní.

„Vaše sestra,“ konstatovala.

„Naše sestra,“ přitakal jsem. „A nejspíš armáda novorozených navrch.“

Viktor

Seskočil jsem ze stromu, když jsem narazil na hájenku uprostřed lesa. Všude kolem byl její pach a u dveří byl nejsilnější. Rozrazil jsem je a ona vyletěla ze sedu do bojové pozice.

„Věděl jsem, že jsi tady,“ zasyčel jsem na ni. Cítil jsem její strach. Rozplynul se všude kolem mě.

Klip Alkoholička

Tak sama mám z toho hlavu v pejru. Co vy na to? Omlouvám se za nudné výpravy do minulosti, ale musí to být. Snad se vám bude líbit video.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 22. kapitola: