Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 2. kapitola

22.05.2011 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5874×

Probouzela se. Sledoval jsem, jak pomalu otevírala oči. Tak mě vyděsila. Zamrkala a podívala se zpříma do mých očí. Láskyplně a radostně. A pak všechno zmizelo. Zorničky se jí zúžily a do rysů jí vstoupila bolest.

„Okamžitě ode mě odstup!" zařvala na mě. Vytáhla se namáhavě na nohy a zuřivě na mě hleděla. Jasper se bortil pod přívalem nenávisti a zuřivosti. A já taky. Tolik to bolelo, když mě propichovala očima plnýma bolesti a zrady.

„Bello, já se ti tak omlouvám, já-"

„Ty hajzle, potom, cos mi udělal, si jen tak přitancuješ a vlezeš mi do mého pokoje?! Já tě milovala, milovala tak, že jsem byla ochotná vzdát se všeho. Co jsem měla udělat, abych ti byla dost dobrá!" soptila. Potom vzala do ruky první věc, co uviděla, tedy Esméninu vázu z Peru a hodila ji po mně. Mohl jsem ji snadno chytit, ale jen jsem se dokázal dívat, jak mi narazila do hrudi a roztříštila se o ni.

Dívala se mi do tváře a ruce se jí třásly. Teprve teď jsem si uvědomil, že tu stojí celá moje rodina. Všichni stáli jako sloup a těkali očima mezi mnou a Bellou. Bella zaměřila svůj vztek na ně.

„A ty!" Ukázala na Alice. „Má povedená přítelkyně. Zmizela si, nechala si mě tady. Sakra, já tě měla za sestru! A naše ledová královna krásy, Rosalie. Panebože, nemůžeš mě vystát a já toužila znovu tě spatřit. Stýskalo se mi po tobě, tak hluboko jsem klesla. Strašně toužíš být člověkem, viď? Povím ti, stojí to za nic!" Pak se podívala na ostatní a vyplivla na ně poslední větu: „Jak jste mi to mohli udělat, byli jste má rodina!" Slzy jí po tvářích tekly proudem.

Potom vzteky převrátila malý konferenční stolek. Obrátila se na podpatku a odcházela pryč. U dvěří mi věnovala poslední zuřivý pohled a pak za sebou práskla dveřmi, že se v nich sklo zatřáslo. Nasedla do auta a odjížděla pryč. Až k zatáčce jsem slyšel, jak jí hlasitě tluče srdce.

Byl jsem naprosto zlomený. Bylo to, jako kdyby mi někdo opakovaně trhal končetiny. Naslinil, připevnil a utrhl. Naslinil, připevnil a utrhl.

A co víc, člověk, pro kterého bych udělal cokoliv na světě, mě proklíná. Její láska byla hluboko schovaná pod všemi nenávistnými pocity. Když jsem byl bez ní, byl jsem prázdný, byl jsem nic, jako kdyby mi chyběla část osobnosti. Proto jsem se vrátil. Já nemohl žít bez ní a cítil jsem i na dálku, že ona postrádá mě. Chtěl jsem ji prosit na kolenou, aby mi odpustila. Netušil jsem, že to mohlo vygradovat do takové velikosti.

Esmé vzlykala Carlislovi na rameni. Alice se držela zábradlí, jako kdyby potřebovala oporu a Jasper měl hlavu v dlaních. Nejvíce mě překvapilo, že Rosalie se netvářila sebestředně a nikde nehledala svůj odraz, aby zkontrolovala, jak se tváří, ale obvyklou sebevědomou masku shodila a držela se zaraženého Emmetta za ruku. Já, vůbec jsem se nedokázal hýbat. Stál jsem, díval se ke dveřím a pořád měl před očima tu strašnou bolest v Bellině čokoládových očích.

Nikdy jsem si nemyslel, že tohle dokážu s člověkem udělat, že se tak zamiluje do zrůdy, jako je upír.  Nemyslel jsem, nevěděl jsem. Esméiny paže mě objaly.

„Běž za ní," řekla mi Alice.

„Teď to nejde, musím jí dát čas."

Políbil jsem matku na tvář a odcházel nahoru do mého pokoje a cítil na zádech zraky mé rodiny. Po celém století mé nohy nebyly z diamantu, ale z vosku. Doplazil jsem se až k prosklené části domu. Díval jsem do lesa, na ptáky, jak poletují nad korunami stromů.

Celý den jsem takto zíral do lesa a stále si přehrával Belly monolog z rána. V hlavě mi vířily vzpomínky na nejšťastněší chvíle mého života. Na náš první polibek, na vítr a její laskání ve vlasech, když jsme jen tak pro radost beželi lesem, na její dotky na mém těle. Následovaly ty vzpomínky, kdy málem přišla kvůli mně a mé samotné existenci o život. Poslední vzpomínka, kdy jsem jí lhal a podkopal všechno, co jsme spolu zažili. Jak to, že jsem netušil, že mě tolik miluje. Opravdu se chtěla vzdát kvůli mně všeho a já to zničil.

V noci jsem se rozhodl za ní jít. Musím se pokusit jí říct, jak moc mě to mrzí, aniž by u toho zdemolovala vlastní pokoj. Vyběhl jsem z domu ven a běžel plnou rychlostí. Jsem blázen. Nikdy mi neodpustí. Konečně jsem vyskočil do jejího okna. Přesto všechno neviděl jsem její tvář, necítil její vůni a neslyšel její hlas dlouhý rok. Bylo to nejhorší období, jaké si člověk i upír dokáže představit.

V jejím pokoji se mi naskytla hrůzná podívaná. Bella seděla na posteli a klopila do sebe vodku plnými doušky a v jedné ruce cigaretu. Když mě spatřila, usmála se a potáhla si. Vytrhl jsem jí to z ruky a bezmyšlenkovitě to vyhodil z okna. Pak jsem ji vzal za lokty a přitáhl jsem si ji k obličeji. Zase mě udeřila tíha jejích pocitů.

„Co jsi to udělala?" ptal jsem se jí. Pohled na ni mi zakalila rudá mlha.

„Proč jsi mi to vzal! Sebral jsi mi to nejcennější, to nejkrásnější, co jsem kdy měla a teď už mi bereš i tohle? Na to nemáš právo, Cullene!" Padl jsem pod tíhou a pravdivostí jejích slov.

„Vypadni a hned!"

Musel jsem odejít. Působil jsem na ni jako katalyzátor, ale nejdřív jsem ji přes protesty donesl do koupelny. Tam mi řekla, že už to zvládne sama a já uposlechl. Vyskočil jsem na trávník před jejím domem. Čekal jsem a poslouchal, jestli je v pořádku celou noc.

Svítalo a byl pátek. Charlie vstával a chystal se do práce. Promluvím si s ním teď. Vyšel z domovních dveří a šel k autu a já za ním. Vypadal unaveně a dost neudržovaně.

„Charlie," řekl jsem mu. Otočil se na mě a koukal, jako kdyby spatřil ducha. Pak začal brunátnět.

„Ty se opovažuješ stát před mým domem!" a chtěl to doprovodit pěstí. Chytnul jsem jeho ruku přímo před mým nosem. Ne že bych si nezasloužil dostat přes hubu, ale nechtěl jsem, aby si zrušil končetinu o mojí kamennou tvář. Pokoušel se mi vytrhnout.

„Charlie, vím, že rozhodně nejsem váš favorit, ale teď mě musíte poslouchat! Viděl jsem Bellu. Víte, že pije a kouří u sebe v pokoji? A očividně to pití dost nezvládá, potřebuje pomoc!" Žíla na čele mu tepala a pak spustil.

„Myslíš, že to nevím, že jsem si nevšiml, jak se má dcera ničí, ale už to skoro ani není má dcera, ne  duševně. Dávno mě opustila. Všichni už se jí snažili pomoci, ale nikdy se nevyrovnala s tím, že si ji opustil! Vidíš to auto? V náklaďáčku se před tři čtvrtě rokem málem zabila, protože řídila opilá. Pod oknem je bazén s vajgly a v noci nespí, volá tě." Jeho slova mě upalovala.

„A teď se mi tu zjevíš na mém vlastním pozemku a chceš mi kázat o morálce. Nemáš tušení, co jsem všechno dělal mimo zákon, abych ji udržel na škole. A teď mi zmiz z očí!" Když se ke mně otočil zády, vběhnul jsem do lesa. Běžel jsem plnou rychlostí, dokud jsem nedorazil na naši, kdysi naši, louku a tam začal zplna hrdla řvát.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 2. kapitola: