Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 36. díl

30.08.2009 (08:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3555×

36. Tátův amok

Bella Swan(pondělí ráno, po začátku hry s Edwardem)

Mé rozhodnutí byla snad největší chyby jakou jsem kdy udělala. Až nyní mi dochází, že kromě Cullenů se semnou na škole vlastně nikdo nebaví. Samozřejmě, ještě je tu Mike a jeho až příliš velký zájem o mě. Jenže on mě spíš otravuje než pomáhá.

„Takže jaká je ta odmocnina slečno Swanová?“ praštil učitel dlaní do stolu. „Ehm promiňte.“omluvila jsme se a sklopila hlavu. Až teď jsme si všimla písmena „C“, které jsem stále dokola obkreslovala do sešitu namísto zápisu, který nám učitel diktoval.

„Bello, je ti něco?“ otočila se ke mně ze přední lavice Angela. „Nic mi není.“odsekla jsme jí. Pokrčila obočí a povzdechla si. „Kromě první hodiny jsem s tebou ve třídě a zatím se chováš pořád stejně. Poznám když člověka něco trápí.“ „Slečno Weberová, vy už také?“ zahřměl učitel. Naštěstí zazvonilo na oběd. Rychle jsme si sbalila a vydala se do jídelny. Má chuť k jídlu mě ale opustila už ráno na parkovišti.byla jsme tam sice mezi prvními, jenže se volná místa rychle zaplnila studenty a já zůstala stát s plechovkou pití v ruce uprostřed jídelny. Byly zde jen dvě volná místa. Jedno u Cullenů a to druhé u Mika.

„Hej kočko, pojď sem.“ Zavolal někdo. Byl to Mike a ukazoval na volné místo vedle sebe. Zakývala jsme záporně hlavou a rozhlížela se po jídelně v domnění, že ji někdo opustil a tím uvolnil místo. Marně. „Bello, pojď za mnou, já tě neukousnu.“ Křičel znovu. „Seš trapnej.“ Odsekla jsme a otočila se k odchodu. „Já že jsem trapnej?“ ozval se vedle mě oplzlý hlas Mika. V zápětí mě chytil okolo ramen. „Dej mi pokoj.“ Vyprskla jsem. „A co když nedám.“dobíral si mě. Na konci jídelny se ozvala rána. Vyšla od stolu Cullenů. Edward držel v ruce rozmáčknutou plechovku a Rose, která seděla před ním, si stírala z obličeje rozstříknutou Colu. Alice s Jasperem jen těžko potlačovali smích. Emmett to ale nevydržel a vyprskl smíchy, stejně tak jako půlka jídelny. Dokonce i já jsme se musela usmát. Edward vzhlédl bolestným pohledem a střetl se s mým. Musela jsem uhnout, ten tlak se nedal vydržet.

Využila jsme Mikovi nepozornosti a rychle se vypařila z jídelny. S plechovkou pití jsem si sedla na schody před budovou jídelny a pozorovala mraky, ze kterých se každou chvíli chystal spustit déšť.

„Proč jsi nepřišla za námi?“ ozval se vedle mě hlas Alice. Pokrčila jsem rameny „Kvůli Edwardovi.“ Alice si sedla vedle mě a pokračovala. „Pěkně vybuchl že?“ „To jo no.“ „A výš proč vybuchl?“ vyptávala se. „Ne a je mi to jedno. Jsem na něj naštvaná.“ Odpověděla jsem a odvrátila zrak z jejich očí, které začínaly smutnět. „Ale on to dělá kvůli tobě.“ Zašeptala. Vykulila jsme na ni oči. „Kvůli mně?“ „Jo, on si myslíže by ses bála, kdybys věděla pravdu. Tak se rozhodl že se s tebou přestane stýkat a udrží tě tak v bezpečí. Blbej nápad že?“ „Rozhodně.“ Přitakala jsem jí. „Taky se kvůli tomu trápí.“ Dořekla. „Tak ho ještě trošku potrápíme, já budu hrát tu jeho hru a pak mu řeknu pravdu jo?“ „Ale nenatahuj to moc dlouho.“ Napomenula mě. Vyrušilo nás zazvonění a tak jsme se s ní rozloučila a pelášila do třídy.

***

„Ahoj broučku.“pozdravil mě odpoledne táta, když přišel domů. Vypnula jsem sporák a políbila ho na tvář. „Ahoj.“ „Jsi dneska nějaká smutná?“ vyptával se, zatímco usedal k pozdnímu obědu. Dala jsme mu na talíř kuřecí řízek s bramborem a sedla si před něj. „Ty nebudeš?“ mlaskal. „Ne, nemám hlad.“ Odpověděla jsem mu a odešla do pokoje. Když mě Max uviděl, začal zoufale mlátit prázdnou miskou o zem. „Já ti dám.“ Pohladila jsme ho mezi ušima a odešla do kuchyně pro granule.

Charlie zatím stále seděl a žmoulal, jediné co se změnilo byl časopis, který přibyl v jeho ruce. „Bells, pojď sem.“ zavolal na mě. Položila jsme maxovu misku na zem a sedla si před něj. „Co bys říkala na nový pokoj?“zeptal se „Jak nový?“ zhrozila jsme se při představě že mi Charlie s jeho vkusem zařizuje pokoj. „Nově vymalovat, koupit nový nábytek, prostě úplně celý nový pokoj.“ Odpověděl a podal mi časopis. Byl tam článek o přestavbě pokoje a o tom jak nemá pokoj vypadat. Ten na obrázku byl přesně jako můj. „A můžu si to koupit sama?“vyptávala jsem se. Otec pokrčil obočí. „Pomohla by mi kamarádka. Má ohromný vkus pro sladěnost a sleduje nejnovější trendy.“ Dodala jsem rychle. „Ta Alice Cullenová ?“ vyptával se. „Jo to je ona.“ „A nechce někdy přijít na oběd? Rád bych ji poznal blíž.“ „To nejde.“ Vychrlila jsem rychle. Otec pokrčil tázavě obočí. „Ona je…ehm…je vegetariánka a má alergii na spoustu potravin. A ještě musí jíst bezlepkovou stravu.“ „Opravdu? Chudák.“ Politoval ji. I přes to čím jsou si hrají na lidi. Teď když znám pravdu tak mě rozdíly, které mi předtím připadaly jako malichernosti, bijí do očí. Už ve školní jídelně je vidět, jak se jim lidské jídlo hnusí. Alice je moje kamarádka, tudíž ji do ničeho takového nutit nebudu. „Já jí navrhnu ten pokoj a pak vás možná seznámím jo?“ odpověděla jsme mu a odešla do pokoje. Na stole jsem popadla telefon a vytočila známé číslo. Za méně než sekundu mi to Alice vzala. „Čauky Bells, potřebuješ něco?“ „No …já…víš, co by jsi říkala tomu, kdyby jsi mi pomohla zařídit nový pokoj?“ „Já? S tebou? Jóóó. Kdy jedeme?“ „To nevím.“ „Za 5 minut jsme tam.“ Než jsem stihla odmítnout, položila to. A než jsem stihla položit telefon já, zvonil u dveří zvonek. Za 5 minut, to určitě, pomyslely jsme si a převlékla si kalhoty. Na tričko jsme si hodila bundu a vyrazila dolů.

Alice seděla v obývacím pokoji a povídala si s otcem.  „Jdeme?“ zeptala jsme se. Přikývla a rozloučila se. Než se ale v autě rozjela, otočila se na mě s vážným výrazem ve tváři. „Co tvůj táta myslel tím, že mě lituje kvůli problémům s jídlem?“ „On tě chtěl pozvat na oběd. Jenže jeho představa obědu je půl prasete pro každého. Já jsem mu řekla že jsi vegetarián, máš alergii na spoustu potravin a jíš bezlepkovou stravu.“odpověděla jsem jí a zírala z okénka. Moc dlouho jsme to ale nevydržely a obě vyprskly smíchy. „Znám jeden obrovský obchod s nábytkem.“ „Fakt?“ vyzvídala jsem. „Jo, je tam vše. Od koberců, přes nábytek až po barvy na zeď.“ Odpověděla a mrkla na mě. „Tvoje nadšení mě děsí, víš to?“ napomenula jsem ji. „To asi každého, kdo se mnou jede nakupovat.“ Zasmála se a přidala. „A jak si to vlastně představuješ?“ vyzvídala. „Tátu popadl nějakej amok a chce mi zařídit nový pokoj. Prý tam nezůstane nic starého.“ „Já ti pomůžu.“ Prosila psím pohledem. „Ale nepočítej s tím, že budeš dělat všechno a já se budu jen dívat.“ Zasyčela jsem. Její nadšení pohaslo. „Ty Bello, jak moc máš v lásce Mika Newtona?“ vypálila najednou. „Newtona? Je to pěkný prase, co si o sobě myslí doví co.“ Odsekla jsem jí a vzpomněla si na jeho oplzlý hlas. „Mám takový dojem, že zítra nepřijde do školy.“ Zašeptala. „Jak to myslíš?“ ujišťovala jsem se. „Edward nesnese, aby ti něco někdo dělal něco proti tvé vůli, tudíž to Mike asi nepřežije.“ Odpověděla s klidem. „Děláš si srandu ne?“ vykoktala jsem. „Bello, v takovýchto věcech nežertuji.“ Odpověděl s klidem, který byl až děsivý. Opravdu by Edward ublížil každému kdo by se ke mně takhle choval? Nebo si dělá jen srandu. Polkla jsem naprázdno a dál sledovala krajinu, ubíhající kolem nás.

Za chvíli se před námi objevilo obrovské nákupní středisko s nábytkem.  Alice zaparkovala a my vyrazily vstříc biznisu.

Uvnitř to bylo naprosto velkolepé. Měli tu opravdu všechno na co člověk jen pomyslel. Zatímco jsme se rozkoukávala z úžasu, Alice do mě drbla loktem „Tak čím začneme?“ „Já…já nevím, je tu toho tolik.“vykoktala jsem. Alice se zasmála a poškrábala na hlavě „Chtělo by to novou barvu, takže jdeme do oddělení barev.“ Chytla mě za ruku a táhla kamsi doprava.

V regálech plných barev si ale nedokázala vybrat. Zamířila proto k pultu s nabídkou „Míchání barev“

„Přejete si?“ oslovil nás prodavač a nespouštěl oči z Alice. Ta si vzala katalog a začala listovat. „Chtěla bych v poměru 2:1:3 namíchat 10 kg barvy.“ Myslela jsem si že mě po tom, co jsem se dozvěděla o koníčku Rose, už nic nepřekvapí. Ale to jsem si opravdu jen myslela. „A budou to odstíny 559482 oranžová, 559456 červená a 559418 žlutá.“ vybrala si. Prodavač to odsouhlasil, Přichystal barvy a zapnul stroj.

„Ali, víš co děláš?“ ujišťovala jsme se. „Vím.“ Usmála se a naložila do košíku štětce, plachty na krytí podlahy a montérky. „Tady je vzorek.“ Oznámil prodavač a podal papírek s barvou Alici. Ta s úsměvem přikývla a vyčkala, dokud prodavač nepostavil s velkým funěním kbelík na pult. Alice si ho nadhodila a postavila do košíku. „Normální lidi nejsou zvyklí na to, že holky tahají 10kg plechovky jako nic.“ upozornila jsem ji šeptem ihned poté, co na ni prodavač zůstal civět s otevřenou pusou. „Posiluju.“ Vyhrkla rychle Alice dostatečně nahlas, aby ji všichni slyšeli. Prodavač sklapnul pusu a začal se věnovat dalšímu zákazníkovi. „Díky. Za upozornění.“ Špitla mi do ucha. „Teď jdeme do nábytku.“ Rozhodla a my vyrazily novým směrem.

„Myslím že by se tam hodila tahle sada.“ Usmála se. Jednalo se o soupravu obsahující postel, stůl, dvě skříně a poličky. Vše z masivního buku. „Je to hezký, ale vleze se mi to do pokoje?“ znejistěla jsem. „Neboj okouknem to.“ Usmála se a odběhla. Po chvíli se vrátila s metrem v ruce. Začala pilně obíhat nábytek a přeměřovat ho. „Nechceš papír na zapsání?“ zeptala jsem se. Alice zakroutila záporně hlavou. „Jednou z našich výhod je, že máme Dlouhou paměť. Takže když se mě zeptáš za měsíc, vzpomenu si na ty rozměry.“ „Fíha, to by se mi hodilo.“ Hvízdla jsem obdivně. „Není o co stát Bells, dala bych vše za to, abych byla jako ty.“ Posmutněla.

Cestou k pokladně jsme vzaly ještě ozdobný kobereček a dohodly se na tom, že jestli se souprava vleze do pokoje, vezmu ji.

***

„Hezká barva, nemluvě o tom koberci.“ Pochválil nás táta. Alice mi pomohla odnést věci do pokoje a odjela.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 36. díl: