Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 27. kapitola

23.06.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3980×

„Co. To. Má. Znamenat?“ odděloval jednotlivá slova jako věty Taavetti. Pohledem kmital ze Setha na mě a zpět. Byl bledý, rozzuřený a mě se nevědomky roztřásly ruce.

„Co bys řekl?“ vyhrkl Seth automaticky. Praštila jsem ho do břicha, jenže to s ním vůbec nepohnulo. Pouhým okem bylo vidět, jak mezi těma dvěma lítají ohnivé blesky. Konečně jsem chápala výraz: Zabíjet pohledem.

Oni se o to očividně snažili.

„Ty… Já ti rozbiju hubu!“ sykl Taavetti. Stála jsem s pusou dokořán. Tohle v životě nemohl říct. Taavetti?

„Nic se nestalo!“ klidnila jsem situaci. Nejhorší bylo, že se mohlo stát. Kdyby přišel o pár vteřin později. Ne, nestalo by se to.

„Víš co? Je mi to jedno. Nech mě na pokoji, čau,“ odsekl a v jeho tváři byla kamenná maska, která pálila víc než roztavené železo. Bolelo to. Bolela jeho slova, pohled i mizící záda. Z hrdla mi unikl vzlyk, který jsem nedokázala spolknout.

„Taave, nech si to vysvětlit! Nic se nestalo!“ křičela jsem za ním.

„Ty tvoje řeči o tom, že jsem jediný si laskavě příště nech. Vidím, co je na tom pravdy,“ vyprskl. Trhla jsem sebou. I Seth, který stál neustále za mými zády, zavrčel.

„Já… Nic se přeci nestalo, nedovolila bych to, přišel jsi dřív, než jsem to mohla zastavit,“ blekotala jsem.

„Tohle je ta tvoje láska?“ odfrkl si Seth vedle mě. „Co na ni řveš?“ štěkl už směrem k Taavettimu.

Než jsem se stihla rozkoukat, Taavetti se natáhl po Sethovi. První rána byla jeho. Jenže se Sethem to ani nepohnulo. Jen ho útok rozzuřil. Když se Seth napřáhl a vypálil, Taavetti se mrštně vyhnul jeho ráně a pěstí jej udeřil do žeber. Vyjekla jsem místo Setha, ale ani s jedním to nepohnulo.

„Nechte se!“ prosila jsem. Zvažovala jsem možnost, vmísit se mezi ně, ale pud sebezáchovy – co to melu? Vždyť jsem wolpire!

Roztáhla jsem ruce a stála mezi nimi jako Berlínská zeď. Taavettimu se na tváři rychle zbarvovala lícní kost do červena a Seth zuřivě funěl.

„Jdi pryč!“ sykla jsem na Setha. Přestal věnovat pozornost Taavettimu a šokovaně mě sledoval.

„Tohle chceš?“ špitl a svraštil čelo.

„Jen si tu zůstaň, pryč jdu já,“ vyhrkl Taavetti a bez jediného pohledu se ode mě odvrátil. Tentokrát jsem zírala já. Neschopná slova, činu, pohybu.

„Taave,“ vzlykla jsem. Nemohl mě už slyšet, byl moc daleko.

„On zchladne, neboj,“ tišil mě Seth a natáhl ruce, aby mě objal.

„Nesahej na mě,“ zavrčela jsem.

„Rory, on po mně vystartoval, ne já po něm.“

„Tys ho vyprovokoval.“

„Já vím.“

„Jsi typický čokl, co si hraje na frajera. Proč jsem si toho nevšimla dřív?“

„Dobře, jo.“

„Machrování a rvaní – to je tvůj styl.“

„Jo, promiň.“

„To je váš styl! Vás vlkodlaků,“ štěkala jsem a s každým slovem do něj praštila svou malou dlaní. Měla jsem vztek. Možná, že nejvíc na sebe.

„Rory.“

„Ty pitomče!“

„Rory, klid.“

„Táhni!“

„Rory, dost!“ okřikl mě, když jsem mu místo rány do hrudníku vlepila facku. Chytil mi ruce a několikrát se mnou zalomcoval, abych se uklidnila.

„Stalo se. Omlouvám se, ale nemrzí mě to.“

„Jdi pryč,“ vzlykla jsem. Rezignovaně mi pustil dlaně a vzdychl. Odtáhla jsem se a utřela slzu, která se mi koulela po tváři. Zkazila jsem to. Všechno. A to jsem skoro nic neudělala.

Blbě to pochopil. Špatně to řekl. Chlapi jsou pitomci a já už nechci žádného nikdy vidět. Musím to s Taavettim vyřešit. Zachránit to, co jsem pomyslně vyhodila z okna. I když se servali, měla jsem pocit, že za to můžu. Jenže já je nenutila, aby do sebe mlátili.

Prostě jsi to podělala, holka, ozvalo se moje škodolibé podvědomí.

Ani nevím, jak jsem se dostala z té ulice pryč. Nikdo mě nezadržel a Seth nejspíš zůstal kdesi za mými zády. Přes slzy jsem neviděla, jen jsem si neuvěřitelně moc přála najít Taavettiho. Jenže kde?

Kam by šel kluk, kterého bolí srdce?

„Ty své geny nezapřeš,“ vysmál se mi dívčí hlas nad hlavou, když jsem procházela jednou z menších uliček.

„Ty svou barvu taky ne,“ odsekla jsem Claudii.

„Hezky se to semlelo, co?“

„Když myslíš.“

„Hele, ten svalovec… Má holku?“

„Nejsi vdaná?“

„Jen zpestření. Přemýšlím, jak by chutnal,“ dumala.

„Nechutnal by ti,“ odsekla jsem a uvnitř tiše panikařila. Jen ta představa, že by se její zuby dotkly jeho kůže a jed… Zabilo by ho to.

„Myslíš?“

„Nech ho být,“ sykla jsem.

„Fajn, nechám ti ho, ale toho hezounka si dám.“ Prudce jsem se otočila a chytla mou „máti“ pod krkem.

„Sáhni na něj a osobně tě rozkrájím, jak vepřovou šunku,“ vrčela jsem vztekle.

„Nejsi nějak přecitlivělá?“ vyblekotala. Potěšilo mě, že se bojí. To byl účel.

„Teprve uvidíš, jak jsem přecitlivělá, jestli se jednoho z nich dotkneš jen pohledem, Claudie. Varuju tě. Nezkoušej to,“ vrčela jsem.

„Stačí říct, ne?“ uchichtla se nervózně a vykroutila se z mého sevření. „Víš co?“ změnila téma. „Hádej, kdo se v neděli vrací z ciziny,“ culila se.

„Raquel,“ vydechla jsem. Nikdy jsem se s touhle upírkou nesetkala osobně, ale její pověst předčila její tvář.

„Ráda tě pozná, byla nadšená, když jsem jí volala.“ Claudie si všimla mého výrazu a rázem byla na koni. Upravila si pocuchaný límeček a bříškem prstu si otřela koutek úst.

„Neříkej,“ pronesla jsem ironicky.

„No, vážně,“ ujišťovala mě.

„Ehm, dobře. Povíš mi to doma, já teď mám něco na práci,“ vykrucovala jsem se.

„Vím, kde je,“ culila se vítězoslavně.

„Vážně?“ Konečně zaujala mou pozornost.

„Jo, kdybych neslyšela jeho srdce, řekla bych, že je upír. Co vy Cullenovic vidíte na těch vybledlých chcípáních?“

„Mlč, čůzo, kde je?“ sykla jsem.

„Čůzo?“

„Claudie, kam šel?“

„Čůzo!“

„Promiň!“ vyjekla jsem, aby už konečně řekla, kde najdu Taavettiho.

„To už je lepší,“ vrněla. Nejraději bych ji roztrhala už teď.

„Kde. Je.“ Odsekávala jsem slova.

„Šel k lesu,“ špitla a hodila směrem za město. Mohlo mě to napadnout, kde jinde by byl? Kam jinam by šel ten kluk se zlomeným srdcem? Nezdržovala jsem se loučením s blondýnou a vyběhla z uličky. Štvalo mě, že jsem ve městě musela běžet normální lidskou rychlostí, jenže jakmile jsem nechala ceduli s nápisem města za sebou, konečně jsem nasadila wolpirské tempo.

Mýtina byla prázdná.

„Bestie,“ sykla jsem. Poslala mě špatně a teď se určitě láme v pase smíchy. Mohla jsem si to myslet. Vztekle jsem vyrvala malý keř ze země a švihla s ním na protější konec paloučku.

„Hej!“ vyjekl Taavetti a stál, jako opařený, protože keř se kolem něj mihl v těsné blízkosti.

„Taavetti, já… Prosím, poslouchej mě,“ škemrala jsem, když se vzpamatoval a chtěl odejít.

„Ne, Rory. Nebudu to poslouchat, nějak na to dnes nemám. Potřebuju být chvíli sám, buď tak hodná a nech mě. Já… Uvidíme se zítra,“ dodal tiše a vykradl se opět z mýtiny.

Pitomá, pitomá holko! Hloupé, hloupé kafe!

Nejraději bych se pověsila na nejbližší větev. Tohle takhle nemůžu přeci nechat. To nejde. Musím se pohnout a vyřešit to.

Jenže místo toho, abych se vyřítila paličatě za ním, zhroutila jsem se do trávy pod sebou a složila hlavu do dlaní. Přemýšlela jsem, proč se ta smůla neustále drží mě. Ať se hnu, kam chci, je se mnou. Jakoby měla dlouhé vodítko, na jehož konci je můj krk a s každým mým krokem mimo její přání se utahuje smyčka.

Instinktivně jsem si dlaní přejela přes hrdlo a polkla. Dusila jsem se. Bylo mi zle ze sebe samé. Z tohohle se nejspíš jen tak nevylížu.

Odpustí mi někdy?

Jenže, co by mi měl odpouštět? Já nic neudělala. Jen jsem šla s kamarádem na kafe. To, že se to zvrtlo, bylo něco jiného, no ne? Určitě bych tomu zabránila, kdyby nepřišel dřív. Zvládla bych to a on by nemusel být znechucený a zraněný. Nejspíš bude mít modřinu. Seth ne. Seth už nejspíš ani neví, že se něco stalo. On za to může. Pošetilec, sobec a blázen s nafouknutým egem a vějířky u očí, když se směje.

Z úvah mě vytrhl zvuk v křoví. Přimhouřila jsem oči a pokoušela se zaostřit. Mezi listy se mihla písková šmouha.

„Co zase chceš?“ sykla jsem tím směrem.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 26. kapitola

Jahodové nebe - 28. kapitola

NESTÍHÁM - MALÁ NÁPLAST

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 27. kapitola: