Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mého života - 17. kapitola

18.01.2012 (09:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3438×

„Budeš mi chybět,“ zamručela jsem a Edward se usmál. Stála jsem u auta v jeho objetí a už nějakou chvíli se s ním loučila.

„Taky mi budeš chybět,“ řekl s úsměvem a schoval tvář do mých vlasů.

„Už bych měla asi jít,“ podotkla jsem, když jsem si všimla mamky, která vykukovala zpoza záclony.

„Asi jo, zítra tě vyzvednu. Miluji tě,“ zamručel a naposledy mě políbil na rty. Omámeně jsem se usmála a opileckým krokem se vydala k domu. Ohlédla jsem se, ale Edward a jeho auto už tu dávno nebyli.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě mamka, když jsem otevřela dveře a sundala si bundu.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a doufala, že se vykroutím z výslechu.

„Kdo to byl?“ zeptala se zvědavě a já vzdychla.

„Edward Cullen,“ odpověděla jsem a ona se usmála.

„Ten, co dal Timymu tu autodráhu?“

„Ano.“

„A vy dva spolu chodíte?“ pokračovala ve výslechu a já trošku zrudla.

„Ano,“ odpověděla jsem jednoduše a ona mě pevně objala.

„Tak to ti blahopřeji, zlatíčko. Snad je to slušný a hodný hoch. Doufám, že nám ho přivedeš ukázat,“ brblala a já se na ni zděšeně podívala.

„Proč?“

„Protože se to dělá. Musíš nám představit svého přítele. Navíc jsem si jistá, že i táta ho rád pozná,“ odvětila a já přikývla.

„Zítra se ho zeptám,“ ukončila jsem debatu a i s kufrem rychle vyběhla nahoru. Divím se, že mamka nekomentovala to, co mám v ruce. Takového kufru je těžké si nevšimnout. Zamkla jsem se v pokoji a otevřela kufr, abych se podívala, co mi Alice zabalila. Navrchu byla trička, mikiny, svetříky, džíny, sukně, boty a nějaké spodní prádlo. Na dně kufru byly šaty. Objevila jsem jedny nádherně zelené, o kterých jsem věděla, že si je vezmu zítra do školy. V kufru začalo něco zvonit a já se v něm začala hrabat. Co to? Mobil? Kde se tam vzal? Alice!

„Halo?“ zamumlala jsem do telefonu a z druhé strany se ozval andělský smích.

„Takže jsi ten mobil našla,“ zasmál se Edward a já se zamračila.

„Kdo ho sem dal? Alice?“ zeptala jsem se.

„Ne, já. Chtěl jsem, abychom byli pořád ve spojení,“ odpověděl a já protočila panenky.

„Není tohle už moc drahý dárek?“

„Bello, nejraději bych tam byl teď s tebou, ale bohužel se budu muset spokojit jen s tvým hlasem, tak mi to nedělej ještě těžší a ten dárek přijmi,“ zafňukal Edward.

„Dobře, dobře. Proč voláš?“

„Chtěl jsem slyšet tvůj hlas,“ odpověděl a já se zasmála.

„Musím ti něco říct,“ začala jsem.

„A co?“

„Mamka chce, abys přišel na večeři,“ dopověděla jsem a na druhé straně bylo ticho.

„Edwarde?“

„To nebude problém,“ řekl prostě a já zatajila dech.

„Opravdu? Takže ti to nevadí?“ ubezpečovala jsem se.

„Bello, kvůli tobě udělám cokoliv, dokonce navštívím i tvé rodiče a myslím, že je správné nejdříve požádat o svolení rodiče, pokud s tebou chci chodit,“ vysvětlil a já se zasmála.

„Edwarde, to se dělalo před sedmdesáti lety,“ smála jsem se.

„Carlisle mě takhle holt vychoval,“ zabreptal a já se dál usmívala.

„Dobře, takže já mamce řeknu, kdy se jí to bude hodit a pak se domluvíme. Edwarde, musím vybalit ty věci, které mi dala tvoje sestra, a rozhodně si nejsem jistá, jestli se vejdou do mé skříně. Takže se budeme muset rozloučit. Miluji tě,“ rozloučila jsem se.

„Já tebe taky. Zítra, Bells.“

***

Edward:

Opět jsem stál u její postele a díval se, jak klidně spí. Její obličej zdobil nádherný úsměv a já ji opatrně pohladil po tváři. Lehl jsem si na postel vedle ní a ona jako by to vycítila, se ke mně přitulila. Než se probudí, budu muset zmizet, což asi nebude trvat dlouho, protože je šest hodin. Bella se lehce zamrvila a vzdychla.

„Edwarde,“ zamumlala a já se usmál. Přitiskla svou tvář na moji hruď a já vdechoval její nádhernou vůni, která byla rozlitá po celém pokoji. Hladil jsem ji ve vlasech a ona lehce mrmlala a skoro jako by vrněla.

„Jsi to nejdůležitější, co na tomto světě mám,“ zamumlal jsem jí do vlasů a opatrně se vykroutil z jejího sevření. Naposledy jsem se na ni podíval a vyskočil z okna, abych si ještě stihl zajít na lov a připravit se na školu. Netušil jsem, co se tam bude dít a proto jsem byl i trochu nervózní. Jak jen na Bellu zareagují?

***

„Emmette!“ zařval jsem naštvaně, když jsem přijížděl na parkoviště a v autě už viděl schovanou Bellu, která si pro sebe něco tiše brblala. Když uslyšela zvuk motoru, zvedla hlavu a zkontrolovala, jestli jsme už nepřijeli. Když zjistila, že jsme to my, váhavě vylezla ven a předvedla se v nádherných šatech, které jí slušely. Překvapeně jsem zamrkal a ona se lehce usmála. Všechna pozornost se obrátila na ni a já si všiml, že jí to vůbec není příjemné.

„Jdeme rychle k ní,“ šeptl jsem rodině a vydal se za Bellou.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a ona se ještě víc usmála. Váhavě přistoupila ke mně a přitiskla své rty na mé. Polibek jsem jí s radostí oplatil a přitom poslouchal šum, který se šířil přes celé parkoviště.

„Nechápu, jak se s ní Edward může zahazovat. Je to obyčejná chudinka a ani ty šaty to nezmění. Kdyby on neměl peníze, něco takového by si dovolit nemohla,“ řekla jedna holka druhá a ta jen přikývla. Nikdo nemohl uvěřit tomu, že se tu líbám s Bellou, ale mně to bylo jedno.

Bella se ode mě odtáhla a usmála se.

„Řekl jsi, že když tě budu chtít políbit, tak to mám udělat,“ zamručela na vysvětlenou a já ji pohladil po tváři.

„Jsi nádherná.“

„To dělají jen ty šaty,“ odporovala a já jsem zakroutil hlavou.

„Šaty ne, to ty jsi tak dokonalá a to, co máš na sobě oblečené, to nezmění, akorát vynikne tvá krása,“ vysvětlil jsem.

„Všichni se na mě dívají,“ upozornila mě nervózně.

„Mně je to jedno. Miluji tě a nezáleží na tom, co si ostatní myslí,“ utěšoval jsem ji a ona přikývla. Chytl jsem ji za ruku a společně s ní se vydal na vyučování. Jen z myšlenek ostatních jsem věděl, že tohle nejspíš Belle vůbec nepomůže, ba to jejich chování možná i zhorší.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mého života - 17. kapitola: