Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 11. kapitola

22.05.2015 (08:00) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1012×

22. července 2005, Tacoma (3/3)

Byla smířená se smrtí, ba co více. Těšila se na ni. Z velké části proto, že existovat bez krve, s jedem v ráně, pro upíra nebyla zrovna procházka růžovým sadem…

Ethel nikdy nebývala melodramatická. Právě proto těsně před smrtí nespatřila světlo na konci tunelu, ani jí před očima neproběhnul celý život. V němž mimochodem litovala spousty věcí. Kupříkladu Marca mohla častěji mlátit, když byli malí (ačkoli pochybovala, že by na něj mělo hrubé násilí jakýkoli vliv, ve jménu pouhého požitku z mlácení kachničkou o hlavu sourozence by někteří lidé vraždili).

No, a pak tady samozřejmě byl ještě Caius. Ani Lermontovovy nechutné, ledové, kostnaté prsty na krku jí nedokázaly vyhnat z hlavy obraz jeho obličeje.

Aby taky jo, když je tvojí spřízněnou duší, Ethel, pomyslela si kousavě. Její podvědomí našeptávalo čirou pravdu, jež se rusovlásce ani za mák nelíbila. Caius byl nelidský, krutý, nemilosrdný parchant – to bez řečí. Tři tisíce let si z ní dělal poskoka, stejně dobře jako nesvedl nic na světě lépe, než lézt jí na nervy.
Jenže za všemi negativy se krčila silueta věčností zničeného jedince, s nímž měla mnoho společného, a který jí rozuměl víc než kdo jiný. Ta stránka jeho osobnosti, projevující se jen ve chvílích, kdy s ní byl o samotě, měla neuvěřitelnou schopnost přivodit jí na tvář úsměv, kdykoli si vzpomněla na jejich noční potloukání v knihovně. Ta stránka, kterou ukazoval jen výjimečně, a to když sám chtěl…

Rusovláska pevně semkla víčka. Ucítila dotek Lermontovových prstů v oblasti zátylku a záhy byl zlověstný klid skladiště proříznut zřetelným křupnutím.

Ethel, prosím tě! okřikla se v duchu. Copak se vážně musíš na ten zatracený tlukot srdce soustředit i po smrti? Že tě hanba nefackuje…

Jak její podvědomí poznamenalo, tak se také stalo. Ethel z ničeho nic pocítila lehký dotek konečků prstů na své tváři, úzce následovaný zřetelným poplácáním. Hanba? Pravděpodobně.

Rusovláska tedy zvědavě pootevřela jedno oko, aby nad sebou spatřila záplavu hnědých, vlnitých vlasů, jež rámovaly souměrnou tvář.

„Potěš pánbůh,“ zašklebil se muž, jemuž by na první pohled odhadla přibližně třicet pět let. Mohl mít méně stejně dobře, jako mohl být podstatně starší.

Podívejme, sexy chlápek se sexy hlasem!

„Až na věky,“ vysoukala ze sebe ochraptěle. „Jsem v nebi?“

„Jste v továrně.“ V jeho jasně modrozelených očích se odrazilo slabé světlo rozbité svítilny, díky čemuž se Ethel podařilo zaznamenat sotva patrný náznak pobavení.

Výborně! On se bavil, zatímco ona nechápala. Ideální vyústění ideální situace.

„Kde… kde je Lermontov?“ Rusovláska se počala hrabat na nohy právě ve chvíli, kdy k ní dolehnul zvuk tlukoucího srdce. A najednou toho na ni bylo moc.

„Myslíte toho příjemného pána, co se vás pokusil zabít, předpokládám.“ Cizinec stočil pohled směrem k tělu bez hlavy, jenž leželo sotva krok od mžourající Ethel. Chvíli si tělo netečně prohlížel, načež strčil ruce do kapes a laxně pokrčil rameny. „Nemáte zapalovač?“

Byla by se bývala uchechtla, kdyby se o její pozornost nepřihlásil hlad, a to ve své absolutní bojové pohotovosti. Chladnou mysl zastínil nejprimitivnější ze všech pudů. A Ethel zjistila, že se její touha po krvi dostala do fáze, kdy se musely všechny morální zásady sklonit před zvukem proudu karmínové tekutiny jeho žilami. Žaludek se jí bolestivě sevřel nedočkavostí, načež udělal několik salt a dal svou potřebu hlasitě najevo. Ethel na moment zauvažovala, zda kdy ve svém životě slyšela upíra s kručícím břichem, jen aby přišla na to, že byla unikát. 

Na nic dalšího nečekala. Bez okolků se přímo vrhla na onoho muže, cestou mumlajíc cosi, co mohlo vzdáleně připomínat přidušenou omluvu.

Abyste rozuměli, i když nebyla ve své kůži, troufla si domnívat se, že hrubé torso jejích sil by mohlo na jednoho lidského nebožáka stačit.

Och, jak ji překvapilo, když se její záda setkala s tvrdým kamenem protější zdi…

„J-jak… c-co... co jste kruci zač?!“ Vyhrkla upírka zmateně.

„Alistair,“ odpověděl prostě, vyčkávaje na opačné straně továrny. Pro jistotu.

No jistě, Ethel… Taky jsi ho mohla vyděsit ještě víc, že. 

Rusovláska nedůvěřivě zamrkala. „Jste upír?“

„Už to tak bude,“ zakřenil se a jeho tvář rázem omládla o pár dekád; nebo staletí?

„Ale jak jste to… vždyť… kruci, nejsem slepá! Měl jste modré oči, člověče!“ Jako toho dne již podruhé, upírka se k němu rozběhla, tentokrát však ne ve snaze vysát z něj krev do poslední kapky. Měla v úmyslu podrobit zkoumání jeho chameleoní duhovky.

Alistair, zcela evidentně, správně odtušil její rozpoložení, v důsledku čehož zůstal stát na místě, jako by se nechumelilo.

„Nemám nic proti vašemu hlubokému zájmu o mou osobu, ale přece jenom nejdřív bychom vám měli sehnat snídani.“

Ethel zaváhala. Odpoutala zkoumavý kukuč od jeho duhovek a konečně se na Alistairovy oči zaměřila jako na celek. Byly hezké… ne, byly moc hezké. Ledově modrá se plynule přelévala ve smaragdově zelenou podle tajného klíče, zatímco jeho zorničky kotvily v těch jejích.

Všimla si, jak z ničeho nic zavrávoral, ztráceje rovnováhu. Rusovláska – aniž by si v tu chvíli uvědomila, že něco takového by se upírům dít nemělo – na poslední chvíli zburcovala zbytky své nadlidské bystrosti a kvapně ho strhla na sebe. Těsně předtím, než stihnul regulérně šlápnout do misky s upířím jedem, který tu zbyl po Lermontovovi…

„Zachránil jste mi šestačtyřicátý život.“ Pokrčila rameny v odpověď na jeho nevyřčenou otázku. „Teď jsme si kvit.“

„Víte, že běžně se na revanž zve na skleničku?“ pronesl, jakmile nabral zpět potřebnou jistotu.

„Víte, že běžně zve muž ženu?“

Lehce pozdvihnul koutky v úsměvu, oči stále zabodnuté v těch jejích. „Pak mi zřejmě nezbývá, než vás pozvat na skleničku.“

„A mně nezbývá, než vaše pozvání odmítnout.“ Ethel našpulila rty, přičemž lehce naklonila hlavu na stranu. Následný výraz v Alistairově tváři se nedal definovat jinak, než jako údiv. „Odmítám, protože s vámi nechci jít na skleničku, ale na lov, Alistaire.“

Muž tázavě pozdvihnul jedno obočí. „Na… lov?“

„Jistěže ano, na lov. Vyhlídneme si nějaké lidi, vylákáme je do boční uličky, sehrajeme divadýlko a… no, domyslete si, co následuje po tom.“

„Vím, co následuje po divadýlku,“ lehce se zamračil. „Otázkou je, jestli si i vy uvědomujete, co následuje po divadýlku.“

Ethel by se jistě rozbušilo srdce, kdyby nějaké měla. Už jenom skutečnost, že o něčem takovém hovořila, by se jí (ještě předevčírem) zdála nemyslitelná.

No tak, Ethel, měj rozum! Kde je tvoje přísaha o tom, že nedáš dopustit na skleničky a budeš je bránit vlastním tělem, bude-li to třeba?!

Jistě, ta zásada tu stále byla. Ona v sobě ale za boha nemohla najít jediný důvod, proč by se jí ještě kdy měla řídit. Teď tu totiž stála před téměř o hlavu vyšším neznámým mužem s krásnýma očima a věděla jistě, že lov bylo to, co chtěla.
Nakonec, po pětačtyřiceti životech strávených ve společnosti maniaka a noci s psychopatickým šmejdem, byl lov jen zlomek z kompenzace, jakou si Ethel skutečně zasloužila.

Rusovláska se zhluboka nadechla, načež mu s pomalým výdechem pohlédla zpět do očí; sebejistým pohledem. „Mohu vás ujistit, že není nic, na co bych se těšila víc, než na část následující po divadýlku.“

Upír se v odpověď zlomyslně ušklíbnul, než se zjevil po její levici. „Co vaši přátelé?“ otázal se znenadání.

„Přátelé? Já nemám přá – oni jsou ještě tady?!“

Mí drazí čtenáři!

Po delší době se opět hlásím s kapitolou. Jakpak se vám líbila? Za komentář vám hlavu neukousnu, právě naopak. ;) Nuže, v příští kapitole nás čeká Corinin pohled na věc. Ethel jí bude muset oznámit novinu, která se Corin určitě líbit nebude.

Pište, komentujte, ozývejte se,

Maggie :)

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 11. kapitola: