Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkohol je můj kamarád (a velmi dobrý) bonus - epilog

23.01.2010 (14:30) • Eunta • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3066×

BONUSOVÝ DÍL - EPILOG



V životě jsou krušné chvíle, u kterých si myslíme, že je to to nejhorší co nás potkalo. Možná máme pravdu, ale po něčem zlém zákonitě přijde něco dobrého. Bolest ze ztráty v nás zůstane, ale přebije ji další věc a tou je neskonalé štěstí, které nás naplní. Občas se začneme naklánět k tomu, že nemá význam dál přebývat na tomto světě. Občas bychom skákali radostí a občas...



Život je jedna velká emoce, která nás popohání kupředu a záleží jenom na nás, jak moc emoce necháme působit a co to s námi udělá. Záleží jenom na nás jak svůj život prožijeme. Můžeme se utápět ve smutku a nevnímat okolí, můžeme se tomu postavit čelem a zjistit, že jsme dobří a dokázali jsme to. Nebo můžeme být nad věcí a vůbec si některé věci nepřipouštět. Každý člověk je jiný a každý svůj život vnímá jinak. 



Záleží jenom na naší životní volbě a na síle určitého člověka...







Vítr skučel mezi stromy a ohýbal jejich jemné větvičky. Byly tak bezbranné proti silnému větru, byly jako hadrová panenka, která nemůže udělat vůbec nic. Poddávaly se mu a nebránily se. Bylo to součástí přírody. Já ale nebyla součástí přírody. Já jsem byla spíše úkaz.

Seděla jsem na dřevěné lavičce za naším domem, který do této přírody vůbec nepatřil. Patřil někam do honosnější a zámožné čtvrti. My s ním ale byli spokojeni, poskytoval nám přesně to soukromí a to tajemství, které jsme potřebovali uchovat mezi jeho zdmi.

Tajemství, o kterém všichni podvědomě věděli, ale nikdo si to nedokázal uvědomit naplno. Ano, o upírech se vědělo a ví, ale všichni si říkají, že to jsou jenom nějaké babské povídačky a vymyšlené příběhy. Já byla ale také jedním příběhem. Možná příběhem z mnoha, ale můj byl zaručeně nejzajímavější.

Musela jsem se pousmát nad mou minulostí, protože je naprosto odlišná od přítomnosti. Říká se, že člověk má žít dopředu a neohlížet se dozadu, ale...

Zahleděla jsem se znovu do korun stromů a vzpomínala. Sice to nebylo v tak jasných barvách jako za mého lidského života, ale vše mi v hlavě po přeměně zůstalo. Nechtěla jsem svoje vzpomínky ztratit, bez nich bych to už nebyla já. Můj úsměv na tváři zůstával. Teď jsem byla doopravdy šťastná. Měla jsem vše, po čem jsem vždy toužila. Měla jsem to a ještě něco navíc.

Opřela jsem si hlavu o bok lavičky , slastně zavřela oči a ponořila se do své hlavy. Občas mi bylo líto, že nemůžu spát ani snít, ale za to jsem měla spoustu času na něco jiného. Ponořila jsem se na začátek všeho. Na začátek našeho dlouhého, ale přece překvapivě šťastného příběhu.

První co mi vyplulo na povrch bylo první setkání s Edwardem. Jeho nebezpečný výraz na hodině biologie. Jeho nepřítomnost ve škole a následný příchod. Ha, jeho snaha o rozhovor. Doteď si pamatuji, jak jsem si připadala trapně. Naše následné sbližování, které bylo zajímavé, ale přesto nezapomenutelné.

A potom ona osudná oslava mých narozenin. Tento den bych nejraději smazala ze zemského povrchu.

Tím se odstartoval ten kolotoč všech náhod a bolesti. Edwardův odchod. Moje trápení a hlavně moje pití, které bylo příčinou všeho. Milovala jsem alkohol tak, jak jsem milovala Edwarda. Byla to moje droga, které jsem se nemohla zbavit, protože stejně jako droga vás uklidňuje a uvádí do stavu beztíže, kde jsem zrovna chtěla být. Bolest byla tak velká, že jedině tohle bylo možné východisko. Otupit smysly a pokud možno na nic nemyslet.

Alkohol byl můj kamarád - a velmi dobrý. Důvěřovala jsem mu jako kamarádovi, měla ho ráda jako kamaráda a ráda jsem se k němu vracela. Poskytnul mi vše, co jsem v tu chvíli potřebovala. Byla to moje opora a v té temné době moje určitá záliba. Ještě teď si pamatuji, jaký to je pocit. Lehce ho ucítíte v ústech, lehce se vám dostane do krku a směřuje tělem dál. Opojná chvíle, která zažene všechny chmury. Rozlije se po celém těle, cítíte se omámeni a myslíte si, že je vše v pořádku, vše je tak, jak má být. Vše je dokonalé.

Milovala jsem ty chvíle s mým jediným kamarádem. Vyhledávala jsem je. Nejdůležitější bylo se opít naprosto na mol. Člověk necítil tělo a bylo mu jedno, co se stane. Nemyslel na následky a své činy. V tomto světě alkoholu je dovoleno vše, ale platí se taky velkou cenou.

V té době jsem nemyslela na nic jiného než na sebe. Potřebovala jsem se dát do kupy a smířit se s tím, že Edward odešel, že mě opustil a zanechal na pospas celému světu. Útěk do světa alkoholu byl lehký a plynulý. Bez zbytečného odporu. Vplula jsem mezi ostatní jako do vody a užívala si to. Chmury byly ty tam, ale jakmile člověk vystřízlivěl, bolest byla ještě větší. Takže zákonitě se do toho musíte vrátit zpět, nechcete se trápit, proto tato volba.

Je možné, že kdybych se nesnížila až tam, tak se Edward nevrátí. Už několikrát jsem nad tím přemýšlela, ale nakonec jsem ráda za to, kde jsem teď. Život si pro mě ale nachystal víc kopanců, než jsem čekala. Naše první dítě. Dítě, které jsem nechtěla, protože jsem si myslela, že na to nejsem dostatečně připravená. Dítě, které jsem zezačátku odmítla a tím ranila Edwarda. Dítě, o které jsme nakonec přišli. Bolestná ztráta, která navždy zůstane v nás. V našich ledových srdcích.

Toto prázdné místo ale zaplnila naše Renesmee. Kouzelný tvoreček a nejúžasnější poloupír na světě. Naše dcera, naše spása a náš život. Vnesla do našeho pochmurného života slunce a rozzářila ho naplno. Je to moje holčička, kterou nesmírně miluji a jsem ráda, že ji mám. Je dokonalá, inteligentní a prostě andílek se vším všudy. Každý si ji okamžitě zamiluje.

,,Proč jsi tu tak sama?" ozvalo se najednou za mnou. Sametový hlas, který bych poznala všude. Můj Edward. Ani jsem ho neslyšela přicházet, zřejmě jsem byla hodně ponořená do svých myšlenek. Musela jsem se tomu pousmát. Edward si přisednul ke mně, objal mě a přitáhnul si mě na svou hruď. Jeho rty jsem ucítila na čele a blahem skoro vrněla.

,,Přemýšlím. Je tu takový klid." Řekla jsem mile a podívala se do jeho zlatavých očí. Milovala jsem jeho pohled, dokázal tím vyjádřit tolik pocitů a emocí. Jako právě teď. Jeho obličej se stáhnul a zachmuřil. Musela jsem se znovu pousmát. Toužil číst moje myšlenky, to mi bylo jasné. Dovolila jsem mu to jenom párkrát, ale stále mi to přijde zvláštní. Moje myšlenky jsou prostě jenom moje, ale Edwardův zmučený obličej mě zase utvrzuje v tom, že na kratičkou chvíli mu to dovolit můžu.

Můj štít je zajímavý dar. Pomalu jsem ho stáhla a snažila se myslet na to vše. Na svůj dosavadní život a ukázat ty okamžiky Edwardovi. Poznala jsem, že ho mám v hlavě. Velice dobře. Jeho grimasy obličeje se měnily během chvilky.

,,O tom přemýšlím." Řekla jsem a políbila ho na jeho mramorová ústa. Polibek mi oplácel a ještě více si mě k sobě přitáhnul.

,,To už je naštěstí všechno za námi." Řekl lehce a já věděla, že říká pravdu. V našem soukromí nás ale někdo vyrušil.

,,Mamí... tatí... !" křičela Renesmee a vběhla nám rovnou do připravených náručí.

,,Co se děje zlatíčko?" ptala jsem se okamžitě, protože jsem měla strach, co se jí stalo.

,,Strejda Emmett mě honí. Prý má babu, ale já neumím utíkat tak rychle jako on," řekla smutně a sklopila svou hlavičku s bronzovými vlásky. Byla tak roztomilá.

,,Tak víš co? Tatínek půjde s tebou a strejda Emmett tě zaručeně nechytí." Řekla jsem vesele a Edwardovi zajiskřilo v očích. Jistě, jako malí kluci.

,,Ano! Ano!" výskla vesele a už chytala Edwarda. Ten ji vzal do náruče a políbil mě.

,,Za chvíli jsem zpátky. Miluji tě."

,,Já vím, já tebe taky."

A takhle skončil můj příběh. Ze začátku velice bolestivý, ale cesta ke štěstí je trnitá a plná nástrah. Štěstí si musí člověk zasloužit a bojovat o něj za každou cenu. Štěstí se nerozdává na každém rohu. Já si ho musela taky zasloužit a můj příběh není jen tak ledajaký. Je smutný, ale i zároveň kouzelný. Je silný a přetrpěl vše možné.

Můj příběh je jedinečný... můj příběh má šťastný konec...

Shrnutí povídek

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkohol je můj kamarád (a velmi dobrý) bonus - epilog: