Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 2gether-8.dil

Edík =o** Můj Edík =D


2gether-8.dilOsmý díl...

Ani si nepamatuju, jak dlouhá byla cesta, vím jen že jsem ji skoro celou prospala v Edwardově náruči. Probudila jsem se, pohledla z okna, a zjistila že jsme ještě v letadle. Podívala jsem se na Edwarda, ten se na mě sladce usmíval, sklonil se ke mě a něžně mě políbil na krk. "Dobré ránko ospalče, je dost že jsi se probudila, paní Cullenová, za chvíli budeme přistávat". Dloubla jsem ho loktem do žeber, nasadil výraz´to bolí´, a syknul. Podívala jsem se na něj a on se zase usmál. Byl tak okouzlující, až mě to děsilo. Jak děsivě jsem vedle toho anděla musela vypadat. Projel mnou záchvěv děsu. Rychle jsem zvedla ruku nahoru k hlavě, abych si uhladila vlasy, ale překvapilo mě že jsou stále hladké a nerozježené, a musela jsem obdivovat Alicino umění.

Vystoupily jsme z letadla a všichni na nás zírali. Na Edwarda obdivně a na mě nenávistně, když viděli že mě drží kolem pasu. Vedl mě davem lidí, a stále se příjemně usmíval. Nedokázala jsem si představit, co asi Edward slyší, myšlenky všech těch lidí okolo. Obdivovala jsem jak se dokáže ovládat, já bych asi vybuchla smíchy, kdybych slyšela jak si někdo myslí"Bože, ten je krásný, a ona tak ošklivá", a sama pro sebe jsem se musela uchechtnout. Podíval se na mě s jiskřičkamy v očích. Když jsem se na něj dívala, uvědomila jsem si, co nás ted čeká, to nejtěžší co jsme museli udělat, nafingovat vlastní smrt.

Šly jsme vyzvednout zavazadla. Lidi na nás stále zírali, ale jeho to nezajímalo, jen se ke mě sklonil a zlehka mě políbil na rty. Konečně jsme se dostaly k našim zavazadlům. Nevím jak to dokázal, ale nesl zavazadla, a ještě mě držel kolem pasu.

Svižně mě vedl přes parkoviště k černému autu. Uložil zavazadla, podržel mi dveře a pak si sám sedl za volant. Nevím kam jsme jely, ale jely jsme rychlosti 80 Km/h, docela pomalu, na jeho způsob jízdy. Dorazily jsme na malé letiště, a Edward mě zase vedl pryč od auta. Byla jsem uplně zmatená. Mířily jsme přímo k malému letadlu. Edward nesl zavazadla, a zase mě držel kolem pasu. Dorazily jsme k letadlu, hodil věci dovnitř, ale na zádech si nechal batoh, kterého jsem si předtím nevšimla. Pomohl my do letadla, a pak si sám sedl k řízení. Byla jsem překvapená, nevěděla jsem že umí řídit i letadlo. Nastartoval, a jemně přiměl letadlo k pohybu. Vznesly jsme se a on se na mě povzbudivě usmál a pohladil mě po tváři"Všechno bude dobré Bello, nic se ti nestane. . . a mě taky ne", dodal když viděl můj pohled upřený na něj.

Nevím, jak dlouho jsme letěly, ale najednou pod námy nebylo nic jiného, než oceán. Edward tiše zašeptal"Je čas". "Bello, posad se mi na klín"řekl mí, a já udělala co mi řekl. "Ted se me chyť, pořádně pevně, a nepouštěj se dokud ti neřeknu, jasné?". Podíval se na mě a já přikývla. Sehnul se ke mě a políbil mě, byl to nádherný polibek, který mě ujistil že jednám správně. "Jdeme na to", a s těmito slovy vyskočil z letadla. Měla jsem oči zavřené, a slyšela jsem svištění vzduchu kolem nás. Letěly jsme rychle jako dělové koule. Najednou se mnou něco trhlo, a my se začaly pomalu, a ladně snášet. Usoudila jsem že můžu otevřít oči. Podívala jsem se pod sebe, a viděla jen lesklou, vodní polchu. Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda, který měl obličej plně soustředěný na svou práci, ale zašeptal ke mě"Neboj, všechno mám pod kontrolou". Zabořila jsem obličej do jeho hrudi. Nevím jak dlouho jsem se k němu tiskla, ale najednou jsme ucítila, jak nohama dopadl tiše, lehce na zem.

"Bello, už můžeš otevřít oči, už stojíme pevně na zemi". Otevřela jsem oči, a vydechla ůžasem i úlevou. "Edwarde, kde to jsme?když jsme vyskočily, byla všude jen voda. ". Usmál se na mě, tím křivým úsměvem, který mě uklidňoval. "Letěly jsme sem asi dvě hodiny, ten ostrov je na míle vzdálený od místa nehody, Alice nám předpověděla silný vítr, takže to byla brnkačka". Ohromeně jsem se na něj podívala a zopakovala jsem otázku"Kde to jsme?". Opět se na mě usmál a řekl"Na ostrově Esme", Zkoumavě jsem se na něj podívala, jestli jsem se nepřeslechla a on odpověděl"Carlisle dal tenhle ostrov Esme jako dar k výročí, jejich prvního setkání", odpověděl mi jednoduše. "A co my tady děláme?"zeptala jsem se udiveně. "Víš, Esme nám tento ostrov půjčila, abychom tu strávily líbánky", řekl trochu rozpačitě.

"Ohh, , , to je od ní velmi milé", chtěla jsem se ovládat, ale moje touha po něm mě nenechávala klidnou. Sehnul se ke mě aby mě lehce políbil, ale když se ode me chtel odtahnout, pritiskla jsem se na nej jak nejvic jsem mohla. Zaúpěl, ale neodstrčil mě, jako to dělával dřív, taky si mě k sobe tiskl. Pak si mě vyhoupl do náruče, a upaloval se mnou svou upíří rychlostí někam do hlouby lesa.

Stály jsme před krásným, proskleným domem, vzal mě dovnitř, a nesl mě rovnou do místnosti vzadu. Oba dva jsme byly vzrušení, a nedočkavý. Ani jeden z nás nevěděl co čekat, ačkoliv on už byl na tomto světě přes 100 let, byl stejně nezkušený, jako já. Ale pro něj to muselo být o dost těžší, určitě se bál, aby mi neublížil. Ale já jsem věděla že to se nikdy nestane.

Podíval se na mě stydlivým pohledem a řekl"Bello, já nevím jestli je to rozumné, mohl bych ti ublížit, já, , já, , "položila jsem mu prsty na ústa a řekla"Neublížíš mi, já to vím. . . . Miluju tě Edwarde, a to se NIKDY nezmění". Nedočkavě jsme se po sobě vrhly. Bylo to to nejúžasnější co jsem kdy zažila, tiskly jsem se na sebe, zrychleně dýchaly. Když bylo po všem, ještě dlouho jsme se držely v náručí. Bylo ticho, přerušil ho sametový hlas nad mým uchem"Miluju tě Bello Cullenová, Miluji tě nejvíc na světě, jsi pro mě všechno, nechci tě nikdy ztratit“. Začaly mi téct slzy, podíval se na mě a vyděšeně řekl"Ublížil jsem ti?Prom. . ". Přerušila jsem ho"Ty hlupáčku, neublížil jsi my, bylo to nádherné, já brečím protože pořád nevěřím tomu, že je to skutečnost, bojím se že se probudím, a ty budeš pryč, že všechno zmizí"Jen se na mě podíval, a vtiskl mi polibek tak silný, vroucný, že mě to utvrdilo v tom, ze tohle všechno se stalo, a že já teď ležím v objeti toho nejnádhernejšiho stvořeni na světě, v objetí mého vlastního anděla. “Už věříš že tohle všechno se stalo?"zeptal se pobaveně, když viděl výraz v mích očích. Kývla jsem, políbila ho na krk, a zavřela oči, broukal my do vlasu nějakou krásnou melodii, kterou jsem neznala, tohle totiž nebyla moje ukolébavka. Zvědavě jsem na něj otevřela jedno oko a on odpověděl na mou nevyslovenou otázku"Tuhle jsem složil, zatímco jsi spala v letadle, je o tobě, o tom jak jsi krásná a o tom jak tě miluju“. Obdařila jsem ho úsměvem, políbila ho něžně na jeho chladné, sametové rty, a téměř okamžitě jsem usnula.  Zdál se mi divný sen.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek 2gether-8.dil:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!