Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 38. díl

09.09.2009 (08:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4033×

38. Jaspere, dáš si sušenku?

Bella Swan(Úterý ráno, je s otcem v kuchyni)

“Tak co jste s Alicí vybraly?“ vyzvídal táta u snídaně. Naložila jsem mu na talíř míchaná vajíčka a sedla si před něj. „“Byla tam hezká souprava. Postel, 2 skříně, poličky, stůl se židlí.“ Nadhodila jsem. „A vydá se ti do pokoje?“ přimhouřil oči „To zjistíme dneska, Alice má rozměry, tak to oměříme, ale jestli se tam vleze tak bych ji chtěla. Můžu?“ „Jasně, je to tvůj pokoj a ty máš peníze ještě po Pohlovi z dědictví.“ Odpověděl a vložil si do úst další sousto. „A co se starým nábytkem?“ znejistěla jsem. „Mluvil jsem se sousedkou. Skříně a postel by si vzala ve středu, zbytek dáme do pokoje Claudie a ještě se uvidí.“ Odpověděl a kouknul na hodinky. „Jé to je hodin. Já musím letět.“ „Už? Vždyť je teprve sedm hodin.“ „Já vím broučku, ale večer mi volali z kanceláře abych přijel dřív. Mají nějaký případ.“ Políbil mě na čelo a odjel do práce. No super a já půjdu pěšky, ušklíbla jsem se v duchu a odkráčela do pokoje. Hodila jsem na sebe bundu, batoh a odešla do předsíně.  Když jsem si obouvala botu, zazvonil zvonek. Po jedné noze jsem doskákala otevřít. „Ahoj!“ vybafla na mě Alice a já se skácela na zem. Zatímco mi pomáhala vstát pokračovala v monologu „Říkala jsme si jestli nechceš svézt do školy?“ „To víš že chci!“ zavýskala jsem a nazula si druhou botu.

Ve škole jsme byly rekordní rychlostí a v bráně se minuly s policejním autem. Co tady asi chtěli, pomyslela jsme si zatímco Alice parkovala. V tom se mi vybavil včerejší rozhovor.

„Edward nesnese, aby ti něco někdo dělal něco proti tvé vůli, tudíž to Mike asi nepřežije.“ Její slova jsem rychle vytřepala z hlavy. Přece by Edward něco takového neudělal. Nebo jo?

„Jdeme?“ drbla do mě Alice loktem. „Jo.“ Odpověděla jsem a vydala se bezmyšlenkovitě za ní. Na lavici jsem si položila učebnice. Za chvilku dorazil i Jasper s Edwardem. „Sednout!“ zahájila učitelka hodinu francouzštiny, kterou mám  s trojicí Cullenů společnou. Edward se na mě ani nepodíval, proto jsem ho rozhodla ani nepozdravit. „Swanová, pojďte rozdat učebnice.“ Křikla na mě slečna McBredowá a podala mi štos učebnic. Když jsem byla v půlce rozdávání, vyrušil nás rozhlas. „Vážení studenti, prosím Vás o pozornost. Včerejší den se stal osudným jednomu ze studentů. Mike Newton se za námi do školy již bohužel nevrátí, měl autonehodu. Tímto Vás zároveň prosím o minutu ticha na uctění jeho památky.“ Sotva ředitel domluvil, zamotala se mi hlava a poslední co si pamatuji byl chlad podlahy, na kterou jsem dopadla.

„Bello.“ Promlouval ke mně něčí hlas. Když jsem otevřela oči spatřila jsem Edwarda, který se nade mnou skláněl. Okamžitě jsem zacouvala až k okraji postele na níž jsem byla. Beze slov se otočil a odešel. Něco mi na něm ale přišlo divné. Ale co? Oči, ano  oči. Měly hnědou barvu a takové jsem si u něj nikdy nevšimla.

„Bello! Bello!“ zakřičela Alice, která právě vtrhla dovnitř. „Co se stalo?“ vyptávala jsem se. „Asi jsi omdlela ihned poté co ředitel domluvil. Edward tě pak odnesl sem, na ošetřovnu.“ „Alice řekni mi prosím že se smrtí Mika nemá Edward nic společného.“ Žadonila jsem jako malé dítě. Alice sklopila smutně hlavu. „Bello ty víš že nejsem moc dobrá lhářka.“

Z očí mi vytryskly slzy. Ani nevím proč. Mika jsem moc nemusela, vlastně bych se teď měla radovat. Namísto toho se mi ale obracel žaludek a já cítila že měním barvu. „Bello je ti špatně?“ vychrlila Alice. Němě jsem přikývla  a přemlouvala sama sebe že za to nemůžu já. „Zůstaň tady, dojdu tě omluvit.“ Oznámila mi a vypařila se.

„Fajn jsi omluvená, pojď odvezu tě domů.“ Odpověděla a pomáhala mi odejít do auta. „Ty můžeš jít taky?“ vyptávala jsme se. Zářivě se usmála a nastartovala. „Jsem doprovod, abys sebou nikde nešvihla.“

„Vážně tu se mnou nemusíš být.“ Přemlouvala jsme ji, když mě odváděla do obýváku. „To je dobrý, aspoň můžu dělat ten tvůj pokoj.“ Usmála se. „Ale já ne něm chci taky něco dělat!“ prohlásila jsem pevně. Smutně sklopila hlavu „Tak jo, něco taky budeš dělat. Co ale s nábytkem?“ „Zatím bude v pokoji u setry.“ „Fajn.“ Usmála se a vyběhla schody. „Alice ty to chceš teď stěhovat?“ „A proč ne?“ vykoukla zpoza zábradlí. „Jak mám otci vysvětlit, že my skříně odnosila kamarádka hmm? Uvažuj.“ Napomenula jsem ji. „Neboj, odpoledne se staví Jasper, takže ho do toho zapojíme a navíc můžeme říct že tu byl Emmett.“ Usmála se a já uslyšela zvuky napovídající že to opravdu odstěhuje sama. Mě momentálně zajímalo jen jediné. Jak se co nejrychleji dostat do koupelny abych nepozvracela sedačku.

Po vyjití z koupelny jsem se vydala nahoru. Skříně už v mém pokoji nebyly. Namísto toho ležela na zemi malířská plachta a Alice na sobě měla oblek proti ušpinění. „Je ti dobře? Seš nějaká bílá?“ prohlásila a neklidně si mě prohlížela. „Jo je mi dobře. Jen je hrozný vědět že kvůli tobě umřel člověk jen za to že se na mě křivě podíval.“ Odpověděla jsem a sklopila pohled do země. „Běž si lehnout.“ Řekla a vytlačila mě z pokoje. No to je hezký už ani u sebe v pokoji být nemůžu, pronesla jsme si sama pro sebe. „Ale můžeš, jen ne teď.“ Zasmála se za dveřmi Alice.

Asi ví nejlíp co mám dělat. Žaludek se mi stále houpal jako na vodě. Lehla jsem si v pokoji na pohovku, zakryla se dekou a zavřela oči. Znovu je otevřít mě donutil až zvonek u dveří. S dekou obmotanou okolo sebe jsem vstala a šla otevřít. Stál tam Jasper a pozoroval mě neklidným pohledem. „Je ti dobře?“ oslovil mě. „Jo celkem. Alicééé, je tu Jasper.“ Odpověděla jsem a zavolala na Alici. Nic, žádná odpověď. „Přestaň mi ničit ten pokoj a pojď sem!“ zavolala jsem znovu. Tentokrát se objevila na schodech se štětcem v ruce. Odešla jsem do obýváku sednout si, protože se mi znovu zamotala hlava. „Jasper bude tak hodný a pomůže mi s tím pokojem.“ Prohlásila a donesla mu také převlečení. „Je ti vážně dobře. Seš bílá s nádechem zelený.“ Zasmál se Jasper. „Díky, já prostě vím co mi sluší.“ Pokusila jsem se o usměv. Podle toho jak se ale zatvářil to musela vypadat že jsem žvýkala citron. „Měla by jsi se najíst a udělat si čaj.“ Upozornila mě Alice. „Ano šéfe, udělám si to.“ Odsekla jsem jí a odešla do kuchyně. Alice mezitím zmizela s Jasperem v mém pokoji. Na dlouhé vychystávání jsem neměla čas a ani chuť. Na talířek jsem si nasypala sušenky a hrníček se sáčkem čaje zalila horkou vodou. S tímto jídlem jsem se vydala do mého pokoje. Jsem zvědavá co za tu dobu udělala. Nebo spíš stihla zničit.

Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Alice seděla na zemi a kreslila si plánky Jasper klečel nad ní a sledoval ji přes rameno. „Hezká barva.“ Poznamenala jsem a usrkla čaje. Jasper si mě zvídavě prohlédl. Nastalo rychlé přemýšlení. Mám dělat že nevím o jejich „tajemství“ nebo mu mám říct pravdu. S obrovským otazníkem jsem se obrátila na Alici. Ta jen pokrčila rameny. „Dáte si taky něco?“ vypálila jsme bezmyšlenkovitě. Jasper přikývla a Alici se na tváři roztáhl širokánský úsměv a podle všeho dusila výbuch smíchu. Natáhla jsem k němu talířek se sušenkami. Jednu si vzal a vložil do pusy. Podle všeho skrýval veliký odpor k tomuto jídlu. „Nejez to.“ Oznámila jsem mu. „Já mám sušenky rád.“ Prohlásil a natáhl se pro další. Nadechla jsme se a ucukla s talířem. Je to můj kamarád a tohle mu dělat nebudu. „Nemusíš si na nic hrát, já vím pravdu.“ Vychrlila jsme rychle. „Ja..jakou pravdu.“ Koktal a střílel pohledem mezi mnou a Alicí. „Alice?“ zašeptala jsem. „Jazzi. Ona to ví. Ví co jsme.“ Odpověděla  s klidem a porovnala si plánky. „Takže?“ vyptával se nejistě. „Neboj, jsi můj kámoš stejně. Nikomu to nesmím říct a ty to neříkej nikomu z vaší rodiny, ani na to nemysli před Edwardem.“ Oznámila jsem a znovu usrkla čaje. „Co všechno víš?“ znejistěl. „Jackob mi dal tu knížku.  Takže vím o slunci, schopnostech a tak dál.“ „Bello? Máš radši bílou nebo černou?“ vyrušila nás Alice, jako by se nic nedělo. „Bílou.“ Odpověděla jsem. „Alice nevíš co se stalo Mikovi?“ vyzvídal Jasper. Právě v tu chvíli se mi znovu obrátil žaludek. „Podržt to prosím.“ Vychrlila jsem a podala Jasperovi sušenky a hrnek s čajem. Má cesta totiž vedla na záchod. Když jsem se vrátila, Jasper si mě s podezřením prohlížel. „Něco mi uniká.“ Prohlásil a poškrábal se na hlavě. „Byl to Edward.“ Odpověděla Alice. „Jasper pozvedl tázavě obočí a podíval se na mě. „A ty to víš a je ti blbě z toho že někdo umřel kvůli tobě?“ „Jo.“ Přikývla jsem. „Rose to taky prvně vadilo, pak si zvykla.“ Prohlásil. „Cože?“ vykulila jsem oči. „Víš jak je Emmett žárlivej? Vyvraždil přes půlku mužké populace z jednoho města jen proto, že se pokoušeli Rose sbalit.“ Odpověděl s klidem. Tak tohle jsem musela zapít. Vytrhla jsme mu z rukou hrnek s čajem a napila se. Otřepla mě pořádná zima, protože bylo pití naprosto ledové. „Kam jdeš?“ vyptávala se Alice. „Jen si ohřát pití. Je nějaký studený.“ Odpověděla jsem jí a odešla do kuchyně ohřát si čaj v mikrovlnce.

„Je ti pořád blbě?“ vyzvídala Alice, když jsme se vrátila. „Jo proč?“ „Tady ti něco posílá Carlisle.“ „Ani se nebudu ptát jak jsi se pro to tak rychle dostala.“ Odpověděla jsem jí, vzala prášky a odešla do obýváku. Dva jsem si nasypala na ruku a polkla je. To že jsou to prášky na spaní mi došlo až poté co jsem se odporoučela do říše snů.

„Bells, miláčku.“ Zašeptal vedle mě něčí hlas. Okamžitě jsem otevřela oči. „Tati.“ Zívla jsem. „Co se stalo. Je večer a ty už teď takhle spíš? Co budeš dělat v noci?“ dobíral si mě. „V noci? Já jsme spala tak dlouho? Co Alice a Jasper?“ vyletěla jsem z pohovky do mého pokoje. Když jsme otevřela dveře, nevěřila jsem svým očím. V pokoji byl nastěhovaný nový nábytek, barva na stěnách byla zaschlá a vše bylo perfektně sladěné. Alice s Jasperem seděli na posteli a bavili se pohledem na mě jak stojí s otevřenou pusou ve dveřích.

Celý pokoj byl naprosto jinak poskládaný než původní. Naproti dveřím byla masivní postel. V rohu se krčil stůj a u vedle okna skříně. Poličky byly nad postelí, psacím stolem na kterém ležel ke všemu ještě nový laptop. „Alice tohle je neskutečný.“ Vydechla jsem úžasem. „Já vím.“ Usmála se. Právě v tu chvíli přišel do pokoje táta. „Hmm hezký.“ Zhodnotil pokoj „Nedáte si večeři?“ obrátil se na Alici s Jasperem. „Tati, víš přece co je s Alicí a Jasper je diabetik, takže asi nic.“ odradila jsem ho od toho. Sotva zavřel dveře, Alice se začala smát. Jasper na mě civěl s otevřenou pusou. „Proč jsem diabetik?“ zašeptal. „To nic.“ usmála se Alice. „Ze mě udělala vegetariánku s alergií na potraviny co musí jíst bezlepkovou  stravu.“ všichni tři jsme propukli v hlasitý smích.. Nakonec se rozloučili a odešli domů. A já zůstala sama v úplně novém pokoji.

Každý večer si chystám oblečení na druhý den. To samé jsem chtěla udělat i teď. Po otevření skříně mě ale málem kleplo. Nic z mého starého šatníku zde nebylo. Skříň viditelně přetékala novým oblečení. Já ji zabiju, pomyslela jsem si po zjištění, že chybí i moje veškerá stará obuv. Na hromádce oblečení ležel přeložený papír.

Doufám že se ti nové oblečení bude líbit. Boty které jsi tam měla mi nepřipadaly moc vkusné, tak tu máš taky nové. Nezlob se na mě, ale já jsme si nemohla pomoct. V tom obchodě měli úúúžasné slevy.   Alice

No jo to je celá ona. Jak jsou někde slevy, už musí nakupovat. Usmála jsem se pro sebe a vyndala nějaké tričko s riflemi.

Na hodinách už bylo celkem pozdě, proto jsem šla do koupelny a následně zalezla do postele.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 38. díl: