Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alecovo rozhodnutí - 2. kapitola

Alecovo rozhodnutí - 2. kapitolaTak ani v této kapitole se Cullenovi neobjeví, ale už to mám naplánované, takže by se měli objevit dost brzy. Tahle kapitola je o menších problémech, které se ale v dalších mnohem zvětší. Petruss11

Ráno jsem byl v sále první. Moc dobře jsem tam znal cestu. Pořád jsem měl v paměti vzpomínku, jak jsem těmito dveřmi procházel poprvé.

Šel jsem tehdy přímo za Felixem, za ruku se mě křečovitě držela vystrašená Jane. Měli jsme na sobě černé pláště, které nám půjčili Volturiovi. Žádné jiné oblečení jsme totiž s sebou neměli. Jane tehdy měla ještě rozpuštěné vlasy, vypadala s nimi jako pravé dvanáctileté děvče. Teď vypadá nejméně na šestnáct, ale já na tom nejsem o nic lépe.

Z myšlenek mě zase vytrhla Jane, tentokrát to však byly její kroky za mnou. Jen kolem mě prošla, ale při vstupu do sálu sebou trhla. Vybavovala se jí stejná vzpomínka jako mně. Teď už nebyla tou bezbrannou dívkou, která sem vcházela poprvé, vyrostla z ní překrásná a sebevědomá dívka.

Chvíli po Jane přišli první novorození. Hned jsem ji mezi nimi začal hledat, ale nebyla tam. Byl jsem trochu zklamaný, ale ne dlouho, protože přišla hned po prvních. Přišla přesně na čas. Věnovala mi dlouhý pohled. Nevím, jestli měl znamenat lásku nebo ,tebe si pamatuji‘. Snažil jsem se jí věnovat co nejvíce, ale ne moc, aby si toho ostatní nevšimli. Celou dobu si mě skoro nevšímala a já z toho pomalu začínal vyšilovat. Když se náš trénink blížil ke konci a ona mi neřekla nic jiného než „Ano, Alecu.“ nebo „Ukaž mi to ještě jednou.“, začínal jsem být zoufalý a jako správný zoufalec jsem se odhodlal k zoufalému činu. Hned co jsme skončili a ona chtěla odejít, chytil jsem ji za ruku.

„Počkej, naučím tě večer pořádně lovit,“ nabídl jsem jí rozpačitě.

„Ano, půjdu ráda,“ odpověděla, ale na očích jí bylo vidět, že by mě nejradši upálila zaživa za to, že si myslím, že neumí lovit. Sice to nebyla pravda, ale nechtělo se mi jí to rozmlouvat a znova se s ní hádat, a tak jsem si radši rychle vzal věci a utekl do pokoje.

 

+++

 

„Ty jsi pitomec,“ byla první povzbudivá slova mé sestry, když vešla do pokoje.

„A ty dokážeš upíra dost utěšit, když to potřebuje,“ odpověděl jsem ironicky.

„Hele, chceš pomoct?“ zeptala se mě o dost vážněji.

„Vždyť ty jsi kluka ještě nikdy neměla, tak jak bys mi mohla pomoc?“ zeptal jsem se uštěpačně.

„To, že nevíš o mých klucích, ještě neznamená, že žádné nemám,“ odsekla mi.

„Aha, takže ledová královna má tajemství,“ zakončil jsem naši konverzaci a naštvaně odešel. Nevěděl jsem, kam jdu, prostě jsem vyběhl z hradu rovnou za nosem, nakonec jsem se zastavil v lese, který jsem si kdoví proč oblíbil. Tam jsem měl dost času přemýšlet. Z myšlenek mě vytrhl známý hlas patřící té, kvůli které jsem se pohádal se sestrou.

„Děje se něco?“ zeptala se mě ledově klidným hlasem.

„Ne, nic,“ odpověděl jsem, i když z mého hlasu byl patrný opak.

„Co tady děláš?“ snažil jsem se zakrýt svůj smutek.

Konečně jsem se na ni otočil. Nebyla ve své podobě, byl z ní medvěd. Asi si všimla mých rozpaků, a tak se začala měnit zpět. Po přeměně na sobě neměla nic jiného než spodní prádlo. Rychle jsem jí půjčil svůj plášť Volturiových. Bez jediného slova si ho ode mě vzala. Ještě než si ho stačila navléct, spatřil jsem její dokonalé tělo. Nezmohl jsem se na slovo – její křivky byly dokonalé. Všimla si mého pohledu a přišla až těsně ke mně. To už jsem se neovládl. Jemně jsem ji chytil za paži a čekal, co udělá. Nesnažila se mi vymanit ani utéct, a tak jsem si ji pomalu začal přitahovat ještě blíže k tělu. Když naše obličeje byly od sebe vzdálené ani ne pět centimetrů, políbila mě. Opětoval jsem jí polibek, a protože jsme nemuseli dýchat, trval velmi dlouho.  Já si užil každou sekundu a vypadalo to, že ona také.

„Thereso,“ promluvil jsem, když jsem se od ní konečně odtrhl.

„Můžeš mi říkat Ress,“ přerušila mě a podívala se do mých zamilovaných očí. Víc jsem k dalšímu polibku nepotřeboval. Strávil jsem s ní celou noc a pak ji odvedl do pokoje. Vrátil jsem se na chvíli do svého, kde na mě čekala Jane.

„Je mi to moc líto, prosím, odpusť,“ omlouvala se za předchozí večer.

„Nemusíš se omlouvat,“ oponoval jsem jí konejšivým hlasem, „díky tobě mám tu nejkrásnější dívku na světě,“ dořekl jsem a usmál se blahem. Zprvu se na mě nechápavě podívala, ale pak se usmála. Bylo jí jedno proč, hlavně že jsem byl šťastný. Moje malá sestřička. Vzpomněl jsem si na další věc ze své minulosti.

Bylo to krátce před naší přeměnou. Byli jsme s Jane na hřišti. Vím, jak moc to tam nenáviděla. Všechny děti se nás bály. Po celé vesnici kolovaly drby, že jsme kouzelníci a zplozenci ďábla. V ten osudný den tam s námi byl i Amur, syn našeho vůdce, a jeho parta hromotluků. Jane si zrovna hrála s panenkou, když k ní přišli. Amur jí panu surově vzal a začal si s ní házet. Vtom se Jane rozbrečela, věděl jsem, že jí musím pomoct. Ještě chvíli jsem zůstal nehybně na svém místě, když Amur začal posměšně řvát:

„Tak co, ďáblova dcero, vyšleš na mě blesky a vezmeš si čertíka zpět?“ To už jsem nevydržel a rychle přeběhl k sestře. Měla zavřené oči, ale stejně mne chytila za ruku. Najednou se Amur zřítil k zemi bolestí. Jane si ani neuvědomovala, co provádí. Všichni se na nás vystrašeně podívali. Potichu jsem jí začal šeptat:

„Jane, sestřičko, to už stačí. Amur ti tvou panu vrátí. Teď otevři oči a podívej se na mě.“ Ona je opravdu otevřela. Zadívala se na mě tehdy ještě modrými kukadly a konečně nechala Amura jít. Ten přímo vystrašeně utekl. Po pár dnech si pro nás přišli vládcovi hradní a odvedli nás do cely, odkud jsme šli rovnou na hranici.

Na tuhle vzpomínku bych nejradši zapomněl, ale celé mi to dalo možnost stát se upírem, bojovat za Volturiovy a hlavně potkat Ress. Už jsem se nemohl dočkat dalšího dne s ní, naštěstí to moc dlouho netrvalo.

Zase jsem procházel těmi dveřmi do nového života a viděl před sebou Jane. Už cvičila první příchozí, já však čekal jen na jednu. Když Ress konečně dorazila, začal jsem se jí pořádně věnovat, jako bychom byli sami v místnosti. Ona však všechno oplácela ledovým pohledem kamsi za mě. To už jsem nemohl vydržet, a tak jsem v polovině hodiny opustil místnost. Na zádech jsem cítil pohledy všech, jeden mě ale přímo probodával. Nechtěl jsem zjišťovat, čí pohled to je.

 

+++

 

Upíří rychlostí jsem doběhl do pokoje a zabouchl za sebou dveře tak, že málem vypadly z pantů. Schoulil jsem se do klubíčka na posteli. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, proč tam je. Upíři přece nespí.

Nevím, jak dlouho jsem takhle ležel. Musel jsem si urovnat myšlenky. Z rozjímání mě přerušilo klepání na dveře. Zvedl jsem se a už chtěl otevřít, když jsem si uvědomil, kdo to bude. Jane ani vládci neklepali, prostě vešli, a ostatní neznali polohu mého pokoje. Za dveřmi tedy musela stát Ress, které jsem se včera zmínil o čísle a lokaci mého pokoje. Při vzpomínce na Ress mě zase píchlo v mém mrtvém srdci.

„Vypadni!“ zakřičel jsem přes dveře, takže to musela slyšet i další půlka hradu.

„Nemůžu, bydlím tady,“ ozvala se zpoza dveří má sestra.

„Jane? Odkdy klepeš?“ zeptal jsem se, když jsem jí otevíral dveře.

„Od té doby, co zamykáš dveře,“ odpověděla mi s vypláznutým jazykem.

Zase jsem bouchl dveřmi, které už to nevydržely a zůstaly mi v ruce. Jane se na mě podívala a rychle namítla:

„Tohle je na tebe, já tam znovu nejdu!“ Tohle se nám s dveřmi totiž nestalo poprvé. Poprvé se nám to stalo, když jsme byli novorození a neuměli svou sílu ovládat, pak když jsme vůbec nebojovali proti Cullenovým a jen odešli z bitvy, kterou jsme měli vyhrát. Naposledy tehdy, když jsme se dozvěděli, že máme trénovat bojovou skupinu. Vládci už s námi přestávali mít trpělivost, jediné, co nás drželo, byly dobré výmluvy. Teď jsem však žádnou neměl. A říct jim pravdu, že jsem je rozbil kvůli dívce, to jsem mohl rovnou začít vytírat kartáčkem celou podlahu velkého sálu.

 


 

Znovu moc děkuji za korekci a tentokrát i za krásné komentáře, které mě povzbudily k napsání této kapitoly, a další se budu snažit přidat co nejdříve.

 

Petruss11


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Alecovo rozhodnutí - 2. kapitola:

 1
13.05.2013 [19:47]

Emi28 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon SUPER- nič viac k tomu podľa mňa hovoriť netreba Emoticon

3. super
15.01.2013 [13:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jasmínka
13.01.2013 [20:50]

moc pěkný....jsem zvědavá, co se bude dít dál.....Nicméně musím uznat, že Alec na mě působí jako klasický chlap....jednou se mu povede políbit holku, která se druhý den soustředí na boj v tomhle případě a ne na něj a on je z toho chudák celý zničený =D ...ale to nemyslím vůbec zle...jen tak dál...už se moc těším na další

12.01.2013 [22:26]

NeverZačíná se mi to i líbit. Emoticon Jen... Zkus příště dění více rozepisovat, třeba tu vzpomínku, ta by mě docela zajímala. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!