Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 39. díl

10.09.2009 (18:39) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3669×

Mámtu pro Vás jednu důležitou zprávu - bude se týkat rychlosti přidávání této povídky. Jelikož jsem přestoupila na střední, je pro mě obtížnější zvyknout si na režim, který mám stanovený. Ráno stávám hodně brzy, tudíž chodím spát taky brzy a mám málo času na psaní, když se ještě musím učit. Na základnce jsem byla na počítači klidně do tří ráno, někdy i dýl a psala jsem. Teď můžu psát ale jen půl hoďky a v tomto čase musím stihnout udělat i úlohy do školy, co máme nadané na počítači. Z tohoto důvodu budou dílypřibývat jen JEDNOU ZA TÝDEN a to v NEDĚLI VEČER. Až si zvyknu na vstávání a nebude mi dělat problém, budou přibývat možná dvakrát za týden, to ale mluvím o vzdálené budoucnosti.

39. Alice promiň, já dál nemůžu

Edward Cullen (Stojí s Emmettem nad mrtvolou Mika Newtona)

...Po několika krocích se zastavil a pohlédl mi do očí, následně na Mika ležícího na zemi. „Vsadím se, že ten sem nedošel sám.“ Usmál se a poškrábal na hlavě. „Jsem zvědavej, jak to zamaskuješ.“ To já taky, pomyslel jsem si.

Po chvíli uvažováni se mi ale v hlavě začal rodit plán. Emmett si přehodil Mika přes rameno a běželi jsme zpět do Forks. „Co chceš dělat?“ vyzvídal Emmett. „Mám plán, jen mi pomoz ho uskutečnit.“ Přikývl a dělal všechno co jsem mu poručil.

Mika jsme nacpali do jeho auta a vyjeli z města. V jedné části je silnice zúžená a vede okolo srázu. Rozjel jsem se plnou rychlostí a vyskočil z auta. Nakonec to vypadalo, že Mike nezvládl zatáčku, zřítil se ze srázu a jeho auto vybouchlo. Podivná náhoda že? Jenže podivné náhody tvoří celý vesmír, nebo ne?

Teď jsem měl ale jiný problém. Co oči? Nabrali totiž nevlídnou karmínově rudou barvu. Je to nefér. Když zabiju člověka, mám červený oči ihned, když se ale živým zvířecí kreví, trvá měsíce než mi červená z očí vymizí.

S obavami jsme se vydali domů. Ty moje byly ovšem větší. Emmett se staral jen o to jestli mu Rose odpustí, protože zničil kšiltovku s kačenkou.

Myslím že by tam někde měly být ještě čočky po období, kdy jsem byl novorozený, ale kdo ví jestli mi je už Emmett nespotřeboval. Rychle jsem vyběhl do pokoje a začal se přehrabovat v šuplíku. Nic, nebyly tam. „Hledáš něco?“ ozval se za mnou hlas Alice. „Neumíš klepat?“ sykl jsem a dál hledal. „Já jsme ti něco přinesla.“ Zašebetila a hodila na stůl hnědé čočky. „Jiný neměli.“ „Díky Ali.“ Obrátil jsem se na ni a odešel do koupelny nasadit si je. Nejvíc jsem se ale bál druhého dne. Co policisté a studenti, skočí na to že se Mike zabil sám? „Neboj, vyjde to.“ Usmála se Alice a odešla.

A měla pravdu. Žáci, učitelé a policisté na to skočili. Až na Bellu. Ta se po zjištění, že je Mike mrtvý zkroutila v bezvědomí na zem. Rychle jsem k ní přiběhl, zvedl ji a odnesl na ošetřovnu. Sestřička mi nakázala abych ji položil na postel a počkal u ní, dokud se neprobere. Bella skutečně za chvíli otevřela oči. Její první reakce když mě uviděla bylo ale že zacouvala až k okraji postele.  Proč ale? Bojí se mě snad, zná pravdu? Ne to není možné, ujišťoval jsem se v myšlenkách. Bella se stále krčila v koutě. Beze slova jsme se otočil a vyšel z ošetřovny ven. Ve dveřích jsme se minul s Alicí. Od té doby jsme je ve škole už neviděl. Vlastně odpoledne se doma Alice a ani Jasper neukázali. Až večer. Podezřívavě jsem si je prohlédl. Něco mi tajili a obzvlášť Jazz. Pořád dokola si totiž opakoval francouzskou knihu. A to francouzštinu nenávidí. Neměl jsem ale náladu na to řešit to zrovna teď a Zalezl k sobě do pokoje, zavřel oči a přemýšlel, proč se Bella tak bála když mě spatřila.

Druhý den nebyl lepší. Jasper si pořád opakoval knihu a Alice prozpěvovala hymnu. Rose byla naštvaná na Emmetta a ten se to snažil všelijak zpravit.

Nejvíc mě ale rozladila reakce Alice, po první hodině, kterou měla společnou s Bellou. „Ty seš neuvěřitelnej debil.“ Řvala na mě a bylo ji naprosto jedno že se na ni dívají ostatní studenti jako na blázna. „A co jsem měl udělat?“ odpověděl jsme jí a sledoval, jak pění. „Připravil jsi mě o jedinou kamarádku! Bella se semnou nechce bavit! A to jen kvůli tobě.“ Zuřila „Vždyť se s tebou včera bavila ne?“ „Jo jenže řekla. No to je jedno, můžeš za to prostě ty!“ zařvala a odkráčela pryč. Taky dobře, pomysle jsem si a odešel na hodinu.

Na obědech se to potvrdilo znovu. Bella si sedla co nejdál od nás. I když mi její výraz trhal srdce, je to zřejmě to nejlepší co ji mohlo potkat.

Isabella Swan (Středa ráno)

„Crrr!“ probudil mě s hlasitým řinčením budík. Ani jsem nevěděla že tu nějaký nový byl. Po řádění Alice tu totiž nezůstala jediná stará věc. A nejvíc mě mrzí, že jsem tu neudělala nic. Natáhla jsem se k umlčení toho malého řváče. Jenže to byla chyba. Na staré posteli jsme měla vyležený prostředek, jenže tady jsme se převalila na kraj a sletěla z postele. „Aúúúú!“ zařvala jsem na celý dům bolestí. Max s otcem byli ve vteřině u mě. „Co se děje?“ vyzvídal otec, zatímco mě zvadal z podlahy. „Znáš mě ne?“ odpověděla jsme mu a ukázala na ruku. „A bolí tě?“ „Ne, spíš jsem se jen lekla.“ Odvětila jsem a posadila se. Táta se na mě s podezřením podíval a nakonec odešel. Ještě chvíli jsem tam tak seděla a hleděla do prázdna.

Nakonec jsme se šla obléct a táta mě odvezl do školy. První kdo ke mě přišel byla samozřejmě Alice. „Líbí se ti oblečení?“ zašebetila. „Jo líbí, ale líbilo se mi něco  v mém starém šatníku víš.“odpověděla jsme a zamračila se. Alice nasadila svůj kukuč ala „Já jsem nevinná“. „Alice? Tady máš peníze za ten pokoj.“ Oslovila jsem ji a podala sáček s penězi. „Bello víš že mě o peníze nejde.“ Odpověděla a pokračovala v cestě. „Ale mě jo.“ Naléhala jsem. „Tak kolik ten pokoj stál?“ „Já nevím.“ Obrátila oči v sloup. „Alice, ty si to pamatuješ. Kolik stál.“ Zuřila jsem. „Něco okolo 5 342 dolarů a 48centů.“ Odpověděla a pokračovala. „Fajn, tak tady máš 5400 a za oblečení ti zaplatím zítra.“ Odpověděla jsem. „Ber alespoň to oblečení jako dárek ode mě.“ Prosila. „Tak jo, ale už nikdy mi nic drahého nekupuj. Já to nemám ráda.“ „Dobrá.“ Usmála se a sedla si do lavice.

„Začala hodina tak se uklidněte.“ Zakřičel profesor biologie. „Dnes si uděláme projekt ve dvojicích a kdo to nestihne, dodělá to doma.“ Dořekl a podával nám složky papírů. „To nestihnu ani do dalšího měsíce.“ Povzdechla jsem si a začala pročítat složky. „Tak si to přečti a zbytek doděláme u tebe nebo u mě. Spíš u tebe, Rose by se nelíbilo že jsi u nás.“ Odpověděla a listovala složkou. „Nemyslím že je to dobrý nápad.“obrátila jsem se na ni. „A proč?“ „Já chtěla hrát s Edwardem tu jeho hru. Jenže ty mi to stěžuješ.“ „Co?“ vykulila nechápavě oči. „Ali.“ Nadechla jsem se. „Myslím, že by bylo lepší, kdybychom se nekamarádily. Ne že nechci, jenže je to pro mě všechno hrozně těžký. Potřebuju být sama.“ „Bello?“ sklopila pohled na stůl. „Tobě vadí co jsme?“ „Ne, Ali. To mi nevadí. Jenže jak jsem řekla je to pro mě všechno těžký. Jen tě prosím, aby jsi mě chvilku ignorovala tak jako to dělá Edward.“ Odpověděla jsem a otočila hlavu ke zdi. „A potom?“ vyzvídala. „Potom nevím.“ „Tak kdy hodláš ukončit tu hru?“ „Já..já prostě nevím.“ vzlykala jsem. „Bello nenatahuj to, Edward i ty to neseš špatně. Je to na vás vidět.“ odpověděla a odsedla si do lavice za mnou. Tak tohle jsem nechtěla.

Obědy, jindy jsem si vesele povídala s Alicí, Jasperem a nebo Emmettem. Teď? Sedím co nejdál od stolu Cullenů a utápím se ve své lítosti. Svoje odhodlání ale splním a budu hrát edwardovu hru jak dlouho bude potřeba a za jakoukoliv to bude potřeba cenu. I když vím, jak tím ubližuju ostatním. A hlavně sobě.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 39. díl :