Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkohol je můj kamarád (a velmi dobrý) 24

Cosmopolis


Alkohol je můj kamarád (a velmi dobrý) 24Ahojte - Máme tu další pokračování a můžu říct, že je i docela na mě dlouhé. Bella se dává postupně do kupy a tak doufám, že vám takhle kapitola nebude připadat nudná. Posuďte sami. Těším se na komentáře a prosím o nějakou kritiku, co zlepšit, co ubrat ... prostě cokoliv. Díky za vše. Vaše eunta

Prohlídka proběhla a Carlisle konstatoval, co jsme už všichni věděli, ale přesto jsme tajně doufali, že to nebude pravdu.

,,Je mi to líto, Bello. Opravdu.“

Mlčky jsem Carlisleovi přikývla, protože v tuto chvíli by jsem na nic jiného neměla. Potvrdil mou bolest a teď bylo na mě se s ní smířit. Ale nebyla jsem si jistá, zda jsem něčeho takového vůbec schopna.

,,Mám zavolat Edwarda?“ zeptal se opatrně, protože musel vědět, co právě teď prožívám. Jeho obličej byl strhaný a tak jako z toho mého vyzařovala bolest nad ztrátou.

Chvíli jsem vůbec nevěděla co po mě chce, ale donutila jsem se trochu vzpamatovat. Vše okolo bylo rozmazané a myslela jsem jenom na prázdno ve mně, protože už pod mým srdcem nebušilo druhé. Moje už bilo samo.

,,Cože?“ zašeptala jsem, jelikož můj hlas jsem ovládnout nedokázala. Schylovalo se u mě k nějakému psychickému zhroucení, kterému jsem musela za každou cenu předejít.

,,Mám k tobě zavolat Edwarda?“ zeptal se znovu a velmi trpělivě. Dával mi čas a já jsem tu za to byla vděčná, protože jsem odpověď neznala. Edwarda jsem potřebovala, ale nemohla jsem vidět jeho obličej, který má zbrázděný bolestí a utrpením.

Chtěla jsem ho obejmout a vyplakat se, ale tím bych mu ubližovala ještě více. Na to jsem ho přespříliš milovala. Když ho ale odmítnu, bude se trápit ještě více. Stála jsem na rozhraní a nevěděla jsem, na kterou stranu se mám naklonit.

,,Carlislee, prosím až za chvíli, potřebuji být chvíli sama.“ Odpověděla jsem mu a přetočila se na bok. Popadla jsem polštář a držela ho ze všech sil. Bolest přicházela postupně a přesto v hodně velkých dávkách.

Carlisle ke mně ještě přistoupil a pohladil mě po vlasech. Byl to něco jako můj druhý otec. Moc jsem si ho vážila, ale přesto jsem potřebovala být sama. Zřejmě to vycítil.

,,Hned odejdu, Bello….ještě něco….nechceš nějaké prášky na uklidnění….hodně ti pomůžou.“ Řekl klidným hlasem a já děkovala, že je doktor, protože sama bych si o to zřejmě neřekla.

Uklidňující prášky byla výborná volba, protože vše se utlumí a nebude to tolik bolet. I když bych si to jisto jistě zasloužila. Otočila jsem se na něj, abych mu viděla do obličeje.

,,Ráda bych.“ Řekla jsem slabě, i když jsem věděla, že stejně náš rozhovor musel slyšet kompletně celý dům. To byla nevýhoda upírů. Ten jejich citlivý sluch. Nechtěla jsem, aby to Edward slyšel, ale stalo se. Vím, že mi prášky pomůžou.

,,Jistě. Hned ti nějaké donesu.“ Řekl a už jsem viděla jenom rozmazanou šmouhu, která už v pokoji nebyla. Během dvou vteřin byl zpátky i se sklenkou čisté vody. Nastavila jsem ruku a mi do ní položil dva bílé prášky. Okamžitě jsem je polkla a lehce zapila.

Položila jsem se zpátky na polštář co mezitím Carlisle odešel. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale přicházelo to samo. Tak samo, jako bolest. Tváře jsem měla slité slzami, které tekly, ale já je nechala.

Potřebovala jsem to ze sebe nějakým způsobem dostat. Nevzlykala jsem, jenom jsem ležela a pokoušela se přijít na to, jak tuhle bolest zvládnout. Jak opět normálně žít.

Vím, že prášky začaly pomalu zabírat, cítila jsem se malátná a padaly mi víčka, ale předtím, než jsem upadla do osvobozující země spánku se otevřely dveře a zase zavřely. Byl to Edward, tím jsem si byla jistá, ale už jsem byla moc daleko na to, abych byla schopná mluvit.

,,Stojím opět na té proradné louce. Cítím neuvěřitelný chlad a bolest. Vítr mi šlehá do obličeje moje vlasy, ale já ho nechávám, protože můj zrak je upřený jiným směrem. Opět mám na sobě ty bavlněné šaty po kolena, jsem bosa, ale něco je jinak.

Šaty už nejsou od krve, jsou stejně nebesky bílé, jak mají být. Přede mnou se tyčí obrovský dům, impozantní dům, jak jinak než dům Cullenů. Stále stojím a čekám, protože tohle se mi už zdálo. Tohle jsem už zažila. Sny se přece opakují a je mi jasné, že každou chvíli uslyším pláč dítěte. Pláč mého novorozence.

Začínám být ale nervózní, protože se stále nic neozývá a pak posléze si uvědomím tu strašnou chybu. Chybu, která změnila můj sen, protože už dítě neuslyším. Dítě je mrtvé.

Zhroutím se na koleno a nehty zaryji do hedvábného trávníku. Z mého těla se ozývají vzlyky. Copak nemůžu mít klid ani ve snu???“

,,Ááááá“

,,Bello, lásko…to je v pořádku…to byl jenom škaredý sen.“ Utěšuje mě Edward a já se okamžitě otočím a zabořím svůj obličej do jeho studené hrudi. Slzy se spustí okamžitě a postupně se k tomu přidávají i vzlyky.

Takhle jsem to nechtěla, chtěla jsem Edwarda od mých psychických výlevů ušetřit, ale já ho potřebovala. Silně jsem se k němu přitlačila a chtěla jsem, aby byl ještě blíž.

Jeho blízkost mi připadala malá. Mým dotekům se nebránil a přitáhnul si mě k sobě ještě blíže. Tohle bylo to, co jsem potřebovala. Trochu jsem se uklidnila, ale stále tu ta nesnesitelná bolest byla. Pulzovala celým mým tělem. Potřebovala jsem všechno ze sebe dostat, ale nevěděla jsem jak.

,,Chybí mi.“ Zašeptala jsem opatrně, protože jsem nevěděla, zda o tom bude chtít Edward vůbec mluvit, ale já o tom potřebovala teď mluvit.

Edward ztuhnul. Ouha…to nebyla dobrá volba.

,,Chceš o tom mluvit?“ zeptal se také opatrně, ale stále se nehýbal.

,,Chci.“ Odpověděla jsem mu, ale do očí jsem se mu nepodívala. Hlavu jsem měla stále zabořenou v jeho hrudi. Jeho košile byla celá mokrá od mých nevysychajících slz, které nebraly konce.

,,Moc mi chybí…..byl jsem na ten zvuk dvou bijících srdcí tak zvyklý a byl to také nejdůležitější zvuk v mém životě.“ Řekl tiše.

,,Omlouvám se.“ Zašeptala jsem zpátky.

,,Není za co, lásko…nemůžeš za to….vždy se vše nemůže podařit tak, jak si přejeme. Nechci, aby ses jakkoli obviňovala, protože sám Carlisle měl strach, protože při všem tom stresu….prostě nesmíš myslet na sebe jako viníka….zřejmě to tak nemělo být….“promlouval tiše.

,,Asi nemělo….omlouvám se za svoje chování, byla jsem hloupá…..jestli chceš, nastěhuji se k vám.“ Řekla jsem a podívala se do jeho zlatavých očí.

,,Jistě, že chci, Bello…byl bych moc rád, nepřeji si nic jiného, než tě mít u sebe. Neboj, spolu zvládneme vše.“

U Cullenů jsem byla ještě dva dny a odpočívala. Bolest jsem stále cítila, ale už jsem si na ni zvykla. Edward mě přesvědčoval, že se tím nemám zatěžovat, že spolu vše zvládneme. Začala jsem mu důvěřovat a cítila se o trochu lépe.

,,Edwarde, chtěla bych jet za Charliem a vyzvednou si pár svých věcí.“ Řekla jsem odpoledne v obývacím pokoji.

Zrovna jsme se dívali s Emmettem na nějaký jeho oblíbený sportovní kanál. Emmett svými vtípky zaručoval, že jsem se necítila tak hrozně a Edwardova blízkost mi pomáhala ještě více.

,,Jistě, Bello….to nebude problém.“ Odpověděl a mile se na mě usmál. Věděl, že už se cítím lépe a měl na tom svůj podíl. Dodával mi pozitivní energii a nenechával mě vůbec samotnou.

Došla jsem se obléknout a mohli jsme vyrazit. Edward zaparkoval před Charlieho domem a uličnicky se usmál. Byl to silný muž, protože vím, že ho to také hodně ranilo, ale nechtěl, abych se cítila ještě hůř.

,,Co se děje?“ zeptala jsem se, protože jsem nechápala jeho úšklebek.

,,Charlie má návštěvu.“ Konstatoval a zamířil svůj pohled směrem do oken. Chvíli koukal do prázdna a potom otočil svůj pohled na mě.

,,Jakou?“ zeptala jsem se, ale měla jsem strach, protože jsem pomyslela na Billyho z LaPush. Myslím, že by to zrovna nebylo dobré. Chtěla jsem s Charliem také mluvit a nechtěla jsem u toho přihlížející.

,,Jeho přítelkyně, jak zmiňoval.“

,,Jaká je?“ zeptala jsem se znovu, protože jsem doufala, že Charlie bude mít konečně někoho pro sebe.

Svoji druhou polovičku, jakou já jsem našla v Edwardovi. Byl moje opora a ,,člověk“, bez kterého bych si už svůj život nedokázala představit.

Edward se znovu zahleděl do domu a zřejmě se zaposlouchal do myšlenek té ženy.

,,Zdá se být docela milá, ale velice zvědavá a prostořeká. Řekl bych. Ale Charlieho má skutečně ráda.“ Řekl a lehce se usmál.

,,To jsem potřebovala vědět.“ Řekla jsem a začala vystupovat z auta, ale Edward už stál u mých dveří a pomáhal mi.

Vstoupili jsme do domu a šli rovnou do kuchyně.

,,Ahoj tati.“ Řekla jsem a viděla, že byli oba zrovna ve velmi náruživé debatě, Charlie vypadal opravdu šťastně a já jsem byla ráda, že ho takhle vidím. Alespoň něco pozitivního na tom všem zmatku a bolesti.

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Alkohol je můj kamarád (a velmi dobrý) 24:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!