Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alec a... Nessie?! - 6. kapitola

27.11.2012 (08:15) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1896×

„Ty jsi taková potvůrka, Nessie,“ smál jsem se a zapadl do pokoje.

„Proto mě máš tak rád,“ zasmála se na oplátku Renesmé a spojila naše rty.

„Renesmé, já tě…“

„Renesmé, já tě miluju,“ řekl jsem tišším tónem hlasu, aby to mohla slyšet jen ona. Nikdy nevíte… Tady i zdi mají uši.

Nastala kratší odmlka, která mi ale připadala neskutečně dlouhá. Neměl jsem to říkat? Řekl jsem to ve špatnou chvíli? Co, když ona mě nemiluje, co potom? Jak zareaguje? No tak, Ness, mluv, prosím!

„Alecu… Víme, že to nepůjde, že z toho budou problémy,“ začala a ji jen pozoroval, „ale to mi je jedno. Taky tě miluju. A budu si stát za svým, ať se děje, co se děje.“ Neudržel jsem se a musel jsem se usmát, jak nejvíc to šlo. Přísahám bohu, že kdybych měl srdce, mám nejvyšší srdeční aktivitu na celém světě. Objal jsem ji. Svoji Renesmé. Ah… Jak krásně to zní. Má Renesmé. Teď mi můžou Felix s Demetrim… vy víte co.

„Jo, věřím, že se to Arovi a ani jednomu z vůdců nebude líbit, tvé rodině asi také ne, ale chci být s tebou. To je jediné, co chci,“ pronesl jsem nad věcí, stále se nepřestávajíc usmívat celé téhle situaci s Nessie v objetí. Dal jsem jí pusu do vlasů a trošku ji od sebe odtáhl, abych se jí mohl podívat do očí.

Pohled: Renesmé

Nevydržela jsem to, a když už jsem měla tu možnost, vyhoupla jsem se na špičky a políbila ho. Ruce jsem mu omotala okolo krku, abych si ho přitáhla blíž a tím více prohloubila náš polibek. Každá holka by mi mohla závidět. Mám kluka, který je nesmrtelný stejně jako já, navzájem jsme spojeni – doufám – nehynoucí láskou a můžeme být spolu navždy. Tohle je jako vystřihnuté z pohádky. Přímo pohádkový život. Tedy pokus se mezi nás nepostaví moje rodina anebo Volturiovi. Při troše štěstí to naši skousnou… mohli by. Jen, co Jacob? Jak ten to skousne? Bojím se, že mu tím ublížím. Renesmé, ty seš opravdu blbá. Bojíš se, že mu ublížíš, a přitom právě to děláš!

Z polemizování nad aktuálním děním mě vytáhl až Alec.

„Budu muset jít na lov… Vydržíš to chvilku, že jo? Budu hned zpátky,“ přislíbil a poté, co jsem kývla hlavou na souhlas, mě políbil na čelo a v mžiku zmizel. Skousla jsem si spodní ret a naplno se rozesmála. Ne tím způsobem, jako když se smějete vtipům, které vám naservíruje Emmett, ale když jste opravdu šťastní a chcete to nějak dát světu vědět. Zabouchla jsem dveře, možná silněji než bylo potřeba, protože se na dveřích u kliky objevila malá prasklinka. Ale to nebylo nic, co by mě vyvedlo z mé nynější nálady.

I přes to, že jsem před chvilkou skoro zničila dveře obyčejným zavřením, jsem je hned opět otevřela a vykoukla na chodbu. Dveře jsem nechala pootevřené, aby někomu neublížili víc, než já ublížila jim, a vydala se chodbou… někam. Šla jsem lehce, s úsměvem na tváři, až se za mnou pár upírů z gardy otáčelo. To je na tom něco špatného? Mít dobrou náladu.

Dorazila jsem k velkým dveřím s ohromnou klikou. Malý moment jsem přemýšlela nad tím, jestli risknout jejich otevření nebo ne. No, stejně jsem je otevřela. Dívka za recepčním stolem mě hypnotizovala pohledem, jako bych šla zabít vládce. Nápad dobrý, ale dnes ne. Nač si kazit… uhm… rodinné vztahy, že?

