Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 37. díl

03.09.2009 (11:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3739×

37. Kořist jménem Mike

Edward Cullen (pondělí, v jídelně)

To co jsem Belle udělal mě mrzí ze všeho nejvíc. Celý den byla zaražená a chodila jako tělo bez duše. A mě to mrzí o to víc, protože za to můžu já.

Skončila čtvrtá hodina a já čekal před jídelnou na sourozence, když okolo mě prošla Isabella s hlavou sklopenou k zemi. „Vidíš co jsi ji udělal?“ rýpla do mě Alice, která právě s Jasperem po boku došla. Za chvíli dorazili i ostatní a společně jsme vyrazili dovnitř.

Ostatní studenti si zvykli na to kde sedáme a nikdo se k našemu stolu neodváží. Vlastně byla Bella první, kdo toto pravidlo porušil. Na tácy jsme si dali jen pití a drobnosti k jídlu které jde snadno zničit.

Chvilku jsem jen poslouchal o čem se baví ostatní studenti a hledal pohledem Bellu. Nevím proč, snad v naději že už nemá ztrápený obličej. Stála uprostřed jídelny a rozhlížela se po volném místě k sednutí. O to jít za námi zřejmě nestála.

„Hej kočko, pojď sem.“ Zavolal na ni Newton a ukázal na volné místo vedle sebe. Bella zakývala záporně hlavou, což mě uklidnilo. Vzal jsem si plechovku s Colou a pohrával si s ní mezi prsty. „Bello, pojď za mnou, já tě neukousnu.“ Křičel na ni znovu. Ale já bych tebe mohl, pomyslel jsem si a přemýšlel co bych udělal. „Zapomeň na to!“ okřikla mě Alice. Potichu aby mě studenti neslyšeli jsem varovně zavrčel. „Edwarde, Mike je prase, s tím souhlasím. Ale jestli se na něj teď před celou jídelnou vrhneš a před ostatními studenty ho roztrháš na cucky, nebude to zrovna dvakrát nenápadný.“ Šeptala. Zahnal jsem své nápady a znovu vyhledal pohledem Bellu. Stála natočená k odchodu a kolem ramen jí ležela Mikova ruka, protože stál vedle ní.

„Dej mi pokoj.“ Stěžovala si smutným hlasem. „A co když nedám.“ Dobíral si ji. Tak tě zabiju, pomyslel jsem a představil si, jak mu něco zlomím. Najednou se ozvala rána. Plechovka, kterou jsem měl v ruce tlak nevydržela a explodovala Rosalii přímo do obličeje. Jasper s Alici dusily smích. Rose zuřila a sledovala jak z jejích nahnědlých vlasů stéká pití a Emmett se řehtal na celé kolo. Periferním zrakem jsem zahlédl, jak se i Bella usmívá. Náhle se její pohled střetl s mým. Takovou bolest jsem ještě nezažil. Rychle uhnula a vypařila se z jídelny. Alice vzápětí vystartovala za ní.

„Edwarde, já tě zabiju.“ Sykla Rose a šla si utřít vlasy. V minulým životě možná, pomyslel jsem si.

***

Zvonění, které se ozvalo bylo znamením ke konci vyučování. Všichni studenti včetně mě a mých sourozenců se vyvalili ven. „Jdu pěšky.“ Hukl jsem na Emmetta tupě postávajícímu vedle jeho auta a vběhl do lesa. Tam jsem se schoval za nejbližší strom a čekal, dokud se na parkovišti neobjevila Bella. Chtěl jsem se ujistit jak se dostane domů. První čeho jsem si všimnul byl její výraz, který nevypadal tak zdrceně jako na obědech, vypadala spíš že nad něčím přemýšlí. Za chvilku mi docvaklo nad čím. Vždyť ona se nemá jak dostat domů! Pomalu se rozešla. Netrvalo ale dlouho a přibrzdilo vedle ní auto Alice. Bella se usmála a nastoupila. Já se dal do běhu vedle nich. Od školy k domu kde Bella žije lemuje silnici les, takže nebude žádný problém běžet vedle nich bez toho, aby si mě někdo všimnul. Výjimku tvořila leda Alice.

Vzápětí po Alici vyjelo z bran školy i auto Newtona. Mířilo stejným směrem, přestože on bydlí na druhé straně města. Navíc to vypadalo, že se je pokouší sledovat. Zpomalil jsem na rychlost jeho postaršího auta, abych mohl běžet vedle něj.

Alice vyložila Bellu před jejím domem a odjela. Mikovo auto zastavilo za starým dubem, kousek od domu Belly. „Tak tady bydlíš? Jen počkej, já tě dostanu a tu sázku vyhraju.“ Pomyslel si, zatímco vystupoval z auta. Uvidíme kdo dostane koho, pousmál jsem se sám pro sebe a vyšel z lesa.

„Ty ji nedostaneš.“ Oslovil jsem ho. “Hele Cullene, Bella není tvoje.“ Ušklíbnul se. „Nech ji být, já tě varuju. Naposledy.“ Odpověděl jsem mu a čekal na reakci. Mike se narovnal a frajersky opřel o auto „A co by jsi mi mohl jako ty udělat? Umíš snad karate?“ v tu chvíli jsem cítil obrovskou potřebu krve a jed, který se mi začal hromadit v ústech. Nahrbil jsem se a varovně zavrčel. „Zahráváš si se životem chlapečku, já tě varoval.“ V jeho obličeji se objevil strach. „Ty..tobě zčernaly oči.“ Koktal vyděšeně a ukazoval mi při tom přímo do obličeje. Znovu jsem zavrčel. „Měl jsi nechat Bellu být když jsi měl možnost. Já tě varoval. Teď je pozdě a ty budeš pikat.“ Odsekl jsem a praštil ho do hlavy.

Mike se v bezvědomí skácel k zemi. Rychle jsme si ho přehodil přes rameno a rozeběhl se s ním lesem. Zhruba 30 km za Forks jsem ho položil na zem. Okolo byl jen hustý les a daleko široko žádného živáčka. Z místa, které jsem uvolnil vytržením 3 stromů se vytvořila menší mýtinka, tam jsem  ho položil a sám vyskočil na strom. Po půl hodině se probral. Opatrně se posadil a ohmatal ránu, kam jsem ho praštil. „E..Edwarde? Notak Edwarde! Cullene!“ ječel bezmocně do lesa. Nakonec se postavil a začal rozhlížet. „Debil jeden, on si snad myslí že mě tímhle vyděsí.“ Ušklíbnul se sám pro sebe v myšlenkách. V tu chvíli jsem seskočil ze stromu a srazil ho k zemi. „Já si nemyslím že tě tím vyděsím, já to vím. Víš Miku, já tě varoval.“ Zavrčel jsem a začal okolo něj kroužit. „No tak Edwarde. Nech mě a já nechám Bellu platí?“ „Já tě varoval. Teď je pozdě.“ Zopakoval jsem znovu. Mezi stromy vysvitlo slunce a posvítilo mi přímo do obličeje. Zavřel jsem oči a užíval si ten pocit. Jediné co tuto idylku narušovalo bylo Mikovo srdce, které  začalo hodně zrychleně být. Když jsem je otevřel, naskytl se mi pohled na Mika, který stál jako opařený a zíral, jak se mi leskne kůže. Později ode mě začal couvat a nakonec se rozeběhl . Odrazil jsem se a jediným skokem skočil před něj. „Ty někam jdeš?“ sykl jsem. „Ty…ty nejsi člověk.“ Vykoktal „Ne, nejsem. Uhádl jsi to.“ „Co…co j..jsi.“ „Upír.“ Odpověděl jsem mu a usmál se. Opět začal couvat a v očích se mu leskl strach. Bylo poznat, že uvěřil. „Edwarde, nech mě jít. Já už si Belly nevšimnu.“ Prosil na kolenou. „Víš toho moc.“ Odpověděl jsem mu lhostejně „Nech mě jít.“ Prosil znovu. „Ty máš rád hry že?“ obrátil jsem se k němu čelem. Němě přikývl. „Tak si jednu zahrajeme. Když přede mnou utečeš, nechám tě žít.“ „A co když neuteču?“ vyzvídal. „Miku, Miku.“ Povzdechl jsem si nahlas. „Jsem upír, co asi udělám když prohraješ?“ zasmál jsem se a udělal proti němu výpadek nohou. Vzduchem se linula vůně strachu, která mě omámila. Nyní jsme myslel na jediné, jsem na lovu. Lovu Mika.

Bezmyšlenkovitě se rozeběhl lesem. Nebylo těžké mu stačit. Zatímco se on vyhýbal padlým stromům a kořenům, já jen přeskakoval z jednoho stromu na druhý. Strachy skoro ani nedýchal, jen se pořád otáčel za sebe v domnění, že mi utekl. Padal, znovu a znovu zakopával o kořeny stromů a pach krve z jeho rozedřených rukou za ním tvořil jakousi cestičku, mapu kterou mě vedl blíž a blíž k sobě. Nyní se projevila jeho pravá povaha. Být odvážný dokáže jen, když je mezi ostatními. Tam je nad věcí a všem velí. Jenže tohle je moje hra a tady se bude hrát podle mých pravidel. Není těžké domyslet si, že nemá jedinou šanci uniknout mi.

Zastavil a schoval se za veliký kámen. Stále zrychleně dýchal a z očí se mu linuly slzy. Věděl, že mu jde o život. A jediná chyba znamenala, že ho ztratí. „On mě tu nenajde, já mu uteču.“ Dodával si odvaho v myšlenkách.

„Mě se neschováš. Slyším tvůj dech, tvoje srdce.“ Zašeptal jsem z vršku stromu nad ním a skočil na kámen. Znovu se dal do běhu lesem, já se nadechl a rozeběhl po jeho stopě. Zatímco on běžel rovně, já kolem něj dělal kolečka. Střídavě jsem ho obíhal z prava a z leva. Pokaždé jsem zpomalil a počkal, dokud mě nezaregistruje pohledem. Už mě to nebavilo. Rychle jsem ho předběhl a sedl si daleko před něj na strom. Vyděl jsem jak se přibližuje a strachy otáčí okolo sebe. Nevěděl, ze které strany může přijít můj útok. On nevěděl nic.

Když byl před stromem na kterém jsem seděl, promluvil jsem na něj. Byl tak vyděšený že zakopl a upadnul. Seskočil jsem dolů, přímo k jeho hlavě. „Baf, našel jsem tě a tys prohrál.“ „Co jsem prohrál?“ zeptal se vystrašeným hlasem. „Život.“ Usmál jsem se a nohou ho otočil na záda. „Edwarde ne, já Bellu nechám, slibuju.“ Prosil, když jsem se skláněl k jeho krku. „Pozdě.“ Odpověděl jsem mu předtím, než mé tesáky probodly jeho tepnu. Prohrál a to definitivně.

Pomalu jsem vysával jeho krev. Byla tak teplá, tak omamná. Ne jako ta zvířecí. Tahle chutnala jinak, možná to bylo tím jak byl vystrašený, možná to bylo tím, že jsem tak dlouho neochutnal lidskou krev. I přestože byla teplá, dokonale mi chladila tu spalující bolest v krku. Mike se z počátku zmítal, sténal, prosil. Pak mu ale došli síly a také to vzdal. Odhodil jsem mrtvé tělo bez jediné kapičky krve na zem právě ve chvíli, kdy se za mnou ozval hlas Emmetta. Rychle jsem se obrátil a zkoumal, odkud přijde. „Éďo! Kde seš?“ vyřvávalo na celý les. Za chvíli vystoupil ze stínů stromů „Já myslel že půjdeme na lov. Tak kde seš?“ když mluvil, přibližoval se. Po několika krocích se zastavil a pohlédl mi do očí, následně na Mika ležícího na zemi. „Vsadím se, že ten sem nedošel sám.“ Usmál se a poškrábal na hlavě. „Jsem zvědavej, jak to zamaskuješ.“ To já taky, pomyslel jsem si....

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 37. díl :