Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 35. díl

wtf3


Můj osud - 35. dílTak v tomhle díle se dozvíte důvod Edwardova rozhodnutí.

Takže povídka Můj osud se vrací! Doufám že jsem Vás alespoň trošku potěšila po té skoro měsíční pauze. Fakt se omlouvám ale jinak to nešlo. Tady máte shrnutí toho, co se stalo v předešlých dílech.

 


 

Kvůli polibku s Edwardem se Bella pohádá se svou setrou, která je při tom načapá. Od Jackoba se dozvídá, že jsou Cullenovi upíři. Alice ji to potvrdí  a slíbí, že nikomu nepoví pravdu, kterou zjistila Bella. Zvláště ne Edwardovi. Na oplátku ji poví o tajemství Jackoba.

Edward je na Alici naštvaný, protože nikomu neřeknou že se na tři dny vypaří. Při cestě zpět z hotelu si na Alici počká a před Bellou ji seřve, zároveň se pohádá i s Bellou. Má jasné rozhodnutí. Bellu musí ji udržet v bezpečí a to za jakoukoliv cenu


 

35. Když neposloucháš, je to tvoje chyba

Edward Cullen (Pátek odpoledne, přišel domů)

“Edwarde ne! Opovaž se  s těmi dveřmi prásknout!“ ječela na za mými zády rozhořčená Alice. Zlost za to co udělala ve mně ale stále sílila a já si ji potřeboval někde vybít. Dřív, než mi došlo co tím myslela, práskl jsem za sebou dveřmi. Jelikož ale byly skleněné, nevydržely moje zabouchnutí a vysypaly se z rámu. Alice byla v mžiku u nich a vzlykala. „Edwarde já ty dveře měla ráda! Ten vzor už neseženu!“ mávl jsme nad tím rukou a pokračoval do svého pokoje. Tam jsem bezmyšlenkovitě vložil CD Debussyho do přehrávače a uložil se na pohovku. Místo vytoužených taktů se ale domem rozlehl vřískot a hlasitá baskytara. Ihned mi docvaklo, že mi Emmett musel prohodit CDéčka. Prozradil ho i jeho neutichající smích ozývající se z jeho pokoje. „Emmette!“ zaječela jsem a vypnul takzvanou hudbu. V tomhle domě si ani nemůžete nechat odemčený pokoj bez toho, aniž by vám váš bratr s inteligencí králíka nic neudělal. Nezbylo mi nic jiného než se unášet proudem myšlenek bez hudby. Vše by bylo v pořídku, kdyby mé myšlenky nepřerušil jekot Rossalie, která asi přišla. „Alicéééé!“  zaječela. „to já ne, to Edward.“ Odpověděla jí.“ Edwardéééé!“ zaječela Rose znovu, tentokrát na mě a vletěla do pokoje. „Klepat neumíš?“ osočil jsme se na ni. „Jak jsi mohl!“ hysterčina „Co?“ „Ty dveře měly taky duši Edwarde!“ „Ale co to slyším? Že by se naše princeznička zabouchla do dveří?“ odsekl jsem. Protože jí došla slova, namístě se otočila, pohodila hlavou a zlostně si dupla. Vypadala jako malá bezbranná rozmazlená holčička. Pravda, ty dveře měly unikátní sklo, ale nemusí kvůli tomu každý hned vyšilovat.

„Edwarde Masene Cullene pojď sem!“ zahřměla Esme. „Už jdu.“ Odpověděl jsem jí a sešel ze schodů. Esme stála u rozbitých dveří a nevěřícně na ně zírala. „Jak jsi mohl, to sklo bylo unikátní“ ječela. „Fajn, vzdávám to, jedu koupit nové.“ Rezignoval jsem a proskočil otvorem po skle ven. „To bys měl. A nepřej si mě, jestli nebude to sklo stejné.“ Dolehly ke mně myšlenky Rose. „Taky si to můžeš koupit sama blondýno!“ odpověděl jsem jí a odjel pro sklo.

(Po 3 hodinách)

„To sklo je hezké, ještě hezčí než původní.“ Rozplývala se Esme nad nově zasazeným sklem ve dveřích. „Jaspere zavři okno, bude průvan a ještě se vysklí něco dalšího.“ Křikla na jednoho z mých bratrů. „Dobrá práce.“ Pochválila mě Rose.

„Jsem doma!“ zvolal Carlisle, který právě vešel. Rozevřel náruč a obejmul Esme. Domem se prohnal závan větru, dveře práskly a sklo se znovu vysypalo s hlasitým řinčením z rámu.

„Já už pro nové sklo nejedu.“ Rezignoval jsem a odešel do pokoje. Chudák Carlisle, zůstal stát mezi smějícím se kroužkem a nechápavě tikal pohledem z jednoho na druhého v domnění, že se dozví alespoň od jednoho pravdu.

Tentokrát jsem vložil do přehrávače správné CD. Mé myšlenky jako divoká řeka. Vzpomínky na den, kdy jsem ji poprvé uviděl byly skoro unikátní. Je své sestře tolik podobná a přesto se liší. Hlavně povahou. Bella je klidná a rozvážná, na rozdíl od její zbrklé setry. Vzpomínal jsem na den, kdy jsi ji poprvé uviděl stát na schodech v modrých šatech a znuděným pohledem. Byla tak jedinečná, tak krásná. My jsme až moc dokonalí, přesní. Ale ona a každá drobnost která ji od nás odlišuje má cenu zlata. Její kráse se hravě vyrovná i Rosalii.

Mrzí mě co udělám, ale musím. Když bych jí řekl pravdu, utekla by. Takhle nebude nic vědět a já se na ni budu moci alespoň dívat. Každou noc, tak jako doteď.

„Můžu s tebou mluvit?“ zaklepala Alice. Otevřel jsem oči a pokynul jí, aby vstoupila. „Ale nové dveře koupit nejedu.“ „To nemusíš.“ Usmála se mé poznámce a pokračovala. „Jde o Isabellu.“ Vypnul jsem CD a posadil se. Alice se nadechla „Vím dvě věci které ty ne. Tu první ti říct nesmím, i když bych byla nevýslovně ráda kdybys to věděl. A o té druhé věci nic neříkala. Myslím.“ „A to je důvod proč si pořád musíš dokolečka zpívat v myšlenkách tu tvou oblíbenou korejskou hymnu. Už mi to leze krkem a navíc neumíš zpívat.“ Osočil jsem se na ni. „Já ti tu chci něco říct a ty seš na mě tak.. tak zlej. Chtěla jsem ti pomoct, ale jak vidím, ty se nezajímáš o nic.“ odsekla mi a otočila se k odchodu. „Ani o to že tě Bella miluje.“ Dodala v myšlenkách a práskla za sebou dveřmi. Já zůstal sedět s otevřenou pusou a přemítal si v hlavě její slova. Ona že by mě milovala. Jak by mohla milovat mě. Takovou zrůdu přežívající jen díky smrti jiných. To nejde. Ona mě nesmí milovat. „Nesmí!“ zaječel jsem na celý dům a praštil rukou do police. Ta se přelomila a celý její obsah e sesunul na zem.  „Nesmí!“ zakřičel jsme znovu a začal ničit ostatní věci v pokoji.

„Nech toho! Hned!!“ zakřičel Jasper, který vběhl do pokoje a bezmocně se chytil za hlavu. Cítil jsme se strašně provinile. To já jsme si všechno zavinil. Můžu za to jen já, ale trpí ostatní. „Promiň.“ Zašeptal jsem. „Edwarde já už dál nemůžu, prosím tě na kolenou. Řekni jí pravdu nebo na ni zapomeň.“ Skučel Jasper a skutečeně padl na kolena. Ještě chvíli mě probodával zmučeným výrazem, nakonec vstal a odešel z pokoje. Má pravdu. Zapomenu na ni. Jenže s upíří pamětí to půjde velice špatně. Pravdu ji ale také nemůžu říct. Budu ji ignorovat a ostatní mi v tom musí pomoct.

„Na to zapomeň! Vždyť ji zlomíš srdce!“ vletěla do pokoje hysterická Alice. „Komu?“ zašvitořila Rose, která vešla do pokoje s pilníkem v ruce a zkoumavě si mě prohlížela. Emmett ji v zápětí následoval. „Vypadněte! Ven!“  zaječel jsem a hodil po nich vázu. „Edwarde!!“ zaječel zespodu Jasper. „Jo jasně. Prosím jděte ven.“ Zformuloval jsem větu znovu. „Teda brácha, když chceš, jde z tebe strach.“ Zasmál se Emmett ve dveřích. To ještě není všechno, pomyslel jsem si. „Emme, dáme bitku?“ zavolal jsme na něj.  Je mi jasné že ji neodmítne. Nikdy si nenechá ujít možnost porazit kdykoliv, jakkoliv a kohokoliv z rodiny.

***

„Takže nesmíte rozbít dům, jeho okolí. Taky se nesmíte zabít, ale to je vedlejší. Chce si někdo vsadit?“ nabádala Alice, která se jako vždy ujala role rozhodčí. Všichni si Rose s Jasperem vsadily na Emma, Alice jako jediná na mě. A to dokonce svoje nové žluté auto, které bezmezně miluje, dokonce ho má i v rámečku vedle o mnoho menší fotky Jazze.

S Emmettem jsme okolo sebe nejprve kroužili. Díky jeho myšlenkách jsem věděl o výpadu který chystal, uhnul jsme mu proto a on minul. „to není fér, ty to už zase používáš.“ Stěžoval si. „Hele mlč. Ty máš svaly, já tvoje myšlenky. To je fér.“odpověděl jsme mu. Všichni mou domněnku odkývali, takže se pokračovalo.

Emmetovým výpadům jsem se bravurně vyhýbal. Plánoval jsem veliké zakončení. Emmett se rozběhl, naštvaný tím že mě ani jednou nezasáhl. Já ho přeskočil a odhalil tak silný strom, který byl za mnou. Nestihl zabrzdit a vší silou vrazil hlavou do stromu. Ozvalo se křupnutí a strom se řítil k zemi. Já vyhrál. Poprvé a naposled.

Emmett se otřepal a začal protestovat. „To není fér.“ Skučel. „No tak Emmi, uklidni se.“ Utěšovala ho Rose z povzdálí. Emmett popotáhl a smutným pohledem sjel rose, která si stále pilovala nehty. „Ty mě ani neobejmeš?“ natáhl k ní paže. „Ne, vždyť se na sebe podívej, seš jako čuně!“  zuřila při pohledu na svého manžela, sedícího na zemi s větvičkami jehličí ve vlasech.

„No, zdá se že jsi i tenhle boj prohrál.“ Konstatovala Alice, rozesmátá chováním bratra. „Emmette, ty slabochu. Jak jsi mohl prohrát.“ Zuřil Jasper, který vsadil na výhru Emmetta kalhoty. „Jaspere? Nedlužíš mi něco?“ dobíral jsem si ho. „Na.“ Odsekl a podal mi kalhoty. Tím odhalil modré boxerky se žlutými kachničkami. „Jůů. Ty jsou hezké.“ Vzdychla Rose, když je uviděla. „Emme, proč taky nemáš kačenky?“ vyptávala se. Emmett vstal a otřepal se. „Pche kachny. Já mám motýlky. Pamatuješ?“ „Nějak si nevzpomínám.“ Zakroutila rose hlavou ze strany na stranu.

„Co se to tu děje? A proč je Jasper bez kalhot?“ okřikla nás Esme. „On je prohrál.“usmála se Alice. Esme pokrčila obočí „Kdo? Koho?“  Alice sjela manžela pohledem „Jasper ty kalhoty.“ „To jste se zase vsázeli?“ pokračovala Esme. Jako odpovědi se jí dostalo souhlasné zakývání nás všech. „Ach jo.“ Vzdychla „A já myslela že vás tyhle blbiny přešly.“

Skoro pět minut jsme tam bez hnutí stáli, než nevěci daly do pohybu. Esme mávla zoufale rukou a odešla. Rose odjela s Emmettem do obchodu pro nové spodní prádlo s motivem kachniček a já tu zůstal stát s Alicí a Jasperem, kterému jsme vrátil jeho kalhoty. Stejně bych je měl jen po kotníky.

„Jdeme domů?“ zeptala se Alice. „jo, můžeme a ještě tě chci o něco poprosit.“ odpověděl jsme jí. Dala si ruce v bok a sjela mě pohledem. „To po mě nechtěj.“ „Je to nejlepší možnost.“ Obhajoval jsem svoje rozhodnutí. „Není.“ Zuřila a z hrdla ji začalo vycházet varovné vrčení. „O co tady jde?“ dožadoval se Jasper vysvětlení. Alice přestala vrčet a obrátila se čelem k manželovi. „Tady Edward po nás chce, abychom se přestali bavit a stýkat s Bellou.“ Sotva to dořekla, Jasper se na mě zamračil. „No tak, mějte rozum. Bella není jako my, není to správné.“ Odporoval jsem a vrhl po Jasperovi zoufalý pohled v domnění, že mě podpoří alespoň on. Alice se rozvzlykala. „Celou dobu se s námi na škole nikdo nebavil. Byly jsme sami. A teď, když si najdu jediného člověka, jedinou kamarádku která se mnou jezdí na nákupy a věří mi, tak mě o ni chceš připravit ?“ Jasper ji chytil okolo ramen. “Ali, miláčku. On má pravdu, není to správné.“ „Já ale chci kamarádku. Živou kamarádku.“ Prskala Alice. Narovnal jsem se a pokračoval, tentokrát již s ostřejším tónem v hlase. „Alice, Bella je člověk. Nemůžeš ji mít jako hračku. Uvědomuješ si, jakému ji vystavuješ nebezpečí?“ „Aha, tak ono bude lepší když bude kamarádit s psisky že? Promiň, já zapomněla, to je menší nebezpečí. Víš jak jsou výbušní? Já se na rozdíl od nich umím ovládat. Já jsem nezabila ani jednoho člověka na rozdíl od tebe. Přiznej to, ty se nebojíš toho že jí ublížíme my, ty se bojíš toho aby jsi jí něco neudělal ty že?“ vychrlila na mě Alice a já jen těžko vstřebával její slova. Ano, má pravdu, toho se bojím. Nejvíc.

Když mě našli, věděla že jsem zabíjel. Nic jiného ale neví, oni neví proč jsem zabíjel. Že to nebylo kvůli ukojení žízně, ale kvůli pomstě, pomstě setry.

„Možná máš pravdu, ale nebudeš se s ní stýkat.“ Odsekl jsme jí a snažil se zahnat do ústraní vzpomínku. Vzpomínku na den, který změnil celý můj život.

 

Psal se 31. prosinec roku 1899 a pro mou dvacetiletou sestru Lisu nastal nejen poslední den 19. století, poslední den její svatby ale i poslední den jejího života. V ten den se změnilo vše. Ztratil jsem setru, matku a ze mě se stalo monstrum. Na to datum nikdy nezapomenu, bude se navždy objevovat v mých nejčernějších vzpomínkách.

 

„Edwarde?“ oslovil mě Jasper. Rychle jsem se vrátil do přítomnosti. „Alice já ti zakazuju se s ní stýkat.“ „S kým?“ vyptávala se Rose, která právě dorazila s Emmettem ověnčeným nákupními taškami. Na hlavě měl kšiltovku ve tvaru kačenky.

Zároveň s Jasperem jsme vybuchli smíchy. „Je tu něco k smíchu?“ bručel Emmett zklamaně, protože nechápal příčinu našeho smíchu. „Ty.“ Vyprskl Jazz v dalším záchvatu smíchu. „O čem jste se tu bavili? Alice vypadá nějaká naštvaná?“ vyptávala se Rose. Přešlápl jsem a chtěl jí odpovědět. „Tys jí zničil šatník?“ skočila mi do řeči. „Že je to tak?“ dožadovala se odpovědi. „Ne.“ Odsekla Alice „To by mi nevadilo tolik, jako to co udělal. On mi zakázal mluvit s Bellou.“ „Víš že to myslí dobře.“ Utěšoval ji Jasper. „Emmette, Rose to platí i pro vás.“ Upoutal jsme jejich pozornost. „To nebude problém.“ Zazářila Rose a drbla do Emmetta loktem. „Co?“ vzpamatoval se.  Rose se nadechla a protočila oči. „A s tímhle já žiju.“ Pomyslela si. „Edward po nás chce, abychom se nebavili s tím člověkem. Isabella, tuším jmenuje se.“ Rose mluvila pomalu a srozumitelně. Emmett se zprvu tvářil nechápavě, pak ale svraštil obočí a vytřeštil oči. „To né, ona byla zábavná a milá. Myslím že jsi říkal něco i o tom že ji máš rád ne?“ Rose do něj vrazila loktem až bolestně sykl. „Jo to nebude problém.“ Dodal. „Takže se s ní nebude bavit nikdo z naší rodiny jasné?“ ukončil jsem rozhovor a čekal na odpověď. Všichni až na Alici přikývli. „Ali?“oslovil ji Jasper. „Já se nevzdám jediné kamarádky, kterou mám.“ Založila si ruce. „Tak fajn.“ Rezignoval jsem. „A co kdybys jen měla omezit komunikaci a výlety s ní?“ Alice si mě prohlížela a pak radostně zavýskala. Nakonec mi skočila okolo krku. „Já věděla že nejseš tak zlej.“ Zašeptala mi do ucha.

***

Ráno, den jako každý jiný. Měl se ale lišit v jednom podstatném detailu. Měl jsem dívce,kterou miluji ublížit. Měl jsem ji zlomit srdce.

„Emmettééééé!“ zaječela nepříčetná Alice za svého pokoje. V tu samou chvíli ke mně přiběhl Emmett a schoval se za mě. „Co blbneš?“ oslovil jsem ho. Narovnal se a začal v ruce žmoulat kousek ohořelé látky. „Víš jak jsem si koupil ty kuličky co vydávají po hození na zem ránu ne?“ odpověděl jsem mu odkývnutím. „No tak jedna se mi zatoulala k Alici do šatny a bouchla. Bohužel od toho vyletěly jiskry a půl aliciny šatny shořelo.“ Vyprskl jsem smíchy. Ozval se dusot na schodech a Emmett, jindy naprosto klidný, se třásl jako osika. Alice přiběhla dolů a v jedné ruce měla naprosto ohořelé boty  a v druhý kousek šatů, rovněž začerněných. Její obličej zdobila nevýslovná maska zlosti. „Ehm promiň.“ ,omluvil se Emmett a sklopil hlavu. „Promiň?“ ječela. „Ty mi řekneš jen promiň po tom, co mi podpálíš úmyslně šatnu?“ „To nebylo úmyslně.“ Hájil se. „To nebylo úmyslně? Takže ty jsi neúmyslně lezl oknem do mého pokoje a pak jsi neúmyslně 3x házel kuličku do mé šatny než ses konečně trefil!“ „Jak jsem mohl vědět že to chytne!“ skučel a couval od ní. Kdyby Alice mohla, byla by nyní rudá jako rajče. „Tak víš co já udělám neúmyslně?“ ušklíbla se. Emmett nakrčil obočí jak usilovně přemýšlel. „Ne.“ Přiznal nakonec. „Tak sleduj.“ Usmála se a vyběhla schody. Z některého pokoje se ozval zvuk rozbíjejících se věcí. Za chvilku stála Alice pod schody. „Víš co jsem udělala?“ usmála se. Emmett zakroutil záporně hlavou a vyšel schody. „Alicéééé!“ zaječel a seběhl dolů. „Jak jsi mi mohla zničit figurky nejlepších hráčů baseballu, notebook a jak jsi mi mohla zlomit pálku. Mou milovanou pálčičku.“ Vzlykal. „Jé to byl tvůj pokoj?“ skousla si ret. „Promiň, já si ho spletla.“ Usmála se a odkráčela do auta. „Nevezmeme si Jeep?“ navrhl jsem.

Alice si odmítla přesednout, takže odjížděla svým autem. Já, Jasper a Rose s Emmettem jsme jeli Jeepem.

Na příjezdové cestě jsme se minuli s náčelníkem Swanem, který právě přivezl Bellu. podle jejího chování mi bylo jasné co udělá. Vystoupili jsme z auta a já začal konverzaci. „Vzpomínáte na čem jsme se dohodli včera?“„A nebylo by snazší ji odkrouhnout?“ ušklíbla se Rose. Jasper na ni varovně zasyčel a ihned poté se narovnal a odešel.

„Edwarde?“ oslovila mě Bella. Nemohl jsem se otočit i když mi její naléhavý hlas lámal na tisíc kousků kamenné srdce. „Edwarde?“ zopakovala znovu. Běž pryč, prosil jsem ji v myšlenkách. „Chci  se omluvit za tem včerejšek, vnímáš mě vůbec?“ vyzvídala. Vnímám, ale běž už pryč, proč to tak ztěžuješ. Bude to ještě horší. Zapomeň na mě, běž pryč, prosil jsem ji v myšlenkách. Naštěstí můj nezájem brzy pochopila a odešla. Právě totiž zazvonilo na hodinu. A mé srdce definitivně zemřelo.

 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 35. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!