Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A kdo se směje teď? 8. kapitola

28.09.2011 (08:45) • DeninaLove • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1593×

A kdo se směje teď? 8. kapitola

Když jsme limuzínou dojeli až k hradu, zjistila jsem, že mě tíží divný pocit. Asi jsem se jen bála Caiovy reakce. Co řekne na to, že jsem zase s Emmettem a přitom jsem mu řekla, že ho miluji? Bude to ještě zajímavé setkání. Každý jsme si vzal z kufru své věci a odcházeli do svého pokoje. Já jsem dala své věci Emmettovi a šla jsem s Cullenovými do hlavního sálu za Arem.

„Bello? Co teď bude?“ ozvalo se za mnou. Alice. Za celou cestu nepromluvila.

„To já nevím, Alice. Necháme to na Arovi a bratrech,“ odpověděla jsem a přitom jsem se pořád dívala před sebe. Kdyby to všechno nebyla jen hra a oni by mě opustili tak, jak to vlastně i udělali, byla bych na ně naštvaná a nemluvila bych s nimi. Ale byla to hra a já s nimi mluvit můžu. Přesto ale nebudu. Jsou to zrádci. Nebo alespoň Carlisle.

Šli jsme pomalu, lidskou chůzí, a tak nás Rose, Emmett a Jane dohnali a postavili se po mém boku. Emmett mě chytl za ruku a já zezadu slyšela tiché, přesto varovné vrčení. Edward. Co má co vrčet? Nikdy bych ho za Emmetta nevyměnila. Teď bych už nikoho za Emmetta nevyměnila, ani Caiuse. Už jsem se poučila. Na pár desetin sekundy jsme se zastavili před velkými zdobenými dveřmi, které nás oddělovaly před Arovým rozsudkem. Emmett otevřel ty dveře a pustil mě jako první. Jane je chtěl před obličejem přibouchnout, ale ona se nedala. Zasmála jsem se. Aro nevěděl, že se mnou, a Cullenovými, má přijet i Emm a Rose. Rose mu hned skočila do náruče a přivítala se s naším otcem.

„Rád tě vím, Rose, holčičko,“ řekl a mě objal taky. Ještě aby se přidal Demetri a už by to byla dokonalá rodinná chvíle. Zasmála jsem se a odtáhla se ve stejnou chvíli jako Rose.

„Připadám si, jako by mi byli tři, tati,“ řekla jsem.

„No, ale nevypadáš tak,“ řekl Emmett a přivinul si mě do náruče.

„Rád tě vidím, Emmette. Koukám, že na vašem vztahu se nic nezměnilo,“ zasmál se táta a podal ruku Emmettovi. Potřásli si rukama.

„Tati? Můžeme tohle už ukončit? Ráda bych se už vrátila do starého života, co jsme měli před tou misí,“ řekla Rose a já jsem nadšeně přikyvovala.

Až teď jsem zjistila, že nevím, jak na mě, v Emmettově náručí, reaguje Caius. Šlehla jsem pohledem k jeho trůnu.

No, asi mu moje odmítnutí moc šrámů na srdci neudělalo, jak koukám. Na klíně mu totiž seděla nějaká zmalovaná štět-, upírka. Smála se na všechny strany a nevšimla si mého vražedného pohledu. Na Caiuse jsem hodila zářivý úsměv. Hned, jak po mě blýskl pohledem, jsem se očima vrátila k Arovi.

„Dobře, Jane, zlatíčko, ukázala bys Cullenovým pokoj pro hosty, prosím? Děkuji,“ řekl a usmál se otcovsky na Jane.

„Oh, Rose, Bello. Tolik se mi po vás stýskalo. Byli jste pryč moc dlouho,“ řekl hned, jak se za Cullenovými zavřeli dveře. Všichni jsme stejně věděli, že nás pořád slyší a pořád slyšet budou. Ve Volteře se žádný rozhovor neutají. Ale rozhovory, které se konají v Arově pracovně, nikdy nikdo neslyší. Je to dobře zabezpečené.

„Tati, já jsme unavená, půjdu si lehnout. Je to nějaké divné, ale můj dar si dělá, co chce a tahle nejpitomější, lidská vlastnost se mi vnucuje!“ zamračila jsem se.

„Dar ti dělá problémy, Bello? To není dobré,“ řekl Marcus.

„Já vím, Marcu. Podíváš se na to se mnou zítra?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Marcus mi už od malička pomáhá s darem. Je na tenhle můj dar expert.

„Jistě, Bello. S radostí,“ odpověděl a přikývl.

„Dobře, děkuji. Já si jdu teda lehnout. A Emme? Půjdeš se mnou?“ Když přikývl, vzala jsem ho za ruku, houkla na tátu a ostatní pozdrav a utíkala do mého pokoje. Moc mi můj pokojíček chyběl.

Když se za námi přibouchly dveře, Emmett mě na ně přišpendlil a začal mě líbat.

„Emíku,“ miloval, když jsem mu tak říkala, „já jsem opravdu unavená, ale můžeme si dát sprchu, co říkáš?“ Hodila jsem po něm psí oči.

Usmál se na mě, naposledy mě políbil a vyhodil si mě do náruče. Zasmála jsem se a dala mu ruce kolem krku. Když jsme byli v koupelně, strhal ze mě oblečení, stejně jako ze sebe. Postavil mě až ve sprše a pustil na nás vodu. Přitulila jsem se k němu.

Nic mezi námi nebylo. Pouze jsme se navzájem umyli, občas políbili a vylezli ven. Bylo mi krásně. Cítila jsem se, jako bych se znovu zamilovala. Vzal si mě do náruče, když jsem si zabalila dlouhé vlasy do ručníku a vysušila si zbytek těla. Na sebe jsem si v šatně hodila černou košilku, ale takovou, aby moc nepovzbuzovala Emmetta, a lehla si k němu na postel. Přivinula jsem se k němu, jak nejtěsněji jsem mohla.

„Spi, lásko. Jsem moc šťastný, že jsme opět spolu! Miluji tě,“ zašeptal.

„Já tebe, zlato,“ odpověděla jsem a ponořila se do říše snů.

Autor: DeninaLove (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A kdo se směje teď? 8. kapitola: