Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Agentka (8)

25.09.2011 (13:15) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1122×

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Charlie, dokonce se mu podařilo mě trochu vylekat. Dneska jsem opravdu nebyla ve své kůži.

„Dobré,“ zamumlala jsem zamyšleně.

„Ag, nestalo se ti něco? Nejsi nemocná?“ začal se hned strachovat.

„Ne, jsem v pohodě,“ zalhala jsem, „copak jsi někdy slyšel o nějakém nemocném neupírovi?“ zeptala jsem se, abych odlehčila situaci, Charlie se ale jen zašklebil.

„Ne, protože o žádném kromě tebe nevím,“ odpověděl, stále mě skenujíc pohledem.

„Charlie, to, že vypadám jako člověk, neznamená, že člověk jsem!“ štěkla jsem po něm až moc nepřátelsky a upíří rychlostí vyběhla z domu. Zastavila jsem se až hluboko v lese, ucítila jsem malé stádečko zvěře. Tiše a obratně jsem se proplétala mezi větvemi, až jsem dorazila na louku, pomalu jsem se přikrčila a sledovala svůj cíl. Vybrala jsem si největší kus ze stáda. Nadechla jsem se, nechala se pohltit svou žízní a rozeběhla jsem se ke stádu. Skočila jsem s jistotou, že svou kořist neminu, ale v tom se mi do hrudi zakouslo něco velkého a chlupatého. Za chvíli už jsem s velkou krvavou ranou ležela na zemi. I přes silnou bolest jsem vyhledala útočníka, kterým byl velký černý vlk. Ihned jsem vyskočila na nohy, protože jsem věděla, kdo to byl. Nemohla jsem bojovat tak dobře, protože rána mě bolela a špína v ní pálila a štípala. K tomu jsem musela rychle ošetřit ránu, než se mi zahojí. Rychle a zoufale jsem se vrhla na černého vlka. Tomu se kupodivu nepodařilo uskočit, a tak jsem mu škaredě zlomila nohu. Ovšem pak se vlk zničehonic dal na ústup a já ho nehodlala honit. Věděla jsem, kde ho najdu, kdybych potřebovala, a tak jsem raději běžela za Charliem.

Prvně jsem se ujistila, že doma není Bella, a pak jsem vklouzla dovnitř.

„Co se ti stalo, Ag?“ zeptal se Charlie, když si mě všiml, jak si dezinfikuji ránu.

„Zeptej se Billyho,“ řekla jsem mu jen.

„Billy o tobě neví, a i kdyby, určitě by tohle neudělal,“ začal se Billyho zastávat Charlie, ale pak si vzal desinfekci a vyčistil mi ránu.

„Dobrá, já zapomněla, že po lesích se každým dnem potloukají vlkodlaci, aby zabíjeli neupíry,“ odfrkla jsem si.

„Já si s ním promluvím,“ řekl Charlie nakonec a dal mi na ránu obvaz.

„Ne, já sama,“ řekla jsem a rychle jsem vstala a dříve, než by měl šanci protestovat, jsem se rozeběhla do La Push.

Rána sice díky desinfekci stále pálila, ale i kdyby Billy něco zkusil, budu připravená. Doběhla jsem až k jejich domku a zaklepala jsem na dveře.

„Ehm… Dobrý den,“ zamumlal udivený syn Billyho.

„Jdu si promluvit s Billym,“ řekla jsem a pak jsem se protáhla dovnitř, načež jsem viděla starého Billyho na vozíku. Ten jen udiveně sledoval, jak před ním stojím, žívá a hlavně v celku. Nakonec ale poslal Jacoba, jak se nejspíše jeho syn jmenoval, pryč.

„To nebylo nejvstřícnější přivítání,“ řekla jsem naštvaně směrem k Billymu.

„Kde je Sam?“ odpověděl ostře. Šlo vidět, že by mě nejraději na místě roztrhal.

„Ten černý vlkouš? No, hádej, když já jsem celá,“ ušklíbla jsem se, abych trochu Billyho vyděsila.

„Jak jsi mohla?!“ Billy neměl daleko od zhroucení.

„Nejsem ty, je v pohodě, jak znám vlkodlaky, tak už ani tu nohu nebude mít zlomenou,“ odpověděla jsem tedy, neměla jsem v plánu mu přivodit infarkt. Pak jsem ale, napříč svému rozhodnutí, stála přímo u Billyho.

„Jsi Charlieho přítel, takže tě nezabiju, ale ještě pošleš jednoho vlkodlaka a vyvraždím celý kmen, chápeš?“ zavrčela jsem na něj.

„Proč ses vrátila?“ zeptal se Billy nenávistivě.

„Kvůli mojí práci,“ řekla jsem trochu tajemně. „Kterou je ochraňování Charlieho rodiny, takže jen co toho upíra dostanu, zase zmizím,“ slíbila jsem nakonec Billymu.

„My to máme pod kontrolou,“ řekl Billy rozhodně.

„Kdyby jo, tak by tu ten upír už nebyl a neútočili byste na mne,“ odpověděla jsem naštvaně.

„My si je pohlídáme, takže můžeš jít.“

„Takže jich je víc, jo? Vsadím se, že s nimi máte nějakou úmluvu,“ řekla jsem, když jsem si uvědomila, co to Billy říkal. Jeho mlčení mi to potvrdilo.

„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo říkal, že upíři si nezaslouží existovat?“ řekla jsem jen uraženě a vyšla ven. Zavřela jsem dveře a běžela zpět k Charliemu.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka (8):