Rozhodla jsem se vzít věc z druhého konce a ledabyle rozrazila ty dveře a prostě si napochodovala doprostřed místnosti. Znala jsem tu místnost z vyprávění a vlastně jsem tu i párkrát byla, ale nikdy jsem se nedostala k podrobnému zkoumání… sálu. Byl to honosný sál, na délku měl snad dvě stě metrů. Byly tam různé druhy sloupů, nejvíce tam bylo těch korintských. Od sloupů jsem putovala pohledem výš, ke stropu. Byl pomalován různými obrázky. Docela to nahánělo husí kůži, abych pravdu řekla. Někdo si odkašlal – to mě donutilo se otočit k tomu, proč jsem vlastně tady. Přede mnou byly tři trůny, které byly ale posazeny výš než samotná podlaha. Vedly k nim čtyři nižší schody. Za trůny byla mramorová deska s latinským textem. Vlastně… těch latinských textů a čehosi tu bylo více.

„Co tě, milé dítě, přivádí k nám?“ Ano, ano, to byl náš Aro a jeho mnou nikdy nepochopený slovosled.

„Hele, Aro, já nevím, jak ty, ale já jsem sem dobrovolně nepřišla, takže bych se měla ptát já a ne ty, takže pokud dovolíš…“ Jo, chtělo to trošku anarchie do toho.

„Nebuď tak drzá,“ odfrkl si mým směrem Caius, ke kterému jsem se jen natočila s pozvedlým obočím.

„Zaprvé by mě zajímalo, proč ti přijdu tak důležitá, a zadruhé, to tu vážně vydržíte sedět takhle? Furt?“

„Ach takhle…“ zvedl se a upíří rychlostí se objevil u mě a díval se na mě slizkým pohledem, „seš poloupír. Těch po světě příliš mnoho neběhá. A k tvé druhé otázce, nejsme tady pořád. Čas od času taky chodíme navštívit Carlislea a tvou rodinu.“ Ustoupila jsem od něj pár kroků. Z jeho průsvitné kůže se mi dělalo mdlo.

„Takže když si to shrneme… co po mně chceš?“ zeptala jsem se ho v očekávání, že se mi dostane nějaká smysluplná odpověď třeba. Ale to bych od něj asi čekala mnoho.

„To si ještě rozmyslím. Ale určitě pozvu Carlisleovu rodinu na hrad… Dlouho jsem je neviděl a zajímalo by mě, jak se mají,“ přivětil a koutkem oka sledoval Marcuse a Caia.

„Mají se dobře, to by ti mohlo stačit,“ přitakala jsem hrubším hlasem. Poslední, co bych k životu potřebovala, je rodina tady. Ještě by si vzal Edwarda s Alicí do gardy a to bych si neodpustila.

„To mi ani zdaleka nestačí, milé dítě. Jsem si jist, že přijedou a rádi. Přeci jen, dlouho tě neviděli a určitě mají o tebe strach.“ Ten sobec jeden! Věřím, že by to tady zvládli bez problémů, oni vždy něco vymyslí, ale nač to riskovat. I když bych je sebevíc ráda viděla, tohle jim udělat prostě nemůžu. No, nemůžu… Aro asi může.

Otočila jsem se na patě a vydala jsem se zpět do síně před sálem. Zrovna šla okolo půvabná žena, za kterou šel průvod lidí. Jen na mě mrkla a šla dál do míst, odkud jsem právě odešla. Za posledním člověkem ona dívka z recepce zavřela velké dveře a už jsem slyšela jen křik. Bylo mi hned jasné, co se tam stalo.

„To tam opravdu vodí nevinné lidi? To jim to jídlo musí nosit pod nos jak malým dětem? Tady je to horší, než jsem si myslela, opravdu,“ zakroutila jsem nad tím hlavou, pokusila jsem se to vzít alespoň trošku s humorem. Dívka se jen mé poznámce zasmála a šla si dál dělat svou práci. Já se rozešla na druhou stranu, úplně jinou chodbou, jenž byla stejně skoro stejná jako ta předtím. Tady to celkově bylo celé nějaké stejné… Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nevěděla, na jaké skupinky je přebrat. A kdybych chtěla, asi by to trvalo hodně dlouho, protože se mi v hlavě rodily další a další. Tohle byl bludný kolotoč. Na jednu stranu jsem byla šťastná jako nikdo jiný, na druhou jsem ze všeho měla velmi špatný pocit.

Omlouvám se za tu rok a půl dlouhou odmlku, ale měla jsem tolik problémů, že se to nedalo stíhat. Proto doufám, že se ještě najde někdo, kdo to bude číst. :)

A teď... Chcete, aby měli Alec a Renesmé poklidný vztah, nebo ne? Za jakékoli rady nebo připomínky budu ráda. :) Hlavně bych poprosila o nějaké nápady, co byste v povídce dál chtěli a tak dále, abych to mohla co nejvíc přizpůsobit vašim choutkám. :3

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alec a... Nessie?! - 6. kapitola: